Po návratu jsem se zavázal k naplánování trasy. Naštěstí okolí Tanvaldu poskytovalo krásnou a nekomplikovanou kombinací tras, které navíc tvořily okruh se schůdným počtem kilometrů (pro holky). Abychom v dcerkách vzbudili nadšení pro pěší výlet, vymyslel jsem pohádku o princezně Tanvaldce a princi Špičáku. Do batohu jsme zabalili dostatečné množství sušenek, pití a rukavic. Přepravili jsme se na veřejně neplacené parkoviště, usevernili jsme mapu a vyrazili po žluté stezce. Hned na začátku jsem ubezpečil všechny členy, že nás čeká v začátku prudší stoupání a pak už půjdeme po hřebeni. Nic náročného.
Prvním kontrolním bodem, ke kterému jsme šlapali pořád do kopce, byla vyhlídka Terezínka. Krásné počasí vysloveně nabádalo k tomu, abychom překonali ještě několik desítek schodů a stanuli na kamenné plošině. Bohužel ale ono schodiště bylo pokryto velmi hladkou a pevnou vrstvou ledu a proměnilo stupínky na skluzavku. Já s klukama jsme se pustili na průzkum. Velmi opatrně a velmi pomalu jsme se vydrápali až na vrchol. Pohled, který se nám naskytl jednoznačně stál za to. Také proto jsem šplhal na vyhlídku ještě jednou s Luckou. To navíc ještě více zmodrala obloha a já mačkal spoušť foťáku jako divý. Nejzábavnější z celého výstupu byla cesta zpět. Jediný bezpečný způsob, jak zdolat uklouzané schody bylo sjet je po zadku.
Pokračovali jsme po trase, pokračovali jsme ve stoupání a já znovu všechny ujišťoval, že už jen chvíle a půjdeme po hřebeni. Během stoupání se nechal Davídek slyšet, že mu lehce čvachtá v ponožce. I když nikdo z nás není znalý ševcovského řemesla, příčinu jsme odhalili lehce. Boty se jaksi rozpadly a v přední části chybělo spojení mezi podrážkou a botou. Prostě žralok. Následoval krátký oddech s doplněním tekutin, průchod skalní branou a až pak jsme stanuli konečně na nejvyšším místě našeho putování. U vysílače Muchov jsme na zakempili. Dominik kontroloval doposud podaný výkon, já se cpal sušenkou a holky se rozhodly skutálet se do údolí. Konečně přišlo klesání, které pro změnu stálo za to. Nastoupané metry jsme ztratili na pár kilometrech. Po překročení železniční tratě jsme se ocitli na stejné hladině, jako ležel cíl naší výpravy - Tanvald. Příjemná procházka po proudu Kamenice nás dovedla zase k parkovišti. Holky za celou dobu moc neremcaly. To byl velký úspěch, protože zdolaly deset kilometrů a někdy brblají a kilometrech dvou.
Návrat byl pod taktovkou Káti a tentokrát se v cestě spletla ona. Omyl nebyl však tak tragický, jako v mém případě a stačilo se jen otočit a jet zpět. Protože jsme míjeli vyhlášenou pekárnu, zastavili jsme se a pořídili nějaké čerstvé pečivo. Doma jsme holky zase vysušili, oblékli do suchého a vydali se na pozdní obědovečeři. Já si dopřál dvou zrzků, holky se odměnily pohárem. Poslední chvilky společného dne i týdne se odehrály na chodbě, protože kolem sedmé hodiny večerní naložila Káťa věci, kluky a vyrazila domů. My jsme chvíli hráli karty, pak si zalezli do postele a poté, co holky usnuly, jsme si pustili film. Žádné dlouhé ponocování, zítra nás čeká odjezd.
Ráno jsme dobalili a na snídani, u které jsme nebyli sami, se rozloučili s paní provozní. Tím byl náš pobyt oficiálně ukončen. A co říci závěrem? Je obrovská škoda, že se tohle kvůli bacílkovi nepodařilo a museli jsme si celou dovolenou jen takhle představovat. Snad nám bude štěstí a vláda v nadcházející měsíce přát více a my se konečně potkáme osobně. Virtuálně všem zúčastněným moc děkujeme za příjemné chvilky, které bychom bývali trávili spolu.
