Protože nejživější vzpomínky mám na včerejší klání, začnu vyprávění právě zde. Od Jany a Mildy (polovina Lopat) jsme dostali před nějakou dobou na vyzkoušení deskovku s názvem "Zapovězený hrad". Od našich přátel jsme bližší info, kromě toho, že to bylo hodně obtížné nedostali. A protože televizní program nám tentokrát nevyhovoval, vyndali jsme hezkou krabičku a pustili se do čtení návodu. Bohužel malou poznámku v levém spodním rohu, že se jedná o úroveň pro specialisty, jsme přehlédli. Možná, kdyby tam místo písmenek frkli nezaměnitelný obličej pana Einsteina, bylo by nám to jasnější.
Během důkladného studia a pročítání osmistránkového manuálu (byla tam spousta obrázků a navíc krabička byla malá) jsme na stůl vyrovnali tři balíčky karet, jakýsi papírový kolotoč (dešifrovací kotouč), letáček všemožných blábolů a skládanka rytíře. Dozvěděli jsme se, že jsme vlezli do hradu, blablabla a dveře za námi zaklapli. A my se nemáme jak dostat pryč. Otočili jsme první kartu a hledali na něm něco, co máme řešit. Na zdi, na obraze a na skříni nějaká čísla, tu a tam symbol a jede pár dveří. A teď jak do toho? Zapojili jsme společně všechny mozkové závity, které se u stolu nacházely. Výsledek se dostavil v podobě otočení první nápovědní kartičky.
"Cože?" bylo to první, co jsme souhlasně pronesli potom, co jsme si přečetli věty směřující hráče k úspěšnému řešení. Nějak jsme nechápali, že kombinace ohnuté trubky, nakřivo pověšeného erbu na zdi a nečitelné čmáranice v papírech v nás měla vyvolat vidinu společného. Otočili jsme druhou nápovědní kartu. Instrukce jasně hovořili o tom, že erb v botswanštině se píše podobně jako čmáranice na papíře, jen nám bude přebývat malá vlnovka, kterou když spojíme s trubkou a koukneme na obrázek z určitého úhlu, vyjde nám číslo 5. A to je první z asi deseti klíčů, který hledáme. Mrkli jsme na hodiny. Jestli tohle zdoláme, půjdeme spát pozítří.
Za nepřetržitého proudu nechápání, nadávání a poraženeckých zvolání (z mých úst) jsme se probojovali až k posledním dveřím, které jsme úspěšně otevřeli. Jak jinak, s pomocí nápovědy. Všechny kartičky jsme pečlivě srovnali podle čísel čí abecedně, úhledně urovnali do krabičky a tu jsme s velkou úlevou zavřeli. Na přemýšlení, komu se na dlouhý večer pomstíme tím, že mu hru věnujeme, už nezbyly síly. Úniková hra pro specialisty tak zatím skončila ve skříni.
Na stejné polici se nacházela i o poznání větší krabice s puzzlemi. Tu nám přinesl Ježíšek o loňských vánocích a čekala na příhodnou chvíli. A ta jeden únorový večer nastala. Lucka zbavila krabici celofánu a na do pečících plechů (které byly dva měsíce bezprizorní) rozptroštřela všech 759 dílků (zajímavé číslo, co?) velmi záhadného obrazu. Na rozdíl od standardních puzzlíků byl v krabici přiložen i návod. Obrázek na krabici se neshoduje s obrázkem, který budeme po částech vytvářet. Naším úkolem bylo kromě sestavení obrazu i otevření trezoru, který se na výjevu nacházel. Jestli se ptáte, jak lze na papírovém obraze něco otevřít, ptáte se naprosto stejně, jako my. Netušili jsme. Ale stavění dílků nás pohltilo a nemohli jsme se od toho odlepit.
Po zhruba třeba třech hodinách vyměňování pozice na židli, přesedávání, přikládání a zkoušení jsme měli hotovo. Na stole byl ucelený obraz, podobný tomu, co ukazoval vrchní díl krabice. Ovšem na řešení záhady nebyla energie ani čas. To jsme si nechali až na následující den. A tak jsme se po splnění všech pracovních a hlavně rodičovských povinností sešli na značkách. Jisté spojitosti nám jasné byli, ale něčemu jsme nebyli schopni přijít na kloub. Návod nás směřoval k zjištění šesti číslic, které nám pomůžou otevřít otrezor. I s lupou v ruce (opravdu) jsme zkoumali každý flíček, každou rýhu. Šest číslic jsme dokupy nedali. Pomocnou ruku jsme si nechali podat internetem. Zjistili jsme, že někde jsme správně, něco nám před zraky uteklo a v jednom případě jsme logiku skládání záhady nepochopili. Postupovali jsme tedy podle rad a dosáhli jsme něčeho, čemu jsme před chvilkou nevěřili. Skutečně jsme otevřeli trezor. Záhada byla vyřešena.
O karetní verzi unikání jsem již psal. Jednu jsme hráli na Silvestra s Lopatama a druhou na horách. Rozhodně je nápad v současné době velmi dobrým rozptýlením. Ovšem euforii z toho, když vám zámek cvakne v ruce, anebo správně rozluštíte tajenku, nic nenahradí. Alespoň tedy pro mě. Z toho důvodu se již těším, že se všechny sklepy, tajemné laboratoře a jiné záhadné místnosti brzo otevřou a my se v nich budeme moci nechat zamknout. Už aby to bylo.