Seznam nezbytných, nutných a potřebných položek sepsala manželka již v pátek. Ve stejný den se objevilo pár kupiček s oblečením a kufr. Finalizace balení proběhla v sobotu ráno. Do auta jsme se krásně vešli i přes dvě tašky hraček, knížek, koníků a panenek. I přes dokonalé naplánování, neustálou kontrolu časového harmonogramu a dodržování termínu jsme vyjížděli o strašlivých třicet minut později než bylo hodno. Navíc jsme se museli zastavit v nedalekém obchodě, abychom vyzvedli za draze nasbírané body dvě plyšové Elzy a pár drobností (byla toho celá igelitka). Pár minut po jedenácté jsme již najeli na Novopackou D10 a upalovali na Starou Boleslav. Protože Káťa, Lukáš a kluci oznámili výjezd až po obědě, spojila se Lucka s druhou rodinou. Od Aničky, sedící na sedadle vedle Martina, zjistila, že naše vozidla jedou po stejné trase a vzdálenost není nikterak nepřekonatelná (my jsme byli v předu). Martin lehkým stlačením plynového pedálu začal tento dištanc zkracovat a na padesátém kilometru se za námi objevil stříbrný koráb.

V Jablonci jsme sice stavili kvůli drobnému nákupu (a pozdravu), ale cesta byla jinak přímá a plynulá. Nadobro jsme zastavili až u chaty (oficiálně hotelu) "U Dubu", naší nové základně. Oproti minulému roku nás tu metrové závěje podél silnice nepřivítaly, ale zeleno tu nebylo. Nějaké to svezení na dřevěných prkýnkách bude. Lucka vyzvedla klíč s velkou číslicí 10. Ten pasoval do dveří se stejnou hodnotou, za nimiž byl velký, čtyřlůžkový pokoj. Anička s Martinem vyfasovali čtyřku. Ta se nacházela o dva rohy a tři schody blíže k východu. Jinými slovy byla chodba spletitým labyrintem plným překvapení (zúžení, schod) a vypínačů. Na tři metry chodby byl jeden vypínač.

Hluk, které vydávala naše břicha nešel dále přehlížet a tak jsme ještě před vybalením navštívili místní restauraci a dali si pořádně do trumpet. Jídelní lístek nabízel spousta možností, ale naše slečny si vybraly palačinky. Spořádat jich ale dokáží hodně a tak Lucka objednala dvě porce sladkých placek a k tomu samozřejmě i pokrm nám. Když číšnice přinesla dva velké talíře, obtěžkané dvěma páry palačinek, navíc vyzdobené ovocem a šlehačkou, bylo nám jasné, že máme dezert. Na to jsem se samozřejmě těšil. Tedy jen do té doby, než ke mě přistála mísa polévky, pak velký talíř objednaného jídla a ještě k tomu z polovic rozklovaný sladký talíř od Julinky (Terezčinu porci dostal na začátek Martin). Praskal jsem ve švech, funěl, ale jakožto správný nenažranec nenechal na talíři žádné zbytky. I když se ke mě dostal talíř Terezky. Hned první den jsem se tedy uvedl do přeplněného stavu. A to jsem si slíbil, že budu jíst rozumně.

Po krátkém oddechnutí a slehnutí jsme se oblékli a vyrazili za sněhem na Tandvaldský špičák. Hned na začátku, abychom holkám ukázali, že to s tím jejich lyžováním myslíme vážně, jsme zapůjčili jeden hobití lyžařský set. Helmička, lyže i botky prošly důkladnou kontrolou a oběma slečnám se líbily. Aby ne, když na lyžích byly růžové kytičky. boby jsme samozřejmě táhli taky, protože jsme nedoufali v to, že se jedna nebo druhá pustí do jízdy a nebude chtít z neohebných bot vylézt. Martin na sebe vzal roli instruktora a holky si vzal pod svá lyžařská křídla. Julinka spatřovala v jízdě na fošnách hlavně zábavu a vymýšlela všemožné hlouposti. Ale Terezka se zdála býti vytrvalou a velmi učenlivou jezdkyní. Samozřejmě nenastal neočekávaný zvrat (nemáme druhou Ledeckou) a i trpělivá Terezka nám po několika minutách oznámila, že už jí bolí nožičky a ráda by sjížděla kopec, stejně jako ségra, na plastovém pekáči. Nebylo důvodu k tomu, holky nutit. Naučily se (Martin s Aničkou je naučili), že se jezdí s rukama na kolínkách a helmou na hlavě a musí být předkloněny. Rozdíl mezi záklonem a předklonem zabral několik minut.

Na samém začátku dovolené trochu vázla obecná komunikace mezi týmy (rodinami) a spíš než domluva vládlo okamžité rozhodování. Tento fakt lehce narušoval harmonii v plánování. Jen, co jsme opustili areál a vrátili se na pokoje, volal mi Lukáš, že jsou na sjezdovce a ptal se mě, jestli pojedu na noční lyžování (to začínalo od sedmnácti hodin). Chvilku jsme se hlasově naháněli a nakonec si odsouhlasili společnou návštěvu Šachty. Destinaci nám poradil Martin i přes to, že tam s námi nejel. Byl totiž po noční službě a odpočinek byl pro něj prioritní. Areál nám doporučil s tím, že rozdíl v poplatcích nám mnohonásobně pokryje výdaje na dopravu. Vzhledem k počtu cestujících a materiálu přicházel v úvahu jen přesun naším kombíkem. Ať je "Karkulka" (Kátino autíčko) jakkoliv líbivé a spolehlivé, tři dospělé, dvě dospívající kluky a lyžařskou výbavu neměla šanci pojmout. Z původního "já pojedu s Vámi" se tedy mávnutím kouzelného proutku stalo "Vy jedete se mnou". Nasoukán do lyžařského, zasedl jsem za volant a vyjel. Lukáš, sedící na místě spolujezdce, mě navigoval spletitými a křivolakými cestami. Naštěstí jeho aplikace ukazovala i doporučovanou rychlost, kterou jsem dodržoval a neocitl se s dvěma koly ve vzduchu, zapadlý do sněhové pláně (anebo ve stromu). Asi po patnácti minutách cesty se mě Káťa zeptala, jestli jsem si na Špičáku půjčil lyže, protože neví, zdali je možné v naší cílové stanici opatřit. Má záporná odpověď způsobila v autě salvu smíchu. V tu chvíli jsme byl za taxíkáře.

Po dalších deseti minutách serpentýn jsme se ocitli na vrcholu kopce, kousek od areálu. Lukáš okamžitě vyběhl za informací o možnosti zapůjčení. Zalyžuji si, půjčovna funguje. Vyfasoval jsem lyže a boty (hůlky mi po většině jízdy překážejí) a dopajdal k čekajícím. Lukáš mi místo odpovědi, kde se pořizují permice, podal plastovou kartičku. Je to prý odměna za odvoz. Pustili jsme se ze svahu a já vzpomínal na rok staré návyky. První cesta byla pro mě hrůzostrašná, s narůstající rychlosti ve mě rostl i strach a já se zařekl, že ski vrátím a půjdu mrznout do auta. Pro mé odhodlání neměl ale Lukáš pochopení a po cestě vzhůru po uklouzané kotvě mě znovu poslal dolů. Druhý sjezd už nebyl tak frustrující a já si začal jízdu, ve společnosti Lukáše a Domči anebo sám, užívat. Čas vymezený pro noční lyžování jsme nevyužili a kolem čtvrt na devět jsme sjeli naposledy. Přeci jen, nebylo dobré přecenit své síly hned na začátku. Zatímco jsem já odevzdal výbavu, nechal si Davídek přejet lyže autem a ostatní se dostavili k autu. Naskládali jsme se do vozidla a jeli zpět. Chudák Davídek většinu cesty procvakal zubama. Ať škemral jak škemral, teplo jsem vytvořit neuměl.

Doma jsme našli Aničku, Lucku a Martina zabrány do společenských her. Holky spaly. Pendloval jsem mezi společenskou místností (sálem mezi pokoji), naší cimrou a pokojem Káti a Lukáše. Jednou na pokec, jednou za jídlem, pak za kafem. Nakonec jsme se usídlili u televize před naším pokojem. Káťa, která byla po firemním flámu si šla lehnout, Anička s Martinem jí brzy následovali a my jsme si šli také lehnout. Jedenáctá večerní nebyla nijak časná a dovolená teprve začíná.

Snídaně byla pestrá, vydatná a různorodá. Krom čaje a kávy jsme na dlouhém stole našli pečivo, salámovou a sýrovou mísu, jogurty, máslo s marmeládou, volská oka a domácí buchtu. Samozřejmě nejprve bylo nutné zaměstnat holky, takže dostaly na talíř co si objednaly a já si pak, klasicky na čecháčka, narval na talíř od každého trošku. A aby toho nebylo málo, šel jsem ke krmelci několikrát. Narval jsem se k prasknutí, ale stálo to za to. Hlavně křupavé housky. Mezi drobením, popíjením a hraním kulečníku (holky si chodily posílat bílou kouli po plátně) vyvstal plán na dopoledne. Navštívíme sjezdovku a budeme se oddávat zimním sportům.

Vystrojili jsme se, abychom krutým arktickým podmínkám byli schopni odolávat nezbytně dlouhou dobu (šála a čepice) a dopravili se na parkoviště Tanvaldského špičáku. Víkend v plném proudu, navíc velmi pěkné počasí přivedlo do areálu mraky lyžařů. Dokonce to bylo takové množství, že parkoviště bylo před uzavřením. Martin, který jel první se na plac ještě dostal a vyjednal i nám, za příslib velmi těsného parkování, možnost zaujmout kus rozmláceného asfaltu. Bohužel Lukáš, který jel hned za mnou, byl odmítnut a odeslán pryč. Lehce posmutněn a drobet rozezlen že jsme rozstrkaní, jsem popadl lyžařskou výbavu a následoval své dámy na svah pro boby. Zatímco Terezka jevila o lyžování velký zájem, Julí se přímo třásla na červený dopravní prostředek.

Výuka malé lyžařky probíhala nejdříve mezi projíždějícími davy, což bylo pro nás i ně krapet nekomfortní. Vzhledem k tomu, že se hned vedle sáňkovacího kopce nalézalo uzavřené dětské hřiště s pojízdným kobercem, rozhodli jsme se, že Terezku umístíme tam. Měli jsme tam klid, figurky žabičky, myšky a medvídka coby slalomových branek a navíc jsme tam byli skoro sami. Bohužel tyto pozitiva lehce zastíral fakt, že prostor byl nedávno upraven rolbou a povrch téměř neumožňoval malým skřítkům klouzavý pohyb dolů. Aby se Terezka rozjela, musel jsem jí nasměrovat lyžičky přímo z jemného svahu a strčit do ní. O intenzivní výuku jsem se nesnažil. Blekotal jsem to samé, co Martin a Terezku nadšeně vokálně podporoval. Našeho snažení si všiml projíždějící Martin. Odpočíval poté, co si vyzkoušel testovací sportovní lyže a jediným omezením rychlosti byli v tu chvíli lidé. Výuku si na chvilku vzal pod svá křídla a mě tak dal prostor k dokumentování prvních krůčků. Terezka jezdila hezky a poslouchala (na chvilku převzala žezlo učení i Anička), ale po nějaké době se na její tváři objevil výraz pro ní ne zcela typický. I když jsem malou jezdkyni nechtěl rozptylovat, přišel jsem se zeptat, co se děje. Terezka (lehce natahujíc) se přiznala, že už jí bolí nožičky a lyže by ráda vyměnila za boby.

Provedli jsme výměnu a na nesjezdovce chvilku dováděla Julinka. Ta nás mile překvapila, protože od prvního pokusu svůj postoj rapidně změnila a i ona se snažila přijít sportu na kloub. Ovšem nic se nemá přehánět a tak vyšší prioritu dostalo znovu bobování. Z dětského dovádění jsme udělali rodinné radovánky a s Luckou zavzpomínali na časy minulé (pro mě dávno minulé). Ještě před naším odjezdem na oběd se ozvala Káťa, že s Davídkem opouští areál a míří domů, protože Davídkovi nebylo dobře. My jsme ještě chvíli užívali sněhu (někdy doslovně) a pak se odvezli na hotel a připravovali se k obědu. U stolu jsme se nakonec potkali všichni a já vznesl stížnost na nízkou kvalitu vzájemné komunikace a plánování. Ještě před tím, než se stížnost začala projednávat, jsem musel bleskurychle opustit parket (to jak jsem se narval u snídaně) a běžel trůnit do pokoje. Debatu, jakkoliv plodnou, jsem tedy promeškal, ale bylo to spíše lépe. Vše bylo probráno a stanoveno a od té chvíle jsme byli jedním týmem s jasně daným programem.

Odpoledne jsme se šli projít po okolí (bez Davídka s devětatřicítkou a Káti). Jelikož dcerkám byla bližší společnost mládenců než ruka otce, toulal jsem se s Lukášem na ocase výpravy a dělali co jiného, než ztřeštěnosti. Bohužel jsem dostal slovní políček nejen od dospělých, ale pustily se do mě i holky. Okruh, který jsme opsali, nebyl z nejdelších, ale nabídl nám velkolepou podívanou do kraje (na fabriku), kulturní pozdvižení (kostel s hřbitovem) a útulné místo pro pořízení první skupinové fotky (polorozpadlou lavičku). Mezi chůzí a čekáním na naše treperendy, které se zastavovaly každých pár metrů a lumpačily ve sněhu, jsme domluvili další večerní návštěvu Šachet. Tentokrát s Martinem a čistě jako pánskou jízdu. Na chatě jsem se rychle navlékl do lyžařské uniformy, holkám se omluvil že i tento večer nebudu přítomen mytí a uspávání a čekal rozkazů.

Zatímco cesta za svahem byla zábavnější, naprostý zásek jsem zažil u půjčovny. Místo otevřené skleněné kukaně jsem na dveřích našel cedulku s číslem a informaci, že obsluha je sjezdovce. Zavolal jsem tedy a od ženského hlasu na druhé straně se dozvěděl, že za pár minut budu obsloužen. Čekal jsem pět minut, čekal deset, čekal dlouho. Nakonec vlek přitáhl dvě oranžové kombinézy. Jednoho mladíka a jednu slečnu. Proč na mě museli být dva netuším, ale mé odbavení nebylo rozhodně rychlejší, než když mě obsluhoval člověk jeden. Dostal jsem lyže, boty a jedno sdělení. Vrácení materiálu bude v trochu jiném režimu. S výbavou nemám chvátat do půjčovny, ale zápůjčku mám nechat za dveřmi hospody. Oba obsluhující budou prý končit o trochu dříve. Znejistil jsem a poukázal na skutečnost, že za věci ručím svými doklady a souhlasem. Muž se usmál, ujistil mne, že s tím nebudou problémy, protože je s hospodským domluven. Souhlasil jsem, popadl pět švestek a šel si domluvu ověřit. Pán stojícím za barem měl k veselosti daleko a nevypadal zrovna přátelsky. Zeptal jsem se ho, jestli můžu před devátou večerní zanechat lyže s přeskáčemi za dveřmi tak, jak jsou s půjčovnou domluveni. A to bylo zle. Hromotluk se zamračil s tvrzením, že on není s nikým domluven. A pokud to tam nechám, taky se může stát, že to zmizí. Naklusal jsem tedy zpátky a radostnou novinu odprezentoval. Obě oranžové kombinézy šly se mnou a já byl přímým svědkem konfrontace. Blablabla, nakonec hospodský svolil a já se přesunul na sjezdovku.

Lukáš, Domča i Martin na mě stále čekali. Místo toho, abychom se pustili do lyžování jsem jim odvyprávěl story a přiznal svůj strach z toho, že mi za měsíc na dveře zaklepe ruka zákona s tím, že jsem neprávoplatně nabyl lyže. Místo útěchy jsem si vyslechl souhlasné bručení. Ale už bylo pozdě. Nějak se to vyřeší. Abych nezažíval stejnou hrůzu ze sjezdu jako předchozí den, poprosil jsem Martina, jestli by i mě nevěnoval pár jezdeckých rad a neposílil mou jistotu. Samozřejmě mi vyhověl a poskytl několik dobrých rad, jak se nerozmáznout a ovládat své lyže. Musím poznamenat, že lyžování bylo následně zábavnější. S naprosto excelentním počinem v oblasti jízdy na kotvě se stal Domča a v našich (Lukášových a mých) očích se stal průkopníkem. Stopa rovnoběžná s vlekem byla i tento večer namrzlá a navíc dost nejasná. Tak se stalo, že Domča neudržel balanc a z vleku se sesmekl. Předvedl však neuvěřitelnou sílu (fyzickou i duševní), protože se kotvy nepustil a stylem "na lachtana" se nechal vláčet až na vrchol. Klobouk dolů.

Zbytek lyžování bylo po této události poněkud fádní a když nás všechny začali bolet nohy (i přes pauzu na čaj), rozloučili jsme se s prázdnou sjezdovkou a vypravili se zpět na hotel. Během cesty Lukáš zahlásil, že se odkudsi blíží nehezké povětrnostní podmínky a pondělní lyžování nejspíš nebude možné (v Liberci dostaly děti zákaz jít do škol). Ve společenském koutku to ještě žilo, takže jsme se přidali a vzhledem k poslednímu společnému dni (s Lukášem), trochu zatopili pod kotlem. Her nebylo, povídali jsme si, konzumovali dobroty a vytápěli se Republikou.

Káťa s Davídkem znovu zůstali doma. Vysoké teploty už pomalu ustupovaly, ale důležitější bylo vyležet to pro následující dny, než vidět rexíka a opustit hory s nemocí. Anička s Martinem se sice vydali společně s námi, ale jejich nadšení pro třetihory nebylo tak velké a tak si přizpůsobili program podle svého. Za obyvateli pravěku jsme se tedy vydali ve složení Lukáš s Domčou a my. Zatímco s parkováním nebyl problém (auto jsme měli kousek od vchodu), naprosté selhání se projevilo u pokladny. Flegmatická mladá dáma nám odmítla převzít svršky, neboť šatna se šatnářkou byla mimo provoz a žádné, ať už sebemenší, skříňky se na patře, budově, ani nikde jinde po Liberci nenalézají. Abychom nemuseli putovat dávnou minulostí v bundách, umístili jsme bundy do auta.

Holky se zprvu hýbajících se obrů s vyceněnými zuby bály a hned na začátku, kde se mělo projít skrz umělou mlhu, náš výlet málem skončil. Julinka mě držela vší silou za ruku a táhla mě zpět ke vchodu. Nakonec jsme to zvládli a dcerka strach překonala. Obavy mizely, postupně se měnily v klid a nakonec přešly v rozjařenost. Terezka s Julinkou pobíhaly kolem nás a nejednou jsme je slovem i tělem naháněli po place. Největším objevem pak byla interaktivní podlaha, na které se pohybovaly balónky. A ty byly promítány za jediným účelem. Aby na ně někdo šlápl a pomyslně je prasknul. Tropický deštík jsme raději neabsolvovali a dlouho čekali u dětské okružní dráhy. Pevně zakotvit jsme mohli až v kavárně, u kterého bylo k dispozici i pískoviště a dětské atrakce. Zde se naše holky doslova zastavily na místě a my tak mohli chvilku spočinout u kávy a oddechnout si.

Ke znovuspojení (s Martinem a Aničkou) mělo dojít během odjezdu. Zatímco Martin čekal na ne zrovna příhodném místě, Lukáš s Domčou měli nastoupit k němu do auta a my se vykodrcat z garáží a připojit se za ně. Bohužel všechno dopadlo krapet jinak. Holky si vybíraly fyzickou odměnu neadekvátně dlouho a Lucka s Lukášem se stavovali v potravinách. Tam byla bohužel náplava kupujících (anebo extrémně pomalé pokladny). Přivítání bylo trochu nervózní a uspěchané. Ale vše se vyřešilo, my se ve spletitých uličkách našli a jako dvouvozidlová kolona vyrazili směrem k LibereckémuJabloneckému nádraží. Tam jsme se nadobro s Lukášem rozloučili. Na rozdíl od nás ostatních si on nemohl déle užívat volna a vracel se k životním povinnostem. Přímočarý směr k hotelu byl přerušen jednou milou pauzou, během níž jsme se ocitli v provoněné Maškově pekárně uprostřed Tanvaldu. Anička s Martinem o ní básnili již několikrát a já jim mohl jen dát za pravdu. Co jsem koupil na ochutnání, to zmizelo a zbyl jen příjemný pocit v břichu. Jen koláče jsem zbaštil až následující den, protože jsme se nemohli dohodnout, komu náleží právo konzumace.

Na obědě u nás jsme se setkali s novým číšníkem. Charismatický pán nešetřil humorem, bohužel někdy na úkor objednávky. Je pravdou, že jsme si trochu vymýšleli v počtu příborů, talířů a jídel, ale v prázdném lokále, navíc když existuje tužka a papír, snad nemusely být takové zmatky. Jídlo bylo. Bohužel pozitivní přídavné jméno doplnit nemohu a jen dodám, že jsme tipovali, že kromě obsluhy se vyměnila i směna v kuchyni. Vystoupali jsme do křesílek, uvelebili se tam a společně užívali siestu. Během ní se navíc zkonzumovalo několik kilo ovoce a zeleniny. Koneckonců třetí den bývá kritický a tak jsme to s náročností nepřeháněli. Odpočívající mód nám přetrval až do hlubokého odpoledne, kdy se za okny udělalo opravdu nehezky (Apokalypticky) a my se kolem šesté večerní uprostřed černé hodinky. Elektrický proud nevypadl jen v hotelu, anebo ulici, ale jak se dalo pohledem z okna po okolí vypozorovat, v celé obci. Někteří svítili telefonem, Martin, jakožto vždy připravený voják a Káťa jako běžkyně svítili čelovkou a my jsme místnost osvětlovali holek nejoblíbenější hračkou. Ruční svítilnou. Ještě, že si je zabalily :). Drsný středověk jsme zažívali asi půl hodiny, kdy se žárovky nad našimi hlavami znovu rozzářili a my naskočili do jedenadvacátého století (no, spíš sedmdesátých let století minulého). Martin uvítal civilizací brnkáním na kytaru, Julinka se přidala a doprovázela ho líbivou melodií (čistá kakofonie) na píšťalku. Její umění bylo tak silné, že byla Aničkou několikrát vyzvána, aby nástroj nepřefoukla.

Abychom dále nebyli na seznamu dlužníků, odebrali jsme se s Martinem vyrovnat ubytování. Platba se prováděla hotově, v restauraci, paní provozní. V prvním a třetím bodě nebyl problém, ale u druhého existovala možnost, jak vyčkat. Posadili jsme se na bar, objednali si pivko a se staronovým výčepním se dali do řeči (přesněji řečeno Martin, já bych klopil zrak do stolu a mlčel). Michal, jak jsme dozvěděli, nám povyprávěl jeho denní program, jak to tu chodí a jakožto bývalý eiselboňák přidal několik nádražáckých fórů. Na paní šéfovou jsme čekali celkem tři pivka, ale než anekdoty z kolejí jsme se museli zasmát skupince německých návštěvníků, kteří tu čekali na večeři. Jejich oděv, módní výstřelky a styl konverzace nebudil šok jako fakt, že si objednali smažený řízek s houskovým knedlíkem. Jak jsme byli poučeni, je to velmi oblíbený a vyhledávaný pokrm západních návštěvníků. Když se talíře před hosty objevily a oni spustili jídelní rituál (nějakou modlitbu kříženou s pokřikem), dál jsme si již sekty nevšímali. Do toho všeho jsme museli zpracovávat hlody sousedícího superkuchaře (jak se pán prezentoval), který vedl se svou dámou hlubokomyslnou konverzaci.

I přes to, že zážitků bylo v restauraci dost, dostavili jsme se ještě před tím, než šly obě slečny do hajan a já měl tak možnost konečně uspávat. Velká písmena pohádkových knížek se krásně četla, takže uspávané ratolesti nebyly nikterak ochuzeny o kvalitu Disneyovských příběhů (mým drmolením a přeřeky). Ani dva a půl příběhu však nestačilo k tomu, aby obě usnuly a tak na pomoc byla přivolaná máma. Nečetla, ale její přítomnost byla víc než tisíc slov. Já se odebral do předsálí našeho pokoje (společenské místnosti) a pustil se do Davídkovi přislíbených lodí s impozantním názvem Flotilla. O jednu čtyři plavidla přišel nejdřív Martin, pak Davídek a nakonec já. Vítězem se stala Káťa. S tou jsme na konci dne naplánovali běhání (okruh) a stejně jako ostatní, šli spát. Já se do postele více než těšil, protože Lucčino pohodlné, měkké a tiché (ironie) lůžko vyfasoval po první noci za odměnu já. Převlékl jsem se do pyžama, pořádně si zavrzal a usnul.

Já se hned po přistání vydal zapůjčit si náčiní. Bohužel jsem neměl to štěstí, jako v minulých případech a dostavil se do skleněného domečku až po partě Polské omladiny. Už jsem měl za to, že si koupím jen hodinovou vstupenku, ale jediný personál půjčovny a servisu svou práci odváděl bleskurychle. Odebral jsem pár lyžařských bot, velmi pěkné lyže a helmu. S nadšením a materiálem jsem se dostavil zpět k autu a zjistil, že všichni účastníci jsou již na sněhu (nebylo se čemu divit). To znamenalo pro mě nechat boty pod autem a hlavně jezdit bez rukavic, stejně jako Martin. Ten si je nechal doma, já v autě.

Po výjezdu na kopec jsme poprosili Martina, jestli by nám věnoval svůj odborný dohled a naše nejisté sjezdy trochu vylepšil radou. Martin souhlasil a my jezdili v partě (což bylo příjemnější než jezdit sám). Párkrát jsme sjeli v obloučcích v různých kombinacích sjezdovek a před polednem se zastavili v bufetu na svařák. Když jsem se mírně zamračeného Dominika zeptal, copak se mu stalo, spustila se velmi plodná diskuze na téma "debilní sjezdovka". Chvilku jsem se snažil oponovat, ale pak si vzpomněl na vlastní pubertu. Káťa měla pravdu, prostě se s tím nedalo nic dělat. Já jsem Domčův pohled přijal za svůj a dění kolem nás začal komentovat jeho stylem. Nasmáli jsme se, jen co je pravda, ale dával jsem si dobrý pozor, abych nedostal přes čumák kvůli radikálním názorům.

Po pauze nám Martin ukázal trochu jiné lyžování. Místo uježděné sjezdovky nás vzal za pásku a my se pustili prašanem ukrytým neprobádaným terénem. Jednou jsme přeskakovali potok a já se jednou pokusil o skok. Dopadl přesně tak, jak jsem čekal. Obalil jsem se ve sněhu. Lyžování bylo sice fyzicky náročnější, ale daleko zábavnější a překvapivější. I Domčovi se nezdálo debilní (skoro). Poslední jízdu jsme podnikli pro jistotu klasickým způsobem a bez jediného kroku se dosoukali až k parkovišti. Já běžel vrátit výstroj, což se nesetkalo s žádným problémem. I boty vypadaly po několikahodinovém pobytu pod podvozkem celkem použitelně. Při zpáteční cestě se Martin tentokrát dírám (ať už jakýmkoliv) vyhýbal. Jen jednou přiznal, že smýkající se zadek neměl zcela ve svých rukou.

Všichni jsme se setkali u oběda, který nebyl zrovna pozitivním zážitkem, a vyměňovali si zážitky. Nelyžaři nelenili doma, ale navštívili (i s Davídkem) farmu v Pěnčíně, kde byla krom domácích zvířátek i tvořivá dílna. Zatímco zemědělská stvoření a obyvatelé chlévů nebyli silním lákadlem, naprosté očarování způsobila dílna s korálky. Navlékání různobarevných a různotvarých drobotin na gumičky všechny přítomné přitáhlo a nepustilo na dlouhou dobu. Výtvory se pochopitelně nacházely na holkách, které se vymódily jako na ples. Ovšem zásob nebyl dostatek a tak se Anička s Luckou vydaly ještě za pánem, který byl hotovým korálkovým králem. Stal jsem se tedy otcem na plný úvazek a hlídal ratolesti. Protože jsme měli dostatek her a zábavných položek, uteklo to jako voda. Když mi Lucka ukazovala zásobu korálků, kterou si přivezly, musel jsem uznat, že titěrnosti byly velmi povedené a líbivé. A to bižuterii nijak neholduji.

Za okny se pomalu dělalo šero a nastal čas večeře. Vidina náročné fyzické zátěže (nadešel čas běhání s Káťou) mi nedovolila narvat do sebe mraky jídla, ale udělal jsem si lehkou ovesnou kaši. Spíš než sílu mi přinesla ještě větší pocit hladu. Převlékli jsme se do běhacího oděvu, já si navlékl elastické tepláčky a ze stejného materiálu čepičku. Nařídili jsme si aplikace, znovu zkontrolovali trasu a vyrazili. Běh kolem polorozpadlé budovy jsme zvládli, ale hned za ní (asi 300 metrů od začátku) jsme kontrolovali mapu. Byli jsme správně. Bohužel se po chvíli začala cesta zvedat a před námi se objevil ne zcela hezký stoupák. Navíc jsme se dostali do zákoutí, kde obecní úřad opomněl instalovat osvětlení. Po tmě, udýchaní, jsme lehce zvolnili (do chůze, ale nikdo to neviděl) a výstup jsme zdolali. Za ním jsme zase nasadili běh a ten nám vydržel až do cíle. Z různých měřících zařízení jsme dostali různá data. Po náročném rozboru výsledků jsme se s Káťou shodli, že jsme naklusali zhruba pět kilometrů.

Při návratu jsme našli většinu skupiny u kulečníkového stolu, anebo ládující se horkými borůvkami (dezertem). Naštěstí lumpačení našich slečen nemohlo nikterak uškodit biliárovému stolu, ale jistou korekci jsme stejně museli provádět. Ve společnosti mladíku naše holky totiž exponenciálně divočely a vymýšlely všemožné neplechy. Další večerní program se odehrával zase na našem plácku. Holky jsme uložili do postýlek, chvilku se věnovali zábavě a podle poznámek jsme šli spát celkem brzo. Anebo se mýlím a problém je jen v nezaznamenaných událostech?

Půjčovací rituál se opakoval. Vyzkoušet boty, lyže a helmu. S posledním zmiňovaným ale nastaly komplikace. Ochranná pokrývka hlavy holkám ne a ne sedět. Když jsme cpali Terezce třetí helmu, začala být, zcela oprávněně, trochu netrpělivá a vypadalo to, že celá zápůjčka bude bez konce. Slečna, která nás obsluhovala, oslovila zkušenějšího kolegu, ten prohlédl dceři hlavu a po chvilce přinesl růžovou, evidentně novou, helmu, která bez jediného problému padla jako ulitá. Krom papírku k vypůjčené výbavě jsme dostali informaci, že zítra budou naše dcerky pod dozorem instruktora "Pítrse" (námi několikrát přejmenovaného na Pitrýs) a sraz bude u opičky.

Samozřejmě jsme nehodlali nechat celý den lyžařskou výbavu jen tak válet v zavazadlovém prostoru auta, takže holky prošly dalším sjezdovým kurzem s námi. Oběma to šlo, ale jízda ze svahu po zadku byla lákavější. Až do odjezdu na oběd jsme se plácali na stech metrech čtverečních. Zatímco holky zvedaly laťku své troufalosti a nebojácnosti, ve mě se pomalu ale jistě vařila krev z lidí, kteří se toulali pod kopcem a všemožně překáželi. Naštěstí mě před psychickým zhroucením anebo velkolepou ostudou zachránil hlad potomků.

Protože korálky udělaly předchozí den radost, rozhodli jsme se, že se trochu vzděláme právě v tomto oboru. V obci Poniklá se nalézá původní továrna na ruční výrobu skleněných perliček a mimo prodejnu a tvořivou dílnu nabízí i exkurzi. Anička s Martinem během okamžiku zarezervovali termín a bylo jasno. Ve dvě musíme vyjet, abychom vše stihli. Dvěma plně naloženými auty (už jsme jeli v plné sestavě) jsme se přesunuli, za vydatného deště, na malé náměstí. Poklusem jsme se dopravili do tepla prodejny a ocitli se uprostřed korálkového království (dalšího).

Během čekání na začátek prohlídky jsme měli možnost prohlédnout si výtvory. Od malých a celkem běžných ozdob byly k vidění i složité obrazce, zvířata, hudební nástroje a neidentifikovatelné, ale velmi složité předměty. Mladá slečna, kterou jsem měl za pouhou pokladní nás s úderem třetí hodiny pozvala dál a chopila se nejen slova, ale později i nástrojů. Předvedla nám (a hlavně mě), že ovládá všechny techniky výroby perliček. Ukázala nám foukání, barvení, malování, oddělování, navlékání i následné skládání. Některá pracoviště byla klidná a čistá, jiná hlučná anebo omamná (barvírna). Po ukončení prohlídky jsme se znovu dostavili do obchůdku a poprosili slečnu, jestli bychom si nemohli vytvořit nějakou ozdobu. Samozřejmě nám vyhověla a v dětech (a některých dospělých) se probudila skrytá kreativita. Jen Anička s Martinem šli raději na kafe. Zřejmě měli těch perliček už dost.

S výtvory zabalenými do papíru a balíčky pro domácí výrobu jsme obchod opustili a cestovali zpět (s nákupní zastávkou). Tam následovala večeře a uspávání si tentokrát vzala na starosti Káťa. I když četla příběh, který ještě neslyšely a o kvalitě přednesu jsme neměli nejmenší pochyby, musela holkám nakonec přijít dělat společnost maminka. Protože se v televizi předváděl pořad, který nemám zrovna v lásce, pustili jsme se s klukama a Káťou do hraní her. Otázky ze školních lavic pro mě dopadly katastrofálně a svou reputaci jsem nezlepšil ani při Českém Brainboxu.

Naštěstí se na obrazovce objevilo vaření a to naše duše dokonale upoutalo. A při tom se rozpoutala debata, která ani odcházející Aničku nepustila spát a nám vydržela až do konce pořadu. Pak jsme si zalezli do svých pokojíčku a položili hlavy na polštáře.

Jenže hledat malou, do sněhu zapíchnutou postavičku mezi nánosem lyžařů bylo velmi těžké. Báli jsme se, že celé vyučování mladých lyžařek nebude mít moc dlouhého trvání, ale ostříží zrak manželky našel správné místo. Po chvilce postávání se k nám přimotal mladík v modré bundě s logem školy na zádech, představil se nám a hádal, že dvě motající se kolem nás jsou Terezka s Julinkou. První žačkou byla Terezka. Bleskově se oblékla my jsme jí nechali v rukou povolaného. Zatímco Lucka odešla s Julinkou věnovat se (opět) zimním radovánkám, já se pohyboval na dohled od lyžující dcerky. Dištanc jsem zvolil takový, abych nerozptyloval Terezku, ale současně byl zpozorovatelný instruktorem, kdyby byl nějaký problém. A taky abych velký životní krok (sjezd) obrazově dokumentoval. Jestli to byla komedie, tak trpká. Pítrs ukazoval Terezce, co má dělat, holčina zaujatě pozorovala a pak si těch pár metrů sjela bez ohledu na právě předvedený úkon. Na rozdíl od instruktora měla úsměv na tváři.

Poznal jsem, že mě Pítrs přitahuje pohledem. Oznámil mi, že s rovnováhou není problém, ale síla v nožičkách, které nedokážou přinutit lyže plužit, není. Provedli jsme výměnu a učitel se věnoval chvilce Julince. Ta tak dlouho nevydržela a po chvilce bylo dolyžováno. Znovu jsme se uchýlili na bobovací svah. Abych udělal lyžující Aničce a Martinovi radost a vyfotil je, rodinu jsem na chvilku opustil a vydal se na sjezdovku. Objektivem jsem slídil po svahu a hledal carvingovou dvojici. Bedlivě jsem pátral, neustále ostřil a hlídal expozici, až mi zavolala Lucka, že oba stojí dole a čekají na mě, abychom mohli odjet na chatu. Svou kariéru paparazzi jsem tak vzdal hned v počátku.

V restauraci dubového hostelu jsme se naobědvali (ještě že naposledy, protože inspirace došla) a uvařili si tradiční kafíčko. Během něj byl naplánován odpolední výlet. I tentokrát se pojedeme podívat za korálky. V Jablonci nad Nisou, samotné Mekce bižuterie, se nalézá Palace Plus. Prodejna s možností vlastní tvorby. Prošli jsme mezi regály obtěžkané náhrdelníky, náramky, náušnicemi a přívěšky různých barev a usadili se u velkého stolu v zadní části obchodu. Tam za námi přišla mladá, příjemná (a sympatická, stejně jako včera) slečna a seznámila nás s pravidly. Na stolku pod oknem se nachází stavební materiál. Plechovky s barevnými korálky. K vytváření vlastních šperků potřebujeme jen přinést si ke stolu plechovku, vyzvednout si od pracovnice dlouhou (na krk), anebo krátkou (na ruku) gumičku a nekonečnou dávku kreativity a špetku trpělivosti.

Mnoho párů rukou se dalo do práce a další se přidávaly. Nakonec jsem ve stoje zbyl jen já a zmateně pobíhal. Vzhledem k tomu, že i Martin se pustil do navlékání, našel jsem si svých pár plechovek, usedl ke stolu a začal tvořit. Bohužel i přes veškerou svou snahu jsem nebyl schopen utvořit vzor, který by se mi líbil. A tak jsem poprosil Martina, jestli by mi se vzorky nepomohl. A Martin pomohl. Začal jsem se zelenobílým náhrdelníkem pro mou milovanou manželku.

U stolu vládlo naprosté ticho a soustředění. Tu a tam se ozvalo slabé cvaknutí, jak některý korálek utekl až na zem. Ale jinak všichni seděli se skloněnými hlavami a oddávali se vyrábění. Někdo tvořil pro maminku, někdo pro manželku, anebo známou, někdo tvořil pro radost. Julinka, které se to dvakrát sesunulo z gumičky, předvedla nebeskou trpělivost, protože po každé nehodě znovu nasadila soustředěný pohled a znovu začala posouvat korálky po gumičce. Všechna svá díla jsme krátce před zavíračkou odnesli k pokladně, kde byla zvážena a oceněna. Samozřejmě nebyla výsledná částka ani zdaleka rovna nadlidskému úsilí, které jsme do toho vložili. Hlavně v mém případě.

Autem jsme se dopravili do chaty a zjistili, že Terezka všechny své náramky někde vytratila. Ani důkladný výslech nepřinesl objasnění a tak ozdobená byla jen Julinka. V chodbě jsme se nasnídali, za vydatného zvuku televize a já obdržel vydatnou kávu, posilněnou Heffronem. Kdo stál za touto sabotáží jsem se nedozvěděl, nicméně jsem sladký a silný přídavek okamžitě poznal.

S Káťou jsme si předsevzali, že ještě jeden den dáme fyzickému zatížení organismu a proběhneme se po okolí. Protože se trasa od minule nezměnila, běželi jsme po paměti. Tedy do té doby, než jsem začal Káťu přesvědčovat, že cesta vede jinudy, než by si myslela. No, dopadlo to přesně tak, jak to dopadnou mělo. Po pár metrech jsem ulici nepoznával, vytáhl mobil s mapou a přesvědčil se o tom, že elektronika souhlasně tvrdí to samé, co žena vedle mě. K vylepšení výkonu nedošlo. Hlavní bylo, že jsme udělali něco pro své zdraví a zasportovali si po asfaltu podél projíždějících vozidel.

Holky ještě nespaly a tak jsem se po rychlé hygieně pustil do čtení pohádky. Horský vzduch, náročný program a rozvrzané postele si vybraly svou daň. Terezka měla zavřená očka po přečtení jednoho odstavce, Julince vydržela o trochu déle. Usnula po dalších dvou odstavcích. Obě byly unavené jako koťata.

S Martinem jsme se šli oddávat chlapským záležitostem a nechali ženskou a nedospělou populaci nahoře. My se odebrali na bar. Z Michala, výčepního, se vyklubal ajzlboňák se smyslem pro humor a plnou kapsou vtipů. Ty a tři pivka nás pozdržely trochu déle, než jsme původně zamýšleli, ale po návratu nahoru nikdo nic nenamítal. Konzumovali jsme televizní program, tu a tam ho komentovali a hodnotili pobyt. Tři minuty po desáté večerní vylezl z nedalekých dveří česky mluvící muž. Oděn v pyžamu a ponožkách (podle toho dostal taky přezdívku), s lehce zmuchlaným obličejem nás upozornil na vysokou hlasitost naší společnosti a oznámil nám, že na pokoji má nemocné dítě, které potřebuje spát. Když dveře zaklaply, my si zanadávali, ale svou konverzaci, stejně jako bednu, ztlumili. Po kulinářské soutěži se všichni rozutekli do pokojů. Jen já měl trochu jiné představy o posledním večeru a stejně jako Kátě a Domčovi se mi nechtělo spát.

Naštěstí jsem v oněch zmíněných našel spojence a pokračoval s nimi ve flámování. Náplní byla už jen konverzace. Pro poslední pivko jsem si zašel o půlnoci, v doprovodu obou společníků. Bál jsem se, neboť chodba i další jinak osvětlené interiéry byly zahaleny do tmy. Naštěstí pult, stejně jako lokál ještě žil. Nejspíš jsme v očích Michala vypadali dost divně a tak Káťa musela ozřejmit, že je moje švagrová. S plným půllitrem jsme se odebrali nahoru, chvilku ještě seděli v křeslech a povídali si. Nakonec si i pro mě přišla zodpovědnost a s poklepáním na rameno mi prozradila, že zítra budu řídit domů. Popřáli jsme si dobrou noc a půl druhé šli spát. Naposledy jsem si mohl zavrzat (na posteli).

Ráno bylo příjemnější, než jsem čekal a v půl osmé, kdy nás holky probudily, jsem procitl svěží a odpočatý. Seběhli jsme na snídani a mimo jiné objevili, že chorý syn pana Ponožky (ze včerejšího večera) byl asi dvanáctiletý chlapec a žádné příznaky nemoci nevykazoval. Mysleli jsme si o tom své a trochu litovali, že tuhle noc budeme trávit jinde. Následovalo balení, uklízení a loučení. My, stejně jako Anička s Martinem jsme Jizerky opouštěli již v pátek, Káťa s klukama až o den později. Samozřejmě nemohlo chybět finální společné focení a pak odjezd do různých směrů.

Místo, program, počasí, ale hlavně společnost byla skvělá a já pevně doufám, že najdeme i v nadcházející zimy místo k tomu, abychom trávili týden spolu. Mnohokrát Vám děkuji a těším se na další zimní společnou dovolenou.