V pátek, poté co Lucka vyzvedla holky ze školky a pořídila si v nově otevřeném kiosku oběd, si stoupla ke skříním a dobalovala povinné vybavení čtyřčlenné rodiny na víkendový pobyt. Navíc dcery do foroty vydrbala ve vaně, abychom se nemuseli v pozdních večerních hodinách omezovat (od společenské zábavy) hygienou. Já jsem dál předstíral pracovní vytížení a zapojil se až v poslední fázi, kdy bylo potřeba nanosit jeden pár jezevců do kufru. Z Prahy jsme vyráželi několik minut po patnácté hodině. Dobré mravy (abychom nepřijeli s prázdnýma rukama a kručícími žaludky) nás přinutily nakoupit něco k jídlu. Navigace vykazovala jistou dávku zmatenosti a po minulé zkušenosti s pojížděním v ucpané Praze (kdy mě navigace prohnala snad nejhoršími kouty) jsme jí plně nevěřili. Vpluli jsme tedy do tunelů a Lucka mě z Dejvic bez nejmenších problémů odnavigovala.
Ještě před tabulí oznamující konec hranic hlavního města měla Julinka zavřená očka a silně oddechovala. Naproti tomu Terezka položila zásadní otázku: "už tam budeme?", kterou opakovala několikrát za kilometr. Přijmout fakt, že cesta k státním hranicím netrvá chvilku, zcela odmítla a místo toho propadala zoufalství. Naštěstí nám zvrásněná krajina poskytovala výhledy (jeli jsme po hřebenech) na větrné mlýny. Alespoň tak byly interně (v rámci vozu) pojmenovány větrné elektrárny. Díky hledání dalších a dalších vrtulí utekla Terezce (i nám) cesta velmi bezbolestně. Do cíle jsme dorazili již s probuzenou Julinkou a místo přivítání obdrželi výtku od Aničky. Máme zpoždění. Nedodrželi jsme Luckou avizovaných šest hodin večerních a přijeli ve čtvrt na sedm. Martin, který nám přišel pomoct koukl do útrob vozu a pátral po kytaře. Oznámil jsem mu, že jí sice nevezu, zato jsem vybaven sbírkou zpěvníků. To sice ocenil, ale také mi prozradil, že i on nechal nástroj doma. Brnkání nebude.
Nestačil jsem vyndat ani první vrstvu materiálu, který byl nakupen v kufru a na parkoviště dorazilo další auto. Naďa, Vojta a jejich drobotina Vojtíšek s Verunkou. Svěřen do péče nám byl pokoj číslo dvě. Nacházel se v přízemí, mezi schodištěm a pokojem Haničky a Pepy (s kterými jsme se přivítali). Navíc vybaven byl luxusní rodinnou palandou. Dvě lůžka dole, stejně jako dvě nahoře. Chvilku jsme diskutovali s Luckou, jak naše holčiny večer uložíme. Nejjednodušší a nejbezpečnějším řešením se ukázala varianta dospělí nahoře, děti dole (otočeni o devadesát stupňů). Vybalili jsme to nejnutnější, tedy hračky, bačkory a upomínková trika a odebrali se do společenské místnosti věnovat se obecnému veselí.
Martin dole montoval pípu na Únětický soudek, u dlouhého stolu se střídavě večeřelo i hrálo. Navíc se na jeho desce objevily dva tácy s buchtou a lusky hrášku (ty měly úspěch hlavně u dětí). O dodržování pitného režimu jsem se nemusel vůbec starat. Za chvilku jsem měl na stole kafíčko, skleničku medoviny a pak i půllitr s bílou čepicí. Naše holky se obstarávaly sami. Tu a tam přiběhly s tím, že jim něco nejde, mají žízeň, anebo potřebují na záchod. Ale spřízněných duší, u kterých našli pochopení a pozornost, byla spousta. Když se přiblížil čas uložení dětí (samozřejmě navýšený o konstantu mimořádné události), odvedly jsme dcerky k jejich velké nelibosti k nám na pokoj.
Netrvalo to ani pět minut, co jsem se vrátil z pokoje po přečtené pohádce a mezi futry společenské místnosti vykoukla Terezčina hlava. Terezka nahodila smutný obličej a ztrápeným hláskem něco kňourala k mamince. Ta se s ní vydala zpět do postele. Během Lucčiny nepřítomnosti přijel Roman se svou rodinou, oběma holkami. Zatímco ostatní se s nově příchozími přivítali klasickým obětím nebo potřesením ruky, já jsem svou aktivitou vyrobil pro dorazivší práci. V dobrém úmyslu zvětšení stolu jsem posunul jednu stavební součástku tak ukvapeně, že jsem poslal na zem hrneček s vodou. Svou nemotornost jsem navýšil ještě o nevychovanost, protože úklid jsem nechal na ostatních (z bezpečnostních důvodů). A to měla Lucka (Romanova) bolavou nohu. Bylo půl desáté večer.
Celou situaci vyřešil Martin, který mě zavolal do kuchyně. Prý tam mám něco k vyřízení. Tím důležitým se stal domácí Calvados. Opřen o kuchyňskou linku jsem již tolik škody nenadělal a pasivně, vyjma občasného slovního přispění, jsem poslouchal, co se u dělostřelců děje. Všichni chlapi byli tedy vměstnáni do přípravny jídla a ženy tak měly dostatek prostoru se věnovat vlastním aktivitám. Tu a tam někdo přinesl prázdnou sklenici s prosbou o naplnění, či talíř na umytí. Moje zamrznutí vydrželo přes manželčin návrat, příjezd Káti (22:45) i odchod ženského osazenstva do hajan. V klubovně se setmělo a nevycházely odtamtud žádné zvuky. I my jsme tedy dospěli k názoru, že půl druhé ráno je již dosti pozdě, abychom se i my mohli odebrat do postelí.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem našel Lucku u nás v pokoji zabředlou do rozhovoru s Haničkou. Co si šuškali netuším, ale jejich záhadné obličeje prozrazovaly, že se jednalo o nějakou tajnou kulišárnu. Jen co jsem se ukázal ve dveřích, byl sedánek dam ukončen, já si narychlo vyčistil chrup, vydrápal se na vrchní postel palandy a složil hlavu na polštář. Že se vedle mě zaklubává Lucka jsem vnímal jen v polospánku.
