Balení se nijak neodlišovalo od klasického scénáře. Z různých koutů a schovávaček jsem vytahal věci, naskládal je doprostřed obýváku a pomalu jimi vyskládával velký batoh. Jakmile jsem u nějaké výstrojní součástky váhal zda si jí přibalit anebo ne, rozhodujícím faktorem bylo možné použití jako termoizolační vrstvy. Jedinou výjimkou byly montérky. Ty i kdyby byly do mínus třiceti, nechal bych je doma. V invazáku zmizely skoro všechny věci a stále zbývalo místo. Spíše než vylepšeným schopnostem balení jsem to připisoval opomenuté skrýši. Potřetí jsem kontroloval obsah a potřetí jsem nenašel žádných závad. Smířil jsem se tedy s vlastním uměním skládat věci. Na druhou stranu, do jezevce se mi díky zimnímu spacáku (vzducholodi) nevešlo prakticky nic. Dokonce jsem přibalil plechovku s krémem na boty a dvě tužky. V podvečer jsem se rozhodl, že se na druhý den pořádně vyspím a do postele půjdu brzo. Velmi obezřetně jsem kontroloval ručičky hodin, abych nepřetáhl. Ale když bylo i po čtvrtém pohledu půl deváté, zbystřil jsem. Baterky poskytující hodinovému strojku energii jaksi došla šťáva a skutečný čas se od toho zobrazovaného katastrofálně lišil. Ve skutečnosti bylo za sedm minut deset.
Ráno jsem popadl zavazadla a rozvážným pochodovým krokem se odbelhal na parkoviště místního nákupáku, kde jsme měl sraz s Radkem. Ten tam již čekal. S úsměvem a jen v lehké blůze. Pozdravili jsme se a nasedli do auta. Radek se mě optal na názor ohledně posledního sdělení pana kapitána. To bylo velmi záhadné a zároveň děsivé. "všechno je jinak" sděloval náš velitel. Cestou do Bolky jsme nad tím laborovali, ale na nic kloudného nepřišli. A tak jsme přešli k dětem, tématu, které nám vydrželo až k bráně kasáren. Tu i přes spousta zbývajícího času již okupovala skupina vojáků (i civilů). Radek mazácky dojel ke šraňce, pozdravil pana vrátného a oznámil mu, že jsme si přijeli na týden odpočinout od zmatku a těšíme se na řád. Poté jsme byli vpuštěni a Radek zaparkoval na pustém parkovišti (jakby ne, když byla neděle). Naše věci vyházel nedaleko popelnic a zase se umístil za volant s tím, že jede zaparkovat na k tomu vytyčenou plochu. S kupou zavazadel jsem si u modrého a žlutého kontejneru začal připadat jako bezdomáč. Netrvalo to však dlouho a na obzoru se ukázala další vozidla. Jejich posádky se řídili stejným scénářem, takže po deseti minutách nebylo nádoby na odpad ani vidět.
Parta se rozrůstala jak o staré známé, tak i o nováčky. U některých jsem si nebyl jistý, jestli jsem jejich tváře již viděl a měl tu čest po jejich boku vést palbu. Ale při pohledu na bílé jeansy, bílou bundu u krku omotanou hokejovou šálou a velkou tašku na kolečkách jsem nepochyboval, že je dotyčný na cvičení poprvé. Inu, stane se. Nejčastější pokládanou otázkou bylo, kdo je vybavený zimním spacákem, jak se těšíme na krutou zimu slibovanou meteorology a uzavíraly se sázky, kolik centimetrů bude na Doupově. Pochopitelně konverzace byla okořeněna dostatečnou dávkou humoru. Kapitána, který se dostavil ve správnou chvíli, jsem viděl dvojnásobně rád. Zaprvé tomu bylo půl roku od našeho posledního setkání a za druhé nesl klíče od kulturní místnosti, kam jsme se záhy přesunuli. Ne snad, že bych toužil po administrativě, ale místnost obsahovala topení a dokonale izolovala od venkovních povětrnostních podmínek.
Obsadili jsme tři řady stolů (podle čet) a čekaly na první dávku informací. Odvážnější šli okukovat obrovskou nástěnku s mapou, detailním plánem cvičení a jinými, méně podstatnými dodatky (jako kam máme posílat své stížnosti). K mému milému a naprosto nečekanému překvapení se chumlem zvědavců najednou začal proplétat Míra, který plnil dlouho povinnosti jinde. PAn kapitán nám později sdělil, že dorazit by měl i "brácha". Dostavit by se ale neměl za účelem společného cvičení, ale nejspíše kvůli další stížnosti. Jeho přítomnosti jsme se nedočkali, nejspíš otravoval někde jinde. Zatímco někteří strkaly různé části svého těla mezi žebra topení, ostatní odebrali právě donesenou celodenní stravu zabalenou do úhledné igelitové tašky a pustili se do snídání, svačení či obědvání. Z množství konzerv a salámů jsem spořádal sekanou naskládanou do dvoukomorové misky. V jednom oddělení byla sekaná, v druhém okurka (nekecám). Dopoledne přešlo v odpoledne, lékařská prohlídka byla řešena podpisem na papír a kromě nafasování zbraně (opět jen jedné) se nic moc nového neodehrálo. Vlastně nováčci navlečení v civilních hadrech se převlékli do stejnokroje.
Pak následoval přesun na ubykace. Opět bydlíme v přízemních baráčcích ukrytých mezi stromy, v oblasti, kterou jsem pracovně nazval "Pripjať". Nejprve jsme s Mírou sáhli po dvoulůžkové cimře, ale když k nám zavítal Radek a nabídl nám velitelský čtyřlůžák (kde byly taktéž ve dvou), přestěhovali jsme se. Aby se to nepletlo, na jedničce spal Radek, já a dva Mírové. Vybalil jsem si, zkontroloval a upravil výstroj na opasku (například pistolové pouzdro bylo naprosto zbytečné) a při první návštěvě toalety rozpomínal, kolik je potřeba rozepnout knoflíků, než se dílo zdaří.
Radek kvůli nízké účasti v druhém a třetím družstvu sestavil jedno společné. Tam jsem patřil mimo jiné i já s Mírou. Velení nad námi převzal Tomáš. První a vlastně i jedinou vojenskou činností nedělního dne byla spojovací příprava. Během ní jsem zjistil, že jsem většinu pravidel a nařízení zapomněl a to, co mám napsané v notesu, buď nepřečtu, anebo nechápu. Navíc jsem své neznalosti a klamné informace předával dál. Takže Míra ve chvíli své relační chvilky vysílal díky mě nesmysly. Zastyděl jsem se a víc pomocnou ruku nepodával. Ukončení činnosti, sbalení stanice a úprk na ubikace jsem uvítal. Venkovní teplota totiž stále klesala a nehodlala v tom přestat. A mě nehorázně zábly nohy.
Rozdělal jsem si ležení a do zimního spacáku lezl s obavami, jestli se nad ránem nevzbudím naprosto propocený. Zhasnutí na cimře jsem se nedočkal a usnul pod září stropních svítidel.
