Když byl praporčíkem (přes dva metry vysoký obr s fotoaparátem na krku) zavelen pozor, před útvarem se objevil pan podplukovník. Tentokrát nikoho nevyzval k odtučňovací kůře, ale pustil se do shrnutí uplynulého týdne a prozradil, co se bude dít v následujících dnech. Plány se nás samozřejmě netýkaly, ale bylo zajímavé poslouchat, jaké úkoly se v rámci jednotky plní. Když déšť zesílil, dorazil i pan plukovník. Jestli do té doby tu a tam u nás někdo špitl, nyní zavládlo hrobové ticho.

Na rozdíl od velitele roty on směřoval svá slova hlavně k nám. Spokojeně hodnotil to, co se od jiných úst dostalo k jeho uším a vyjevil nám své vidiny do budoucna. Z jednotky nevycvičených partyzánů (což jsme skutečně zatím byli) postavit rotu ochrany v plném stavu. Jeho řeč se mi líbila (a nejen mě). Poukázal na nutnost neustálého zdokonalování jednotky a prioritu stanovil v co nejrychlejším termínu sloučit výcvik náš a profíků. A protože každá mince má i druhou stranu, nechal se slyšet, že pokud nebude počet vojáků v rotě po další cvičení stoupat, nemá cenu pokračovat ve výcviku, protože jak zdůraznil, pro dvacet lidí se to nevyplatí.

Zatímco ostatní oddíly dostali rozchod, pan plukovník s vrchním praporčíkem se přesunuli před nás a my byli dekorování domovenkou útvaru. Na rukáv jsme si jí zatím přilepit nemohli, neboť jsme obdrželi jen samotnou látku se symbolem a suchý zip na rubové straně chyběl. Proč tomu tak bylo nám pan praporčík hned vysvětlil. Když se zakázka zadá bez sucháče, je o sedm kaček levnější a při tom počtu vojáků to dělá balík. Nejdříve jsme se sborově zasmáli, ale pak pochopili, že to bylo myšleno zcela vážně.

Všichni členi velitelského sboru byli pozváni na kobereček k panu plukovníkovi. Velmi rád by uvítal zpětnou vazbu na cvičení, naše nadřízené i spolubojovníky. To bylo něco pro mě. Se svou trémou se postavit tváří v tvář třem zlatým hvězdám. To bude něco. Ale poslechnout jsem musel. Uvedení jsme byli do velké kanceláře, jehož velkou část tvořily stoly spojené do písmene U. Protože sedm lidí (čtyři velitele, plukovník, podplukovník a vrchní praporčík) nezabere takové množství, spokojili jsme se s polovinou. Slovo si vzala samozřejmě nejvyšší šarže a víceméně zopakovala to, co jsme slyšeli na nástupu. To v nás ale vzbudilo hřejivý pocit, že se tu informace nemění každých deset minut. Pak jsme dostali slovo my. Hodnocení se pramálo lišilo od toho, co jsme řekli panu nadstrážmistrovi. Byli jsme prostě spokojeni, nadšeni a nelitujeme vstupu do jednotky.

Vrchní praporčík se také ujal řečnického prostoru (pan podplukovník nemluvil vůbec) a první větou poslal obě zlata pryč. Chtěl si promluvit bez nich. Klapnutím dveří se usadil daleko pohodlněji a navodil tak přátelštější atmosféru. Navíc nás ubezpečil, že co se tu projedná, zůstane mezi námi. Jediné dvě věci, co zazněly navíc, byly Ondrou vyslovené obavy, že tlak, který je daný na naše sloučení s profíky je dán nízkým počtem lidí v jednotce a potřebují někoho, kdo si bude bouchat služby. A to jaksi není zrovna věc, do které bychom se s radostí hnali. Ovšem opak byl pravdou, jak nám pan vrchní praporčík následně vysvětlil. Postáváním u plotu se nic nenaučíme. Sloučení dává smysl v tom směru, že se rychleji rozkoukáme. Oddechli jsme si. Jediný otazník, s kterým jsme si nevěděli rady byl vysvětlen. Druhou věcí byla starostlivost o naše pohodlí, s kterou jsme se během cvičení setkávali. Vrchní praporčík se zasmál a podotkl, že to se u pilotů stává. "Jsou rozmlsaní a když je ošklivo, nelétá se".

Po připojení k jednotce (a opakovaném vyzvídání, co jsme tam dělali) se konalo přezkoušení nabitých vědomostí. V duchu maturity jsme dostali úkol a po malých skupinách byli prověřování z teorie i praxe. A stejně jako u zkoušky dospělosti se ti nezkoušení probírali na poslední chvíli materiály. I já jsem si opakoval odečet souřadnic a šprtal technická data RF-13. Ovšem okno se dostavilo v naprosto jiné disciplíně. Nebyl jsem schopný uvázat liščí smyčku na kapitánův samopal. Až poté, co jsem se si provazový manévr vyzkoušel nanečisto na noze od stolu, byl jsem úspěšný. Rádiové spojení jsem navazoval přes ruce svého spojaře - Dana. Já předával rozkazy, které jsem dostal od pana kapitána a vykonávat je musel Dan. Jak krásná dělba práce.

Bez výjimky jsme všichni prozkoušením prošli. I když den byl zhruba v polovici a dle operačního plánu bylo co dělat, pan kapitán zbytek výcviku zrušil, protože potkal několik polehávajících a zívajících vojáků. Považoval to za akt unavenosti a vyčerpanosti a nechtěl nás dál zatěžovat. Ale dle jeho slov jsme ho pořádně nasrali. Zbytek dne bylo tedy volno a my lehce začali balit věci. Před večeří se s námi rozloučil pan četař, který jel zapít nově narozené dítě svého kamaráda a to je prý daleko lepší důvod, než vidět dál naše ksichty. I my jsme mohli trochu upustit páru. Dostali jsme totiž zelenou na uspořádání společenského ohně. Výkoňák nám nabídl dovést mimořádný proviant včetně nealkoholického pivka a své slovo dodržel. Se setměním zahořel oheň, opékaly se buřty a rokovalo se. Nad čím jiným, než nad uplynulým cvičením. Protože já toho měl za ty dny celkem dost, do svého pelechu jsem se odebral celkem brzy (na rozdíl od ostatních).

Sobotní program nabral rychlý spád. Vrátili jsme zbraně, vrátili jsme materiál, přičemž něco nám zůstalo a byli podrobeni výstupní zdravotní prohlídce. Taky jsme nafasovali plnou igelitku jídla za ušlé diety. Ovšem, že je to pouze za aktuální den a že další čtyři tašky ještě dostaneme, to mě šokovalo. Domů, kam mě hodil zase Michal, jsem tedy přijel s novou výstrojí a horou poživatelného jídla (nechyběla bonboniéra a ovoce). Loučil jsem se velmi nerad a ještě před tím, než jsem opustil kasárna, propadal smutku. Na druhé straně se ve mě znovu objevila hrdost, že patřím k vojákům a že moje snažení má nějaký smysl. Všem (instruktorům i spolubojovníkům) děkuji za skvělé cvičení a těším se na další.

PS: Abych předal Radkovi (jakožto veliteli) report pěkně za tepla, sešli jsme se v patnáct hodin u Letenského zámečku. K mé velké radosti se této výzvy chytli i další vojáci a do večera se společnost pěkně rozšířila.

PPS: Přikládám článek o prvním cvičení jednotky z pera jiného autora.