Protože nebe je modré

1. díl: Jak nám nic nechybělo

Zatímco malým dětem (a některým dospělým) se stačí těšit na Vánoce jen rok, členové nově vzniklé jednotky aktivních záloh u 26. pluku museli čekat přes dva roky, než mohli konečně otevřít velkou krabici s překvapením v podobě cvičení (prezenčním, ne dálkovým). Jako na jehlách jsme sledovali novinky a nařízení a bály se zpráv oznamující zrušení našeho turnusu. Naštěstí k ničemu tak beznadějnému nedošlo a i posledních pár dní přes nástupem to vypadalo, že máme zelenou. Musím se přiznat, že jsem za ty dlouhé měsíce trávené v vojnoprázdnu zvažoval své další působení v maskáčích. Asi týden před začátkem cvičení mě kontaktovalo personální oddělení armády s tím, že pokud chci prodloužit kontrakt, mám bezodkladně a obratem zaslat svou žádost o prodloužení. Naštěstí byl pan praporčík hodně shovívavý a když jsem ho požádal, jestli by posečkal na mé rozhodnutí do příštího týdne, vyhověl mi. V sobotu jsem si balil s tím, že to možná je naposled.

neděle 20.06.2021 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDE (polohy a umístění) Praha a okolí /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR /
KDY (období a interval) léto / více dní /

Co se balení týče, odehrávalo se naprosto jinak, než tomu bylo v letech minulých. Přechodem k jiné jednotce jsem totiž pozbyl i důležité součástky, jakými jsou krosna a spacák. Věcí tedy bylo zdaleka méně (chyběla maska, plenbák a zrůdnost v podobě JPčka) a já se bez problémů vešel do dvou jezevců. Navíc nám pan kapitán (velitel roty) zaslal SMS zprávu, ve které nás vyzval, abychom si zabalili jen to nejnutnější s tím, že zbytek dostaneme. Na míle se moje kompletování výstroje vzdalovalo od předešlého "výstroj dle výstrojního listu".

Protože Stará Boleslav není prostředky městské hromadné dopravy tak dostupná jako byly Kbelské kasárna, poprosil jsem Michala, jestli by mě svezl s sebou. Naštěstí souhlasil a v neděli mi stačilo se jen dopravit k Letňanské zastávce autobusu, kde mě nabral. Časovou rezervu jsme měli dostatečnou, takže když Michal zastavil před branou areálu, byl hlouček známých vojáků velmi skromný. Zařadili jsme se do armádou neschváleného nástupového tvaru (nepravidelný kruh), přivítali se a pomalu začali dávat najevo svá očekávání a emoce. K mé velké radosti se dostavilo mnoho známých tváří, takže nepřítomnost velitele čety, stejně jako jeho zástupce budu snášet lehčeji. Hlouček se pomalu měnil v dav a před branou se objevil pan kapitán. S úsměvem na nás zavolal, že nemáme mít strach a můžeme vjet dovnitř. Koneckonců právě z toho důvodu řidiči nahlašovali své SPZky. Celá kolona se tedy odebrala na parkoviště vedle buzerplacu, kde jsme vyházeli věci a majitelé aut je odvezli ještě dál.

Nasměrováni jsme byli do široké, jednopatrové budovy nesoucí honosný název společenský sál. Podle družstev jsme zabrali místa (každé družstvo mělo jednu řadu stolů) a čekali na další pokyny. Kolem kapitána neustále kmital výkonný praporčík a kontroloval aktuální dění s harmonogramem. Pan kapitán nás oficiálně přivítal, zkontroloval účast a dal nám jasně najevo, že oplývá vojenskou hrdostí, smyslem pro pořádek ale i pro legraci. Krom jiného jsme také vytušili, že je to člověk činu, ne dlouhého papírování. Když přišla na řadu lékařská prohlídka, odpochodovali jsme k místnímu zdravotnímu zařízení a nechali se uznat schopnými (byla to opravdu jen otázka minut). Jakmile to bylo možné, pustili jsme se s Ondrou do studia velmi podrobného výcvikového plánu. Všechno nám bylo celkem jasné, ale dva termíny, HLMP a číslo 263 nám nějak nešlo na mysli. Naštěstí jsme nebyli ti, kteří se na to do pléna zeptali. První zkratka, jak jinak, znamenala Hlavní město Praha a číslo označovalo rotu ochrany. Jak jsem již zmínil, byli jsme s Ondrou rádi, že jsme se neptali my. Takovýchto drobností a radostí bylo první den (i dny následující) nespočet. Druhou takovou bylo zjištění, že dvě auta stojí na jiném, než určeném parkovišti. Když pan kapitán zjišťoval, jak se to mohlo stát, netrvalo to Michalovi dlouho vysvětlit. Prostě blbě zatočil a kamarád jedoucí za ním to zaparkoval vedle něj.

Při študování plánu jsem si s konečnou platností ověřil, že moje třetí družstvo bude složeno se známých a osvědčených lidí. Míry, Dana, Lucky a Dominiky. Nastoupit k nám měl ještě jeden člověk, ale nějak se zapomněl dostavit. S faktem, že jsme družstvo třetí a ne druhé jsem měl po celou dobu cvičení trochu trable, protože Ondra vedl první a druhé jaksi chybělo. Takovýchto anomálií se v jednotce našlo víc. Například druhá četa se skládala asi ze šestí lidí (celkem) z nichž jedno družstvo byly tři lidi. No masakr. Ale nějak se to dalo. Koneckonců co se dá vymyslet, když se dostaví jedenadvacet lidí.

K dosavadní velmi dobré náladě přispěl fakt, že oběd který jsme nafasovali v místní jídelně byl více než dobrý. Po obědě jsme pokračovali v nutných procesech. Jedním z nich bylo poučení o bezpečnosti práce a požárních směrnicích zakončené testem. Dorazivší hasič nám popřál hezký den, prohlásil, že nás nechce zdržovat déle, než je nezbytně nutné a pak nám oznámil, že i on má důležitější věci na práci. Prezentaci na plátnu pustil v jakémsi zrychleném módu a testy kupodivu splnili všichni na výtečnou. Bez výjimky. Zapomněl jsem také zmínit, co předcházelo před osvětou. Výkoňák, jehož tempo pobíhání se nezpomalilo, nás vybavil sešítky, tužkami a fixkami, pastelkami a jinými psacími potřebami. Navíc se nás neustále ptal, jestli nic nepotřebujeme a nic nám neschází. Jen díky této péči jsme mohli na papír naškrábat své iniciály a zaškrtnout správné odpovědi dle nápovědy (teda co to povídám).

Další nutností, která musela být spáchána před odjezdem na ubikace bylo fasování. Doplnit jsme museli jak materiál, tak hlavně zbraně. Zde byl opět konstrast oproti minulým cvičením naprosto zjevný. Na stůl jsem dostal vyskládané věci a podpis dodám jinde. Žádné zdržování. Navíc nám bylo řečeno, že nezáleží na tom, jestli to budeme anebo nebudeme nosit. Prostě to máme nafasovat a basta. Zbraně dle všeho neměly žádné předchůdce, protože někteří chudáci museli trhat ještě igelit naplněný vazelínou. Kromě pana kapitána a několikrát zmíněného výkonného praporčíka jsme měli možnost seznámit se s dalšími členy roty. Někteří nám nechávali svoje mínění zcela zatajené, někdo se bavil se stejným humorem s vlastními i s námi a jeden četař nám svou nevoli dával najevo přímo okatě. Soudit den před večerem se nemá, ale tady jsme byli s Ondrou za jedno, že nás prostě nemá rád.

Na nástup, který následoval, jsme se dostavili se vším, co jsme měli u sebe. Dokonce i s povolávákem, který doposud nikdo nechtěl vidět (a taky nebude). Vydrápali jsme se do Tater (luxus v podobě žebříčku jaksi chyběl) a byli odvezeni za hlavní areál, kde se nacházejí další výcvikové prostory základny. Jakmile se asfaltka změnila v panelovku (která nenechala jediný zadek na lavici), vrátili jsme se o dobrých 40 let nazpět. Vystoupili jsme v prostoru obehnaného tři metry vysokým plotem z vlnitého plechu, nacházejícího se uprostřed lesa. Že jsme kousek od civilizace se dalo věřit jen těžko. Z několika koutů, kam až jsme dohlédli ná nás vykukovali staré Tesko baráky (nepleťte si s dnešními a moderními). Jedním dechem jsme s Mírou v naprostou stejnou chvíli zašeptali shodně "Pripjať".

Ženy budou odděleny od mužů, to bylo striktně dané, ale pan kapitán dal velitelům možnost rozhodnout se, jestli budeme chtít bydlet se svým mužstvem. Samozřejmě jsme souhlasili a vydali se k přebírání pokojů. To na mě působilo celkem zmateně, ale nakonec jsem to dal. Na dveřích, kde byla cedulka s nápisem jídelna nikdo nesmí spát - přes to, že tam byly postele. To bude učebna. Z učebny, to byly dveře vedle, bude jedna ložnice a pak si máme své lidi rozmístit kde chceme s tím, že když nám budou chybět postele, máme je vzít odevšaď, ale hlavně z jídelny. Tedy z učebny. Jak jsem říkal, bylo to trochu zmatené, ale protože já měl v družstvu jen dva chlapi, prostě jsme si zabrali místnost se třemi postelemi a nic jsme řešit nemuseli. Zato Ondru čekalo celkem zajívamé logistické cvičení. Postele byly totiž rozměrově větší, než prostor potřebný pro manipulaci. Tu a tam se z chodby ozývalo skřípání a drcnutí, ale popravdě, bylo toho málo co zničit.

S Danem a Mírou jsme se pustili do zabydlování. A protože krom kavalců nebyl v pokoji přítomen jiný nábytek, došli jsme si ještě pro jednu postal na odkládání zbytečností. Čas zbývající do nástupu nebylo možné využít vybalováním a srovnáváním věcí (jen jsem si povlékl matraci a vybalil spacák), hodnotili jsme právě uplynulý den a vyprávěli si události, které nastaly od našeho posledního společného setkání. Samozřejmě většina souvětí byla zakončena bujarým smíchem. A stejná nálada byla slyšet i z ostatních pokojů.

Na nástupu nám pan kapitán přečetl denní rozkaz na následující den, dal prostor pro stížnosti a dotazy a oznámil nám, že v rámci dobrých vztahů budeme mít k dispozici sušárnu. Jakmile viděl naše nechápavé pohledy, dodal, že jeho nápad, aby hadry schnuly na nás nebyl brán v potaz. Prostě a jednoduše, musíme se mít jako v bavlnce abychom si nestěžovali, nebo se někdo bude hněvat. Už nám bylo jasné, proč jsme pořád dotazování, jestli nám nic nechybí a máme všechno. Po nástupu se jelo na večeři, která se sestavovala z hlavního chodu a jakéhosi přídavku (ten si máme nechávat na večer). Letní večer poskytoval ještě dostatek světla, abychom mezi baráky mohli probrat detaily zítřejšího zaměstnání. Hlavně všech čtyř střeleckých cvičení.

Většina z nás již zbraň držela, ale chápali jsme, že dokonale nás seznámit s tím, co se bude dít na palebné čáře je nutnost. Nikdo však netušil, že se z obyčejného přebíjení stane celkem náročná matematická úloha. U cvičení, mám dva zásobníky po pěti a nebo po deseti a všechno pošlu do terče jsme se tolik nezdrželi. Opravdový problém nastal při dopočítávání počtu nábojů při dvou zásobnících. Abych si tuhle zapeklitost nenechal jen pro sebe, podělím se.
Mám dva zásobníky. V jednom je 5 nábojů, ve druhém 3. Do pistole vsunu zásobník s pěti a dvakrát vystřelím. Vyndám zásobník a dám tam druhý. Vystřelím zase dvakrát. A teď to přijde. Kolik je nábojů v zásobníku, který mám vyndaný a kolik je v zásobníku, který mám ve zbrani?
Dalo nám to chvilku zabrat, než panu kapitánovi zase začaly vycházet kulky :) a papír na prezentační tabuli byl téměř celý pokreslený, ale k výsledky jsme se dobrali.

Další program nebyl. Vlastně vyčistit si zbraň a připravit jí na zítřejší střelby. V kruhu družstevním jsme seděli pod korunami stromů, hadrem přetírali kovové součástky zbraně a kecali. Tato odpočinková aktivita nám vydržela až do desáté večerní. Poté jsme se odebrali do cimry, vyzkoušeli sprchy a šli spát. Oči jsem zavíral s tím, že zatím přestoupení nelituji a těším se, co bude zítra.

PS: Jestli si chcete ověřit ty počty, tak ve vyndaném zásobníku jsou 2 náboje a zásobník ve zbrani má jeden náboj. Jedna střela je totiž v komoře :)

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 27.07.2021 23:02:33

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Jak nám nic nechybělo

Zatímco malým dětem (a některým dospělým) se stačí těšit na Vánoce jen rok, členové nově vzniklé jednotky aktivních záloh u 26. pluku museli čekat přes dva roky, než mohli konečně otevřít velkou krabici s překvapením v podobě cvičení (prezenčním, ne dálkovým). Jako na jehlách jsme sledovali novinky a nařízení a bály se zpráv oznamující zrušení našeho turnusu. Naštěstí k ničemu tak beznadějnému nedošlo a i posledních pár dní přes nástupem to vypadalo, že máme zelenou. Musím se přiznat, že jsem za ty dlouhé měsíce trávené v vojnoprázdnu zvažoval své další působení v maskáčích. Asi týden před začátkem cvičení mě kontaktovalo personální oddělení armády s tím, že pokud chci prodloužit kontrakt, mám bezodkladně a obratem zaslat svou žádost o prodloužení. Naštěstí byl pan praporčík hodně shovívavý a když jsem ho požádal, jestli by posečkal na mé rozhodnutí do příštího týdne, vyhověl mi. V sobotu jsem si balil s tím, že to možná je naposled.

2. díl: Jak jsme házeli jiskry

Vzhledem k tomu, že jsme 18+ (jak rád a velmi často zdůrazňoval pan kapitán), bylo na každém z nás v kolik si provedeme osobní budíček. Žádné řvaní na chodbě se nekonalo a my procitli po zvykových výplodech loudících se z mobilu. Bylo něco před šestou hodinou. Trochu mi dělalo problémy, rozkoukat se a rozpoznat místnost, ve které jsem se probral. Ale maskáče přehozené přes rantl bidla mě nenechaly dlouho na pochybách. Vplul jsem tedy do nich, uskutečnil násilné probrání vodou a chystal si věci na dnešní den. Hlavně nic důležitého nezapomenout.

3. díl: Instruktor je bůh

Přesvědčení o dokonalé připravenosti mi vydrželo až do rána, které přineslo zamračenou oblohu a bylo více než jasné, že bude pršet. Narychlo jsem tedy narval do batohu ještě goráč a poncho (víc jsem nemohl a ani neměl). Navíc mi při ploužení se po chodbě byla divné, že tam zevlím naprosto sám. V umývárce, ani na toaletách ani noha. To bylo více než podezřelé. Chvilku jsem tuhle skutečnost ještě vstřebával, ale pak propadl zoufalství a fakt, že je čtvrt na sedm šel oznámit Ondrovi do jeho pokoje. V něm vládlo naprosté zatemnění a spánek. Zkontroloval jsem znovu ciferník a vyloučil svůj omyl. V pravém rohu se postava ve spacáku zavrtěla a věnovala mi rozespalý pohled. Byl to Ondra. Jako šprt nosící švestičky ze zahrádky jsem Ondrovi oznámil, že je nejvyšší čas. Ale zděšeného výrazu a urychleného vstávání jsem se nedočkal. Ondra mi oznámil, že pan kapitán včera u stolu prohlásil, že se budíček posouvá. A já tam u toho jaksi nebyl.

4. díl: Když je ošklivo, nelétá se

Pátek by se dal považovat za výjimečný a pro nás, jakožto nové členy jednotky, za sváteční den. Po snídani nás čekal nástup pluku, kde bychom měli být oficiálně uvítání a přijati mezi modré barety. Počasí se nám trochu zakabonilo a během čekání ve tvaru začalo jemně pršet. My jsme samozřejmě nedali jakékoliv pohoršení najevo. Nemohli jsme se před profíky shodit a zapsat se jako baby. Takže jsme v pohovu stáli a vesele mokli.