Káťa s Davídkem znovu zůstali doma. Vysoké teploty už pomalu ustupovaly, ale důležitější bylo vyležet to pro následující dny, než vidět rexíka a opustit hory s nemocí. Anička s Martinem se sice vydali společně s námi, ale jejich nadšení pro třetihory nebylo tak velké a tak si přizpůsobili program podle svého. Za obyvateli pravěku jsme se tedy vydali ve složení Lukáš s Domčou a my. Zatímco s parkováním nebyl problém (auto jsme měli kousek od vchodu), naprosté selhání se projevilo u pokladny. Flegmatická mladá dáma nám odmítla převzít svršky, neboť šatna se šatnářkou byla mimo provoz a žádné, ať už sebemenší, skříňky se na patře, budově, ani nikde jinde po Liberci nenalézají. Abychom nemuseli putovat dávnou minulostí v bundách, umístili jsme bundy do auta.

Holky se zprvu hýbajících se obrů s vyceněnými zuby bály a hned na začátku, kde se mělo projít skrz umělou mlhu, náš výlet málem skončil. Julinka mě držela vší silou za ruku a táhla mě zpět ke vchodu. Nakonec jsme to zvládli a dcerka strach překonala. Obavy mizely, postupně se měnily v klid a nakonec přešly v rozjařenost. Terezka s Julinkou pobíhaly kolem nás a nejednou jsme je slovem i tělem naháněli po place. Největším objevem pak byla interaktivní podlaha, na které se pohybovaly balónky. A ty byly promítány za jediným účelem. Aby na ně někdo šlápl a pomyslně je prasknul. Tropický deštík jsme raději neabsolvovali a dlouho čekali u dětské okružní dráhy. Pevně zakotvit jsme mohli až v kavárně, u kterého bylo k dispozici i pískoviště a dětské atrakce. Zde se naše holky doslova zastavily na místě a my tak mohli chvilku spočinout u kávy a oddechnout si.

Ke znovuspojení (s Martinem a Aničkou) mělo dojít během odjezdu. Zatímco Martin čekal na ne zrovna příhodném místě, Lukáš s Domčou měli nastoupit k němu do auta a my se vykodrcat z garáží a připojit se za ně. Bohužel všechno dopadlo krapet jinak. Holky si vybíraly fyzickou odměnu neadekvátně dlouho a Lucka s Lukášem se stavovali v potravinách. Tam byla bohužel náplava kupujících (anebo extrémně pomalé pokladny). Přivítání bylo trochu nervózní a uspěchané. Ale vše se vyřešilo, my se ve spletitých uličkách našli a jako dvouvozidlová kolona vyrazili směrem k LibereckémuJabloneckému nádraží. Tam jsme se nadobro s Lukášem rozloučili. Na rozdíl od nás ostatních si on nemohl déle užívat volna a vracel se k životním povinnostem. Přímočarý směr k hotelu byl přerušen jednou milou pauzou, během níž jsme se ocitli v provoněné Maškově pekárně uprostřed Tanvaldu. Anička s Martinem o ní básnili již několikrát a já jim mohl jen dát za pravdu. Co jsem koupil na ochutnání, to zmizelo a zbyl jen příjemný pocit v břichu. Jen koláče jsem zbaštil až následující den, protože jsme se nemohli dohodnout, komu náleží právo konzumace.

Na obědě u nás jsme se setkali s novým číšníkem. Charismatický pán nešetřil humorem, bohužel někdy na úkor objednávky. Je pravdou, že jsme si trochu vymýšleli v počtu příborů, talířů a jídel, ale v prázdném lokále, navíc když existuje tužka a papír, snad nemusely být takové zmatky. Jídlo bylo. Bohužel pozitivní přídavné jméno doplnit nemohu a jen dodám, že jsme tipovali, že kromě obsluhy se vyměnila i směna v kuchyni. Vystoupali jsme do křesílek, uvelebili se tam a společně užívali siestu. Během ní se navíc zkonzumovalo několik kilo ovoce a zeleniny. Koneckonců třetí den bývá kritický a tak jsme to s náročností nepřeháněli. Odpočívající mód nám přetrval až do hlubokého odpoledne, kdy se za okny udělalo opravdu nehezky (Apokalypticky) a my se kolem šesté večerní uprostřed černé hodinky. Elektrický proud nevypadl jen v hotelu, anebo ulici, ale jak se dalo pohledem z okna po okolí vypozorovat, v celé obci. Někteří svítili telefonem, Martin, jakožto vždy připravený voják a Káťa jako běžkyně svítili čelovkou a my jsme místnost osvětlovali holek nejoblíbenější hračkou. Ruční svítilnou. Ještě, že si je zabalily :). Drsný středověk jsme zažívali asi půl hodiny, kdy se žárovky nad našimi hlavami znovu rozzářili a my naskočili do jedenadvacátého století (no, spíš sedmdesátých let století minulého). Martin uvítal civilizací brnkáním na kytaru, Julinka se přidala a doprovázela ho líbivou melodií (čistá kakofonie) na píšťalku. Její umění bylo tak silné, že byla Aničkou několikrát vyzvána, aby nástroj nepřefoukla.

Abychom dále nebyli na seznamu dlužníků, odebrali jsme se s Martinem vyrovnat ubytování. Platba se prováděla hotově, v restauraci, paní provozní. V prvním a třetím bodě nebyl problém, ale u druhého existovala možnost, jak vyčkat. Posadili jsme se na bar, objednali si pivko a se staronovým výčepním se dali do řeči (přesněji řečeno Martin, já bych klopil zrak do stolu a mlčel). Michal, jak jsme dozvěděli, nám povyprávěl jeho denní program, jak to tu chodí a jakožto bývalý eiselboňák přidal několik nádražáckých fórů. Na paní šéfovou jsme čekali celkem tři pivka, ale než anekdoty z kolejí jsme se museli zasmát skupince německých návštěvníků, kteří tu čekali na večeři. Jejich oděv, módní výstřelky a styl konverzace nebudil šok jako fakt, že si objednali smažený řízek s houskovým knedlíkem. Jak jsme byli poučeni, je to velmi oblíbený a vyhledávaný pokrm západních návštěvníků. Když se talíře před hosty objevily a oni spustili jídelní rituál (nějakou modlitbu kříženou s pokřikem), dál jsme si již sekty nevšímali. Do toho všeho jsme museli zpracovávat hlody sousedícího superkuchaře (jak se pán prezentoval), který vedl se svou dámou hlubokomyslnou konverzaci.

I přes to, že zážitků bylo v restauraci dost, dostavili jsme se ještě před tím, než šly obě slečny do hajan a já měl tak možnost konečně uspávat. Velká písmena pohádkových knížek se krásně četla, takže uspávané ratolesti nebyly nikterak ochuzeny o kvalitu Disneyovských příběhů (mým drmolením a přeřeky). Ani dva a půl příběhu však nestačilo k tomu, aby obě usnuly a tak na pomoc byla přivolaná máma. Nečetla, ale její přítomnost byla víc než tisíc slov. Já se odebral do předsálí našeho pokoje (společenské místnosti) a pustil se do Davídkovi přislíbených lodí s impozantním názvem Flotilla. O jednu čtyři plavidla přišel nejdřív Martin, pak Davídek a nakonec já. Vítězem se stala Káťa. S tou jsme na konci dne naplánovali běhání (okruh) a stejně jako ostatní, šli spát. Já se do postele více než těšil, protože Lucčino pohodlné, měkké a tiché (ironie) lůžko vyfasoval po první noci za odměnu já. Převlékl jsem se do pyžama, pořádně si zavrzal a usnul.