Bezchybný scénář doznal problém ve chvíli, kdy jsem se posadil za volant a pokusil se nastartovat. K očekávanému nastartování nedošlo. Auto jen zacvakalo, budíky zablikaly a bylo ticho. Pokus jsem provedl ještě jednou, se naprosto stejným výsledkem. Zaklel jsem, podíval se na hodinky a odemkl kapotu. S nulovými zkušenostmi jsem se zadumaně postavil k předku vozidla a hledal. Chybu jsem hledal v baterii. Jako první kontrolu mě napadlo zahýbat kontakty. Trochu mě překvapilo, že kabely nedržely u pólů baterie tak pevně, jak bych očekával. Auto nenastartovalo.

O nepojízdnosti jsem informoval nejprve Lucku, následně i rodiče. Lucka byla tak hodná, že mi přinesla kufřík s nářadím a termosku horkého čaje. Navíc mi v těchto chladných chvilkách dělala společnost. Ztraceno však nic nebylo. Taťka mi nabídl, že se k nám dopraví vlastními prostředky a do tašek přibalí ještě nabíječku. Nadšeně jsem souhlasil. Ještě než jsem se pustil do demontáže baterie, postavil jsem se k motoru a smutně do něj koukal. Přicházející řidič, jehož vůz byl zaparkovaný hned vedle našeho, nám nabídl pomoc v podobě krátkodobého, leč silného elektrického výboje. Připravil nástroj, připojil kabely na baterii a mě poslal za volant. Mým úkolem bylo nastartovat. Jakmile jsem stiskl tlačítko zapalování, motor naskočil. Ale než jsem stačil nadšeně zajásat, motor přestal vrčet. Neznámý komentoval tuto událost tím, že jsem "tohle neudělal dobře".

Ukřivděně jsem poukázal na to, že jsem se kromě startovacího čudlíku vůbec ničeho nedotkl. Proběhl tedy pokus číslo dva. Motor naskočil, já lehce stiskl plynový pedál a motor opět ztichl. Pomoc nabízející kolemjdoucí si něco zamrmlal, sbalil si vercajk a odkráčel ke svému autu. Opět jsme osiřeli. Konečně přišlo na řadu vyjmutí baterie. Lucka, která mi dělala podporu a společnost mi musela přidržovat kapotu. Nikdy bych nevěřil, jak může postavení vozidla (čumákem dolů) a absence držící tyčky kapoty otrávit život. Odpojil jsem mínus, následně plus (to jsem si vygooglil) a popadl držadla baterie. A nehnul jsem s ní ani o milimetry.

Po pečlivém zkoumání jsme s Luckou nalezli hlavu šroubu, který znemožňoval akumulátoru jakýkoliv pohyb. Bohužel přístup k tomuto spojovacímu materiálu byl nulový. Smontoval jsem si tedy dvě násady ráčny a šroub povolil. Baterie se sice pohnula, ale vyndat jsem jí rozhodně nemohl. Překážela mi v tom krabička s udělátky (pojistkami) nasazující se na kladný pól baterie. A tuhle krabičku nešlo posunout nikam. Aby to šlo, musel jsem odpojit hadici vedoucí k vzduchovým filtrům. Za tenhle vynález bych dal nějakému konstruktérovi po hubě. Nebýt manželky, která mě neustále uklidňovala, bych to asi rozmlátil.

Baterie byla tedy venku. Ale nastal pro mě zatím skrytý problém. Jak zamknout auto, které nemá jednotku poskytující elektrickou energii a je vybaveno elektronickým zamykáním. Odpověď byla zcela jednoznačná. Špatně. Do tepla domova jsem odnesl baterii a následně tam poslal i Lucku. Nic naplat, budu muset odemčené auto hlídat. Než se se mnou ale žena rozloučila, prozradila mi, že existuje způsob, jak klíčkem zamknout i dveře, které zámek nemají. Posadil jsem se do auta a s mobilem v ruce hledal odpovědi na své otázky.

A jak to tak už bývá, měla Lucka pravdu. Nejprve jsem našel krásný návod na to, jak auto zamknout a nechat si pootevřenou kapotu (no kravina), ale pak jsem se dopátral k videu, kdy něčí ruce odstranily kryt kliky a za ním se objevil klasický zámek. Radoval jsem se, je možné, že neumrznu. Stačilo jen oběhnout všechny dveře (kromě řidičových) a překlopit polohu zámku, zaklapnout kapotu a pak klíčkem zamknout levé přední dveře. Mezitím, co jsem hrál sám se sebou obíhačku, přijeli rodiče. Ti se odebrali za zbytkem rodiny a já je zanedlouho následoval. Baterii, která byla dle měřáku nemocná jsme připojili a oddali se Vánočnímu klidu a pohodě.

Po bezmála pěti hodinách, kdy nabíječka prala do baterie proud a naši už se loučili jsem provedl zkoušku. S tátovou pomocí jsme ve svitu ruční lucerničky namontovali akumulátor (šel tam naprosto stejně blbě, jako šel ven) a připojili kontakty. Auto naběhlo na první pokus. Jásal jsem. Odjezd za dalšími Ježíšky nebyl ohrožen.

Když se stejný scénář opakoval i třetí lednovou neděli (myslím tím start auta, ne slavení Vánoc), již jsem jel podle zažitého plánu. Nicméně tentokrát k oživení nepomohla ani resuscitace od Radka, s kterým jsme měli jet na výlet. Ten byl tak hodný, dojel na naše parkoviště a místo cesty na výlet trávil volný čas držením naší kapoty a protáčení motoru svého auta na volnoběh. Bylo jasné, že naše baterie se odporoučela do věčných lovišť.

Celá tady ta hořkosladká událost mi dala možnost něco nového se dozvědět. Jak se odpojuje a zase připojuje autobaterie. Jak se vyndavá a jak se zamyká auto bez kapky energie. A hlavně jsem si vyzkoušel, jaké to je proměnit auto v pouhopouhé těžítko.

Na závěr chci poděkovat Lucce za pomoc, podporu (morální i fyzickou) a hlavně prozrazení tajemství odemčených dveří, taťkovi za zapůjčení nabíječky a lehké zasvěcení do problému, Radkovi za pomoc s nastartováním a konečně Martinovi s konzultaci.