První vzpomínkou bude výlet na Větrnou Hůrku. To je indiánská osada v Rokycanském okresu. A nebylo lepšího plánu, než se pěšky, za slunného počasí, v dobré náladě a hlavně se skvělými lidmi vydat právě sem. Vedla nás Káťa, jakožto hlavní stopař a Domča s Davídkem jí dělali průzkum. Naše holky působily jako planetky. Neustále někoho anebo něco obíhaly. A my s Lukášem (Lucka se nakonec nemohla zúčastnit) jsme působili hlavně jako rušivé elementy a zdroje blbostí.

Samotný začátek výpravy byl velmi tristní. Jakožto naprostý benjamínek v této situaci jsem zastával roli rodinného výpravčího. Před Lucčiným odjezdem za povinostmi jsem dostal vokální instrukce. Jaké bundy zabalit, co holkám obléknout a jak se obratně zbavit psíka při prchání zahradou. Dávno už stál Lukáš za vrátky a já ještě honil Terezku s ponožkou. Právě s jeho pomocí (Lukáš fungoval jako samostatná jednotka) jsme naložili holky do auta, přibalili výstroj a odjeli ke Kátě.

Jen co jsme vyskákali na dvoře, bylo mi jasné, že čepičky by byly na místě. Bohužel byly na místě jiném, než jsme se aktuálně nacházeli. Taky co se týče jídla a pití, dost jsem situaci podcenil. Naštěstí Káťa měla batůžek vybavený nadstandardně a sváču přibalila i pro nás. Samozřejmě průchod obcí byl přísně zarouškován, ale ve chvíli, kdy jsme zapadli do přírody šly pokrývky dolních obličejových částí pryč. A my zase vypadali jako lidé.

První zastávka a drobné občerstvení proběhlo u nového rybníka, jehož nádherné zátiší skvěle doplňovala kancelářská sedací pomůcka. Do břicha jsme naházeli pár soust, na hladinu pár šutrů a ponořili se do hlubokých hvozdů. I v zalesněné krajině jsme se setkali s drobnými anomáliemi. Například jsme museli holkám vysvětlovat, kde se mezi modříny, mechem a nízkým mlázím vzala, tu se vzala traktorová pneumatika. I když jsem to dělal velmi nerad, musel jsem dcerkám lhát, protože na přísun sprostých slov, kterých bych použil při pravdivém vysvětlení, nebyly ještě připraveny.

Osady jsme dosáhli na vrcholu sil, bez jediné újmy anebo škrábnutí. Všechny kouty skrývající tajemství jsme prošmejdili, nalezli nádobí, příbory, zdroj ohně i palivo. A protože jsme se chovali podle pravidel vyrytých do dřevěné tabule, všechno jsme vrátili do původní podoby a zanechali budoucím generacím. Když jsme míjeli kadibudku a holky se zeptaly, co to je, i přes moje úporné snažení nebraly mé vysvětlení za pravdivé. Přece záchod máme doma a tohle je v lese. Na praktickou ukázku nebyl čas, takže jsem je zanechal v nedůvěře.

Po lesní a později polní pěšině jsme doputovali zpět na začátek naší procházky a konečně se setkali s mamkou. Před rozloučením se uskutečnilo ještě krátké pohopsání na trampolíně, během kterého jsme si domluvili další společný výlet. Koneckonců, kam jinam chodit, než s přáteli do přírody?

Trochu nás děsil pohled, který se nám naskytl. Stáli jsme v dolíku, na kterým se tyčilo několik hřebenů. Paradoxně ten nejvyšší měl na vrcholu velký kříž a kolem postávalo mnoho osob. Jak dcerkám vysvětlit následující nepřetržité stoupání jsme netušili. Přešli jsme to tedy mlčením a jen udávali směr. Štěstěna nás navedla na cestu mírnějšího sklonu a s několika přestávkami (když už bolely nožičky) jsme dosáhli prvního opěrného bodu, dřevěného altánu.

Čekalo nás jen pár metrů stoupání a my se ocitli na planině pokryté kolejemi. Ty byly určené pro přepravu těženého vápence ze Solvayových lomů. Putování po kolejích bylo pro holky (i pro nás) velmi zábavné a půlhodinová chůze utekla jako voda. Chvilku si maminka hrála s holkami na mašinku, chvilku jsme přeskakovali pražce (jen do té doby, než si jedna z holek málem zvrtla nohu) a chvilku hledali ten nejlepší klacek. Vlastně klacek a lochtanec (což je výraz Terezky pro dlouhé stéblo trávy). Lochtanec posléze Terezku vytrestal a musela následovat složitá okamžitá operace. Dcerka byla však statečná a ránu si skropila jen půl litrem slziček.

Poslední úsek oddělující nás od vrcholu jsme museli podniknout ruku v ruce, protože úzká pěšina vedla vedle srázu. Navíc se na cestě srocovali občané a vyhýbání bylo ozdobeno rouškami (zobáčky). Naskytl se nám ale pohled, který stál za tu námahu. My a dalších dvacet lidí jsme se ocitli na skalnatém hrotu, vyčnívajícího nad obcí. Pouhých pár desítek metrů (volným pádem) nás oddělovalo od auta. Zatímco my jsme se s Luckou kochali a holky zkoušeli naší ostražitost házením trávy a malých kamínků dolů, u ostatních probíhalo svačení, láskyplné objetí i modelingové selfíčkování. Odpočati a kulturně posíleni jsme se vydali zpět. Nešlapali jsme ovšem stejnou oklikou, ale vydali jsme se rovnou z kopce. Strmý svah byl naštěstí tu a tam vybaven shody, takže míra klouzavosti nedosahovala sta procent, ale i tak byl sestup náročný. V duchu jsme děkovali za výběr tratě. V opačném směru, tedy stoupavém, jsme potkali několik zdrchaných jedinců, ale i cyklistu. Ten kolo vedl, ale podle vlhkosti trikotu sesedl pár metrů před naším setkáním.

Krásný výlet nám ještě více vylepšilo nádherné počasí. Domů jsme dojeli bez usnutí a v pořádku.

Na nějakém armádním stole se zřejmě začaly kupit stížnosti, prosby a návrhy a tak oběžníkem přišel příslib toho, že do konce roku se všichni záložáci alespoň jednoho cvičení dočkají. Jásal jsem. Opráším zase uniformu a prošlápnu kanady. Ovšem zhoršující virová situace byla jednoznačně proti. Nejmoudřejší z moudrých (jakože vláda) znovu přišla s vystoupením, ve kterém šéf rouškistů oznámil, že se všechno zakazuje. Ovšem ozbrojené síly své slovo dodržely. Povoláni budeme. Jen místo na zabahněných pláních vojenských prostorů budeme své výkony předvádět před monitory v sedě. Pokud bychom byli obsluhou radarů, letového provozu, anebo vedli kybernetický boj, nebylo by na tom nic zvláštního. Ale u jednotky, jehož cílem je strážní služba, to nějak nezapadá.

Na poště jsem si vyzvedl další ze série povolávacích rozkazů, které byly doprovázeny několika emaily. Namísto zbraní jsem obdržel adresu a přihlašovací údaje. A dle rozkazu jsem v pondělí zasedl přesně podle stanoveného času za stůl. Protože umění obsluhy myši a klávesnice celkem slušně ovládám, v uspokojivém čase jsem se proklikal až na úvodní stránku studijního materiálu. I když je pravdou, že stránky zrovna intuitivní nejsou a chvilku jsem váhal, jestli mám velitele, který má již cvičení za sebou, hned ráno rozčílit. Přečetl jsem si vřelá uvítací slova, shlédnul motivační video Armády a vyplnil a odeslal prohlášení o zdravotní způsobilosti (snad se nevztahovalo na psychiku).

První kapitolou byly Povinnosti vojáka v boji. Téma mi dávalo smysl, ale nevěřícně jsem začal koukat, když se v textu začaly objevovat poznámky o střelci tanku a řidiči bojového vozidla. Vrátil jsem se na úvodní stránku a hledal, jestli jsem správně přihlášen, jestli jsem se nenaboural do účtu nějakému tankánovi. Vidina rozhněvaného Dany Smiřického mě naháněla strach. Naštěstí tomu tak nebylo a já byl přihlášen pod sebou. Prostě každý voják musí znát povinnosti ostatních. Četl jsem si a po několika stránkách jsem se dostal k mini kvízu. Ten měl za úkol ověřit, co mi zůstalo v hlavě. Než jsem si ale samotný testík spustil, málem jsem vykvetl. Odkaz na kvíz byl neaktivní a u toho se červenilo upozornění, že aktivitu nelze spustit, dokud nebudu mít splněny předchozí kapitoly. No ale jak já je mám splnit?

Tak jsem lítal po první kapitole, scrolloval odzhora dolů, klikal na vše možné ale bez výsledku. Test stále neaktivní. Znovu jsem začal propadat panice. A znovu jsem si pohrával s myšlenkou na záchranný hovor. Ovšem krátká pauza na kafe a deset kroků po bytě nahnalo do mých mozkových buněk nový, čerstvý kyslík a já našel řešení. Zafajfkoval jsem okýnka a copak se nestalo? Minikvíz byl aktivní. Jednou z neocenitelných výhod bylo, že šel opakovaně spustit a navíc po jeho absolvování byly označeny chybné odpovědi. Navíc byla uvedena i správná.

Následujících pět dní se odvíjelo podle stejného scénáře. Četba textu (ať již jakkoliv zábavného a potřebného) a spuštění kvízu. Sem tam kafe, protažení a v poledne oběd. Večer jsem opouštěl židly s bolavou hlavou i zadnicí. Témata byla rozličná. Od počtu drážek v hlavni Brenu, přes hmotnost kyblíku s černou barvou, určování času na jižní polokouli a uvolňování škrtidla na amputované končetině (to bylo přínosné), prohrané bitvy Jana Žižky a syfl Albrechta z Valdštejna (méně přínosné) až po pochopení, kdy je výhodné stavit lávku přes potok v Africe a jak se chránit před internetem. Nemohly chybět ani paragrafy. Jak střílet, na koho a kdy střílet a proč nestřílet.

I když to bylo někdy opravdu mentálně náročné, studium jsem bral vážně a věnoval se mu. Testy jsem probíral i s rodinným příslušníkem. Luckou, dcery to moc nezajímalo. Jelikož otázek nebylo mnoho a já si kvízy opakovaně pouštěl, cítil jsem se v pátek dostatečně vědomostmi nabitý proto, abych se pustil do závěrečného testu. Ten byl jak časově, tak pokusově omezen, takže jistý strach u mě vládl. S hlasitým výkřikem "Směle do toho" jsem se pustil do finálního boje cvičení. Otázek bylo dvacet a já je během necelých třech minut zaklikal všechny. S výsledkem, který mi oznamoval, že jsem byl úspěšný.

Oddechl jsem si. Čelit hanbě nesplnění testu by bylo pro mě nesnesitelné. Naštěstí k tomu nedošlo a já tak úspěšně dokončil cvičení. Musím ocenit snahu armády, která nám nabídla možnost se alespoň touto formou zúčastnit vojenského cvičení. Materiály obsahovaly informace použitelné i velmi užitečné. Jen pevně doufám, že se tahle elektronická válka nestane pro další roky pravidlem. Nerad bych odcházel do civilu s tím, že mi vojna způsobila zánět karpálních tunelů, bolest za krkem a musel jsem začít nosit brýle.

Protože nejživější vzpomínky mám na včerejší klání, začnu vyprávění právě zde. Od Jany a Mildy (polovina Lopat) jsme dostali před nějakou dobou na vyzkoušení deskovku s názvem "Zapovězený hrad". Od našich přátel jsme bližší info, kromě toho, že to bylo hodně obtížné nedostali. A protože televizní program nám tentokrát nevyhovoval, vyndali jsme hezkou krabičku a pustili se do čtení návodu. Bohužel malou poznámku v levém spodním rohu, že se jedná o úroveň pro specialisty, jsme přehlédli. Možná, kdyby tam místo písmenek frkli nezaměnitelný obličej pana Einsteina, bylo by nám to jasnější.

Během důkladného studia a pročítání osmistránkového manuálu (byla tam spousta obrázků a navíc krabička byla malá) jsme na stůl vyrovnali tři balíčky karet, jakýsi papírový kolotoč (dešifrovací kotouč), letáček všemožných blábolů a skládanka rytíře. Dozvěděli jsme se, že jsme vlezli do hradu, blablabla a dveře za námi zaklapli. A my se nemáme jak dostat pryč. Otočili jsme první kartu a hledali na něm něco, co máme řešit. Na zdi, na obraze a na skříni nějaká čísla, tu a tam symbol a jede pár dveří. A teď jak do toho? Zapojili jsme společně všechny mozkové závity, které se u stolu nacházely. Výsledek se dostavil v podobě otočení první nápovědní kartičky.

"Cože?" bylo to první, co jsme souhlasně pronesli potom, co jsme si přečetli věty směřující hráče k úspěšnému řešení. Nějak jsme nechápali, že kombinace ohnuté trubky, nakřivo pověšeného erbu na zdi a nečitelné čmáranice v papírech v nás měla vyvolat vidinu společného. Otočili jsme druhou nápovědní kartu. Instrukce jasně hovořili o tom, že erb v botswanštině se píše podobně jako čmáranice na papíře, jen nám bude přebývat malá vlnovka, kterou když spojíme s trubkou a koukneme na obrázek z určitého úhlu, vyjde nám číslo 5. A to je první z asi deseti klíčů, který hledáme. Mrkli jsme na hodiny. Jestli tohle zdoláme, půjdeme spát pozítří.

Za nepřetržitého proudu nechápání, nadávání a poraženeckých zvolání (z mých úst) jsme se probojovali až k posledním dveřím, které jsme úspěšně otevřeli. Jak jinak, s pomocí nápovědy. Všechny kartičky jsme pečlivě srovnali podle čísel čí abecedně, úhledně urovnali do krabičky a tu jsme s velkou úlevou zavřeli. Na přemýšlení, komu se na dlouhý večer pomstíme tím, že mu hru věnujeme, už nezbyly síly. Úniková hra pro specialisty tak zatím skončila ve skříni.

Na stejné polici se nacházela i o poznání větší krabice s puzzlemi. Tu nám přinesl Ježíšek o loňských vánocích a čekala na příhodnou chvíli. A ta jeden únorový večer nastala. Lucka zbavila krabici celofánu a na do pečících plechů (které byly dva měsíce bezprizorní) rozptroštřela všech 759 dílků (zajímavé číslo, co?) velmi záhadného obrazu. Na rozdíl od standardních puzzlíků byl v krabici přiložen i návod. Obrázek na krabici se neshoduje s obrázkem, který budeme po částech vytvářet. Naším úkolem bylo kromě sestavení obrazu i otevření trezoru, který se na výjevu nacházel. Jestli se ptáte, jak lze na papírovém obraze něco otevřít, ptáte se naprosto stejně, jako my. Netušili jsme. Ale stavění dílků nás pohltilo a nemohli jsme se od toho odlepit.

Po zhruba třeba třech hodinách vyměňování pozice na židli, přesedávání, přikládání a zkoušení jsme měli hotovo. Na stole byl ucelený obraz, podobný tomu, co ukazoval vrchní díl krabice. Ovšem na řešení záhady nebyla energie ani čas. To jsme si nechali až na následující den. A tak jsme se po splnění všech pracovních a hlavně rodičovských povinností sešli na značkách. Jisté spojitosti nám jasné byli, ale něčemu jsme nebyli schopni přijít na kloub. Návod nás směřoval k zjištění šesti číslic, které nám pomůžou otevřít otrezor. I s lupou v ruce (opravdu) jsme zkoumali každý flíček, každou rýhu. Šest číslic jsme dokupy nedali. Pomocnou ruku jsme si nechali podat internetem. Zjistili jsme, že někde jsme správně, něco nám před zraky uteklo a v jednom případě jsme logiku skládání záhady nepochopili. Postupovali jsme tedy podle rad a dosáhli jsme něčeho, čemu jsme před chvilkou nevěřili. Skutečně jsme otevřeli trezor. Záhada byla vyřešena.

O karetní verzi unikání jsem již psal. Jednu jsme hráli na Silvestra s Lopatama a druhou na horách. Rozhodně je nápad v současné době velmi dobrým rozptýlením. Ovšem euforii z toho, když vám zámek cvakne v ruce, anebo správně rozluštíte tajenku, nic nenahradí. Alespoň tedy pro mě. Z toho důvodu se již těším, že se všechny sklepy, tajemné laboratoře a jiné záhadné místnosti brzo otevřou a my se v nich budeme moci nechat zamknout. Už aby to bylo.