Mé milé holky mi na ráno připravily překvapení. Zatímco já jsem se povaloval v posteli a obhajovali si, že ještě není potřeba vstávat, Lucka mi s dcerami ukuchtily snídani do postele a vyrobily přáníčka k Valentýnu. Hrnek horké kávy a dva talíře s míchanými vajíčky a lívanci byly původně zřejmě určeny mě, ale podlehnout smutným prosbám a psím očím bylo velmi lehké a já se rád rozdělil. Jen kávu jsem si obhájil. A co jsem pro svou milovanou manželku udělal já? No, nic. Přinesl jsem nádobí do kuchyně :(.
Od té chvíle probíhalo paralelně příprava oběda, uklízení a hraní. Kdybychom mohli odjet na hory, asi bychom balili. Napsali bychom Kátě, kdy vyjede a utvořili bychom časový program tak, abychom se potkali na půl cesty. K obědu bychom měli lasagně, protože je to rychlé a nekomplikované jídlo, které by holky jedly a úklid nádobí by byl dílem okamžiku. Já bych snesl věci do auta a protože jsou holky už velké, nemuselo by být těch zavazadel tolik a všechny by se tam krásně vešli. Včetně lyží a dvou sjezdových pekáčů (jakože boby). Ve čtvrt na dvě bychom vyjeli a možná bychom se stavěli pro naftu, protože bychom měli téměř prázdnou nádrž a cesta na Liberec by nebyla jen o pár kilometrech. Krátce za Prahou by Lucka zavolala Kátě, jak je na tom. Domluvili bychom se na místě srazu. Ale jak to tak bývá, co není v hlavě, musí být v nohách (kolech) a tak by nám třebas Káťa řekla, že se musí vracet, protože by doma mohla zapomenout kabelku. No to by bylo.
A co my? My bychom pokračovali dál, protože hodinová prodleva by byla na čekání s cácorami přeci jen dlouhá. Mohli bychom se ale stavit na nákupu třeba v Jablonci nad Nisou, protože bychom s sebou nevezli žádné jídlo. Pořešili bychom tak večeři na několik dní a energii na možné výlety. Snídani bychom si samozřejmě nekupovali, protože bychom se určitě stravovali na místě. Díky navigaci bychom nebloudili a po třetí hodině bychom pod penzionem "U Dubu". Předchozí zimu se nám tam líbilo, tak proč bychom jezdili jinam? Navíc by byl penzion rekonstruován a nabízel by více možností společenského rozptýlení.
Než bychom se ubytovali na třílůžkovém pokoji číslo 12, seznámili se s ubytovacím řádem a byli o něm náležitě poučeni a nanosili do pokoje věci, mohla by kolem páté přijet Káťa s klukama. My bychom jí reprodukovali všechny nabité informace a já bych jí ochotně pomohl se zavazadly. Aby to nemusela tahat po schodišti sama. Také by bylo milé, kdyby naši spolubydlící dostali pokoj hned vedle nás, abychom se nemuseli trmácet někam daleko a holky za Domčou s Davídkem nelítaly přes celý barák. A jak bychom si tak povídali a plánovali, co budem těch několik společných dní dělat, třeba bychom dostali hlad a vydali bychom se do jídelny a pořádně se nadlábli. Taky bychom zjistili, že loňský kuchař už ve zdejším podniku neordinuje a pokrmy jsou velmi dobré.
Jak bychom byli rozjetí z toho všeho povídání, tak bychom dali holky spát až kolem osmé, protože bychom hráli hry (třebas Panic lab) a bavili se. Pohádku na dobrou noc bych četl já, protože mě to baví. Hned poté, co by holky usnuly (s přispěním maminky) bych šel zase do společenské místnosti, kde by Káťa s klukama seděli a hráli bychom další hry. Třebas Máme rádi Česko. To by nás mohlo bavit a mohla by být zábava.
Spát bychom mohli jít pozdě. Protože bychom měli dovolenou, snídani bychom měli domluvenou až od půl deváté a nikam bychom nespěchali. To by byl krásný začátek hor.
