Jenže hledat malou, do sněhu zapíchnutou postavičku mezi nánosem lyžařů bylo velmi těžké. Báli jsme se, že celé vyučování mladých lyžařek nebude mít moc dlouhého trvání, ale ostříží zrak manželky našel správné místo. Po chvilce postávání se k nám přimotal mladík v modré bundě s logem školy na zádech, představil se nám a hádal, že dvě motající se kolem nás jsou Terezka s Julinkou. První žačkou byla Terezka. Bleskově se oblékla my jsme jí nechali v rukou povolaného. Zatímco Lucka odešla s Julinkou věnovat se (opět) zimním radovánkám, já se pohyboval na dohled od lyžující dcerky. Dištanc jsem zvolil takový, abych nerozptyloval Terezku, ale současně byl zpozorovatelný instruktorem, kdyby byl nějaký problém. A taky abych velký životní krok (sjezd) obrazově dokumentoval. Jestli to byla komedie, tak trpká. Pítrs ukazoval Terezce, co má dělat, holčina zaujatě pozorovala a pak si těch pár metrů sjela bez ohledu na právě předvedený úkon. Na rozdíl od instruktora měla úsměv na tváři.
Poznal jsem, že mě Pítrs přitahuje pohledem. Oznámil mi, že s rovnováhou není problém, ale síla v nožičkách, které nedokážou přinutit lyže plužit, není. Provedli jsme výměnu a učitel se věnoval chvilce Julince. Ta tak dlouho nevydržela a po chvilce bylo dolyžováno. Znovu jsme se uchýlili na bobovací svah. Abych udělal lyžující Aničce a Martinovi radost a vyfotil je, rodinu jsem na chvilku opustil a vydal se na sjezdovku. Objektivem jsem slídil po svahu a hledal carvingovou dvojici. Bedlivě jsem pátral, neustále ostřil a hlídal expozici, až mi zavolala Lucka, že oba stojí dole a čekají na mě, abychom mohli odjet na chatu. Svou kariéru paparazzi jsem tak vzdal hned v počátku.
V restauraci dubového hostelu jsme se naobědvali (ještě že naposledy, protože inspirace došla) a uvařili si tradiční kafíčko. Během něj byl naplánován odpolední výlet. I tentokrát se pojedeme podívat za korálky. V Jablonci nad Nisou, samotné Mekce bižuterie, se nalézá Palace Plus. Prodejna s možností vlastní tvorby. Prošli jsme mezi regály obtěžkané náhrdelníky, náramky, náušnicemi a přívěšky různých barev a usadili se u velkého stolu v zadní části obchodu. Tam za námi přišla mladá, příjemná (a sympatická, stejně jako včera) slečna a seznámila nás s pravidly. Na stolku pod oknem se nachází stavební materiál. Plechovky s barevnými korálky. K vytváření vlastních šperků potřebujeme jen přinést si ke stolu plechovku, vyzvednout si od pracovnice dlouhou (na krk), anebo krátkou (na ruku) gumičku a nekonečnou dávku kreativity a špetku trpělivosti.
Mnoho párů rukou se dalo do práce a další se přidávaly. Nakonec jsem ve stoje zbyl jen já a zmateně pobíhal. Vzhledem k tomu, že i Martin se pustil do navlékání, našel jsem si svých pár plechovek, usedl ke stolu a začal tvořit. Bohužel i přes veškerou svou snahu jsem nebyl schopen utvořit vzor, který by se mi líbil. A tak jsem poprosil Martina, jestli by mi se vzorky nepomohl. A Martin pomohl. Začal jsem se zelenobílým náhrdelníkem pro mou milovanou manželku.
U stolu vládlo naprosté ticho a soustředění. Tu a tam se ozvalo slabé cvaknutí, jak některý korálek utekl až na zem. Ale jinak všichni seděli se skloněnými hlavami a oddávali se vyrábění. Někdo tvořil pro maminku, někdo pro manželku, anebo známou, někdo tvořil pro radost. Julinka, které se to dvakrát sesunulo z gumičky, předvedla nebeskou trpělivost, protože po každé nehodě znovu nasadila soustředěný pohled a znovu začala posouvat korálky po gumičce. Všechna svá díla jsme krátce před zavíračkou odnesli k pokladně, kde byla zvážena a oceněna. Samozřejmě nebyla výsledná částka ani zdaleka rovna nadlidskému úsilí, které jsme do toho vložili. Hlavně v mém případě.
Autem jsme se dopravili do chaty a zjistili, že Terezka všechny své náramky někde vytratila. Ani důkladný výslech nepřinesl objasnění a tak ozdobená byla jen Julinka. V chodbě jsme se nasnídali, za vydatného zvuku televize a já obdržel vydatnou kávu, posilněnou Heffronem. Kdo stál za touto sabotáží jsem se nedozvěděl, nicméně jsem sladký a silný přídavek okamžitě poznal.
S Káťou jsme si předsevzali, že ještě jeden den dáme fyzickému zatížení organismu a proběhneme se po okolí. Protože se trasa od minule nezměnila, běželi jsme po paměti. Tedy do té doby, než jsem začal Káťu přesvědčovat, že cesta vede jinudy, než by si myslela. No, dopadlo to přesně tak, jak to dopadnou mělo. Po pár metrech jsem ulici nepoznával, vytáhl mobil s mapou a přesvědčil se o tom, že elektronika souhlasně tvrdí to samé, co žena vedle mě. K vylepšení výkonu nedošlo. Hlavní bylo, že jsme udělali něco pro své zdraví a zasportovali si po asfaltu podél projíždějících vozidel.
Holky ještě nespaly a tak jsem se po rychlé hygieně pustil do čtení pohádky. Horský vzduch, náročný program a rozvrzané postele si vybraly svou daň. Terezka měla zavřená očka po přečtení jednoho odstavce, Julince vydržela o trochu déle. Usnula po dalších dvou odstavcích. Obě byly unavené jako koťata.
S Martinem jsme se šli oddávat chlapským záležitostem a nechali ženskou a nedospělou populaci nahoře. My se odebrali na bar. Z Michala, výčepního, se vyklubal ajzlboňák se smyslem pro humor a plnou kapsou vtipů. Ty a tři pivka nás pozdržely trochu déle, než jsme původně zamýšleli, ale po návratu nahoru nikdo nic nenamítal. Konzumovali jsme televizní program, tu a tam ho komentovali a hodnotili pobyt. Tři minuty po desáté večerní vylezl z nedalekých dveří česky mluvící muž. Oděn v pyžamu a ponožkách (podle toho dostal taky přezdívku), s lehce zmuchlaným obličejem nás upozornil na vysokou hlasitost naší společnosti a oznámil nám, že na pokoji má nemocné dítě, které potřebuje spát. Když dveře zaklaply, my si zanadávali, ale svou konverzaci, stejně jako bednu, ztlumili. Po kulinářské soutěži se všichni rozutekli do pokojů. Jen já měl trochu jiné představy o posledním večeru a stejně jako Kátě a Domčovi se mi nechtělo spát.
Naštěstí jsem v oněch zmíněných našel spojence a pokračoval s nimi ve flámování. Náplní byla už jen konverzace. Pro poslední pivko jsem si zašel o půlnoci, v doprovodu obou společníků. Bál jsem se, neboť chodba i další jinak osvětlené interiéry byly zahaleny do tmy. Naštěstí pult, stejně jako lokál ještě žil. Nejspíš jsme v očích Michala vypadali dost divně a tak Káťa musela ozřejmit, že je moje švagrová. S plným půllitrem jsme se odebrali nahoru, chvilku ještě seděli v křeslech a povídali si. Nakonec si i pro mě přišla zodpovědnost a s poklepáním na rameno mi prozradila, že zítra budu řídit domů. Popřáli jsme si dobrou noc a půl druhé šli spát. Naposledy jsem si mohl zavrzat (na posteli).
Ráno bylo příjemnější, než jsem čekal a v půl osmé, kdy nás holky probudily, jsem procitl svěží a odpočatý. Seběhli jsme na snídani a mimo jiné objevili, že chorý syn pana Ponožky (ze včerejšího večera) byl asi dvanáctiletý chlapec a žádné příznaky nemoci nevykazoval. Mysleli jsme si o tom své a trochu litovali, že tuhle noc budeme trávit jinde. Následovalo balení, uklízení a loučení. My, stejně jako Anička s Martinem jsme Jizerky opouštěli již v pátek, Káťa s klukama až o den později. Samozřejmě nemohlo chybět finální společné focení a pak odjezd do různých směrů.
Místo, program, počasí, ale hlavně společnost byla skvělá a já pevně doufám, že najdeme i v nadcházející zimy místo k tomu, abychom trávili týden spolu. Mnohokrát Vám děkuji a těším se na další zimní společnou dovolenou.
