Jedna z místností, přes kterou jsme chodili ven, byla zřízena do podoby herny. Podél zdi se nacházely dva šipkové automaty, v rohu si trůnil jukebox a na druhém konci místnosti byl i fotbálek. Na zdech visely reklamní cedule alkoholického nápoje. Osvětlení bylo tlumené a dokonale vytvářelo atmosféru zakázaného hazardního doupěte. Odvážnější jedinci, tudíž kluci, skočili za obsluhou s prosbou, jestli bychom si mohli zaházet na terč. Jejich úspěšné jednání způsobilo, že holčina od baru přišla k nám a manipulaci s automatem nám dopodrobna vysvětlila. Navíc zapojila do elektrické sítě hrací bedničku, která začala chrlit písně. Nebýt dopoledne, dal bych si asi pivko.
Her, které jsme uskutečnili bylo nepočítaně. Účastnili se jich všichni. Vyzkoušeli jsme i režimy o kterých jsem neměl ponětí (dvojice a týmy). Moje vrhačské umění se od dob střední školy, kdy jsem šipky držel v ruce patrně naposledy, nezměnilo. Velmi soustředěný pohled jsem upřel na trojitou dvacítku (na to totiž hází profíci), jemně uchopil hrot šipky a ladným pohybem zápěstí vypustil hrot. Málokdy se stalo, že bych netrefil jedničku. Ale byla neuvěřitelná zábava, která nám vydržela až k obědové pauze. Tentokrát, zcela netradičně, jsme jíst šli v poledne.
Po příchodu do jídelny jsme byli vystaveni překvapení. V místnosti nebylo, prázdno, ale u oken posedávali tři mladíci, různé věkové hladiny, s různým obsahem alkoholu v krvi, ale patrně stejné inteligenční výše. Alespoň podle konverzace, kterou spolu vedli. Zanedlouho jsme vyposlechli, že nejmladší ze skupiny se stal hrdým držitelem řidičského oprávnění a ostatní dva s ním přišli tuto radostnou novinu oslavit. Své zraky jsme samozřejmě zaměřovali jinam, bohužel naším uším byla "nevybíravá" čeština hlasitě dodávána na přímo. Byl jsem zvědav, za jak dlouho se holky začnou ptát na význam slov, pro ně doposud utajených. Naštěstí se tak nestalo a oběd jsme přežili bez morální (i fyzické) újmy.
K šipkám jsme se hned po obědě vrátit nehodlali. Zatímco Káťa s Davídkem byli odvážní a vydali se před penzion stavět sněhuláka, my jsme zůstali doma a hráli hry. Nerozhodný Domča se nakonec přidal k rodině a vystrojil se také ven. Stavění sněhuláka jim šlo ve třech o poznání lépe a svou vysněnou postavu vytvořili. Nicméně je to stálo komfort sucha. Vrátili se mokří, jako kdyby absolvovali tropickou bouři. Mokří, ale spokojení. Společně jsme dohráli rozjeté Tipni si!, odskočili si zamlsat dolů pohár a znovu se posadili kolem společenské hry. Největší oblibu si vybojovala vybuchující kostka a hádání slov. Já zcela pohořel v zeměpisných otázkách.
I když to bude vypadat, že jsme ten den jen jedli, není tomu tak. Nicméně další společnou událostí byla večeře. A po večeři (z vlastních zásob) jsme se znovu vydali do spodního patra a šli si zaházet. Klubovnu tentokrát obýval i párek lidí středního věku. Muž, sedící za půllitrem piva se nám představil jako provozní. Další konverzace neprobíhala. Publikum vydrželo do vyprázdnění sklenice, pak se odebralo do vyšších pater. Neosaměli jsme ale nadlouho. Po chvilce se objevily dvě dámy. Servírka s jakousi paní, která nejevila jediný pokus o ukrývání fyzického vybavení. Pozorujíc naše výtvory si zapojili jukebox a rozvlnily své boky (a další tělesnou výbavu). Představení jsem začal sledovat až ve chvíli, kdy "paní Dudláková" pozvala na taneční parket i naše dcery. Bál jsem se totiž o zdraví našeho potomstva. Naštěstí do večerky našich slečen nezbývalo dlouho a tak jsem s nimi mohl prchnout. Co se dělo dál mi zůstalo skryto.
O zbytku dne toho mnoho poznamenáno nemám. Vybavuji si, že jsme opět hráli hry a cituji své zápisky: "tak tu teď sedíme, čučíme, je tu nuda, olivy, Káťa chodí sem a tam s plechovkou v ruce, Dominik s Davidem zírají do kalkulačky a Davídek držkuje". Toť vše.
