Na asfaltu před ubytovnou jsme vykouzlili šachovnici a opět za pěkného počasí pochodovali splnit úkol. Pod kopcem se Michal zastavil a s velitelem Mírou probrali možnosti. Poslat necelou četu do neprozkoumaného prostoru po hlavní silnici se nejevil jako dobrý nápad a tak se Michal s Janou vrátili pro špionážní prostředek. Nastal čas mé oblíbené kruhové obrany a nepřetržitého mrznutí. Místy jsem si vlastně přál, abychom si hráli na životy a mě, zcela nekrytého a jen opřeného o strom, někdo sestřelil a poslal na hanbu do tepla. Bohužel se tak nestalo, ale dorazil Michal s dronem. Více než přehlídka technických vymožeností nastala krátká komedie. Čtyřvrtulový strojek se za bzukotu vznesl do pěti metrů a zase hezky klesl na silnici. Pilot oznámil, že ve vojenském prostoru nemůže zařízení komunikovat přes civilní protokoly (anebo co to bylo) a pokusil se zařízení kódově přemluvit ke spolupráci. Bohužel tu krom jiného chyběl i mobilní signál a hackování nebylo úspěšné. Vyvstala tedy další varianta. Sabotáž provede dvojice Opičák - Skoťák, kteří se nepozorovaně proderou až k parkovišti a bojové prostředky vyhodí do luftu sami.

Opět jsme zaujali kruhovou obranu a čekali na výsledek. S napjatým sluchem jsem očekával ohlušující ránu vybuchujících náklaďáků. Nic. Místo toho dvakrát štěkl něčí sapr a z vysílačky se ozvalo, že dvojice byla prozrazena. Dvojice byla nastřelena ještě dvakrát a po půl hodině dorazila k nám. Taktici dali znovu hlavy dohromady a přišli s další variantou. Celá četa obejde inkriminované místo, evidentně velmi intenzivně střežené, velkým obloukem. Přepad provedeme tak, že první družstvo odvede pozornost obránců útokem a druhé družstvo, jako my, provedem sabotáž. Brodili jsme se vysokým sněhem, tu a tam čekali a chvilku po rozdělení družstev ztratili spojení. Vysílačkám se evidentně v mrazu fungovat nechtělo. Když naše družstvo, v tu dobu vzdálené od parkoviště nějakých padesát metrů, uslyšelo střelbu, Tomáš zavelel na zteč. Hopkali jsme v brázdách lesní školky směrem, kde jsme tušili vozidla. Nastala bitva hodná vytesání do kamene.

Dle plánu jsme se vyloupli přesně před čumáky Tater. Zatímco zprava jsme slyšeli stále střelbu (což bylo velmi překvapivé k množství fasované munice), my se s nepřítelem nesetkali. Lucka připravila výbušniny a my postupovali podél vozidel kupředu. Nákladní vozidlo je sice dobrý objekt ke krytí, ovšem ne ve chvíli, kdy je likvidován. Proto jsem s Mírou hledal místo, kam bych se přemístil. Deset metrů od nás byla zeď, která byla v palebné linii postupujícího prvního družstva. A tak jsem ladně poletoval po otevřeném prostoru ve snaze najít skryt a po chvilce s sebou někam plácl. Krátký pohled mi prozradil, že nejen já tu ležím jako vůl. Ale nepolevil jsem. Přes mířidla jsem kontroloval dvanáctou až třetí hodinu (čučel jsem před sebe a vpravo) a po chvilce spatřil helmu vykukující za valem. Dle vojenských filmů jsem krátce zadržel dech a plynule stiskl spoušť své zbraně. Vyšel výstřel a já měl radost z dobře odvedené práce. Protože se vedle helmy objevila hlava, přenesl jsem mířidla na nový cíl a provedl sérii stejných úkonů. Další mrtvý. Až po třetím výstřelu mi hlavou prolétlo, že jediný, kdo nosí helmu i když není povinná je Michal. Náš Michal. A také že ano. Střílel jsem do vlastních řad.

Celou řež ukončilo zavolání Radka. Udýchaní a mokří jsme se shromáždili kolem něj a započali s hodnocením. První velké překvapení přišlo když jsme měli definovat sílu nepřítele. Někdo podle všeho bojoval s četou, někdo s družstvem, já jsem o pluku radši nechtěl mluvit. Ve skutečnosti jsme měli proti sobě jen Radka a Aleše. Že se z akce stala hromadná friendly-fire radši nikdo nekomentoval. Ať už by se o zpětné vazbě dalo říci cokoliv, rozhodně nebyla pozitivní. Nicméně pár rad jsem si vzal k srdci. Například být neustále vybaven píšťalkou pro případ výpadku radiového spojení. Zkrátka a jednoduše se akce moc nevyvedla a nebýt mála a navíc slepé munice, do Prahy by přijelo spousta pytlů.

Během odpoledního výcviku jsem se definitivně rozhodl, že se nepřidám mezi nezlomné hrdiny a nebudu přespávat pod širým nebem. Zimní spacák sice budil (nejen svým objemem) jistou dávku spolehlivosti vůči zimě, ale já si v hlavě neustále promítal krizovou situaci, kdy se ve dvě ráno probudím mektajíci zubama a nedočkám se rána. Navíc spousta lidí, s kterými bych za jistých podmínek byl tato muka ochoten prožít, se od toho také distancovali. A tak jsem se stal jen skupinou rušivých elementů, kteří budou chodit narušovat perimetr a klidný spánek. Kromě pravidelných patrol nám v tom měla pomoct i tučná zásoba šrapnelů a světlic, kterou dostal na starosti Tomáš (to bylo poprvé, kdy jsem ho viděl opravdu šťastného).

V deset hodin večer jsme se shromáždili před budovou ubytovny a za naprostého světelného (zářící měsíc se nepočítá) a rádiového klidu prokličkovali kolem Ruské věže. Nepadl jediný výstřel ani muž. Vlastně se jednalo o takové předspánkové kardio. Ve chvíli, kdy jsem se hrabal do spacáku se za okny začaly ozývat rány a do vysílačky hlásil pozorovatel prapodivné věci. Popisoval zběsilou střelbu z okna projíždějící Tatry a následný divoký tanec domorodců. To si Tomík s Alešem a dalšími hráli.

Takto zábavnou noc připravili velitelé odvážlivcům přenocujícím venku (odhaduji to na nějakých -9°C). Budíček pak zařídil dělostřelecký přepad, během něhož se předsunutá jednotka stáhla zpět na Dlouhou. Nikdo z nich neutrpěl vážnější ujmu. I když absence spánku si samozřejmě vybrala svou daň a zatímco my jsme se chystali na snídani a ven, oni se šli prospat. Čtvrteční dopoledne probíhala praktická ukázka, jak se vyrábí plastický stůl, co se na něm nesmí chybět a k čemu je dobrý. Zhruba tři hodiny jsme sháněli klacíky, ze zmrzlé země vykopávali torza mechu a zapichovali větvičky coby stromy. Model okolí Ruské věže v měřítku 1:972,3 byl dokonalý.

Zbýval poslední den, ve kterém jsme se měli nějak zabavit. A tak jsme znovu naklusali k Ruské věži a navzájem se stopovali, naháněli a odhalovali. Velmi blízce to připomínalo "Škatulata škatulata" s tím, že pokud někoho spatříme, nemáme na něj útočit, ale máme se mu vyhnout. Tato krutá definice udělala z celého programu krapet frašku. Chodili jsme tedy tam a zpět a když jsme něco viděli, šli jsme radši pryč. A když jsme neviděli nic, pokračovali jsme. Husarský kousek se nám ale podařil, když jsme objevili nepříliš ukryté batohy jiné skupiny. Slovo dalo slovo a zavazadla jsme jim přemístili. Po chvilce se ukázalo družstvo, které místo taktického přesunu předvádělo zmatené pobíhání a hledání.

Protože se nám v zásobnících povalovalo ještě pár kulí, simulovali jsme si přepady za jediným účelem. Vystřílet všechno, co se dá. Protože některým už náboje nezbývaly, nastřeleni jsme byli sněhovou koulí a následně i slovem. Úsměvné by to bylo pouze v případě, že by k tomu nedošlo na place pokrytém tajícím sněhem a já nebyl zpředu durch. Od cesty domů nás dělila jen munice do signálky, kterou se taktéž podařilo po hodně dlouhé době vystřílet (ani Toma už to nebavilo). Cesta domů, jak už to tak bývá, byla kratší i přes zastávku na McDonaldu. Navíc bylo tepleji a radostněji. Jediné, co mě vyděsilo byl jelení lůj za 140 korun na benzince. Ve Staré Boleslavi jsme si pak vybalili a večer věnovali studiu taktiky na učebně. Vzhledem k teplu jsem přednost teorie před praxí více než uvítal.