Ještě před obědem jsme se přesunuli na střelnici, kde pro polovinu jednotky měly proběhnout střelby. Kromě sníženého počtu munice došlo i ke snížení počtu pistolí (na nulu). Krátké zbraně jaksi nebyly na skladě a pálit jsme měli jen z padesátosmiček. Zatímco já jsem byl smutný, protože střílet bambitkou mi minulé cvičení šlo, někteří absenci s jásotem přivítali. Po chvilce čekání (zhruba hodině a půl) jsem se konečně dostal na palebnou čáru a chystal se předvést své umění. Bohužel, po prvních deseti ranách (s přebitím) jsem zjistil, že jsem opět na začátku. Do terčíku jsem sice schopen udělat deset děr, ale o přesnosti a soustřelu se nedalo ani náhodou hovořit. Moje zoufalost, naštvanost a skleslost s každou střelbou stoupala a ke zlepšení nepřidal ani kapitánův slovní příspěvek o tom, že střely mimo smajlíka (na kterého jsme zase stříleli) zaplatím, protože v mém podání se jedná o holé plýtvání.
Takto zostuzen jsem byl přes oběd až do pozdních odpoledních hodin. Před večeří jsme si totiž balili na několikadenní pobyt na starém dobrém Doupově a to zaplnilo mou mysl. Nebylo pochyb o tom, co si mám do batohu přibalit, protože jsem věděl, že si vezmu všechno. Stejně tak nikoho nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli nám v následujících dnech bude větší teplo. Spíše jsem smutně pozoroval věci a připravoval se na to, že mi bude zima. Už samotný přesun na sever byl pro mě unikát. Nepovezeme si zadky klasicky autobusem, ale dodrncáme tam na korbě Tater. Abych se na dlouhou a od zimy jen plachtou oddělenou cestu důkladně připravil, šel jsem ke zkušenějším pro radu. Zeptal jsem se Radka, co si mám zabalit do palubního zavazadla. Jeho odpověď byla stručná, lež výstižná: "cokoliv teplého". Z nitra invazáku jsem tedy vylovil i součástky, které bych si v žádném případě nepřibalil do batůžku a nacpal je tam. V obavách jsem těžký batoh vyhodil na sajtnu dopravního vozidla a vylezl na přepravní. Se závistí jsem pozoroval ostatní, jak si pod sebe rozprostírají karimatku, z kapes loví deky, zapínají ohříváčky, anebo si ustýlají na zemi. V půl sedmé se u sajtny objevil řidič, popřál nám šťastnou cestu, informoval nás, že pojedeme dvě a tři čtvrtě hodiny a zaklapl nás. Jeho odcházející kroky nebylo přes hrající reprák slyšet. Tatrovka se dala do pohybu za majestátní skladby z poslední scény Gladiátora.
Cestování vlastně nebylo až tak strašné, jak jsem si myslel. Dokonalé utemování plachty a složená bunda pod zadkem nenechala proniknout zimě (moc). Otázku, jak vyplním čas jízdy (protože se mi nechtělo spát) mi pomohl zodpovědět Jáchym. Nový klučina, který seděl vedle mě. Vzhledem k jeho širokým okruhům vědomostí jsme probrali spousta témat. Literatura, historie, vstup k aktivním zálohám a umělá inteligence. Dvě hodiny jízdy utekly jako voda a vozidlo začalo pomalu brzdit a zastavilo na parkovišti benzínové pumpy. Byl nám dán krátký čas, abychom nasáli civilizaci, zakoupili si podpůrné prostředky (cukry) a protáhli nohy. Před námi byl poslední, zhruba hodinový úsek. Ve chvíli, kdy auto začalo při snížené rychlosti zatáčet nalevo a hned napravo, věděli jsme, že jsme na místě.
Odhrnutá plachta nám vyjevila nemilé tajemství. Všude ležel sníh a vrstva byla díky sněžení neustále posilována. Navíc teplota v Praze, potažmo Boleslavi nedosahovala hodnot (nižších) s jakými jsme se setkali tady. Rychlostí blesku, nikomu se nechtěl trávit čas delší než nezbytně nutný, jsme vyskládali všechna auta a šli se ubytovat. Ubytovna na Dlouhé nezaznamenala za tu dobu velkých změn. Do druhého patra se stoupalo po stejně nesourodých schodech, podél stěn chodby byly stejně otřískané skříňky a naproti schodišti visel stále ten třístránkový výčet umístěného materiálu. Padesát řádek obsahující stejnou formulaci: "Skříň osobní 1ks". Ale dýchla na mě nostalgie, mělo to své kouzlo.
263. praporu byly určeny postele v levé části ubytovny. Zalezl jsem do stejných dveří, jako sloučenina druhého a třetího družstva a Radek. Pohozením pušky na matraci jsem si rezervoval bidlo a pustil se do vybalování. Protože jsem považoval ze velmi pravděpodobné, že budu mít všechny svršky neustále na sobě, do skříňky jsem umístil jen opasek, helmu a kabelku s maskou a zbytek zakopal pod postel. Pro dnešek hotovo. K naprosté dokonalosti chyběla jen kapka kávy, kterou jsem si uvařil ve společenské místnosti. Pro zasvěcené - ano, přesně tam, kam jsme dřív nemohli.
Po chodbách se tu a tam něco šuškalo. O počasí, o náplni následujícího dne a o změnách. Stejně tak se rozhovory vedly u nás na pokoji. Intenzivní poslouchání mě dokonalo uspalo. A venku se vesele chumelilo.
Ráno jsem se probudil za zvuků několikerých budíků. Pochopitelně v různých (zhruba minutových) časových odstupech. Spěchat na snídani nemělo smysl, protože od úterý do čtvrtka jsme se stravovali z igelitek. Chvilku jsem se ještě válel a vstal až když po podlaze dupalo na můj vkus mnoho kanad. Oblékl jsem se tak důkladně, že ještě než jsem vylezl ze dveří cimry, lil ze mě pot. Ideální pro celodenní pobyt v chladných podmínkách. Venku jsem dostal od zimy doslova facku. Čerstvý bílý sníh zdobil krajinu a kuřáci nebyli od ostatních díky husté páře vznášející se od úst k rozpoznání.
Našim prvním úkolem bylo přesunout se (pěšmo) k Ruské věži. Zjistil jsem, že jakkoliv je pochodování nudné, je to rozhodně posilující v lítém boji proti zimě. A vzhledem k neustále se hemžícímu shluku vojáků jsem na to nepřišel jen já. Chvilku jsme se motali na buzeráku před ubytovnou a pak vyrazili. Během pochodu na nás nic nevystřelilo, nevyskočilo ani nijak nepřekvapilo. Dostavili jsme se na asfaltové parkoviště, kde nám byla vydána snídaně a bojový rozkaz. Ten popisoval situaci nepřítele a naší reakci. Převedeno do reálu půjdem po souřadnicích, budeme se tvářit drsně a při styku s nepřítelem budem střílet. K dokonalému řízení byly rozdány velitelům nové vysílačky. Co se do schopností a dosahu týče, mohly si podat ruce s těmi předešlými, jen hmotnostní rozdíl byl nezanedbatelný.
V družstvech první čety jsme se vydali po souřadnicích. I když sněhu bylo po kotníky, ponožky byly v botech stále suché. Navíc se nebe nad našimi hlavami zbarvilo do modra a udělal se nádherný den. Mít na nohách místo kanad přeskáče a stát na svahu, mé lyžařské srdce by zaplesalo. My ovšem prolézali lesní stezky, postup kontrolovali s mapou a ostřili oči ve snaze odhalit nepřítele. Jediným, s kým jsem vedl boj, byla pochopitelně zima. Během patrolování nikoliv, to bylo teplo a nejednou jsem pootevřel zip bundy či na chvilku sejmul pletenou pokrývku hlavy. Ovšem při každém zastavení (a zaujetí kruhové obrany) se chodidla a ruce ocitla v silném tepelném diskomfortu. Těchto zastávek jsme podnikli několik, když najednou z protilehlého svahu štěkla puška.
V první chvíli odvážnější zalétli do závěje a my bojácnější se jen schovali za nejbližší strom. Protože následovaly manévry a my se přemisťovali z místa na místo, udělalo se mi na dlouhou dobu teplo. Vyvázali jsme se z kontaktu s nepřítelem (toho jsme nezpacifikovali) a velkým obloukem, abychom zamezili ztrátám, postupovali k posledním udaným souřadnicím. Tím byl kraj lesa, nedaleko silnice spojující ubytovnu s Ruskou věží. Právě zde jsme zanechali první družstvo svému osudu (pozorovací činnosti) a ve velmi otevřené formaci odpochodovali k Ruské věži. Na plácku, který jsme před několika hodinami opustili, jsme rozbalili své zásoby a pěkně na sluníčku v klidu poobědvali. K plátkům chleba jsem přikusoval salám s paštikou a k dobru přišla i polovina okurky, kterou jsme k velké radosti v balení našli. Po obědě následovaném lehkou siestou jsme dostali další úkol. Spojit se s třetí četou (torzem), nasednout do třech odstavených Tater a provést nečekaný přepad pozic prvního družstva první čety. Aby bylo právě definovanému nepříteli více než jasné, že naše mise je bojová, došlo k odklopení střešního poklopu. Kulometnou pozici, protože kulomet nebyl, zaujal střelec ze samopalu. Z vnitra sama sebe jsem probudil nejkrvavějšího vojenského ducha a s odhodláním zvítězit se posadil na lavičku na korbě. Kolona vyjela, vozidla si držela pevné rozestupy a v nejkratší vzdálenosti od nepřítele udělala překvapivý obrat o pětačtyřicet stupňů doprava.
Překvapení trvalo jen do té doby, než třetí vozidlo zapadlo v promočené půdě a nehodlalo se vyhrabat ven. Navíc nikdo z nás netušil, kdy (a jestli) máme vyskákat. Jen jsme tušili, že vrhat se přes sajtnu během jízdy je až příliš odvážné. Brzy ale přišla chvíle co vozidlo zpomalovalo, poté zcela zastavilo a zpředu náklaďáku byl slyšet Radkův hlas, že máme vyskákat. Výsadek bych rychlý a kromě malého nedostatku zcela bezchybný. Polovina osazenstva začala stavět kruhovku, druhá před čumákem auta vytvářela rojnici. Nakonec se velitelům podařilo všechno uřvat a rozprchlé ovečky svolat do stáda. Mezi námi a lesem bylo dobrých třicet metrů oranice a já měl jeden zásobník v kvéru a dva v sumce. Ať už jsme stříleli sebevíc, nedalo se o potlačovací palbě mluvit. Úspěch se ale dostavil a my družstvo vyhnali nejen z držených pozic, ale z lesa. Mít dostatečný počet nábojů, pronásledovali bychom je zřejmě až do Karlových Varů.
Následoval jakýsi brífink, jehož konec neurčovalo předání informací a poznatků, ale připravenost druhé čety zabydlující se u Ruské věže. První a druhé družstvo se tak znovu seskupilo v jednotku střílející stejným směrem a šli jsme vyhnat narušitele. I tady jsme byli úspěšní a perimetry dobili. Bez ztrát materiálních či na životě.
Odpoledne přešlo ve večer a kromě nařízené péče o svěřený materiál jsme měli volno. S Radkem a Mírou jsme si udělali večerní kafe a já doprovodil velitele čety za ubikace, kde jsme chvilku pozorovali drilování taktických manévrů nováčků. Během toho jsem si vzpomněl na hodiny stejných cvičení. Kdy jsme pod taktovkou instruktorů v barvách stojedenáctky a později i Bolky běhali po poli a donekonečna pilovali povely, pohyby a pravidla. Musím říci, že to všem šlo báječně a s každým novým pokusem se krátil čas a zlepšovala přesnost.
