Jediný Jindra, který takhle rychle nebyl schopen sehnat hlídání svých ratolestí, se k nám bohužel přidat nemohl. Samozřejmě jsme slíbili spojit se s ním přes mobil. Pracovní týden se pomalu chýlil ke svému konci a otěže přebíral víkend. Na displejích probíhaly informace o času setkání, nákupech a plánech konzumace. Škaredé počasí zavrhlo Kubíkovo pozvání k venkovnímu grilu, ale v troubě se dá taky něco vyčarovat. Venca se chopil zabezpečení tekutých zásob. Zatímco já jsem počítal se třemi až čtyřmi kousky piva, Vašek prohlásil, že dovalí celou basu. Abychom netrpěli nedostatkem. Kubík dodal, že i kdyby bylo nejhůř a basa padla (což se mi zdálo nemožné), i on disponuje zásobou plechovek, potažmo silných destilátů. Nebylo čeho se obávat. Snad jen sobotního rána.
V pátek odpoledne se dostavil Venca. Zatímco on měl domakáno, já jsem ještě chvilku musel práci předstírat a tak na mě s hrnek kávy a mobilem v ruce tu hodinu a půl posečkal. Sbalil jsem se, převlékl a do batohu nacpal alespoň dvě balení klobás na grilování (abych nepřišel úplně s prázdnýma rukama). Když jsme se naskládali do auta, napsal jsem Kubíkovi, že trestná výprava je v pohybu. Kubík za chvilku potvrdil, že nás očekává. Sám. Rodina je pryč. Všechno do sebe dokonale zapadalo. I přes to, že jsem se pokoušel lehce navigovat jsme nezabloudili a dorazili před vrata bez objížděk a čekání v kolonách. Přivítat nás přišel usmívající kamarád. Samozřejmě jak on, tak my jsme se okamžitě prokázali platným negativním testem (fór). Vencu s basou a mě s batohem pozval dál.
Nějaké zdlouhavé popošlapávání, kde navázat konverzaci se nekonalo. Prostě jsme spustili, jako kdybychom se viděli včera. Každý pustil do placu, co měl zrovna na jazyku. Tu veselou rodinnou historku, potom postkesknutí nad zdravotním stavem, nakonec postřeh ze sportu a domácí politické scény. Abychom nemuseli konzumovat nevychlazenou Plzeň, nabídl nám Kubík Libereckého Arguse. Já si nedovolil nic namítat a i když jsem se několikrát nabízel, že přidám ruku k dílu - Kubík se pustil do přípravy večeře - byl jsem odehnán. Vzhledem k tomu, že to panu domácímu šlo pěkně od ruky, byla marinovaná křídla po chvilce v troubě a my se opět přesunuli do obýváku. Za okny vládla stejně stříbrná, zamračená a upršená obloha. Sice jsme mohli na terasu vylézt suchou nohou, ale celkový, takto strávený čas, se počítal v minutách. Jako alternativu večerní zábavy nám Kubík naservíroval stolní tenis.
Nejednalo se o virtuální verzi, ale pěkně poctivou, fyzicky náročnou formu. U hostitele v garáži se totiž místo auta nalézá ping-pongový stůl. Na mače jsme nehráli, dokonale nám stačilo náhodně se vystřídat u prudkých výměn. Žádné umění. Od bujaré zábavy nás odtáhla trouba, která svou práci dokonale splnila. Kubík naservíroval na talíře a my usedli ke stolu. Na několik minut se zcela zastavil rozhovor. Dokonale okořeněný, na vteřinu přesně pečený a lahodně vonící pokrm nám nedovolil mluvit.
Poté jsme se přesunuli před televizi a po delší pauze, když se Kubík pokoušel navodit spojení telefonu a bedny, jsme sledovali několik výkvětů videokanálů. A z toho jsme plynule přešli na další pořady a komerční pořady se zmocnily zábavy. Protože se pomalu ale jistě blížila doba hovoru s Jindrou, zpozorněli jsme a kontrolovali zbývající čas. Jindra si dal sice na čas, ale vzhledem k tomu, že on nebyl od otcovských povinností zproštěn, měli jsme pochopení a trpělivě očekávali jeho zavolání. Povídat si přes malinkou obrazovku je samozřejmě méně pohodlnější, než osobní setkání a tak doufám, že se brzo sejdeme všichni společně. V krátkosti jsme Jindru vyzpovídali, popsali mu, jak se bavíme (že basa je z poloviny prázdná) a poslechli si i jeho příběhy.
Po ukončení hovoru už se naše diskuze nenesla v moc intelektuálním tónu. Ale ještě než jsme šli spát, jedinec vybavený ovladačem náhodně objevil pořad z roku 1986 "Nikdo neví všechno". V něm se k nepoznání mladý Jan Rosák ptal dvou doktorů, docentů a dalších titulovaných individuí na velmi zapeklité otázky, tématicky spolu vzájemně nesouvisející. Oba soutěžící museli v průběhu soutěže popsat jakousi křivku grafu, vypočítat chování dvou žárovek pospojovaných do mně nepochopitelného spoje a nakonec zrakem prozkoumat trojici řemeslných nástrojů. Otázky v dnešní době neskutečné. Na poraženého nečekalo však nic menšího, než barevný televizor a vítěz si mohl odnést buď gramofon (zajímavý poměr cen), anebo postoupit do dalšího kola. Kluci, i když velmi usilovně fandili Slávkovi (anebo jak se ten paňák jmenoval) si vsadili na špatného koně. Jejich oblíbenec nevyhrál.
Po takto napínavé podívané jsme se rozešli do pokojů, v jednom z nich (tam kde jsem měl spát já) pronesli ještě pár slov nad výchovou a chováním dnešní mládeže a pak zhasli a usnuli. Následujícího rána, to jsem se probudil kolem osmé, jsem zaslechl z vedlejšího pokoje jakési divné zvuky a zjistil, že vzhůru nejsem sám. Kubík byl na nás tak hodný a udělal nám snídani, zatímco my s Vencou jsme (postupně) využili jeho sprchovacího zařízení.
A tím naše dlouho nemožné osobní setkání skončilo. Naprosto spontánní a dokonale vydařené. Snad to nebude dlouho trvat a sejdeme se všichni čtyři. Chlapci, moc děkuji.