Přežívání doby COVIDní

2. díl: Pro pána Jána

Když jsme s Luckou při sobotním dopoledni přemýšleli, kam se půjdeme provětrat, hledali jsme prstem po mapě ve všech směrech. Na růžici nakonec vyhrála šipka směřující západně a my si odsouhlasili výpravu na Svatého Jána pod Skalou. Jednak je tam okolí samá zeleň a za druhé se mi o tomhle místě (a vlastně okolí) zmiňoval kolega Radůz. Státní omezení nám trochu zkomplikovalo možnost parkování, protože většina odstavných ploch pro vozidla byla omotána proužkovanou páskou zakazující vjezd. Vhodný plácek jsme nalezli v jedné ze zatáček, stejně jako mnoho dalších a zaparkovali mezi ostatní vozidla. Já si naložil na bedra batoh obsahující vše od záchranného modulu až po denní dávku potravin, zorientovali se a vyrazili.

sobota 11.04.2020 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Trochu nás děsil pohled, který se nám naskytl. Stáli jsme v dolíku, na kterým se tyčilo několik hřebenů. Paradoxně ten nejvyšší měl na vrcholu velký kříž a kolem postávalo mnoho osob. Jak dcerkám vysvětlit následující nepřetržité stoupání jsme netušili. Přešli jsme to tedy mlčením a jen udávali směr. Štěstěna nás navedla na cestu mírnějšího sklonu a s několika přestávkami (když už bolely nožičky) jsme dosáhli prvního opěrného bodu, dřevěného altánu.

Čekalo nás jen pár metrů stoupání a my se ocitli na planině pokryté kolejemi. Ty byly určené pro přepravu těženého vápence ze Solvayových lomů. Putování po kolejích bylo pro holky (i pro nás) velmi zábavné a půlhodinová chůze utekla jako voda. Chvilku si maminka hrála s holkami na mašinku, chvilku jsme přeskakovali pražce (jen do té doby, než si jedna z holek málem zvrtla nohu) a chvilku hledali ten nejlepší klacek. Vlastně klacek a lochtanec (což je výraz Terezky pro dlouhé stéblo trávy). Lochtanec posléze Terezku vytrestal a musela následovat složitá okamžitá operace. Dcerka byla však statečná a ránu si skropila jen půl litrem slziček.

Poslední úsek oddělující nás od vrcholu jsme museli podniknout ruku v ruce, protože úzká pěšina vedla vedle srázu. Navíc se na cestě srocovali občané a vyhýbání bylo ozdobeno rouškami (zobáčky). Naskytl se nám ale pohled, který stál za tu námahu. My a dalších dvacet lidí jsme se ocitli na skalnatém hrotu, vyčnívajícího nad obcí. Pouhých pár desítek metrů (volným pádem) nás oddělovalo od auta. Zatímco my jsme se s Luckou kochali a holky zkoušeli naší ostražitost házením trávy a malých kamínků dolů, u ostatních probíhalo svačení, láskyplné objetí i modelingové selfíčkování. Odpočati a kulturně posíleni jsme se vydali zpět. Nešlapali jsme ovšem stejnou oklikou, ale vydali jsme se rovnou z kopce. Strmý svah byl naštěstí tu a tam vybaven shody, takže míra klouzavosti nedosahovala sta procent, ale i tak byl sestup náročný. V duchu jsme děkovali za výběr tratě. V opačném směru, tedy stoupavém, jsme potkali několik zdrchaných jedinců, ale i cyklistu. Ten kolo vedl, ale podle vlhkosti trikotu sesedl pár metrů před naším setkáním.

Krásný výlet nám ještě více vylepšilo nádherné počasí. Domů jsme dojeli bez usnutí a v pořádku.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 07.05.2020 22:46:13

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 07.05.2020 22:46:24

slovo od slova

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Vzhůru mezi indiány

Vskutku prazvláštní doba nastala v naší zemi, Evropě i po celém světě. Od prosince, kdy se nákaza vyskytla v Číně, se postupnými kroky prokašlala, prosmrkala a prokapénkovala až k nám. První potvrzený nakažený v České republice se datuje k prvnímu březnu. Dvanáct dní nato byl vyhlášen v naší zemi nouzový stav. A od té doby se nám život rapidně změnil. Dále o omezeních, následujících opatřeních a všech prohlášeních psát nebudu. Jsou tím přeplněny sdělovací prostředky a přeplněný internet. I přes to jsme díky rodině a přátelům podnikli mnohá dobrodružství. A o těchto zážitcích naopak psát chci.

2. díl: Pro pána Jána

Když jsme s Luckou při sobotním dopoledni přemýšleli, kam se půjdeme provětrat, hledali jsme prstem po mapě ve všech směrech. Na růžici nakonec vyhrála šipka směřující západně a my si odsouhlasili výpravu na Svatého Jána pod Skalou. Jednak je tam okolí samá zeleň a za druhé se mi o tomhle místě (a vlastně okolí) zmiňoval kolega Radůz. Státní omezení nám trochu zkomplikovalo možnost parkování, protože většina odstavných ploch pro vozidla byla omotána proužkovanou páskou zakazující vjezd. Vhodný plácek jsme nalezli v jedné ze zatáček, stejně jako mnoho dalších a zaparkovali mezi ostatní vozidla. Já si naložil na bedra batoh obsahující vše od záchranného modulu až po denní dávku potravin, zorientovali se a vyrazili.

3. díl: Válčení na kliknutí

Je tomu již přes rok, co jsem od pražské 111. strážní roty dobrovolně přešel pod 26. pluk ve Staré Boleslavi. Jaké to tam je zatím netuším, protože série zákazů, nařízení a omezení nám nedala šanci okusit si válčení pod novou jednotkou. Když už jsme dospěli tak daleko, že nám do poštovní schránky přistál povolávací rozkaz, chvilku nato jsme velmi zajímavou formou (pomocí SMS) dostali oznámení, že na povolávák nemáme brát zřetel a cvičení je opět odvoláno. Naše chmury a nastupující absťák se prohluboval a my pomalu začali ztrácet naději, že si snad v modrých baretech ještě kdy zacvičíme.

4. díl: Jak jsme unikali od stolu

Naši oblibu v únikových hrách nemusím pravidelným čtenářům asi představovat. Nepropadli jsme tomu sice tak silně jako někteří hráči, kteří usilují o prolomení všemožných hádanek a kvízů téměř každý týden, ale jistou oblibu ve zmateném pobíhání po uzavřené místnosti jsme si vytvořili. Hlavně z toho důvodu vznikla tajná skupina "Lopaty" tvořená čtveřicí náruživých luštitelů. Ale co jsme mohli dělat, když vzduchem poletoval virový materiál a všechno bylo pod skutečným zámkem. Jak zevnitř, tak i zvenku. Truchlili jsme, netrpělivě očekávali a doufali. Naštěstí lidi jsou živočišný druh velmi vynalézavý a tak jsme dostali příležitost si otestovat své prchání z pastí pomocí logického myšlení. Stačil k tomu jen balíček hracích karet, puzzlíky či desková hra.