Seznam nezbytných, nutných a potřebných položek sepsala manželka již v pátek. Ve stejný den se objevilo pár kupiček s oblečením a kufr. Finalizace balení proběhla v sobotu ráno. Do auta jsme se krásně vešli i přes dvě tašky hraček, knížek, koníků a panenek. I přes dokonalé naplánování, neustálou kontrolu časového harmonogramu a dodržování termínu jsme vyjížděli o strašlivých třicet minut později než bylo hodno. Navíc jsme se museli zastavit v nedalekém obchodě, abychom vyzvedli za draze nasbírané body dvě plyšové Elzy a pár drobností (byla toho celá igelitka). Pár minut po jedenácté jsme již najeli na Novopackou D10 a upalovali na Starou Boleslav. Protože Káťa, Lukáš a kluci oznámili výjezd až po obědě, spojila se Lucka s druhou rodinou. Od Aničky, sedící na sedadle vedle Martina, zjistila, že naše vozidla jedou po stejné trase a vzdálenost není nikterak nepřekonatelná (my jsme byli v předu). Martin lehkým stlačením plynového pedálu začal tento dištanc zkracovat a na padesátém kilometru se za námi objevil stříbrný koráb.

V Jablonci jsme sice stavili kvůli drobnému nákupu (a pozdravu), ale cesta byla jinak přímá a plynulá. Nadobro jsme zastavili až u chaty (oficiálně hotelu) "U Dubu", naší nové základně. Oproti minulému roku nás tu metrové závěje podél silnice nepřivítaly, ale zeleno tu nebylo. Nějaké to svezení na dřevěných prkýnkách bude. Lucka vyzvedla klíč s velkou číslicí 10. Ten pasoval do dveří se stejnou hodnotou, za nimiž byl velký, čtyřlůžkový pokoj. Anička s Martinem vyfasovali čtyřku. Ta se nacházela o dva rohy a tři schody blíže k východu. Jinými slovy byla chodba spletitým labyrintem plným překvapení (zúžení, schod) a vypínačů. Na tři metry chodby byl jeden vypínač.

Hluk, které vydávala naše břicha nešel dále přehlížet a tak jsme ještě před vybalením navštívili místní restauraci a dali si pořádně do trumpet. Jídelní lístek nabízel spousta možností, ale naše slečny si vybraly palačinky. Spořádat jich ale dokáží hodně a tak Lucka objednala dvě porce sladkých placek a k tomu samozřejmě i pokrm nám. Když číšnice přinesla dva velké talíře, obtěžkané dvěma páry palačinek, navíc vyzdobené ovocem a šlehačkou, bylo nám jasné, že máme dezert. Na to jsem se samozřejmě těšil. Tedy jen do té doby, než ke mě přistála mísa polévky, pak velký talíř objednaného jídla a ještě k tomu z polovic rozklovaný sladký talíř od Julinky (Terezčinu porci dostal na začátek Martin). Praskal jsem ve švech, funěl, ale jakožto správný nenažranec nenechal na talíři žádné zbytky. I když se ke mě dostal talíř Terezky. Hned první den jsem se tedy uvedl do přeplněného stavu. A to jsem si slíbil, že budu jíst rozumně.

Po krátkém oddechnutí a slehnutí jsme se oblékli a vyrazili za sněhem na Tandvaldský špičák. Hned na začátku, abychom holkám ukázali, že to s tím jejich lyžováním myslíme vážně, jsme zapůjčili jeden hobití lyžařský set. Helmička, lyže i botky prošly důkladnou kontrolou a oběma slečnám se líbily. Aby ne, když na lyžích byly růžové kytičky. boby jsme samozřejmě táhli taky, protože jsme nedoufali v to, že se jedna nebo druhá pustí do jízdy a nebude chtít z neohebných bot vylézt. Martin na sebe vzal roli instruktora a holky si vzal pod svá lyžařská křídla. Julinka spatřovala v jízdě na fošnách hlavně zábavu a vymýšlela všemožné hlouposti. Ale Terezka se zdála býti vytrvalou a velmi učenlivou jezdkyní. Samozřejmě nenastal neočekávaný zvrat (nemáme druhou Ledeckou) a i trpělivá Terezka nám po několika minutách oznámila, že už jí bolí nožičky a ráda by sjížděla kopec, stejně jako ségra, na plastovém pekáči. Nebylo důvodu k tomu, holky nutit. Naučily se (Martin s Aničkou je naučili), že se jezdí s rukama na kolínkách a helmou na hlavě a musí být předkloněny. Rozdíl mezi záklonem a předklonem zabral několik minut.

Na samém začátku dovolené trochu vázla obecná komunikace mezi týmy (rodinami) a spíš než domluva vládlo okamžité rozhodování. Tento fakt lehce narušoval harmonii v plánování. Jen, co jsme opustili areál a vrátili se na pokoje, volal mi Lukáš, že jsou na sjezdovce a ptal se mě, jestli pojedu na noční lyžování (to začínalo od sedmnácti hodin). Chvilku jsme se hlasově naháněli a nakonec si odsouhlasili společnou návštěvu Šachty. Destinaci nám poradil Martin i přes to, že tam s námi nejel. Byl totiž po noční službě a odpočinek byl pro něj prioritní. Areál nám doporučil s tím, že rozdíl v poplatcích nám mnohonásobně pokryje výdaje na dopravu. Vzhledem k počtu cestujících a materiálu přicházel v úvahu jen přesun naším kombíkem. Ať je "Karkulka" (Kátino autíčko) jakkoliv líbivé a spolehlivé, tři dospělé, dvě dospívající kluky a lyžařskou výbavu neměla šanci pojmout. Z původního "já pojedu s Vámi" se tedy mávnutím kouzelného proutku stalo "Vy jedete se mnou". Nasoukán do lyžařského, zasedl jsem za volant a vyjel. Lukáš, sedící na místě spolujezdce, mě navigoval spletitými a křivolakými cestami. Naštěstí jeho aplikace ukazovala i doporučovanou rychlost, kterou jsem dodržoval a neocitl se s dvěma koly ve vzduchu, zapadlý do sněhové pláně (anebo ve stromu). Asi po patnácti minutách cesty se mě Káťa zeptala, jestli jsem si na Špičáku půjčil lyže, protože neví, zdali je možné v naší cílové stanici opatřit. Má záporná odpověď způsobila v autě salvu smíchu. V tu chvíli jsme byl za taxíkáře.

Po dalších deseti minutách serpentýn jsme se ocitli na vrcholu kopce, kousek od areálu. Lukáš okamžitě vyběhl za informací o možnosti zapůjčení. Zalyžuji si, půjčovna funguje. Vyfasoval jsem lyže a boty (hůlky mi po většině jízdy překážejí) a dopajdal k čekajícím. Lukáš mi místo odpovědi, kde se pořizují permice, podal plastovou kartičku. Je to prý odměna za odvoz. Pustili jsme se ze svahu a já vzpomínal na rok staré návyky. První cesta byla pro mě hrůzostrašná, s narůstající rychlosti ve mě rostl i strach a já se zařekl, že ski vrátím a půjdu mrznout do auta. Pro mé odhodlání neměl ale Lukáš pochopení a po cestě vzhůru po uklouzané kotvě mě znovu poslal dolů. Druhý sjezd už nebyl tak frustrující a já si začal jízdu, ve společnosti Lukáše a Domči anebo sám, užívat. Čas vymezený pro noční lyžování jsme nevyužili a kolem čtvrt na devět jsme sjeli naposledy. Přeci jen, nebylo dobré přecenit své síly hned na začátku. Zatímco jsem já odevzdal výbavu, nechal si Davídek přejet lyže autem a ostatní se dostavili k autu. Naskládali jsme se do vozidla a jeli zpět. Chudák Davídek většinu cesty procvakal zubama. Ať škemral jak škemral, teplo jsem vytvořit neuměl.

Doma jsme našli Aničku, Lucku a Martina zabrány do společenských her. Holky spaly. Pendloval jsem mezi společenskou místností (sálem mezi pokoji), naší cimrou a pokojem Káti a Lukáše. Jednou na pokec, jednou za jídlem, pak za kafem. Nakonec jsme se usídlili u televize před naším pokojem. Káťa, která byla po firemním flámu si šla lehnout, Anička s Martinem jí brzy následovali a my jsme si šli také lehnout. Jedenáctá večerní nebyla nijak časná a dovolená teprve začíná.