Začala příprava na zaměstnání. Rozestavěli jsme terče s klasickými smajlíky (vytištěných na stránky časopisů) a pustili se do rozdělávání ohně pomocí křesadla a přírodního materiálu. Nevím, jestli byla tato aktivita nařízena v rámci nácviku, anebo abychom rozmrzli. Každopádně se i přes tuhý odpor dřeva podařil klukům založit oheň a v jeho útrobách pomalu ale jistě končily všechny klacky, klády a prkna, která se nacházela v širém okolí. Dřevěná chajda, stojící nedaleko, měla to štěstí, že jsme se na střelnici nezdrželi příliš dlouho.
Stejně jako na začátku týdne, dařilo se mi i na jeho konci. Pravidelně jsem posílal jednu mimo kruh, podařilo se mi poničit pár sponek a soustřel nikde. Michal, který si mého zoufání všiml (což nešlo přehlédnout) mi poskytl několik cenných rad, díky nimž se mi zase začalo umisťovat dirky do terče nějak rozumně. Poté co Staroboleslavským krajem zazněl poslední výstřel skončila i plánovaná výplň cvičení. Už žádné patrolování, mrznutí ve sněhu či konzumace škvarkové pomazánky s chilli (to byla jedna z nafasovaných dobrot, kterou jsem bohužel ochutnal). Byli jsme odvezeni do tábora a pustili se do péče o zbraně a svěřený materiál. Někdo leštil velmi pečlivě, někdo spíše symbolicky, jeden si k tomu sedl, druhý ležel a nebylo výjimkou čištění pušky se zavřenýma očima a hlubokým dechem. Přiznám se, i já jsem na chvilku odpočíval a užíval si klidu. Na večerní táborák se nechystal nikdo z našeho pokoje. Jediné, co jsem zachytil byla hra na kytaru v podání Jirky (protože Ondra se na cvičení nedostal). Balení jsem úspěšně dokončil, nikde nic nezbylo, z pakování jsem pozvolna přešel na odpočívání a nakonec se uložil ke spaní. Na závěr dne jsme s Radkem a oběma Míry shrnuli všechny pozitivní i negativní aspekty právě končícího cvičení. Zbraně se leskly, byl čas spánku. Zalehl jsem a lusknutím prstu jsem usnul.
Sobotní ranní procitnutí byla hrůza. Byl jsem rozlámaný jak uličníkovi staré hračky. Netušil jsem, že ve standardních vojenských matracích (Staroboleslavských a Doupovských) můžou být takové rozdíly. A jestli to nebylo komfortem ležení, tak jsem dostal asi v noci přes hubu. Před sezením v kinosále a poslouchání děkovných slov pana podplukovníka, se odehrály uklízecí, stěhovací a odbavovací rituály. Kromě podplukovníka nám věnoval pár vět i pan kapitán. Provedl zhodnocení, poodhalil roušku budoucích cvičení, rozdal úkoly a rozloučil se s námi. Mnohonásobné podání rukou a přátelské plácání po ramenou se odehrálo zanedlouho i na nástupišti pluku. Popřáli jsme si všechno dobré a slíbili si, že se zase uvidíme.
Tak skončilo nejchladnější cvičení, jakého jsem se zatím zúčastnil. Anebo jsem už změkl a krapet nepohodlí beru více vážně. Všem vojákům a vojákyním děkuji.
