Než k nám dorazila Káťa, blbli jsme s holkama na svahu. Bobování už nemělo takové kouzlo, jako lezení (a válení se) ve sněhu. Chvilku jsem se snažil udržet dospělácký postoj, ale řádění dcer mě tolik navnadilo, že jsem odhodil všechny zábrany (a ostych) a šel blbnout s nimi. Koulování potomstva a manželky přešlo plynule ve skoky do závějí. První skok, který jsem provedl odhalil, že to nápad zase nebyl tak skvělý. Dopadová plocha byla pokryta asi pěticentimetrovou vrstvou prašanu a poté přešla v kamenné podlaží plné vystupujících ostrých kamenů. Lucka proto hned pochopila, proč jsem po dopadu lehce překvapen.
Jakmile se naše parta dospělých rozrostla o třetího člena, šli jsme stavět sněhuláka. Sněhové přiny bylo všude kolem dostatek a chuť i čas jsme měli na rozdávání. A tak jsme se společnými silami pustili do třech velkých koulí. Já válel (koule, ne sebe) a holky uplácávaly i dezajnovaly tělesnou konstrukci. Po chvilce stál před sjezdovkou nádherný, téměř metr a půl vysoký krasavec. Bohužel, při dokončovacích úpravách svou pomocnou ruku poskytly i holky a výsledkem bylo padlé sněhuláččí tělo. Julinka se holt tak nějak víc opřela do práce. Zatímco já jsem lamentoval a Julinka byla přepadlá, Lucka s Káťou neztrácely optimismus. Pustili jsme se znovu do vyrábění. A povedlo se. Kromě mrkve místo nosu a hrnce na hlavě měl sněhulák všechno. I knoflíky byly.
Když klukům skončila šichta - a že byla kvůli absenci vleku náročná - dojeli i s Pýtrsem k nám. Zatímco se je instruktor chválil a nevěřil faktu, že na prkně stojí poprvé, kluci odpočívali. Jejich nadšení ovšem bylo i přes nevyslovené věty znát. Zbývající minuty kurzu se učili techniky na rovině, kousek od nás. Pak jsme vyčerpané kluky a promočené holky nacpali do sedadel aut a jeli na oběd. Odstrojení venkovního oblečení odhalilo, že promočení dosahovalo doposud nevídané hranice. Terezka měla mokré všechno až po pás, Julinka až po prsa. Trochu jsme se obávali stonání, ale podle hopsání, které holky neopouštělo, to nevypadalo. Naštěstí.
Pozdní oběd přešel vystoupáním jednoho poschodí ve hraní her. Dominik mě v předvečer požádal o pomoc s domácím úkolem. Já, jakožto člověk znalý měřítek a technických výkresů jsem nadšeně souhlasil. To jsem ale netušil, že zadání pro studenty základních škol dokonale provětrá moje smysly a vrhne mě do hlubokého zamyšlení. Ale to předbíhám. Po dlouhém maratonu hraní her proběhla lehká večeře a po ní se celé osazenstvo pustilo do další partičky šipek. Já tentokrát odolal a věnoval se v horizontální poloze četbě literárního díla. Stihl jsem sotva pár stránek, když se chodbou ozval dusot malých nožiček. Hráči referovali, že tentokrát se turnaj nesl spíše v nezdaru a většině to létalo všude možně.
Nadešla moje velká chvíle a já se mohl vytáhnout. Dominikovo zadání nebylo nikterak komplikované. Nakreslit plánek libovolného pozemku v měřítku a opatřit ho legendou. Dominik si vybral školní pozemek. Jednalo se o nepravidelný n-úhelník, jehož různé strany svíraly různé úhly. Na tvář jsem nahdil zadumaný výraz a pustil se do počítání. Počítal jsem pět minut, deset, čtvrt hodiny. Dospěl jsem k poznání, že branka musí mít zhruba šedesát metrů. To bylo zcela jistě špatně. Pak mi vyšlo, že pokud delší strana ve skutečnosti zhruba jednou delší, v měřítku je poloviční. Zuřil jsem a začal se lehce vztekat. Až dokonalá koncentrace mého nitra, popsaná a počmáraná stránka a neustálá výpomoc kalkulačky přinesla smysluplný výsledek. S úkolem prvního stupně základní školy jsem se mořil asi půl hodiny. Vyčerpán jsem předal moudro Dominikovi a cítil se jako po matematické olympiádě.
Dominantou večera se stalo hraní Krycích jmen. To bylo v určitých chvílích velmi zapeklité, protože nám osud namíchal karty tak složitě, že najít slovo, které bude zastupovat alespoň dva termíny a současně nebude obsahovat nechtěné, bylo téměř nemožné. Ale poprali jsme se s tím. Davídek nás překvapil, když nám oznámil, že je unaven a odebral se k spánku. My jsme tedy pokračovali ve čtyřech hraním, povídáním a jedením. Protože se jednalo o poslední společný večer, chtěli jsme si ho dosytosti užít a spát šli až ve čtvrt na dvě. K přání dobré noci přišlo i překvapení v podobě nespícího Davídka.