Balení se nijak neodlišovalo od klasického scénáře. Z různých koutů a schovávaček jsem vytahal věci, naskládal je doprostřed obýváku a pomalu jimi vyskládával velký batoh. Jakmile jsem u nějaké výstrojní součástky váhal zda si jí přibalit anebo ne, rozhodujícím faktorem bylo možné použití jako termoizolační vrstvy. Jedinou výjimkou byly montérky. Ty i kdyby byly do mínus třiceti, nechal bych je doma. V invazáku zmizely skoro všechny věci a stále zbývalo místo. Spíše než vylepšeným schopnostem balení jsem to připisoval opomenuté skrýši. Potřetí jsem kontroloval obsah a potřetí jsem nenašel žádných závad. Smířil jsem se tedy s vlastním uměním skládat věci. Na druhou stranu, do jezevce se mi díky zimnímu spacáku (vzducholodi) nevešlo prakticky nic. Dokonce jsem přibalil plechovku s krémem na boty a dvě tužky. V podvečer jsem se rozhodl, že se na druhý den pořádně vyspím a do postele půjdu brzo. Velmi obezřetně jsem kontroloval ručičky hodin, abych nepřetáhl. Ale když bylo i po čtvrtém pohledu půl deváté, zbystřil jsem. Baterky poskytující hodinovému strojku energii jaksi došla šťáva a skutečný čas se od toho zobrazovaného katastrofálně lišil. Ve skutečnosti bylo za sedm minut deset.

Ráno jsem popadl zavazadla a rozvážným pochodovým krokem se odbelhal na parkoviště místního nákupáku, kde jsme měl sraz s Radkem. Ten tam již čekal. S úsměvem a jen v lehké blůze. Pozdravili jsme se a nasedli do auta. Radek se mě optal na názor ohledně posledního sdělení pana kapitána. To bylo velmi záhadné a zároveň děsivé. "všechno je jinak" sděloval náš velitel. Cestou do Bolky jsme nad tím laborovali, ale na nic kloudného nepřišli. A tak jsme přešli k dětem, tématu, které nám vydrželo až k bráně kasáren. Tu i přes spousta zbývajícího času již okupovala skupina vojáků (i civilů). Radek mazácky dojel ke šraňce, pozdravil pana vrátného a oznámil mu, že jsme si přijeli na týden odpočinout od zmatku a těšíme se na řád. Poté jsme byli vpuštěni a Radek zaparkoval na pustém parkovišti (jakby ne, když byla neděle). Naše věci vyházel nedaleko popelnic a zase se umístil za volant s tím, že jede zaparkovat na k tomu vytyčenou plochu. S kupou zavazadel jsem si u modrého a žlutého kontejneru začal připadat jako bezdomáč. Netrvalo to však dlouho a na obzoru se ukázala další vozidla. Jejich posádky se řídili stejným scénářem, takže po deseti minutách nebylo nádoby na odpad ani vidět.

Parta se rozrůstala jak o staré známé, tak i o nováčky. U některých jsem si nebyl jistý, jestli jsem jejich tváře již viděl a měl tu čest po jejich boku vést palbu. Ale při pohledu na bílé jeansy, bílou bundu u krku omotanou hokejovou šálou a velkou tašku na kolečkách jsem nepochyboval, že je dotyčný na cvičení poprvé. Inu, stane se. Nejčastější pokládanou otázkou bylo, kdo je vybavený zimním spacákem, jak se těšíme na krutou zimu slibovanou meteorology a uzavíraly se sázky, kolik centimetrů bude na Doupově. Pochopitelně konverzace byla okořeněna dostatečnou dávkou humoru. Kapitána, který se dostavil ve správnou chvíli, jsem viděl dvojnásobně rád. Zaprvé tomu bylo půl roku od našeho posledního setkání a za druhé nesl klíče od kulturní místnosti, kam jsme se záhy přesunuli. Ne snad, že bych toužil po administrativě, ale místnost obsahovala topení a dokonale izolovala od venkovních povětrnostních podmínek.

Obsadili jsme tři řady stolů (podle čet) a čekaly na první dávku informací. Odvážnější šli okukovat obrovskou nástěnku s mapou, detailním plánem cvičení a jinými, méně podstatnými dodatky (jako kam máme posílat své stížnosti). K mému milému a naprosto nečekanému překvapení se chumlem zvědavců najednou začal proplétat Míra, který plnil dlouho povinnosti jinde. PAn kapitán nám později sdělil, že dorazit by měl i "brácha". Dostavit by se ale neměl za účelem společného cvičení, ale nejspíše kvůli další stížnosti. Jeho přítomnosti jsme se nedočkali, nejspíš otravoval někde jinde. Zatímco někteří strkaly různé části svého těla mezi žebra topení, ostatní odebrali právě donesenou celodenní stravu zabalenou do úhledné igelitové tašky a pustili se do snídání, svačení či obědvání. Z množství konzerv a salámů jsem spořádal sekanou naskládanou do dvoukomorové misky. V jednom oddělení byla sekaná, v druhém okurka (nekecám). Dopoledne přešlo v odpoledne, lékařská prohlídka byla řešena podpisem na papír a kromě nafasování zbraně (opět jen jedné) se nic moc nového neodehrálo. Vlastně nováčci navlečení v civilních hadrech se převlékli do stejnokroje.

Pak následoval přesun na ubykace. Opět bydlíme v přízemních baráčcích ukrytých mezi stromy, v oblasti, kterou jsem pracovně nazval "Pripjať". Nejprve jsme s Mírou sáhli po dvoulůžkové cimře, ale když k nám zavítal Radek a nabídl nám velitelský čtyřlůžák (kde byly taktéž ve dvou), přestěhovali jsme se. Aby se to nepletlo, na jedničce spal Radek, já a dva Mírové. Vybalil jsem si, zkontroloval a upravil výstroj na opasku (například pistolové pouzdro bylo naprosto zbytečné) a při první návštěvě toalety rozpomínal, kolik je potřeba rozepnout knoflíků, než se dílo zdaří.

Radek kvůli nízké účasti v druhém a třetím družstvu sestavil jedno společné. Tam jsem patřil mimo jiné i já s Mírou. Velení nad námi převzal Tomáš. První a vlastně i jedinou vojenskou činností nedělního dne byla spojovací příprava. Během ní jsem zjistil, že jsem většinu pravidel a nařízení zapomněl a to, co mám napsané v notesu, buď nepřečtu, anebo nechápu. Navíc jsem své neznalosti a klamné informace předával dál. Takže Míra ve chvíli své relační chvilky vysílal díky mě nesmysly. Zastyděl jsem se a víc pomocnou ruku nepodával. Ukončení činnosti, sbalení stanice a úprk na ubikace jsem uvítal. Venkovní teplota totiž stále klesala a nehodlala v tom přestat. A mě nehorázně zábly nohy.

Rozdělal jsem si ležení a do zimního spacáku lezl s obavami, jestli se nad ránem nevzbudím naprosto propocený. Zhasnutí na cimře jsem se nedočkal a usnul pod září stropních svítidel.

Ještě před obědem jsme se přesunuli na střelnici, kde pro polovinu jednotky měly proběhnout střelby. Kromě sníženého počtu munice došlo i ke snížení počtu pistolí (na nulu). Krátké zbraně jaksi nebyly na skladě a pálit jsme měli jen z padesátosmiček. Zatímco já jsem byl smutný, protože střílet bambitkou mi minulé cvičení šlo, někteří absenci s jásotem přivítali. Po chvilce čekání (zhruba hodině a půl) jsem se konečně dostal na palebnou čáru a chystal se předvést své umění. Bohužel, po prvních deseti ranách (s přebitím) jsem zjistil, že jsem opět na začátku. Do terčíku jsem sice schopen udělat deset děr, ale o přesnosti a soustřelu se nedalo ani náhodou hovořit. Moje zoufalost, naštvanost a skleslost s každou střelbou stoupala a ke zlepšení nepřidal ani kapitánův slovní příspěvek o tom, že střely mimo smajlíka (na kterého jsme zase stříleli) zaplatím, protože v mém podání se jedná o holé plýtvání.

Takto zostuzen jsem byl přes oběd až do pozdních odpoledních hodin. Před večeří jsme si totiž balili na několikadenní pobyt na starém dobrém Doupově a to zaplnilo mou mysl. Nebylo pochyb o tom, co si mám do batohu přibalit, protože jsem věděl, že si vezmu všechno. Stejně tak nikoho nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli nám v následujících dnech bude větší teplo. Spíše jsem smutně pozoroval věci a připravoval se na to, že mi bude zima. Už samotný přesun na sever byl pro mě unikát. Nepovezeme si zadky klasicky autobusem, ale dodrncáme tam na korbě Tater. Abych se na dlouhou a od zimy jen plachtou oddělenou cestu důkladně připravil, šel jsem ke zkušenějším pro radu. Zeptal jsem se Radka, co si mám zabalit do palubního zavazadla. Jeho odpověď byla stručná, lež výstižná: "cokoliv teplého". Z nitra invazáku jsem tedy vylovil i součástky, které bych si v žádném případě nepřibalil do batůžku a nacpal je tam. V obavách jsem těžký batoh vyhodil na sajtnu dopravního vozidla a vylezl na přepravní. Se závistí jsem pozoroval ostatní, jak si pod sebe rozprostírají karimatku, z kapes loví deky, zapínají ohříváčky, anebo si ustýlají na zemi. V půl sedmé se u sajtny objevil řidič, popřál nám šťastnou cestu, informoval nás, že pojedeme dvě a tři čtvrtě hodiny a zaklapl nás. Jeho odcházející kroky nebylo přes hrající reprák slyšet. Tatrovka se dala do pohybu za majestátní skladby z poslední scény Gladiátora.

Cestování vlastně nebylo až tak strašné, jak jsem si myslel. Dokonalé utemování plachty a složená bunda pod zadkem nenechala proniknout zimě (moc). Otázku, jak vyplním čas jízdy (protože se mi nechtělo spát) mi pomohl zodpovědět Jáchym. Nový klučina, který seděl vedle mě. Vzhledem k jeho širokým okruhům vědomostí jsme probrali spousta témat. Literatura, historie, vstup k aktivním zálohám a umělá inteligence. Dvě hodiny jízdy utekly jako voda a vozidlo začalo pomalu brzdit a zastavilo na parkovišti benzínové pumpy. Byl nám dán krátký čas, abychom nasáli civilizaci, zakoupili si podpůrné prostředky (cukry) a protáhli nohy. Před námi byl poslední, zhruba hodinový úsek. Ve chvíli, kdy auto začalo při snížené rychlosti zatáčet nalevo a hned napravo, věděli jsme, že jsme na místě.

Odhrnutá plachta nám vyjevila nemilé tajemství. Všude ležel sníh a vrstva byla díky sněžení neustále posilována. Navíc teplota v Praze, potažmo Boleslavi nedosahovala hodnot (nižších) s jakými jsme se setkali tady. Rychlostí blesku, nikomu se nechtěl trávit čas delší než nezbytně nutný, jsme vyskládali všechna auta a šli se ubytovat. Ubytovna na Dlouhé nezaznamenala za tu dobu velkých změn. Do druhého patra se stoupalo po stejně nesourodých schodech, podél stěn chodby byly stejně otřískané skříňky a naproti schodišti visel stále ten třístránkový výčet umístěného materiálu. Padesát řádek obsahující stejnou formulaci: "Skříň osobní 1ks". Ale dýchla na mě nostalgie, mělo to své kouzlo.

263. praporu byly určeny postele v levé části ubytovny. Zalezl jsem do stejných dveří, jako sloučenina druhého a třetího družstva a Radek. Pohozením pušky na matraci jsem si rezervoval bidlo a pustil se do vybalování. Protože jsem považoval ze velmi pravděpodobné, že budu mít všechny svršky neustále na sobě, do skříňky jsem umístil jen opasek, helmu a kabelku s maskou a zbytek zakopal pod postel. Pro dnešek hotovo. K naprosté dokonalosti chyběla jen kapka kávy, kterou jsem si uvařil ve společenské místnosti. Pro zasvěcené - ano, přesně tam, kam jsme dřív nemohli.

Po chodbách se tu a tam něco šuškalo. O počasí, o náplni následujícího dne a o změnách. Stejně tak se rozhovory vedly u nás na pokoji. Intenzivní poslouchání mě dokonalo uspalo. A venku se vesele chumelilo.

Ráno jsem se probudil za zvuků několikerých budíků. Pochopitelně v různých (zhruba minutových) časových odstupech. Spěchat na snídani nemělo smysl, protože od úterý do čtvrtka jsme se stravovali z igelitek. Chvilku jsem se ještě válel a vstal až když po podlaze dupalo na můj vkus mnoho kanad. Oblékl jsem se tak důkladně, že ještě než jsem vylezl ze dveří cimry, lil ze mě pot. Ideální pro celodenní pobyt v chladných podmínkách. Venku jsem dostal od zimy doslova facku. Čerstvý bílý sníh zdobil krajinu a kuřáci nebyli od ostatních díky husté páře vznášející se od úst k rozpoznání.

Našim prvním úkolem bylo přesunout se (pěšmo) k Ruské věži. Zjistil jsem, že jakkoliv je pochodování nudné, je to rozhodně posilující v lítém boji proti zimě. A vzhledem k neustále se hemžícímu shluku vojáků jsem na to nepřišel jen já. Chvilku jsme se motali na buzeráku před ubytovnou a pak vyrazili. Během pochodu na nás nic nevystřelilo, nevyskočilo ani nijak nepřekvapilo. Dostavili jsme se na asfaltové parkoviště, kde nám byla vydána snídaně a bojový rozkaz. Ten popisoval situaci nepřítele a naší reakci. Převedeno do reálu půjdem po souřadnicích, budeme se tvářit drsně a při styku s nepřítelem budem střílet. K dokonalému řízení byly rozdány velitelům nové vysílačky. Co se do schopností a dosahu týče, mohly si podat ruce s těmi předešlými, jen hmotnostní rozdíl byl nezanedbatelný.

V družstvech první čety jsme se vydali po souřadnicích. I když sněhu bylo po kotníky, ponožky byly v botech stále suché. Navíc se nebe nad našimi hlavami zbarvilo do modra a udělal se nádherný den. Mít na nohách místo kanad přeskáče a stát na svahu, mé lyžařské srdce by zaplesalo. My ovšem prolézali lesní stezky, postup kontrolovali s mapou a ostřili oči ve snaze odhalit nepřítele. Jediným, s kým jsem vedl boj, byla pochopitelně zima. Během patrolování nikoliv, to bylo teplo a nejednou jsem pootevřel zip bundy či na chvilku sejmul pletenou pokrývku hlavy. Ovšem při každém zastavení (a zaujetí kruhové obrany) se chodidla a ruce ocitla v silném tepelném diskomfortu. Těchto zastávek jsme podnikli několik, když najednou z protilehlého svahu štěkla puška.

V první chvíli odvážnější zalétli do závěje a my bojácnější se jen schovali za nejbližší strom. Protože následovaly manévry a my se přemisťovali z místa na místo, udělalo se mi na dlouhou dobu teplo. Vyvázali jsme se z kontaktu s nepřítelem (toho jsme nezpacifikovali) a velkým obloukem, abychom zamezili ztrátám, postupovali k posledním udaným souřadnicím. Tím byl kraj lesa, nedaleko silnice spojující ubytovnu s Ruskou věží. Právě zde jsme zanechali první družstvo svému osudu (pozorovací činnosti) a ve velmi otevřené formaci odpochodovali k Ruské věži. Na plácku, který jsme před několika hodinami opustili, jsme rozbalili své zásoby a pěkně na sluníčku v klidu poobědvali. K plátkům chleba jsem přikusoval salám s paštikou a k dobru přišla i polovina okurky, kterou jsme k velké radosti v balení našli. Po obědě následovaném lehkou siestou jsme dostali další úkol. Spojit se s třetí četou (torzem), nasednout do třech odstavených Tater a provést nečekaný přepad pozic prvního družstva první čety. Aby bylo právě definovanému nepříteli více než jasné, že naše mise je bojová, došlo k odklopení střešního poklopu. Kulometnou pozici, protože kulomet nebyl, zaujal střelec ze samopalu. Z vnitra sama sebe jsem probudil nejkrvavějšího vojenského ducha a s odhodláním zvítězit se posadil na lavičku na korbě. Kolona vyjela, vozidla si držela pevné rozestupy a v nejkratší vzdálenosti od nepřítele udělala překvapivý obrat o pětačtyřicet stupňů doprava.

Překvapení trvalo jen do té doby, než třetí vozidlo zapadlo v promočené půdě a nehodlalo se vyhrabat ven. Navíc nikdo z nás netušil, kdy (a jestli) máme vyskákat. Jen jsme tušili, že vrhat se přes sajtnu během jízdy je až příliš odvážné. Brzy ale přišla chvíle co vozidlo zpomalovalo, poté zcela zastavilo a zpředu náklaďáku byl slyšet Radkův hlas, že máme vyskákat. Výsadek bych rychlý a kromě malého nedostatku zcela bezchybný. Polovina osazenstva začala stavět kruhovku, druhá před čumákem auta vytvářela rojnici. Nakonec se velitelům podařilo všechno uřvat a rozprchlé ovečky svolat do stáda. Mezi námi a lesem bylo dobrých třicet metrů oranice a já měl jeden zásobník v kvéru a dva v sumce. Ať už jsme stříleli sebevíc, nedalo se o potlačovací palbě mluvit. Úspěch se ale dostavil a my družstvo vyhnali nejen z držených pozic, ale z lesa. Mít dostatečný počet nábojů, pronásledovali bychom je zřejmě až do Karlových Varů.

Následoval jakýsi brífink, jehož konec neurčovalo předání informací a poznatků, ale připravenost druhé čety zabydlující se u Ruské věže. První a druhé družstvo se tak znovu seskupilo v jednotku střílející stejným směrem a šli jsme vyhnat narušitele. I tady jsme byli úspěšní a perimetry dobili. Bez ztrát materiálních či na životě.

Odpoledne přešlo ve večer a kromě nařízené péče o svěřený materiál jsme měli volno. S Radkem a Mírou jsme si udělali večerní kafe a já doprovodil velitele čety za ubikace, kde jsme chvilku pozorovali drilování taktických manévrů nováčků. Během toho jsem si vzpomněl na hodiny stejných cvičení. Kdy jsme pod taktovkou instruktorů v barvách stojedenáctky a později i Bolky běhali po poli a donekonečna pilovali povely, pohyby a pravidla. Musím říci, že to všem šlo báječně a s každým novým pokusem se krátil čas a zlepšovala přesnost.

Na asfaltu před ubytovnou jsme vykouzlili šachovnici a opět za pěkného počasí pochodovali splnit úkol. Pod kopcem se Michal zastavil a s velitelem Mírou probrali možnosti. Poslat necelou četu do neprozkoumaného prostoru po hlavní silnici se nejevil jako dobrý nápad a tak se Michal s Janou vrátili pro špionážní prostředek. Nastal čas mé oblíbené kruhové obrany a nepřetržitého mrznutí. Místy jsem si vlastně přál, abychom si hráli na životy a mě, zcela nekrytého a jen opřeného o strom, někdo sestřelil a poslal na hanbu do tepla. Bohužel se tak nestalo, ale dorazil Michal s dronem. Více než přehlídka technických vymožeností nastala krátká komedie. Čtyřvrtulový strojek se za bzukotu vznesl do pěti metrů a zase hezky klesl na silnici. Pilot oznámil, že ve vojenském prostoru nemůže zařízení komunikovat přes civilní protokoly (anebo co to bylo) a pokusil se zařízení kódově přemluvit ke spolupráci. Bohužel tu krom jiného chyběl i mobilní signál a hackování nebylo úspěšné. Vyvstala tedy další varianta. Sabotáž provede dvojice Opičák - Skoťák, kteří se nepozorovaně proderou až k parkovišti a bojové prostředky vyhodí do luftu sami.

Opět jsme zaujali kruhovou obranu a čekali na výsledek. S napjatým sluchem jsem očekával ohlušující ránu vybuchujících náklaďáků. Nic. Místo toho dvakrát štěkl něčí sapr a z vysílačky se ozvalo, že dvojice byla prozrazena. Dvojice byla nastřelena ještě dvakrát a po půl hodině dorazila k nám. Taktici dali znovu hlavy dohromady a přišli s další variantou. Celá četa obejde inkriminované místo, evidentně velmi intenzivně střežené, velkým obloukem. Přepad provedeme tak, že první družstvo odvede pozornost obránců útokem a druhé družstvo, jako my, provedem sabotáž. Brodili jsme se vysokým sněhem, tu a tam čekali a chvilku po rozdělení družstev ztratili spojení. Vysílačkám se evidentně v mrazu fungovat nechtělo. Když naše družstvo, v tu dobu vzdálené od parkoviště nějakých padesát metrů, uslyšelo střelbu, Tomáš zavelel na zteč. Hopkali jsme v brázdách lesní školky směrem, kde jsme tušili vozidla. Nastala bitva hodná vytesání do kamene.

Dle plánu jsme se vyloupli přesně před čumáky Tater. Zatímco zprava jsme slyšeli stále střelbu (což bylo velmi překvapivé k množství fasované munice), my se s nepřítelem nesetkali. Lucka připravila výbušniny a my postupovali podél vozidel kupředu. Nákladní vozidlo je sice dobrý objekt ke krytí, ovšem ne ve chvíli, kdy je likvidován. Proto jsem s Mírou hledal místo, kam bych se přemístil. Deset metrů od nás byla zeď, která byla v palebné linii postupujícího prvního družstva. A tak jsem ladně poletoval po otevřeném prostoru ve snaze najít skryt a po chvilce s sebou někam plácl. Krátký pohled mi prozradil, že nejen já tu ležím jako vůl. Ale nepolevil jsem. Přes mířidla jsem kontroloval dvanáctou až třetí hodinu (čučel jsem před sebe a vpravo) a po chvilce spatřil helmu vykukující za valem. Dle vojenských filmů jsem krátce zadržel dech a plynule stiskl spoušť své zbraně. Vyšel výstřel a já měl radost z dobře odvedené práce. Protože se vedle helmy objevila hlava, přenesl jsem mířidla na nový cíl a provedl sérii stejných úkonů. Další mrtvý. Až po třetím výstřelu mi hlavou prolétlo, že jediný, kdo nosí helmu i když není povinná je Michal. Náš Michal. A také že ano. Střílel jsem do vlastních řad.

Celou řež ukončilo zavolání Radka. Udýchaní a mokří jsme se shromáždili kolem něj a započali s hodnocením. První velké překvapení přišlo když jsme měli definovat sílu nepřítele. Někdo podle všeho bojoval s četou, někdo s družstvem, já jsem o pluku radši nechtěl mluvit. Ve skutečnosti jsme měli proti sobě jen Radka a Aleše. Že se z akce stala hromadná friendly-fire radši nikdo nekomentoval. Ať už by se o zpětné vazbě dalo říci cokoliv, rozhodně nebyla pozitivní. Nicméně pár rad jsem si vzal k srdci. Například být neustále vybaven píšťalkou pro případ výpadku radiového spojení. Zkrátka a jednoduše se akce moc nevyvedla a nebýt mála a navíc slepé munice, do Prahy by přijelo spousta pytlů.

Během odpoledního výcviku jsem se definitivně rozhodl, že se nepřidám mezi nezlomné hrdiny a nebudu přespávat pod širým nebem. Zimní spacák sice budil (nejen svým objemem) jistou dávku spolehlivosti vůči zimě, ale já si v hlavě neustále promítal krizovou situaci, kdy se ve dvě ráno probudím mektajíci zubama a nedočkám se rána. Navíc spousta lidí, s kterými bych za jistých podmínek byl tato muka ochoten prožít, se od toho také distancovali. A tak jsem se stal jen skupinou rušivých elementů, kteří budou chodit narušovat perimetr a klidný spánek. Kromě pravidelných patrol nám v tom měla pomoct i tučná zásoba šrapnelů a světlic, kterou dostal na starosti Tomáš (to bylo poprvé, kdy jsem ho viděl opravdu šťastného).

V deset hodin večer jsme se shromáždili před budovou ubytovny a za naprostého světelného (zářící měsíc se nepočítá) a rádiového klidu prokličkovali kolem Ruské věže. Nepadl jediný výstřel ani muž. Vlastně se jednalo o takové předspánkové kardio. Ve chvíli, kdy jsem se hrabal do spacáku se za okny začaly ozývat rány a do vysílačky hlásil pozorovatel prapodivné věci. Popisoval zběsilou střelbu z okna projíždějící Tatry a následný divoký tanec domorodců. To si Tomík s Alešem a dalšími hráli.

Takto zábavnou noc připravili velitelé odvážlivcům přenocujícím venku (odhaduji to na nějakých -9°C). Budíček pak zařídil dělostřelecký přepad, během něhož se předsunutá jednotka stáhla zpět na Dlouhou. Nikdo z nich neutrpěl vážnější ujmu. I když absence spánku si samozřejmě vybrala svou daň a zatímco my jsme se chystali na snídani a ven, oni se šli prospat. Čtvrteční dopoledne probíhala praktická ukázka, jak se vyrábí plastický stůl, co se na něm nesmí chybět a k čemu je dobrý. Zhruba tři hodiny jsme sháněli klacíky, ze zmrzlé země vykopávali torza mechu a zapichovali větvičky coby stromy. Model okolí Ruské věže v měřítku 1:972,3 byl dokonalý.

Zbýval poslední den, ve kterém jsme se měli nějak zabavit. A tak jsme znovu naklusali k Ruské věži a navzájem se stopovali, naháněli a odhalovali. Velmi blízce to připomínalo "Škatulata škatulata" s tím, že pokud někoho spatříme, nemáme na něj útočit, ale máme se mu vyhnout. Tato krutá definice udělala z celého programu krapet frašku. Chodili jsme tedy tam a zpět a když jsme něco viděli, šli jsme radši pryč. A když jsme neviděli nic, pokračovali jsme. Husarský kousek se nám ale podařil, když jsme objevili nepříliš ukryté batohy jiné skupiny. Slovo dalo slovo a zavazadla jsme jim přemístili. Po chvilce se ukázalo družstvo, které místo taktického přesunu předvádělo zmatené pobíhání a hledání.

Protože se nám v zásobnících povalovalo ještě pár kulí, simulovali jsme si přepady za jediným účelem. Vystřílet všechno, co se dá. Protože některým už náboje nezbývaly, nastřeleni jsme byli sněhovou koulí a následně i slovem. Úsměvné by to bylo pouze v případě, že by k tomu nedošlo na place pokrytém tajícím sněhem a já nebyl zpředu durch. Od cesty domů nás dělila jen munice do signálky, kterou se taktéž podařilo po hodně dlouhé době vystřílet (ani Toma už to nebavilo). Cesta domů, jak už to tak bývá, byla kratší i přes zastávku na McDonaldu. Navíc bylo tepleji a radostněji. Jediné, co mě vyděsilo byl jelení lůj za 140 korun na benzince. Ve Staré Boleslavi jsme si pak vybalili a večer věnovali studiu taktiky na učebně. Vzhledem k teplu jsem přednost teorie před praxí více než uvítal.

Začala příprava na zaměstnání. Rozestavěli jsme terče s klasickými smajlíky (vytištěných na stránky časopisů) a pustili se do rozdělávání ohně pomocí křesadla a přírodního materiálu. Nevím, jestli byla tato aktivita nařízena v rámci nácviku, anebo abychom rozmrzli. Každopádně se i přes tuhý odpor dřeva podařil klukům založit oheň a v jeho útrobách pomalu ale jistě končily všechny klacky, klády a prkna, která se nacházela v širém okolí. Dřevěná chajda, stojící nedaleko, měla to štěstí, že jsme se na střelnici nezdrželi příliš dlouho.

Stejně jako na začátku týdne, dařilo se mi i na jeho konci. Pravidelně jsem posílal jednu mimo kruh, podařilo se mi poničit pár sponek a soustřel nikde. Michal, který si mého zoufání všiml (což nešlo přehlédnout) mi poskytl několik cenných rad, díky nimž se mi zase začalo umisťovat dirky do terče nějak rozumně. Poté co Staroboleslavským krajem zazněl poslední výstřel skončila i plánovaná výplň cvičení. Už žádné patrolování, mrznutí ve sněhu či konzumace škvarkové pomazánky s chilli (to byla jedna z nafasovaných dobrot, kterou jsem bohužel ochutnal). Byli jsme odvezeni do tábora a pustili se do péče o zbraně a svěřený materiál. Někdo leštil velmi pečlivě, někdo spíše symbolicky, jeden si k tomu sedl, druhý ležel a nebylo výjimkou čištění pušky se zavřenýma očima a hlubokým dechem. Přiznám se, i já jsem na chvilku odpočíval a užíval si klidu. Na večerní táborák se nechystal nikdo z našeho pokoje. Jediné, co jsem zachytil byla hra na kytaru v podání Jirky (protože Ondra se na cvičení nedostal). Balení jsem úspěšně dokončil, nikde nic nezbylo, z pakování jsem pozvolna přešel na odpočívání a nakonec se uložil ke spaní. Na závěr dne jsme s Radkem a oběma Míry shrnuli všechny pozitivní i negativní aspekty právě končícího cvičení. Zbraně se leskly, byl čas spánku. Zalehl jsem a lusknutím prstu jsem usnul.

Sobotní ranní procitnutí byla hrůza. Byl jsem rozlámaný jak uličníkovi staré hračky. Netušil jsem, že ve standardních vojenských matracích (Staroboleslavských a Doupovských) můžou být takové rozdíly. A jestli to nebylo komfortem ležení, tak jsem dostal asi v noci přes hubu. Před sezením v kinosále a poslouchání děkovných slov pana podplukovníka, se odehrály uklízecí, stěhovací a odbavovací rituály. Kromě podplukovníka nám věnoval pár vět i pan kapitán. Provedl zhodnocení, poodhalil roušku budoucích cvičení, rozdal úkoly a rozloučil se s námi. Mnohonásobné podání rukou a přátelské plácání po ramenou se odehrálo zanedlouho i na nástupišti pluku. Popřáli jsme si všechno dobré a slíbili si, že se zase uvidíme.

Tak skončilo nejchladnější cvičení, jakého jsem se zatím zúčastnil. Anebo jsem už změkl a krapet nepohodlí beru více vážně. Všem vojákům a vojákyním děkuji.