A víte co? Proč bych si musel celou dovolenou jen představovat? A snít o ní? V dnešní době plné elektronických výmyslů, virtuální reality a klaudů. Co když existuje zařízení s USB konektorem, do kterého se připneme a zjevíme se, stejně jako obyvatelé Matrixu, na místě, po kterém toužíme s lidmi, s kterými tam chceme být? Není to skvělé? Z uzavřeného prostoru obývacího pokoje se najednou probudit v Jizerských horách, za okny spatřit metry sněhu a vědět, že zeď pokoje je jediná překážka, která nás odděluje od přátel. Připraveni? 3.. 2.. 1.. Loading
Teploměr na mobilu, protože pokoj jaksi takovýmto vynálezem vybaven nebyl, ukazoval deset stupňů pod panem Celsiem. Nedávno instalované topení bylo sice hezké na pohled, jeho ručička ukazovala maximální výkon, avšak pokojem vládl i tak chlad. Zkrátka byla kosa a zpod peřiny se nám nechtělo. Lucka, po dostatečném navlečení se, zkontrolovala potraviny umístěné na parapetu a zjistila, že mnoho z nich je v kamenném stavu. U másla to tolik nevadilo, bohužel okurka se přes noc stala obuškem a svazek banánů hnědožlutým těžítkem. Nijak mi nevadilo být zahrabán pod dekou a pozorovat pohyb, který vykonávala Lucka. Ven se mi nechtělo. Jediným důvodem, proč jsem své tělo alespoň posadil, byla snídaně.
Ta pro nás byla připravena v půl deváté. Cestou na ní jsme nabrali ještě Káťu s klukama a zapeklitými chodbami (za vydatného dupotu a výskání) se dostali až do jídelny. Čekal na nás stůl s bohatým výběrem a paní domácí. I když jsem pokukoval po míse se salámy a sýry, vyslechl jsem si povídání. Všechno máme sníst, tuhle je čaj, tady kafe a ve středu budou asi palačinky. Kdyby nás něco trápilo, máme se ozvat. Souhlasně jsme kývali a nic nenamítali. Až na dotaz, jestli nám nebyla v noci zima se Lucka ozvala. "Byla" prohlásila s lehkým pousmáním. Paní domácí se zamračila a počala lamentovat. To přeci máme hned říct, že nás něco trápí. Mlčením se nic nevyřeší, musíme spolu komunikovat (zřejmě čerstvá absolventka manažerského kurzu). Bylo jsme ubezpečeni, že kotel se z původních 47°C nastaví na 56°C.
Během jídla se Lucka spojila s Aničkou, kteří s Martinem nedaleko trávili svůj volný čas a dohodla, že podnikneme společný výlet. Nejdříve jsme ale museli podniknout výlet na svah. Oproti Praze a několika centimetrů sněhu zde vládla opravdová zima. Opustili jsme prázdné talíře, vybavili se na pobyt venku (včetně termosky s horkým čajem) a odjeli pod Tandvaldský Špičák. Samozřejmě až po náležitém a velmi důkladném škrábání auta.
Parkoviště zelo prázdnotou, sjezdovka byla nádherně bílá, modré nebe bez jediného mráčku. Ideální podmínky na zimní radovánky. Jen škoda, že ten vlek nejezdil. Ale důležitý byl svah, možná by se dalo říci i bobová dráha, která nabízela celkem kvalitní náklon a tu a tam nějaký ten skokánek. Holky vystrkaly boby do půlky kopce a začaly jezdit. Domča s Davídkem měli stejný nápad, avšak oni byli odvážnější a vystoupali až na vrchol. Sjezdy byly zábavné. Terezka pro změnu rozbila zapůjčený pekáč (letos třetí), Julinka dojela skoro na parkoviště, protože místo brzdění gestikulovala něco rukama a Davídek si nehorázně natloukl zadek, když se vydal po nesprávné stopě. Totiž přes kombinaci skokánků.
O půl jedenácté dorazil i Martin s Aničkou a začalo se plánovat. Chtělo by to procházku. A nejlépe někam vysoko, nejvýš, nejlépe na samotný vrchol. Martin prozkoumal mapu a určil azimut. Káťa s klukama se chopila příležitosti vyzkoušet lyžování s jezdícím vlekem. My hodili boby do auta a jen v šesti (čtyři dospěláci a dvě děti) si to nasměřovali k turistické trase. Nejprve autem, protože cesta od vleku by byla spíš utrpením, než zážitkem. Drobné popojetí nám ale trasu rapidně usnadnilo. Z parkoviště jsme po pár metrech zalezli pod koruny stromů a ocitli se na krásné lesní stezce (modré). Krásné, ale drobet strmé. Samotný náklon by nebyl tak náročný, nebýt nánosu sněhu, místy proměněného v led. Neustále padající holky jsme několikrát následovali v cestě na zem i my.
Zhruba v polovině cesty jsme měli možnost pokračovat dvěma způsoby. Buď se vydat po úzké a sněhem zaváté "dobrodružné" stezce, anebo pokračovat po bílé asfaltce "na pakárnu". Holky jsme nechali se rozhodnout. Buď se vydají s námi, drsňáky, po dobrodružné cestě, anebo půjdou s Aničkou a maminkou. Dcerky mi udělaly radost. Zvolily si pokračování s námi. Postup byl spíš takový "vozembouchový", ale časový náskok jsme získali. Sice jen pár sekund, ale i tak se to vyplatilo. Znovu jsme se tak spojili s děvčaty a pokračovali společně. Posledních pár set metrů jsem velmi přesvědčivě, ale klamně tvrdil Julince, že už jsme téměř nahoře a za následující zatáčkou už bude lavička, na které si odpočineme. Těch zatáček bylo ještě bohužel hodně, ale dcerka šlapkala a nikoho jsme v závěji nechat nemuseli.
Na Tanvaldském Špičáku bylo neuvěřitelně nádherně. Obloha blankytně modrá, bez mráčku, nikde ani lyže a v boudě otevřené občerstvovací výdejní okénko. Poddali jsme se kochání, odpočinku a sváče. Zatímco holky baštily párek v rohlíku, my jsme se posilnili polévkou. Já jsem byl nadšen možností pořizování bezhlavých fotek, Martin trpěl kvůli nastalé kombinaci ideálních lyžařských podmínek a současného zákazu lyžování (přesněji provozování vleků).
Cestou dolů zasáhla dětinskost (možná jistá forma sněžného šílenství) zcela nečekaně a překvapivě dva z dospělých. Přesněji řečeno u dospělých žen. Anička s Luckou podlehly dětským radostem a sestup z vrcholu podnikly vskutku originálně. Prvotní klouzání nahradilo poposedávání s drobným tlačením, později přešla Anička do lyžování v sedě a představení bylo oběma dámami zakončeno plazením. Holky pobíhaly kolem a pohybově opisovaly co viděly, já jsem se třískal smíchy a Martin kroutil hlavou.
Nad parkovištěm, kde odpočívaly naše vozidla se tyčila sjezdovka. Samozřejmě bez obsluhy, ale protože bylo hezky a odpoledne ještě nekončilo, vyndali jsme holkám zase sněhová vozítka a poslali jsme je na svah. Nakoloněná rovina byla široká, dlouhá a přehledná. Právě z toho důvodu jsme nikdo nepochopili, proč Julinka svou první jízdou málem porazila strom. A nejednalo se o žádný smrček, byl to vzrostlý listnáč, tak osmdesát čísel v průměru. Julince, která ronila slzy, jsme znovu v klidu vysvětlili, že černé páky na bocích bobů nejsou madla, ale brzdy. A pokud na ní všichni křičíme "brzdi", má ty páky použít. Dcerka to odkývala, osušila slzy a jela se klouzat. Od té chvíle se zastavovala v polovině kopce.
Po jisté době se Terezka pustila do opravy místního sněhuláka. Ten sice vykazoval jisté známky opotřebení a poškození, ale naše slečna ho vylepšila tak, že se svalil k zemi. Za tento dobrý skutek si vysloužila od holčičky, která si zkoušela lyže, slovní výtku. Julinka se naproti tomu oddala kreativní činnosti a rozhodla se vytvořit iglů. Motala se v kupě sněhu a plácala cosi jako zdi. Bohužel bezvýsledně. Jejich snažení jsme ukončili my. Bylo hodně po poledni a naše břicha nehorázně kručela. Odjeli jsme zpět na chatu, převlékli se do suchého (hlavně holky) a vyrazili na oběd.
Káťa s klukama na nás s jídlem počkali, takže jsme stolovali společně. Zjistili jsme, že kuchařské umění se opravdu od minule zlepšilo a pochutnali si. Anička s Martinem si před odjezdem dali kafe a pak se rozloučili. Ovšem ne na dlouho. Pokud vše dobře dopadne, mohli bychom se následující den vidět znovu. U oběda jsme se dozvěděli, že lyžování druhé poloviny týmu bohužel nemělo úspěch. Vlek byl v provozu pouze na zkoušku a tak si kluci museli kopec vyšlapat, aby mohli jezdit. A to se nikomu opakovat nechce.
Odpoledne se neslo ve znamení her, kreslení a povídání. Patro, které jsme obývali, bylo prázdné a tak občasné lítání a hry na schovávanou byly akceptovatelné. S Káťou jsme si dali kafíčko a na stole se objevili i dobroty. Tahle odpolední až večerní pohoda nám vydržela až do půl osmé, kdy šly naše cácorky na kutě. Čtení neprobíhalo nijak dlouho, protože čerstvý vzduch, zima a neustálé vrtění člověku odebírají energii. Aby byla cesta do snů bezproblémová, zůstala Lucka ještě chvilku u holek, ale zanedlouho se vrátila, že už spí. Krom her se na stole objevily ještě dobroty všelijakých chutí, barev a tvarů.
