Já se hned po přistání vydal zapůjčit si náčiní. Bohužel jsem neměl to štěstí, jako v minulých případech a dostavil se do skleněného domečku až po partě Polské omladiny. Už jsem měl za to, že si koupím jen hodinovou vstupenku, ale jediný personál půjčovny a servisu svou práci odváděl bleskurychle. Odebral jsem pár lyžařských bot, velmi pěkné lyže a helmu. S nadšením a materiálem jsem se dostavil zpět k autu a zjistil, že všichni účastníci jsou již na sněhu (nebylo se čemu divit). To znamenalo pro mě nechat boty pod autem a hlavně jezdit bez rukavic, stejně jako Martin. Ten si je nechal doma, já v autě.
Po výjezdu na kopec jsme poprosili Martina, jestli by nám věnoval svůj odborný dohled a naše nejisté sjezdy trochu vylepšil radou. Martin souhlasil a my jezdili v partě (což bylo příjemnější než jezdit sám). Párkrát jsme sjeli v obloučcích v různých kombinacích sjezdovek a před polednem se zastavili v bufetu na svařák. Když jsem se mírně zamračeného Dominika zeptal, copak se mu stalo, spustila se velmi plodná diskuze na téma "debilní sjezdovka". Chvilku jsem se snažil oponovat, ale pak si vzpomněl na vlastní pubertu. Káťa měla pravdu, prostě se s tím nedalo nic dělat. Já jsem Domčův pohled přijal za svůj a dění kolem nás začal komentovat jeho stylem. Nasmáli jsme se, jen co je pravda, ale dával jsem si dobrý pozor, abych nedostal přes čumák kvůli radikálním názorům.
Po pauze nám Martin ukázal trochu jiné lyžování. Místo uježděné sjezdovky nás vzal za pásku a my se pustili prašanem ukrytým neprobádaným terénem. Jednou jsme přeskakovali potok a já se jednou pokusil o skok. Dopadl přesně tak, jak jsem čekal. Obalil jsem se ve sněhu. Lyžování bylo sice fyzicky náročnější, ale daleko zábavnější a překvapivější. I Domčovi se nezdálo debilní (skoro). Poslední jízdu jsme podnikli pro jistotu klasickým způsobem a bez jediného kroku se dosoukali až k parkovišti. Já běžel vrátit výstroj, což se nesetkalo s žádným problémem. I boty vypadaly po několikahodinovém pobytu pod podvozkem celkem použitelně. Při zpáteční cestě se Martin tentokrát dírám (ať už jakýmkoliv) vyhýbal. Jen jednou přiznal, že smýkající se zadek neměl zcela ve svých rukou.
Všichni jsme se setkali u oběda, který nebyl zrovna pozitivním zážitkem, a vyměňovali si zážitky. Nelyžaři nelenili doma, ale navštívili (i s Davídkem) farmu v Pěnčíně, kde byla krom domácích zvířátek i tvořivá dílna. Zatímco zemědělská stvoření a obyvatelé chlévů nebyli silním lákadlem, naprosté očarování způsobila dílna s korálky. Navlékání různobarevných a různotvarých drobotin na gumičky všechny přítomné přitáhlo a nepustilo na dlouhou dobu. Výtvory se pochopitelně nacházely na holkách, které se vymódily jako na ples. Ovšem zásob nebyl dostatek a tak se Anička s Luckou vydaly ještě za pánem, který byl hotovým korálkovým králem. Stal jsem se tedy otcem na plný úvazek a hlídal ratolesti. Protože jsme měli dostatek her a zábavných položek, uteklo to jako voda. Když mi Lucka ukazovala zásobu korálků, kterou si přivezly, musel jsem uznat, že titěrnosti byly velmi povedené a líbivé. A to bižuterii nijak neholduji.
Za okny se pomalu dělalo šero a nastal čas večeře. Vidina náročné fyzické zátěže (nadešel čas běhání s Káťou) mi nedovolila narvat do sebe mraky jídla, ale udělal jsem si lehkou ovesnou kaši. Spíš než sílu mi přinesla ještě větší pocit hladu. Převlékli jsme se do běhacího oděvu, já si navlékl elastické tepláčky a ze stejného materiálu čepičku. Nařídili jsme si aplikace, znovu zkontrolovali trasu a vyrazili. Běh kolem polorozpadlé budovy jsme zvládli, ale hned za ní (asi 300 metrů od začátku) jsme kontrolovali mapu. Byli jsme správně. Bohužel se po chvíli začala cesta zvedat a před námi se objevil ne zcela hezký stoupák. Navíc jsme se dostali do zákoutí, kde obecní úřad opomněl instalovat osvětlení. Po tmě, udýchaní, jsme lehce zvolnili (do chůze, ale nikdo to neviděl) a výstup jsme zdolali. Za ním jsme zase nasadili běh a ten nám vydržel až do cíle. Z různých měřících zařízení jsme dostali různá data. Po náročném rozboru výsledků jsme se s Káťou shodli, že jsme naklusali zhruba pět kilometrů.
Při návratu jsme našli většinu skupiny u kulečníkového stolu, anebo ládující se horkými borůvkami (dezertem). Naštěstí lumpačení našich slečen nemohlo nikterak uškodit biliárovému stolu, ale jistou korekci jsme stejně museli provádět. Ve společnosti mladíku naše holky totiž exponenciálně divočely a vymýšlely všemožné neplechy. Další večerní program se odehrával zase na našem plácku. Holky jsme uložili do postýlek, chvilku se věnovali zábavě a podle poznámek jsme šli spát celkem brzo. Anebo se mýlím a problém je jen v nezaznamenaných událostech?
