Jak jsme (ne)měli zimní dovolenou

3. díl: Mezi Jizerkami a Krkonošemi

Úterní noc byla o poznání teplejší. Paní šéfová dle slibu zatopila, navíc ručníky kolem okenních rámů (které instalovala Lucka) zamezily přístupu chladu do našeho pokoje. Noc a vstávání bylo o poznání pohodlnější. Jak by také ne, bez rampouchů u nosu a jinovatky na čele. Vystrojili jsme se k snídani, zaťukali u sousedů (holky vyhnaly kluky z postelí) a společně odešli (a odskákali) na první denní jídlo. I dneska byly mísy plné komponent, z kterých bylo možné postavit vydatnou a chutnou snídani. I když jsem si před odjezdem vnitřně slíbil, že se nebudu ládovat k prasknutí, neodolal jsem. Dvě housky naslano, jedna na sladko a k tomu kus koláče. Kafe, džus a dočistit talíře po holkách. Schody jsem vyfuněl a to nás čekal za chvíli výlet. I na dnes jsme měli s Aničkou a Martinem dohodnutý společný výlet.

úterý 16.02.2021 publikovaný události s kamarády a přáteli Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / sever /
KDO (osoby a obsazení) kamarád(i) / Káťa /
KDY (období a interval) zimní dovolená /
PROČ (důvody a účely) výlet, procházka, turistika /

V půl deváté, kdy za okny vydatně sněžilo, jsme vyrazili v dvoustopých motorových vozidlech směrem ke Kořenovu. Na vzdálenost ne moc krátké, ani ne moc dlouhé procházky na Štěpánku jsme zaparkovali auta a vyrazili k vrcholu. Do sněhových závějí, které se tyčily na obou stranách cesty Julinka kreslila rampouchem usměváčky. Terezka měla se svým rampouchem jiné plány. Zanechala ho u rozcestníku a nakreslila kolem šipky, aby ho při zpáteční cestě zase našla. Cestou na rozhlednu jsme potkávali spoustu běžkařů, protože náš směr postupu se shodoval s dvěma liniemi, ve kterých sportovci jezdili.

Počasí se pomalu ale jistě zhoršovalo. Padala mlha a zezhora na nás sněžilo čím dál více. Od cesty nás to ale nikterak neodradilo. Naopak. Sypající se sníh nám kouzlil na tváři úsměv a Martin s Aničkou si vylepšili náladu ještě svařáčkem. Když jsme dosáhli vrcholu, nebyla kamenná věžička skoro vidět. Pokladna a prodejna suvenýrů byla otevřena. Vstupenku opravňující k vyšlapání další dávky schodů bylo možné zakoupit a tak se několik členů naší výpravy šlo kochat výhledem (do deseti metrů). Já s Aničkou jsme šli obdivovat kamenný kříž, který stál opodál. Fyzicky náročný výstup si vyžádal doplnění energie a tak naše holky sluply několiko houbiček (nic psychotropního, jen čokoládový klobouček se sušenkovou nohou) a zajedly to piškoty.

Podél běžkařské dráhy, kterou jsme my dospělí museli neustále chránit před nahodilými nájezdy dětí, jsme doputovali až k Bílé Skále, což je předěl mezi Jizerskými horami a Krkonošemi (jsem se dočetl). Tam chajda poskytující cokoliv turistického naprosto chyběla. Místo toho někdo zapíchl do skály kříž. Bylo by chybou si ale myslet, že jsme na vrcholu neprožili zábavu. Naše holky se totiž pokoušely celkem aktivně zřítit do údolí, nad kterým jsme se nacházeli. Naštěstí duchapřítomnost a neustálá ostražitost všech přítomných jim v tom zamezila, takže na zpáteční cestě nám nikdo nechyběl. Neztratili jsme nikoho ani při házení nízkovýtlakových obětí do sněhu.

Terezka vyloudila z mamky třetí rukavice poté, co své, včetně náhradních, kompletně promočila. Naštěstí konec naší cesty se blížil. Abychom se neztratili, holky znovu značily cestu malováním usměváčů do sněhu. Rampouchem. Vyrazili jsme do chaty na společný oběd. Protože se Martin s Aničkou museli stavit u bankomatu, měli jsme jet napřed. Časový rozdíl, který se vytvoří bude v našem případě anulován zaopatřováním dětí. Ovšem to by za kormidlem prvního vozu nesměl sedět Jeník. Dokonale seznámen s okolními trasami jsem zadal do navigace název domácí vesnice a nechal se vést. Chtěl jsem tak předejít situaci, že zavedu Káťu do vod neznámých. Ale dobře míněné rozhodnutí se nesetkalo s úspěchem. Navigace mi před železničním přejezdem nařídila odbočit a já protáhl nás i Káťu neupravenými, sněhem a ledem pokrytými silnicemi třetí třídy, rozkládající se většinou do kopce. Kromě strachu, že skončíme v pangejtu, mi zněla v uších Kátina prosba, abychom nejezdili po prudkých svazích, neboť se obává, že to jejich vůz nezvládne. No, zvládl, ale pochvalu jsem v cíly, kterého jsme nakonec úspěšně dosáhli, nedostal. Ke všemu byla Anička s Martinem u stolu ještě dříve, než my. Já jsem si obezřetně objednal jen polévku, protože jsem považoval za velmi pravděpodobné, že holky celou svou porci nesnědí a já tedy dojím zbytky. Chyba a to velká. Holky talíře doslova vyškrábaly a já zůstal bez druhého chodu. Nijak mi to ale neublížilo. Po tomto obědu nás nadobro opustili Martin s Aničkou.

Mezi tím, co si jeli kluci s Káťou naklepat zadek na boby, jsme s holkama hráli hry. Chuť na sjezdové radováky by byla, ale dcerky postrádaly cokoliv suchého na sebe. Davídek, který chtěl původně zůstat doma s námi byl také nabrán, protože Jeník jaksi nebyl schopen zkousnout decibely, které klučina neptřetržitě vyluzoval. Káťa po návratu přišla s naprosto skvělým nápadem. Dnešní den bychom mohli zakončit italskou večeří. Jako trumf z rukávu vytáhla telefoní spojení na pizzerii. Psalo se sedm hodin večerních. I když objednavatelka dostala celkem pozdní termín, souhlasili jsme a těšili se. Jenže ono bylo skoro osm, osm, bylo po osmé a telefon s informací o hotové večeři nezvonil. Až ve čtvrt na devět to Káťe konečně cinklo. Holky, kterým jsme neustále opakovali, že se večeře dočkají a hladové spát nepůjdou, jídla nedočkaly. Asi deset minut před příjezdem spásy holky usnuly. Maminka se obětovala a odepřenou stravu svým nebohým dcerám snědla. Já zase neodolal pozvání a pomohl Kátě a klukům s tou jejich.

Zbytek večera jsme s Luckou trávili pasivně. Pozorovali jsme trojici, jak si staví ze zelených, šedivých, zelených a hnědých kostiček svět. I když mi v průběhu hry byla pravidla několikrát opakována, stejně jsem nepochopil jsem. Složitým soubojovým, strategickým a vizionářským operacím jsem jen tupě přihlížel s otevřenou pusou. Deskový svět Minecraft mi zůstal zastřen tajemstvím.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Kdyby bylo bývalo

I když věříme v to, že naděje umírá poslední, byli jsme dopředu smíření s tím, že společná horská dovolená se letos konat nebude. Kombinace neporazitelného viru, neohleduplnosti lidí a schopnost jistých vysoce postavených představitelů nás nechala na vážkách až do neděle, kdy jsme se měli ze sdělovacích prostředků dozvědět další, poslední dobou dosti podobné, nařízení. Žádné překvapení, fatální změna, ani pomoc shůry nepřišly. I dál byl vyhlášen stav společenského útlumu. A tak, abych se zcela nezbláznil, jsem si jednotlivé dny dovolené představoval. Kdyby bylo bývalo...

2. díl: Zima v zimě

Kdybychom spali v penzionu, tak já bych se na rozdíl od manželky velmi dobře vyspal. Byl bych zahrabán až po bradu pod peřinou a celou postel s velmi pohodlnou matrací bych měl jen pro sebe. Naproti tomu by Lucka, jak jí znám, spala uprostřed dvoulůžka, tedy v mezeře mezi postelemi. Navíc obklopená dcerami. Vzhledem k tomu, že naše cácorky by byly prostorově náročné (hlavně Terezka) Lucka by byla pokopaná, rozlámaná a věčně nepřikrytá. Tudíž by se ráno probudila lehce zmrzlá. Nízká teplota v cimře by však nebývala způsobená jen nedostatkem lůžkoviny, ale také mrazem, který by za okny vládl. Za oknem i mírně před ním.

3. díl: Mezi Jizerkami a Krkonošemi

Úterní noc byla o poznání teplejší. Paní šéfová dle slibu zatopila, navíc ručníky kolem okenních rámů (které instalovala Lucka) zamezily přístupu chladu do našeho pokoje. Noc a vstávání bylo o poznání pohodlnější. Jak by také ne, bez rampouchů u nosu a jinovatky na čele. Vystrojili jsme se k snídani, zaťukali u sousedů (holky vyhnaly kluky z postelí) a společně odešli (a odskákali) na první denní jídlo. I dneska byly mísy plné komponent, z kterých bylo možné postavit vydatnou a chutnou snídani. I když jsem si před odjezdem vnitřně slíbil, že se nebudu ládovat k prasknutí, neodolal jsem. Dvě housky naslano, jedna na sladko a k tomu kus koláče. Kafe, džus a dočistit talíře po holkách. Schody jsem vyfuněl a to nás čekal za chvíli výlet. I na dnes jsme měli s Aničkou a Martinem dohodnutý společný výlet.

4. díl: 501 a trojitá dvacítka

K snídani paní vedoucí udělala skutečně palačinky, jak slíbila. Bylo jich dostatečně, byly bohatě plněné marmeládou, jen tak trochu byly mastné. Ale říkal jsem si, že jiný kraj, jiný mrav. V Jizerkách se asi pečou pořádní "masťnáci". Původně jsem nechtěl na talíři nechat ani jednu, ale z obav před žaludeční kolikou jsem pozřel jen dvě a zbytek nechal. Po návratu do pokojů jsme spustili oblékací akci, abychom se mohli vydat zase na sníh. Narvat holky do všech svršků pro nás bylo daleko náročnější a tak se s námi kluci s Káťou rozloučili (šli lyžovat) ještě v chatě. Po chvilce jsme se setkali znovu. Obleva, která nastala, vytvořila z příjezdové cesty skluzavku a Káťa nepřesvědčila vůz, aby se do kopce vyhrabal. Navíc venku tekly potoky vody. Venkovní rozptýlení jsme zrušili. Dnešek budeme trávit doma.

5. díl: Snowboarďáci

Dopoledne jsme trávili čekáním. Po snídani jsme se usadili do společenské "chodby" a hráli hry. Káťa totiž klukům splnila jejich tajné sněhové přání a zapsala je na lekci snowboardu. A hodina začínala půl hodiny před polednem. Vzhledem k modré obloze a dokonale vysušenému oblečení jsme i my hodlali trávit čas venku. Kluci s novou sjezdovou výbavou ani trochu nebojovali. Kam se co strká, hned pochopili. A co bylo krapet jinak, s tím jim Pýtrs (instruktor) pomohl. Ten se dostavil přesně podle harmonogramu a odvedl kluky na svah. Ani fakt, že si svah budou muset kluci vyšlapávat, jim nevadil a nadšeně se svěřili do rukou odborníka.

6. díl: Jen tenhle kopec a pak už rovně

K snídani, na kterou jsme odešli bez Davídka (který byl unaven) byly znovu palačinky. A tentokrát po nich nezůstávaly mastné skvrny na talíři. Paní vedoucí nám přišla oznámit, že dostala novou pánev a musela jí hned vyzkoušet. Na té původní tudíž byly palačinky velmi mastné. Tak sláva, jiný kraj, palačinky stejné. Pochutnal jsem si a tentokrát se nežinýroval dokonale vyčistit mísu, na které byly palačinky umístěny.