Mé milé holky mi na ráno připravily překvapení. Zatímco já jsem se povaloval v posteli a obhajovali si, že ještě není potřeba vstávat, Lucka mi s dcerami ukuchtily snídani do postele a vyrobily přáníčka k Valentýnu. Hrnek horké kávy a dva talíře s míchanými vajíčky a lívanci byly původně zřejmě určeny mě, ale podlehnout smutným prosbám a psím očím bylo velmi lehké a já se rád rozdělil. Jen kávu jsem si obhájil. A co jsem pro svou milovanou manželku udělal já? No, nic. Přinesl jsem nádobí do kuchyně :(.

Od té chvíle probíhalo paralelně příprava oběda, uklízení a hraní. Kdybychom mohli odjet na hory, asi bychom balili. Napsali bychom Kátě, kdy vyjede a utvořili bychom časový program tak, abychom se potkali na půl cesty. K obědu bychom měli lasagně, protože je to rychlé a nekomplikované jídlo, které by holky jedly a úklid nádobí by byl dílem okamžiku. Já bych snesl věci do auta a protože jsou holky už velké, nemuselo by být těch zavazadel tolik a všechny by se tam krásně vešli. Včetně lyží a dvou sjezdových pekáčů (jakože boby). Ve čtvrt na dvě bychom vyjeli a možná bychom se stavěli pro naftu, protože bychom měli téměř prázdnou nádrž a cesta na Liberec by nebyla jen o pár kilometrech. Krátce za Prahou by Lucka zavolala Kátě, jak je na tom. Domluvili bychom se na místě srazu. Ale jak to tak bývá, co není v hlavě, musí být v nohách (kolech) a tak by nám třebas Káťa řekla, že se musí vracet, protože by doma mohla zapomenout kabelku. No to by bylo.

A co my? My bychom pokračovali dál, protože hodinová prodleva by byla na čekání s cácorami přeci jen dlouhá. Mohli bychom se ale stavit na nákupu třeba v Jablonci nad Nisou, protože bychom s sebou nevezli žádné jídlo. Pořešili bychom tak večeři na několik dní a energii na možné výlety. Snídani bychom si samozřejmě nekupovali, protože bychom se určitě stravovali na místě. Díky navigaci bychom nebloudili a po třetí hodině bychom pod penzionem "U Dubu". Předchozí zimu se nám tam líbilo, tak proč bychom jezdili jinam? Navíc by byl penzion rekonstruován a nabízel by více možností společenského rozptýlení.

Než bychom se ubytovali na třílůžkovém pokoji číslo 12, seznámili se s ubytovacím řádem a byli o něm náležitě poučeni a nanosili do pokoje věci, mohla by kolem páté přijet Káťa s klukama. My bychom jí reprodukovali všechny nabité informace a já bych jí ochotně pomohl se zavazadly. Aby to nemusela tahat po schodišti sama. Také by bylo milé, kdyby naši spolubydlící dostali pokoj hned vedle nás, abychom se nemuseli trmácet někam daleko a holky za Domčou s Davídkem nelítaly přes celý barák. A jak bychom si tak povídali a plánovali, co budem těch několik společných dní dělat, třeba bychom dostali hlad a vydali bychom se do jídelny a pořádně se nadlábli. Taky bychom zjistili, že loňský kuchař už ve zdejším podniku neordinuje a pokrmy jsou velmi dobré.

Jak bychom byli rozjetí z toho všeho povídání, tak bychom dali holky spát až kolem osmé, protože bychom hráli hry (třebas Panic lab) a bavili se. Pohádku na dobrou noc bych četl já, protože mě to baví. Hned poté, co by holky usnuly (s přispěním maminky) bych šel zase do společenské místnosti, kde by Káťa s klukama seděli a hráli bychom další hry. Třebas Máme rádi Česko. To by nás mohlo bavit a mohla by být zábava.

Spát bychom mohli jít pozdě. Protože bychom měli dovolenou, snídani bychom měli domluvenou až od půl deváté a nikam bychom nespěchali. To by byl krásný začátek hor.

A víte co? Proč bych si musel celou dovolenou jen představovat? A snít o ní? V dnešní době plné elektronických výmyslů, virtuální reality a klaudů. Co když existuje zařízení s USB konektorem, do kterého se připneme a zjevíme se, stejně jako obyvatelé Matrixu, na místě, po kterém toužíme s lidmi, s kterými tam chceme být? Není to skvělé? Z uzavřeného prostoru obývacího pokoje se najednou probudit v Jizerských horách, za okny spatřit metry sněhu a vědět, že zeď pokoje je jediná překážka, která nás odděluje od přátel. Připraveni? 3.. 2.. 1.. Loading

Teploměr na mobilu, protože pokoj jaksi takovýmto vynálezem vybaven nebyl, ukazoval deset stupňů pod panem Celsiem. Nedávno instalované topení bylo sice hezké na pohled, jeho ručička ukazovala maximální výkon, avšak pokojem vládl i tak chlad. Zkrátka byla kosa a zpod peřiny se nám nechtělo. Lucka, po dostatečném navlečení se, zkontrolovala potraviny umístěné na parapetu a zjistila, že mnoho z nich je v kamenném stavu. U másla to tolik nevadilo, bohužel okurka se přes noc stala obuškem a svazek banánů hnědožlutým těžítkem. Nijak mi nevadilo být zahrabán pod dekou a pozorovat pohyb, který vykonávala Lucka. Ven se mi nechtělo. Jediným důvodem, proč jsem své tělo alespoň posadil, byla snídaně.

Ta pro nás byla připravena v půl deváté. Cestou na ní jsme nabrali ještě Káťu s klukama a zapeklitými chodbami (za vydatného dupotu a výskání) se dostali až do jídelny. Čekal na nás stůl s bohatým výběrem a paní domácí. I když jsem pokukoval po míse se salámy a sýry, vyslechl jsem si povídání. Všechno máme sníst, tuhle je čaj, tady kafe a ve středu budou asi palačinky. Kdyby nás něco trápilo, máme se ozvat. Souhlasně jsme kývali a nic nenamítali. Až na dotaz, jestli nám nebyla v noci zima se Lucka ozvala. "Byla" prohlásila s lehkým pousmáním. Paní domácí se zamračila a počala lamentovat. To přeci máme hned říct, že nás něco trápí. Mlčením se nic nevyřeší, musíme spolu komunikovat (zřejmě čerstvá absolventka manažerského kurzu). Bylo jsme ubezpečeni, že kotel se z původních 47°C nastaví na 56°C.

Během jídla se Lucka spojila s Aničkou, kteří s Martinem nedaleko trávili svůj volný čas a dohodla, že podnikneme společný výlet. Nejdříve jsme ale museli podniknout výlet na svah. Oproti Praze a několika centimetrů sněhu zde vládla opravdová zima. Opustili jsme prázdné talíře, vybavili se na pobyt venku (včetně termosky s horkým čajem) a odjeli pod Tandvaldský Špičák. Samozřejmě až po náležitém a velmi důkladném škrábání auta.

Parkoviště zelo prázdnotou, sjezdovka byla nádherně bílá, modré nebe bez jediného mráčku. Ideální podmínky na zimní radovánky. Jen škoda, že ten vlek nejezdil. Ale důležitý byl svah, možná by se dalo říci i bobová dráha, která nabízela celkem kvalitní náklon a tu a tam nějaký ten skokánek. Holky vystrkaly boby do půlky kopce a začaly jezdit. Domča s Davídkem měli stejný nápad, avšak oni byli odvážnější a vystoupali až na vrchol. Sjezdy byly zábavné. Terezka pro změnu rozbila zapůjčený pekáč (letos třetí), Julinka dojela skoro na parkoviště, protože místo brzdění gestikulovala něco rukama a Davídek si nehorázně natloukl zadek, když se vydal po nesprávné stopě. Totiž přes kombinaci skokánků.

O půl jedenácté dorazil i Martin s Aničkou a začalo se plánovat. Chtělo by to procházku. A nejlépe někam vysoko, nejvýš, nejlépe na samotný vrchol. Martin prozkoumal mapu a určil azimut. Káťa s klukama se chopila příležitosti vyzkoušet lyžování s jezdícím vlekem. My hodili boby do auta a jen v šesti (čtyři dospěláci a dvě děti) si to nasměřovali k turistické trase. Nejprve autem, protože cesta od vleku by byla spíš utrpením, než zážitkem. Drobné popojetí nám ale trasu rapidně usnadnilo. Z parkoviště jsme po pár metrech zalezli pod koruny stromů a ocitli se na krásné lesní stezce (modré). Krásné, ale drobet strmé. Samotný náklon by nebyl tak náročný, nebýt nánosu sněhu, místy proměněného v led. Neustále padající holky jsme několikrát následovali v cestě na zem i my.

Zhruba v polovině cesty jsme měli možnost pokračovat dvěma způsoby. Buď se vydat po úzké a sněhem zaváté "dobrodružné" stezce, anebo pokračovat po bílé asfaltce "na pakárnu". Holky jsme nechali se rozhodnout. Buď se vydají s námi, drsňáky, po dobrodružné cestě, anebo půjdou s Aničkou a maminkou. Dcerky mi udělaly radost. Zvolily si pokračování s námi. Postup byl spíš takový "vozembouchový", ale časový náskok jsme získali. Sice jen pár sekund, ale i tak se to vyplatilo. Znovu jsme se tak spojili s děvčaty a pokračovali společně. Posledních pár set metrů jsem velmi přesvědčivě, ale klamně tvrdil Julince, že už jsme téměř nahoře a za následující zatáčkou už bude lavička, na které si odpočineme. Těch zatáček bylo ještě bohužel hodně, ale dcerka šlapkala a nikoho jsme v závěji nechat nemuseli.

Na Tanvaldském Špičáku bylo neuvěřitelně nádherně. Obloha blankytně modrá, bez mráčku, nikde ani lyže a v boudě otevřené občerstvovací výdejní okénko. Poddali jsme se kochání, odpočinku a sváče. Zatímco holky baštily párek v rohlíku, my jsme se posilnili polévkou. Já jsem byl nadšen možností pořizování bezhlavých fotek, Martin trpěl kvůli nastalé kombinaci ideálních lyžařských podmínek a současného zákazu lyžování (přesněji provozování vleků).

Cestou dolů zasáhla dětinskost (možná jistá forma sněžného šílenství) zcela nečekaně a překvapivě dva z dospělých. Přesněji řečeno u dospělých žen. Anička s Luckou podlehly dětským radostem a sestup z vrcholu podnikly vskutku originálně. Prvotní klouzání nahradilo poposedávání s drobným tlačením, později přešla Anička do lyžování v sedě a představení bylo oběma dámami zakončeno plazením. Holky pobíhaly kolem a pohybově opisovaly co viděly, já jsem se třískal smíchy a Martin kroutil hlavou.

Nad parkovištěm, kde odpočívaly naše vozidla se tyčila sjezdovka. Samozřejmě bez obsluhy, ale protože bylo hezky a odpoledne ještě nekončilo, vyndali jsme holkám zase sněhová vozítka a poslali jsme je na svah. Nakoloněná rovina byla široká, dlouhá a přehledná. Právě z toho důvodu jsme nikdo nepochopili, proč Julinka svou první jízdou málem porazila strom. A nejednalo se o žádný smrček, byl to vzrostlý listnáč, tak osmdesát čísel v průměru. Julince, která ronila slzy, jsme znovu v klidu vysvětlili, že černé páky na bocích bobů nejsou madla, ale brzdy. A pokud na ní všichni křičíme "brzdi", má ty páky použít. Dcerka to odkývala, osušila slzy a jela se klouzat. Od té chvíle se zastavovala v polovině kopce.

Po jisté době se Terezka pustila do opravy místního sněhuláka. Ten sice vykazoval jisté známky opotřebení a poškození, ale naše slečna ho vylepšila tak, že se svalil k zemi. Za tento dobrý skutek si vysloužila od holčičky, která si zkoušela lyže, slovní výtku. Julinka se naproti tomu oddala kreativní činnosti a rozhodla se vytvořit iglů. Motala se v kupě sněhu a plácala cosi jako zdi. Bohužel bezvýsledně. Jejich snažení jsme ukončili my. Bylo hodně po poledni a naše břicha nehorázně kručela. Odjeli jsme zpět na chatu, převlékli se do suchého (hlavně holky) a vyrazili na oběd.

Káťa s klukama na nás s jídlem počkali, takže jsme stolovali společně. Zjistili jsme, že kuchařské umění se opravdu od minule zlepšilo a pochutnali si. Anička s Martinem si před odjezdem dali kafe a pak se rozloučili. Ovšem ne na dlouho. Pokud vše dobře dopadne, mohli bychom se následující den vidět znovu. U oběda jsme se dozvěděli, že lyžování druhé poloviny týmu bohužel nemělo úspěch. Vlek byl v provozu pouze na zkoušku a tak si kluci museli kopec vyšlapat, aby mohli jezdit. A to se nikomu opakovat nechce.

Odpoledne se neslo ve znamení her, kreslení a povídání. Patro, které jsme obývali, bylo prázdné a tak občasné lítání a hry na schovávanou byly akceptovatelné. S Káťou jsme si dali kafíčko a na stole se objevili i dobroty. Tahle odpolední až večerní pohoda nám vydržela až do půl osmé, kdy šly naše cácorky na kutě. Čtení neprobíhalo nijak dlouho, protože čerstvý vzduch, zima a neustálé vrtění člověku odebírají energii. Aby byla cesta do snů bezproblémová, zůstala Lucka ještě chvilku u holek, ale zanedlouho se vrátila, že už spí. Krom her se na stole objevily ještě dobroty všelijakých chutí, barev a tvarů.

V půl deváté, kdy za okny vydatně sněžilo, jsme vyrazili v dvoustopých motorových vozidlech směrem ke Kořenovu. Na vzdálenost ne moc krátké, ani ne moc dlouhé procházky na Štěpánku jsme zaparkovali auta a vyrazili k vrcholu. Do sněhových závějí, které se tyčily na obou stranách cesty Julinka kreslila rampouchem usměváčky. Terezka měla se svým rampouchem jiné plány. Zanechala ho u rozcestníku a nakreslila kolem šipky, aby ho při zpáteční cestě zase našla. Cestou na rozhlednu jsme potkávali spoustu běžkařů, protože náš směr postupu se shodoval s dvěma liniemi, ve kterých sportovci jezdili.

Počasí se pomalu ale jistě zhoršovalo. Padala mlha a zezhora na nás sněžilo čím dál více. Od cesty nás to ale nikterak neodradilo. Naopak. Sypající se sníh nám kouzlil na tváři úsměv a Martin s Aničkou si vylepšili náladu ještě svařáčkem. Když jsme dosáhli vrcholu, nebyla kamenná věžička skoro vidět. Pokladna a prodejna suvenýrů byla otevřena. Vstupenku opravňující k vyšlapání další dávky schodů bylo možné zakoupit a tak se několik členů naší výpravy šlo kochat výhledem (do deseti metrů). Já s Aničkou jsme šli obdivovat kamenný kříž, který stál opodál. Fyzicky náročný výstup si vyžádal doplnění energie a tak naše holky sluply několiko houbiček (nic psychotropního, jen čokoládový klobouček se sušenkovou nohou) a zajedly to piškoty.

Podél běžkařské dráhy, kterou jsme my dospělí museli neustále chránit před nahodilými nájezdy dětí, jsme doputovali až k Bílé Skále, což je předěl mezi Jizerskými horami a Krkonošemi (jsem se dočetl). Tam chajda poskytující cokoliv turistického naprosto chyběla. Místo toho někdo zapíchl do skály kříž. Bylo by chybou si ale myslet, že jsme na vrcholu neprožili zábavu. Naše holky se totiž pokoušely celkem aktivně zřítit do údolí, nad kterým jsme se nacházeli. Naštěstí duchapřítomnost a neustálá ostražitost všech přítomných jim v tom zamezila, takže na zpáteční cestě nám nikdo nechyběl. Neztratili jsme nikoho ani při házení nízkovýtlakových obětí do sněhu.

Terezka vyloudila z mamky třetí rukavice poté, co své, včetně náhradních, kompletně promočila. Naštěstí konec naší cesty se blížil. Abychom se neztratili, holky znovu značily cestu malováním usměváčů do sněhu. Rampouchem. Vyrazili jsme do chaty na společný oběd. Protože se Martin s Aničkou museli stavit u bankomatu, měli jsme jet napřed. Časový rozdíl, který se vytvoří bude v našem případě anulován zaopatřováním dětí. Ovšem to by za kormidlem prvního vozu nesměl sedět Jeník. Dokonale seznámen s okolními trasami jsem zadal do navigace název domácí vesnice a nechal se vést. Chtěl jsem tak předejít situaci, že zavedu Káťu do vod neznámých. Ale dobře míněné rozhodnutí se nesetkalo s úspěchem. Navigace mi před železničním přejezdem nařídila odbočit a já protáhl nás i Káťu neupravenými, sněhem a ledem pokrytými silnicemi třetí třídy, rozkládající se většinou do kopce. Kromě strachu, že skončíme v pangejtu, mi zněla v uších Kátina prosba, abychom nejezdili po prudkých svazích, neboť se obává, že to jejich vůz nezvládne. No, zvládl, ale pochvalu jsem v cíly, kterého jsme nakonec úspěšně dosáhli, nedostal. Ke všemu byla Anička s Martinem u stolu ještě dříve, než my. Já jsem si obezřetně objednal jen polévku, protože jsem považoval za velmi pravděpodobné, že holky celou svou porci nesnědí a já tedy dojím zbytky. Chyba a to velká. Holky talíře doslova vyškrábaly a já zůstal bez druhého chodu. Nijak mi to ale neublížilo. Po tomto obědu nás nadobro opustili Martin s Aničkou.

Mezi tím, co si jeli kluci s Káťou naklepat zadek na boby, jsme s holkama hráli hry. Chuť na sjezdové radováky by byla, ale dcerky postrádaly cokoliv suchého na sebe. Davídek, který chtěl původně zůstat doma s námi byl také nabrán, protože Jeník jaksi nebyl schopen zkousnout decibely, které klučina neptřetržitě vyluzoval. Káťa po návratu přišla s naprosto skvělým nápadem. Dnešní den bychom mohli zakončit italskou večeří. Jako trumf z rukávu vytáhla telefoní spojení na pizzerii. Psalo se sedm hodin večerních. I když objednavatelka dostala celkem pozdní termín, souhlasili jsme a těšili se. Jenže ono bylo skoro osm, osm, bylo po osmé a telefon s informací o hotové večeři nezvonil. Až ve čtvrt na devět to Káťe konečně cinklo. Holky, kterým jsme neustále opakovali, že se večeře dočkají a hladové spát nepůjdou, jídla nedočkaly. Asi deset minut před příjezdem spásy holky usnuly. Maminka se obětovala a odepřenou stravu svým nebohým dcerám snědla. Já zase neodolal pozvání a pomohl Kátě a klukům s tou jejich.

Zbytek večera jsme s Luckou trávili pasivně. Pozorovali jsme trojici, jak si staví ze zelených, šedivých, zelených a hnědých kostiček svět. I když mi v průběhu hry byla pravidla několikrát opakována, stejně jsem nepochopil jsem. Složitým soubojovým, strategickým a vizionářským operacím jsem jen tupě přihlížel s otevřenou pusou. Deskový svět Minecraft mi zůstal zastřen tajemstvím.

Jedna z místností, přes kterou jsme chodili ven, byla zřízena do podoby herny. Podél zdi se nacházely dva šipkové automaty, v rohu si trůnil jukebox a na druhém konci místnosti byl i fotbálek. Na zdech visely reklamní cedule alkoholického nápoje. Osvětlení bylo tlumené a dokonale vytvářelo atmosféru zakázaného hazardního doupěte. Odvážnější jedinci, tudíž kluci, skočili za obsluhou s prosbou, jestli bychom si mohli zaházet na terč. Jejich úspěšné jednání způsobilo, že holčina od baru přišla k nám a manipulaci s automatem nám dopodrobna vysvětlila. Navíc zapojila do elektrické sítě hrací bedničku, která začala chrlit písně. Nebýt dopoledne, dal bych si asi pivko.

Her, které jsme uskutečnili bylo nepočítaně. Účastnili se jich všichni. Vyzkoušeli jsme i režimy o kterých jsem neměl ponětí (dvojice a týmy). Moje vrhačské umění se od dob střední školy, kdy jsem šipky držel v ruce patrně naposledy, nezměnilo. Velmi soustředěný pohled jsem upřel na trojitou dvacítku (na to totiž hází profíci), jemně uchopil hrot šipky a ladným pohybem zápěstí vypustil hrot. Málokdy se stalo, že bych netrefil jedničku. Ale byla neuvěřitelná zábava, která nám vydržela až k obědové pauze. Tentokrát, zcela netradičně, jsme jíst šli v poledne.

Po příchodu do jídelny jsme byli vystaveni překvapení. V místnosti nebylo, prázdno, ale u oken posedávali tři mladíci, různé věkové hladiny, s různým obsahem alkoholu v krvi, ale patrně stejné inteligenční výše. Alespoň podle konverzace, kterou spolu vedli. Zanedlouho jsme vyposlechli, že nejmladší ze skupiny se stal hrdým držitelem řidičského oprávnění a ostatní dva s ním přišli tuto radostnou novinu oslavit. Své zraky jsme samozřejmě zaměřovali jinam, bohužel naším uším byla "nevybíravá" čeština hlasitě dodávána na přímo. Byl jsem zvědav, za jak dlouho se holky začnou ptát na význam slov, pro ně doposud utajených. Naštěstí se tak nestalo a oběd jsme přežili bez morální (i fyzické) újmy.

K šipkám jsme se hned po obědě vrátit nehodlali. Zatímco Káťa s Davídkem byli odvážní a vydali se před penzion stavět sněhuláka, my jsme zůstali doma a hráli hry. Nerozhodný Domča se nakonec přidal k rodině a vystrojil se také ven. Stavění sněhuláka jim šlo ve třech o poznání lépe a svou vysněnou postavu vytvořili. Nicméně je to stálo komfort sucha. Vrátili se mokří, jako kdyby absolvovali tropickou bouři. Mokří, ale spokojení. Společně jsme dohráli rozjeté Tipni si!, odskočili si zamlsat dolů pohár a znovu se posadili kolem společenské hry. Největší oblibu si vybojovala vybuchující kostka a hádání slov. Já zcela pohořel v zeměpisných otázkách.

I když to bude vypadat, že jsme ten den jen jedli, není tomu tak. Nicméně další společnou událostí byla večeře. A po večeři (z vlastních zásob) jsme se znovu vydali do spodního patra a šli si zaházet. Klubovnu tentokrát obýval i párek lidí středního věku. Muž, sedící za půllitrem piva se nám představil jako provozní. Další konverzace neprobíhala. Publikum vydrželo do vyprázdnění sklenice, pak se odebralo do vyšších pater. Neosaměli jsme ale nadlouho. Po chvilce se objevily dvě dámy. Servírka s jakousi paní, která nejevila jediný pokus o ukrývání fyzického vybavení. Pozorujíc naše výtvory si zapojili jukebox a rozvlnily své boky (a další tělesnou výbavu). Představení jsem začal sledovat až ve chvíli, kdy "paní Dudláková" pozvala na taneční parket i naše dcery. Bál jsem se totiž o zdraví našeho potomstva. Naštěstí do večerky našich slečen nezbývalo dlouho a tak jsem s nimi mohl prchnout. Co se dělo dál mi zůstalo skryto.

O zbytku dne toho mnoho poznamenáno nemám. Vybavuji si, že jsme opět hráli hry a cituji své zápisky: "tak tu teď sedíme, čučíme, je tu nuda, olivy, Káťa chodí sem a tam s plechovkou v ruce, Dominik s Davidem zírají do kalkulačky a Davídek držkuje". Toť vše.

Než k nám dorazila Káťa, blbli jsme s holkama na svahu. Bobování už nemělo takové kouzlo, jako lezení (a válení se) ve sněhu. Chvilku jsem se snažil udržet dospělácký postoj, ale řádění dcer mě tolik navnadilo, že jsem odhodil všechny zábrany (a ostych) a šel blbnout s nimi. Koulování potomstva a manželky přešlo plynule ve skoky do závějí. První skok, který jsem provedl odhalil, že to nápad zase nebyl tak skvělý. Dopadová plocha byla pokryta asi pěticentimetrovou vrstvou prašanu a poté přešla v kamenné podlaží plné vystupujících ostrých kamenů. Lucka proto hned pochopila, proč jsem po dopadu lehce překvapen.

Jakmile se naše parta dospělých rozrostla o třetího člena, šli jsme stavět sněhuláka. Sněhové přiny bylo všude kolem dostatek a chuť i čas jsme měli na rozdávání. A tak jsme se společnými silami pustili do třech velkých koulí. Já válel (koule, ne sebe) a holky uplácávaly i dezajnovaly tělesnou konstrukci. Po chvilce stál před sjezdovkou nádherný, téměř metr a půl vysoký krasavec. Bohužel, při dokončovacích úpravách svou pomocnou ruku poskytly i holky a výsledkem bylo padlé sněhuláččí tělo. Julinka se holt tak nějak víc opřela do práce. Zatímco já jsem lamentoval a Julinka byla přepadlá, Lucka s Káťou neztrácely optimismus. Pustili jsme se znovu do vyrábění. A povedlo se. Kromě mrkve místo nosu a hrnce na hlavě měl sněhulák všechno. I knoflíky byly.

Když klukům skončila šichta - a že byla kvůli absenci vleku náročná - dojeli i s Pýtrsem k nám. Zatímco se je instruktor chválil a nevěřil faktu, že na prkně stojí poprvé, kluci odpočívali. Jejich nadšení ovšem bylo i přes nevyslovené věty znát. Zbývající minuty kurzu se učili techniky na rovině, kousek od nás. Pak jsme vyčerpané kluky a promočené holky nacpali do sedadel aut a jeli na oběd. Odstrojení venkovního oblečení odhalilo, že promočení dosahovalo doposud nevídané hranice. Terezka měla mokré všechno až po pás, Julinka až po prsa. Trochu jsme se obávali stonání, ale podle hopsání, které holky neopouštělo, to nevypadalo. Naštěstí.

Pozdní oběd přešel vystoupáním jednoho poschodí ve hraní her. Dominik mě v předvečer požádal o pomoc s domácím úkolem. Já, jakožto člověk znalý měřítek a technických výkresů jsem nadšeně souhlasil. To jsem ale netušil, že zadání pro studenty základních škol dokonale provětrá moje smysly a vrhne mě do hlubokého zamyšlení. Ale to předbíhám. Po dlouhém maratonu hraní her proběhla lehká večeře a po ní se celé osazenstvo pustilo do další partičky šipek. Já tentokrát odolal a věnoval se v horizontální poloze četbě literárního díla. Stihl jsem sotva pár stránek, když se chodbou ozval dusot malých nožiček. Hráči referovali, že tentokrát se turnaj nesl spíše v nezdaru a většině to létalo všude možně.

Nadešla moje velká chvíle a já se mohl vytáhnout. Dominikovo zadání nebylo nikterak komplikované. Nakreslit plánek libovolného pozemku v měřítku a opatřit ho legendou. Dominik si vybral školní pozemek. Jednalo se o nepravidelný n-úhelník, jehož různé strany svíraly různé úhly. Na tvář jsem nahdil zadumaný výraz a pustil se do počítání. Počítal jsem pět minut, deset, čtvrt hodiny. Dospěl jsem k poznání, že branka musí mít zhruba šedesát metrů. To bylo zcela jistě špatně. Pak mi vyšlo, že pokud delší strana ve skutečnosti zhruba jednou delší, v měřítku je poloviční. Zuřil jsem a začal se lehce vztekat. Až dokonalá koncentrace mého nitra, popsaná a počmáraná stránka a neustálá výpomoc kalkulačky přinesla smysluplný výsledek. S úkolem prvního stupně základní školy jsem se mořil asi půl hodiny. Vyčerpán jsem předal moudro Dominikovi a cítil se jako po matematické olympiádě.

Dominantou večera se stalo hraní Krycích jmen. To bylo v určitých chvílích velmi zapeklité, protože nám osud namíchal karty tak složitě, že najít slovo, které bude zastupovat alespoň dva termíny a současně nebude obsahovat nechtěné, bylo téměř nemožné. Ale poprali jsme se s tím. Davídek nás překvapil, když nám oznámil, že je unaven a odebral se k spánku. My jsme tedy pokračovali ve čtyřech hraním, povídáním a jedením. Protože se jednalo o poslední společný večer, chtěli jsme si ho dosytosti užít a spát šli až ve čtvrt na dvě. K přání dobré noci přišlo i překvapení v podobě nespícího Davídka.

Po návratu jsem se zavázal k naplánování trasy. Naštěstí okolí Tanvaldu poskytovalo krásnou a nekomplikovanou kombinací tras, které navíc tvořily okruh se schůdným počtem kilometrů (pro holky). Abychom v dcerkách vzbudili nadšení pro pěší výlet, vymyslel jsem pohádku o princezně Tanvaldce a princi Špičáku. Do batohu jsme zabalili dostatečné množství sušenek, pití a rukavic. Přepravili jsme se na veřejně neplacené parkoviště, usevernili jsme mapu a vyrazili po žluté stezce. Hned na začátku jsem ubezpečil všechny členy, že nás čeká v začátku prudší stoupání a pak už půjdeme po hřebeni. Nic náročného.

Prvním kontrolním bodem, ke kterému jsme šlapali pořád do kopce, byla vyhlídka Terezínka. Krásné počasí vysloveně nabádalo k tomu, abychom překonali ještě několik desítek schodů a stanuli na kamenné plošině. Bohužel ale ono schodiště bylo pokryto velmi hladkou a pevnou vrstvou ledu a proměnilo stupínky na skluzavku. Já s klukama jsme se pustili na průzkum. Velmi opatrně a velmi pomalu jsme se vydrápali až na vrchol. Pohled, který se nám naskytl jednoznačně stál za to. Také proto jsem šplhal na vyhlídku ještě jednou s Luckou. To navíc ještě více zmodrala obloha a já mačkal spoušť foťáku jako divý. Nejzábavnější z celého výstupu byla cesta zpět. Jediný bezpečný způsob, jak zdolat uklouzané schody bylo sjet je po zadku.

Pokračovali jsme po trase, pokračovali jsme ve stoupání a já znovu všechny ujišťoval, že už jen chvíle a půjdeme po hřebeni. Během stoupání se nechal Davídek slyšet, že mu lehce čvachtá v ponožce. I když nikdo z nás není znalý ševcovského řemesla, příčinu jsme odhalili lehce. Boty se jaksi rozpadly a v přední části chybělo spojení mezi podrážkou a botou. Prostě žralok. Následoval krátký oddech s doplněním tekutin, průchod skalní branou a až pak jsme stanuli konečně na nejvyšším místě našeho putování. U vysílače Muchov jsme na zakempili. Dominik kontroloval doposud podaný výkon, já se cpal sušenkou a holky se rozhodly skutálet se do údolí. Konečně přišlo klesání, které pro změnu stálo za to. Nastoupané metry jsme ztratili na pár kilometrech. Po překročení železniční tratě jsme se ocitli na stejné hladině, jako ležel cíl naší výpravy - Tanvald. Příjemná procházka po proudu Kamenice nás dovedla zase k parkovišti. Holky za celou dobu moc neremcaly. To byl velký úspěch, protože zdolaly deset kilometrů a někdy brblají a kilometrech dvou.

Návrat byl pod taktovkou Káti a tentokrát se v cestě spletla ona. Omyl nebyl však tak tragický, jako v mém případě a stačilo se jen otočit a jet zpět. Protože jsme míjeli vyhlášenou pekárnu, zastavili jsme se a pořídili nějaké čerstvé pečivo. Doma jsme holky zase vysušili, oblékli do suchého a vydali se na pozdní obědovečeři. Já si dopřál dvou zrzků, holky se odměnily pohárem. Poslední chvilky společného dne i týdne se odehrály na chodbě, protože kolem sedmé hodiny večerní naložila Káťa věci, kluky a vyrazila domů. My jsme chvíli hráli karty, pak si zalezli do postele a poté, co holky usnuly, jsme si pustili film. Žádné dlouhé ponocování, zítra nás čeká odjezd.

Ráno jsme dobalili a na snídani, u které jsme nebyli sami, se rozloučili s paní provozní. Tím byl náš pobyt oficiálně ukončen. A co říci závěrem? Je obrovská škoda, že se tohle kvůli bacílkovi nepodařilo a museli jsme si celou dovolenou jen takhle představovat. Snad nám bude štěstí a vláda v nadcházející měsíce přát více a my se konečně potkáme osobně. Virtuálně všem zúčastněným moc děkujeme za příjemné chvilky, které bychom bývali trávili spolu.