15 let spojení

1. díl: Vzhůru do triček

I když se mi to nezdá a mám za to, že na vojenských cvičeních jsem byl jen párkrát stejně jako na neoficiálních setkání rodin členů aktivních záloh, opak je pravdou. Letos parta nadšenců, kteří mají k maskáčům a armádě velmi vřelý vztah, oslavili společných patnáct let existence. A protože loňský ročník nám pokazil celosvětový problémista Covid, na letošní ÁZetkové Abertamy jsme se o to více těšili. Drobné trable (s vládním nařízením) se nám podařilo posunutím termínu vyřešit a kromě Lukáše (který se bohužel nemohl dostavit) přislíbili svou účast všichni. Navíc Lucku s Aničkou napadlo, že patnáctileté výročí by nemělo zůstat jen tak bez povšimnutí. Začaly se spřádat diskuze, návrhy a probírat možnosti a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Tři pětiletky kamarádského (nechci napsat soudružského) seskupení nám bude připomínat triko vlastní výroby.

pátek 28.05.2021 publikovaný události s kamarády a přáteli Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / západ /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / kamarád(i) / Káťa /
KDY (období a interval) jaro / víkend /
PROČ (důvody a účely) sraz, setkání / zábava /

V pátek, poté co Lucka vyzvedla holky ze školky a pořídila si v nově otevřeném kiosku oběd, si stoupla ke skříním a dobalovala povinné vybavení čtyřčlenné rodiny na víkendový pobyt. Navíc dcery do foroty vydrbala ve vaně, abychom se nemuseli v pozdních večerních hodinách omezovat (od společenské zábavy) hygienou. Já jsem dál předstíral pracovní vytížení a zapojil se až v poslední fázi, kdy bylo potřeba nanosit jeden pár jezevců do kufru. Z Prahy jsme vyráželi několik minut po patnácté hodině. Dobré mravy (abychom nepřijeli s prázdnýma rukama a kručícími žaludky) nás přinutily nakoupit něco k jídlu. Navigace vykazovala jistou dávku zmatenosti a po minulé zkušenosti s pojížděním v ucpané Praze (kdy mě navigace prohnala snad nejhoršími kouty) jsme jí plně nevěřili. Vpluli jsme tedy do tunelů a Lucka mě z Dejvic bez nejmenších problémů odnavigovala.

Ještě před tabulí oznamující konec hranic hlavního města měla Julinka zavřená očka a silně oddechovala. Naproti tomu Terezka položila zásadní otázku: "už tam budeme?", kterou opakovala několikrát za kilometr. Přijmout fakt, že cesta k státním hranicím netrvá chvilku, zcela odmítla a místo toho propadala zoufalství. Naštěstí nám zvrásněná krajina poskytovala výhledy (jeli jsme po hřebenech) na větrné mlýny. Alespoň tak byly interně (v rámci vozu) pojmenovány větrné elektrárny. Díky hledání dalších a dalších vrtulí utekla Terezce (i nám) cesta velmi bezbolestně. Do cíle jsme dorazili již s probuzenou Julinkou a místo přivítání obdrželi výtku od Aničky. Máme zpoždění. Nedodrželi jsme Luckou avizovaných šest hodin večerních a přijeli ve čtvrt na sedm. Martin, který nám přišel pomoct koukl do útrob vozu a pátral po kytaře. Oznámil jsem mu, že jí sice nevezu, zato jsem vybaven sbírkou zpěvníků. To sice ocenil, ale také mi prozradil, že i on nechal nástroj doma. Brnkání nebude.

Nestačil jsem vyndat ani první vrstvu materiálu, který byl nakupen v kufru a na parkoviště dorazilo další auto. Naďa, Vojta a jejich drobotina Vojtíšek s Verunkou. Svěřen do péče nám byl pokoj číslo dvě. Nacházel se v přízemí, mezi schodištěm a pokojem Haničky a Pepy (s kterými jsme se přivítali). Navíc vybaven byl luxusní rodinnou palandou. Dvě lůžka dole, stejně jako dvě nahoře. Chvilku jsme diskutovali s Luckou, jak naše holčiny večer uložíme. Nejjednodušší a nejbezpečnějším řešením se ukázala varianta dospělí nahoře, děti dole (otočeni o devadesát stupňů). Vybalili jsme to nejnutnější, tedy hračky, bačkory a upomínková trika a odebrali se do společenské místnosti věnovat se obecnému veselí.

Martin dole montoval pípu na Únětický soudek, u dlouhého stolu se střídavě večeřelo i hrálo. Navíc se na jeho desce objevily dva tácy s buchtou a lusky hrášku (ty měly úspěch hlavně u dětí). O dodržování pitného režimu jsem se nemusel vůbec starat. Za chvilku jsem měl na stole kafíčko, skleničku medoviny a pak i půllitr s bílou čepicí. Naše holky se obstarávaly sami. Tu a tam přiběhly s tím, že jim něco nejde, mají žízeň, anebo potřebují na záchod. Ale spřízněných duší, u kterých našli pochopení a pozornost, byla spousta. Když se přiblížil čas uložení dětí (samozřejmě navýšený o konstantu mimořádné události), odvedly jsme dcerky k jejich velké nelibosti k nám na pokoj.

Netrvalo to ani pět minut, co jsem se vrátil z pokoje po přečtené pohádce a mezi futry společenské místnosti vykoukla Terezčina hlava. Terezka nahodila smutný obličej a ztrápeným hláskem něco kňourala k mamince. Ta se s ní vydala zpět do postele. Během Lucčiny nepřítomnosti přijel Roman se svou rodinou, oběma holkami. Zatímco ostatní se s nově příchozími přivítali klasickým obětím nebo potřesením ruky, já jsem svou aktivitou vyrobil pro dorazivší práci. V dobrém úmyslu zvětšení stolu jsem posunul jednu stavební součástku tak ukvapeně, že jsem poslal na zem hrneček s vodou. Svou nemotornost jsem navýšil ještě o nevychovanost, protože úklid jsem nechal na ostatních (z bezpečnostních důvodů). A to měla Lucka (Romanova) bolavou nohu. Bylo půl desáté večer.

Celou situaci vyřešil Martin, který mě zavolal do kuchyně. Prý tam mám něco k vyřízení. Tím důležitým se stal domácí Calvados. Opřen o kuchyňskou linku jsem již tolik škody nenadělal a pasivně, vyjma občasného slovního přispění, jsem poslouchal, co se u dělostřelců děje. Všichni chlapi byli tedy vměstnáni do přípravny jídla a ženy tak měly dostatek prostoru se věnovat vlastním aktivitám. Tu a tam někdo přinesl prázdnou sklenici s prosbou o naplnění, či talíř na umytí. Moje zamrznutí vydrželo přes manželčin návrat, příjezd Káti (22:45) i odchod ženského osazenstva do hajan. V klubovně se setmělo a nevycházely odtamtud žádné zvuky. I my jsme tedy dospěli k názoru, že půl druhé ráno je již dosti pozdě, abychom se i my mohli odebrat do postelí.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem našel Lucku u nás v pokoji zabředlou do rozhovoru s Haničkou. Co si šuškali netuším, ale jejich záhadné obličeje prozrazovaly, že se jednalo o nějakou tajnou kulišárnu. Jen co jsem se ukázal ve dveřích, byl sedánek dam ukončen, já si narychlo vyčistil chrup, vydrápal se na vrchní postel palandy a složil hlavu na polštář. Že se vedle mě zaklubává Lucka jsem vnímal jen v polospánku.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 02.07.2021 05:48:39

vynikající

Lucík hodnotil(a) 09.06.2021 13:32:15

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 09.06.2021 13:32:26

slovo od slova

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Vzhůru do triček

I když se mi to nezdá a mám za to, že na vojenských cvičeních jsem byl jen párkrát stejně jako na neoficiálních setkání rodin členů aktivních záloh, opak je pravdou. Letos parta nadšenců, kteří mají k maskáčům a armádě velmi vřelý vztah, oslavili společných patnáct let existence. A protože loňský ročník nám pokazil celosvětový problémista Covid, na letošní ÁZetkové Abertamy jsme se o to více těšili. Drobné trable (s vládním nařízením) se nám podařilo posunutím termínu vyřešit a kromě Lukáše (který se bohužel nemohl dostavit) přislíbili svou účast všichni. Navíc Lucku s Aničkou napadlo, že patnáctileté výročí by nemělo zůstat jen tak bez povšimnutí. Začaly se spřádat diskuze, návrhy a probírat možnosti a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Tři pětiletky kamarádského (nechci napsat soudružského) seskupení nám bude připomínat triko vlastní výroby.

2. díl: Pepovy velké narozeniny

Terezka byla ráno ke svým rodičům (jako nám) velmi ohleduplná. Nevzbudila nás již v pět, ale počkala až na 5:15. Nejdříve bylo slyšet tlapkání bosých nožiček a zanedlouho se naše malá cácorka vyšplhala k nám na palandu. Zazněla pro nás velmi oblíbená fráze "já už nechci spinkat". Chvilku jsme Terezku lákali pod peřinu. Marně. Na pár minut si našla rozptýlení mezi hračkami a v půl sedmé bylo jasno. Spánek končí, začíná nám den. Aktivitu našeho pokoje zachytila i Anička, která se k nám přišla podívat. Oblékli jsme se a vypravili do společenské místnosti.

3. díl: Za svatebním průvodem

Ani během nedělního rána nás Terezka nešetřila. Nastoupila na nás v naprosto stejný čas, jako minulý den. Ve čtvrt na šest. Razantně a přitom velmi jemně jsme jí naznačili, že vstávat ještě nehodláme, protože máme volno. Pochopila a pustila se do vybarvování omalovánek, které za krátkou chvilku vyměnila za pexeso. Ani by mi tolik nevadilo, že hru pro dva povýšila na solitére, nebýt neustálých netečných dotazů, kde se nachází druhý obrázek. Chvilku nato vstávala i Julinka, kterou Terezčino brzké úsilí taktéž probudilo. My měli s otevřením očí daleko větší problémy a tak jsme ani nepátrali potom, kam se dcerky z pokoje vytratily. Spoléhali jsme na to, že dům je plný hodných lidí a nikdo nezapomněl zamknout hlavní vchod.