Snídaně byla pestrá, vydatná a různorodá. Krom čaje a kávy jsme na dlouhém stole našli pečivo, salámovou a sýrovou mísu, jogurty, máslo s marmeládou, volská oka a domácí buchtu. Samozřejmě nejprve bylo nutné zaměstnat holky, takže dostaly na talíř co si objednaly a já si pak, klasicky na čecháčka, narval na talíř od každého trošku. A aby toho nebylo málo, šel jsem ke krmelci několikrát. Narval jsem se k prasknutí, ale stálo to za to. Hlavně křupavé housky. Mezi drobením, popíjením a hraním kulečníku (holky si chodily posílat bílou kouli po plátně) vyvstal plán na dopoledne. Navštívíme sjezdovku a budeme se oddávat zimním sportům.
Vystrojili jsme se, abychom krutým arktickým podmínkám byli schopni odolávat nezbytně dlouhou dobu (šála a čepice) a dopravili se na parkoviště Tanvaldského špičáku. Víkend v plném proudu, navíc velmi pěkné počasí přivedlo do areálu mraky lyžařů. Dokonce to bylo takové množství, že parkoviště bylo před uzavřením. Martin, který jel první se na plac ještě dostal a vyjednal i nám, za příslib velmi těsného parkování, možnost zaujmout kus rozmláceného asfaltu. Bohužel Lukáš, který jel hned za mnou, byl odmítnut a odeslán pryč. Lehce posmutněn a drobet rozezlen že jsme rozstrkaní, jsem popadl lyžařskou výbavu a následoval své dámy na svah pro boby. Zatímco Terezka jevila o lyžování velký zájem, Julí se přímo třásla na červený dopravní prostředek.
Výuka malé lyžařky probíhala nejdříve mezi projíždějícími davy, což bylo pro nás i ně krapet nekomfortní. Vzhledem k tomu, že se hned vedle sáňkovacího kopce nalézalo uzavřené dětské hřiště s pojízdným kobercem, rozhodli jsme se, že Terezku umístíme tam. Měli jsme tam klid, figurky žabičky, myšky a medvídka coby slalomových branek a navíc jsme tam byli skoro sami. Bohužel tyto pozitiva lehce zastíral fakt, že prostor byl nedávno upraven rolbou a povrch téměř neumožňoval malým skřítkům klouzavý pohyb dolů. Aby se Terezka rozjela, musel jsem jí nasměrovat lyžičky přímo z jemného svahu a strčit do ní. O intenzivní výuku jsem se nesnažil. Blekotal jsem to samé, co Martin a Terezku nadšeně vokálně podporoval. Našeho snažení si všiml projíždějící Martin. Odpočíval poté, co si vyzkoušel testovací sportovní lyže a jediným omezením rychlosti byli v tu chvíli lidé. Výuku si na chvilku vzal pod svá křídla a mě tak dal prostor k dokumentování prvních krůčků. Terezka jezdila hezky a poslouchala (na chvilku převzala žezlo učení i Anička), ale po nějaké době se na její tváři objevil výraz pro ní ne zcela typický. I když jsem malou jezdkyni nechtěl rozptylovat, přišel jsem se zeptat, co se děje. Terezka (lehce natahujíc) se přiznala, že už jí bolí nožičky a lyže by ráda vyměnila za boby.
Provedli jsme výměnu a na nesjezdovce chvilku dováděla Julinka. Ta nás mile překvapila, protože od prvního pokusu svůj postoj rapidně změnila a i ona se snažila přijít sportu na kloub. Ovšem nic se nemá přehánět a tak vyšší prioritu dostalo znovu bobování. Z dětského dovádění jsme udělali rodinné radovánky a s Luckou zavzpomínali na časy minulé (pro mě dávno minulé). Ještě před naším odjezdem na oběd se ozvala Káťa, že s Davídkem opouští areál a míří domů, protože Davídkovi nebylo dobře. My jsme ještě chvíli užívali sněhu (někdy doslovně) a pak se odvezli na hotel a připravovali se k obědu. U stolu jsme se nakonec potkali všichni a já vznesl stížnost na nízkou kvalitu vzájemné komunikace a plánování. Ještě před tím, než se stížnost začala projednávat, jsem musel bleskurychle opustit parket (to jak jsem se narval u snídaně) a běžel trůnit do pokoje. Debatu, jakkoliv plodnou, jsem tedy promeškal, ale bylo to spíše lépe. Vše bylo probráno a stanoveno a od té chvíle jsme byli jedním týmem s jasně daným programem.
Odpoledne jsme se šli projít po okolí (bez Davídka s devětatřicítkou a Káti). Jelikož dcerkám byla bližší společnost mládenců než ruka otce, toulal jsem se s Lukášem na ocase výpravy a dělali co jiného, než ztřeštěnosti. Bohužel jsem dostal slovní políček nejen od dospělých, ale pustily se do mě i holky. Okruh, který jsme opsali, nebyl z nejdelších, ale nabídl nám velkolepou podívanou do kraje (na fabriku), kulturní pozdvižení (kostel s hřbitovem) a útulné místo pro pořízení první skupinové fotky (polorozpadlou lavičku). Mezi chůzí a čekáním na naše treperendy, které se zastavovaly každých pár metrů a lumpačily ve sněhu, jsme domluvili další večerní návštěvu Šachet. Tentokrát s Martinem a čistě jako pánskou jízdu. Na chatě jsem se rychle navlékl do lyžařské uniformy, holkám se omluvil že i tento večer nebudu přítomen mytí a uspávání a čekal rozkazů.
Zatímco cesta za svahem byla zábavnější, naprostý zásek jsem zažil u půjčovny. Místo otevřené skleněné kukaně jsem na dveřích našel cedulku s číslem a informaci, že obsluha je sjezdovce. Zavolal jsem tedy a od ženského hlasu na druhé straně se dozvěděl, že za pár minut budu obsloužen. Čekal jsem pět minut, čekal deset, čekal dlouho. Nakonec vlek přitáhl dvě oranžové kombinézy. Jednoho mladíka a jednu slečnu. Proč na mě museli být dva netuším, ale mé odbavení nebylo rozhodně rychlejší, než když mě obsluhoval člověk jeden. Dostal jsem lyže, boty a jedno sdělení. Vrácení materiálu bude v trochu jiném režimu. S výbavou nemám chvátat do půjčovny, ale zápůjčku mám nechat za dveřmi hospody. Oba obsluhující budou prý končit o trochu dříve. Znejistil jsem a poukázal na skutečnost, že za věci ručím svými doklady a souhlasem. Muž se usmál, ujistil mne, že s tím nebudou problémy, protože je s hospodským domluven. Souhlasil jsem, popadl pět švestek a šel si domluvu ověřit. Pán stojícím za barem měl k veselosti daleko a nevypadal zrovna přátelsky. Zeptal jsem se ho, jestli můžu před devátou večerní zanechat lyže s přeskáčemi za dveřmi tak, jak jsou s půjčovnou domluveni. A to bylo zle. Hromotluk se zamračil s tvrzením, že on není s nikým domluven. A pokud to tam nechám, taky se může stát, že to zmizí. Naklusal jsem tedy zpátky a radostnou novinu odprezentoval. Obě oranžové kombinézy šly se mnou a já byl přímým svědkem konfrontace. Blablabla, nakonec hospodský svolil a já se přesunul na sjezdovku.
Lukáš, Domča i Martin na mě stále čekali. Místo toho, abychom se pustili do lyžování jsem jim odvyprávěl story a přiznal svůj strach z toho, že mi za měsíc na dveře zaklepe ruka zákona s tím, že jsem neprávoplatně nabyl lyže. Místo útěchy jsem si vyslechl souhlasné bručení. Ale už bylo pozdě. Nějak se to vyřeší. Abych nezažíval stejnou hrůzu ze sjezdu jako předchozí den, poprosil jsem Martina, jestli by i mě nevěnoval pár jezdeckých rad a neposílil mou jistotu. Samozřejmě mi vyhověl a poskytl několik dobrých rad, jak se nerozmáznout a ovládat své lyže. Musím poznamenat, že lyžování bylo následně zábavnější. S naprosto excelentním počinem v oblasti jízdy na kotvě se stal Domča a v našich (Lukášových a mých) očích se stal průkopníkem. Stopa rovnoběžná s vlekem byla i tento večer namrzlá a navíc dost nejasná. Tak se stalo, že Domča neudržel balanc a z vleku se sesmekl. Předvedl však neuvěřitelnou sílu (fyzickou i duševní), protože se kotvy nepustil a stylem "na lachtana" se nechal vláčet až na vrchol. Klobouk dolů.
Zbytek lyžování bylo po této události poněkud fádní a když nás všechny začali bolet nohy (i přes pauzu na čaj), rozloučili jsme se s prázdnou sjezdovkou a vypravili se zpět na hotel. Během cesty Lukáš zahlásil, že se odkudsi blíží nehezké povětrnostní podmínky a pondělní lyžování nejspíš nebude možné (v Liberci dostaly děti zákaz jít do škol). Ve společenském koutku to ještě žilo, takže jsme se přidali a vzhledem k poslednímu společnému dni (s Lukášem), trochu zatopili pod kotlem. Her nebylo, povídali jsme si, konzumovali dobroty a vytápěli se Republikou.
