V půl deváté, kdy za okny vydatně sněžilo, jsme vyrazili v dvoustopých motorových vozidlech směrem ke Kořenovu. Na vzdálenost ne moc krátké, ani ne moc dlouhé procházky na Štěpánku jsme zaparkovali auta a vyrazili k vrcholu. Do sněhových závějí, které se tyčily na obou stranách cesty Julinka kreslila rampouchem usměváčky. Terezka měla se svým rampouchem jiné plány. Zanechala ho u rozcestníku a nakreslila kolem šipky, aby ho při zpáteční cestě zase našla. Cestou na rozhlednu jsme potkávali spoustu běžkařů, protože náš směr postupu se shodoval s dvěma liniemi, ve kterých sportovci jezdili.
Počasí se pomalu ale jistě zhoršovalo. Padala mlha a zezhora na nás sněžilo čím dál více. Od cesty nás to ale nikterak neodradilo. Naopak. Sypající se sníh nám kouzlil na tváři úsměv a Martin s Aničkou si vylepšili náladu ještě svařáčkem. Když jsme dosáhli vrcholu, nebyla kamenná věžička skoro vidět. Pokladna a prodejna suvenýrů byla otevřena. Vstupenku opravňující k vyšlapání další dávky schodů bylo možné zakoupit a tak se několik členů naší výpravy šlo kochat výhledem (do deseti metrů). Já s Aničkou jsme šli obdivovat kamenný kříž, který stál opodál. Fyzicky náročný výstup si vyžádal doplnění energie a tak naše holky sluply několiko houbiček (nic psychotropního, jen čokoládový klobouček se sušenkovou nohou) a zajedly to piškoty.
Podél běžkařské dráhy, kterou jsme my dospělí museli neustále chránit před nahodilými nájezdy dětí, jsme doputovali až k Bílé Skále, což je předěl mezi Jizerskými horami a Krkonošemi (jsem se dočetl). Tam chajda poskytující cokoliv turistického naprosto chyběla. Místo toho někdo zapíchl do skály kříž. Bylo by chybou si ale myslet, že jsme na vrcholu neprožili zábavu. Naše holky se totiž pokoušely celkem aktivně zřítit do údolí, nad kterým jsme se nacházeli. Naštěstí duchapřítomnost a neustálá ostražitost všech přítomných jim v tom zamezila, takže na zpáteční cestě nám nikdo nechyběl. Neztratili jsme nikoho ani při házení nízkovýtlakových obětí do sněhu.
Terezka vyloudila z mamky třetí rukavice poté, co své, včetně náhradních, kompletně promočila. Naštěstí konec naší cesty se blížil. Abychom se neztratili, holky znovu značily cestu malováním usměváčů do sněhu. Rampouchem. Vyrazili jsme do chaty na společný oběd. Protože se Martin s Aničkou museli stavit u bankomatu, měli jsme jet napřed. Časový rozdíl, který se vytvoří bude v našem případě anulován zaopatřováním dětí. Ovšem to by za kormidlem prvního vozu nesměl sedět Jeník. Dokonale seznámen s okolními trasami jsem zadal do navigace název domácí vesnice a nechal se vést. Chtěl jsem tak předejít situaci, že zavedu Káťu do vod neznámých. Ale dobře míněné rozhodnutí se nesetkalo s úspěchem. Navigace mi před železničním přejezdem nařídila odbočit a já protáhl nás i Káťu neupravenými, sněhem a ledem pokrytými silnicemi třetí třídy, rozkládající se většinou do kopce. Kromě strachu, že skončíme v pangejtu, mi zněla v uších Kátina prosba, abychom nejezdili po prudkých svazích, neboť se obává, že to jejich vůz nezvládne. No, zvládl, ale pochvalu jsem v cíly, kterého jsme nakonec úspěšně dosáhli, nedostal. Ke všemu byla Anička s Martinem u stolu ještě dříve, než my. Já jsem si obezřetně objednal jen polévku, protože jsem považoval za velmi pravděpodobné, že holky celou svou porci nesnědí a já tedy dojím zbytky. Chyba a to velká. Holky talíře doslova vyškrábaly a já zůstal bez druhého chodu. Nijak mi to ale neublížilo. Po tomto obědu nás nadobro opustili Martin s Aničkou.
Mezi tím, co si jeli kluci s Káťou naklepat zadek na boby, jsme s holkama hráli hry. Chuť na sjezdové radováky by byla, ale dcerky postrádaly cokoliv suchého na sebe. Davídek, který chtěl původně zůstat doma s námi byl také nabrán, protože Jeník jaksi nebyl schopen zkousnout decibely, které klučina neptřetržitě vyluzoval. Káťa po návratu přišla s naprosto skvělým nápadem. Dnešní den bychom mohli zakončit italskou večeří. Jako trumf z rukávu vytáhla telefoní spojení na pizzerii. Psalo se sedm hodin večerních. I když objednavatelka dostala celkem pozdní termín, souhlasili jsme a těšili se. Jenže ono bylo skoro osm, osm, bylo po osmé a telefon s informací o hotové večeři nezvonil. Až ve čtvrt na devět to Káťe konečně cinklo. Holky, kterým jsme neustále opakovali, že se večeře dočkají a hladové spát nepůjdou, jídla nedočkaly. Asi deset minut před příjezdem spásy holky usnuly. Maminka se obětovala a odepřenou stravu svým nebohým dcerám snědla. Já zase neodolal pozvání a pomohl Kátě a klukům s tou jejich.
Zbytek večera jsme s Luckou trávili pasivně. Pozorovali jsme trojici, jak si staví ze zelených, šedivých, zelených a hnědých kostiček svět. I když mi v průběhu hry byla pravidla několikrát opakována, stejně jsem nepochopil jsem. Složitým soubojovým, strategickým a vizionářským operacím jsem jen tupě přihlížel s otevřenou pusou. Deskový svět Minecraft mi zůstal zastřen tajemstvím.