Na nějakém armádním stole se zřejmě začaly kupit stížnosti, prosby a návrhy a tak oběžníkem přišel příslib toho, že do konce roku se všichni záložáci alespoň jednoho cvičení dočkají. Jásal jsem. Opráším zase uniformu a prošlápnu kanady. Ovšem zhoršující virová situace byla jednoznačně proti. Nejmoudřejší z moudrých (jakože vláda) znovu přišla s vystoupením, ve kterém šéf rouškistů oznámil, že se všechno zakazuje. Ovšem ozbrojené síly své slovo dodržely. Povoláni budeme. Jen místo na zabahněných pláních vojenských prostorů budeme své výkony předvádět před monitory v sedě. Pokud bychom byli obsluhou radarů, letového provozu, anebo vedli kybernetický boj, nebylo by na tom nic zvláštního. Ale u jednotky, jehož cílem je strážní služba, to nějak nezapadá.
Na poště jsem si vyzvedl další ze série povolávacích rozkazů, které byly doprovázeny několika emaily. Namísto zbraní jsem obdržel adresu a přihlašovací údaje. A dle rozkazu jsem v pondělí zasedl přesně podle stanoveného času za stůl. Protože umění obsluhy myši a klávesnice celkem slušně ovládám, v uspokojivém čase jsem se proklikal až na úvodní stránku studijního materiálu. I když je pravdou, že stránky zrovna intuitivní nejsou a chvilku jsem váhal, jestli mám velitele, který má již cvičení za sebou, hned ráno rozčílit. Přečetl jsem si vřelá uvítací slova, shlédnul motivační video Armády a vyplnil a odeslal prohlášení o zdravotní způsobilosti (snad se nevztahovalo na psychiku).
První kapitolou byly Povinnosti vojáka v boji. Téma mi dávalo smysl, ale nevěřícně jsem začal koukat, když se v textu začaly objevovat poznámky o střelci tanku a řidiči bojového vozidla. Vrátil jsem se na úvodní stránku a hledal, jestli jsem správně přihlášen, jestli jsem se nenaboural do účtu nějakému tankánovi. Vidina rozhněvaného Dany Smiřického mě naháněla strach. Naštěstí tomu tak nebylo a já byl přihlášen pod sebou. Prostě každý voják musí znát povinnosti ostatních. Četl jsem si a po několika stránkách jsem se dostal k mini kvízu. Ten měl za úkol ověřit, co mi zůstalo v hlavě. Než jsem si ale samotný testík spustil, málem jsem vykvetl. Odkaz na kvíz byl neaktivní a u toho se červenilo upozornění, že aktivitu nelze spustit, dokud nebudu mít splněny předchozí kapitoly. No ale jak já je mám splnit?
Tak jsem lítal po první kapitole, scrolloval odzhora dolů, klikal na vše možné ale bez výsledku. Test stále neaktivní. Znovu jsem začal propadat panice. A znovu jsem si pohrával s myšlenkou na záchranný hovor. Ovšem krátká pauza na kafe a deset kroků po bytě nahnalo do mých mozkových buněk nový, čerstvý kyslík a já našel řešení. Zafajfkoval jsem okýnka a copak se nestalo? Minikvíz byl aktivní. Jednou z neocenitelných výhod bylo, že šel opakovaně spustit a navíc po jeho absolvování byly označeny chybné odpovědi. Navíc byla uvedena i správná.
Následujících pět dní se odvíjelo podle stejného scénáře. Četba textu (ať již jakkoliv zábavného a potřebného) a spuštění kvízu. Sem tam kafe, protažení a v poledne oběd. Večer jsem opouštěl židly s bolavou hlavou i zadnicí. Témata byla rozličná. Od počtu drážek v hlavni Brenu, přes hmotnost kyblíku s černou barvou, určování času na jižní polokouli a uvolňování škrtidla na amputované končetině (to bylo přínosné), prohrané bitvy Jana Žižky a syfl Albrechta z Valdštejna (méně přínosné) až po pochopení, kdy je výhodné stavit lávku přes potok v Africe a jak se chránit před internetem. Nemohly chybět ani paragrafy. Jak střílet, na koho a kdy střílet a proč nestřílet.
I když to bylo někdy opravdu mentálně náročné, studium jsem bral vážně a věnoval se mu. Testy jsem probíral i s rodinným příslušníkem. Luckou, dcery to moc nezajímalo. Jelikož otázek nebylo mnoho a já si kvízy opakovaně pouštěl, cítil jsem se v pátek dostatečně vědomostmi nabitý proto, abych se pustil do závěrečného testu. Ten byl jak časově, tak pokusově omezen, takže jistý strach u mě vládl. S hlasitým výkřikem "Směle do toho" jsem se pustil do finálního boje cvičení. Otázek bylo dvacet a já je během necelých třech minut zaklikal všechny. S výsledkem, který mi oznamoval, že jsem byl úspěšný.
Oddechl jsem si. Čelit hanbě nesplnění testu by bylo pro mě nesnesitelné. Naštěstí k tomu nedošlo a já tak úspěšně dokončil cvičení. Musím ocenit snahu armády, která nám nabídla možnost se alespoň touto formou zúčastnit vojenského cvičení. Materiály obsahovaly informace použitelné i velmi užitečné. Jen pevně doufám, že se tahle elektronická válka nestane pro další roky pravidlem. Nerad bych odcházel do civilu s tím, že mi vojna způsobila zánět karpálních tunelů, bolest za krkem a musel jsem začít nosit brýle.
