Protože nebe je modré

3. díl: Instruktor je bůh

Přesvědčení o dokonalé připravenosti mi vydrželo až do rána, které přineslo zamračenou oblohu a bylo více než jasné, že bude pršet. Narychlo jsem tedy narval do batohu ještě goráč a poncho (víc jsem nemohl a ani neměl). Navíc mi při ploužení se po chodbě byla divné, že tam zevlím naprosto sám. V umývárce, ani na toaletách ani noha. To bylo více než podezřelé. Chvilku jsem tuhle skutečnost ještě vstřebával, ale pak propadl zoufalství a fakt, že je čtvrt na sedm šel oznámit Ondrovi do jeho pokoje. V něm vládlo naprosté zatemnění a spánek. Zkontroloval jsem znovu ciferník a vyloučil svůj omyl. V pravém rohu se postava ve spacáku zavrtěla a věnovala mi rozespalý pohled. Byl to Ondra. Jako šprt nosící švestičky ze zahrádky jsem Ondrovi oznámil, že je nejvyšší čas. Ale zděšeného výrazu a urychleného vstávání jsem se nedočkal. Ondra mi oznámil, že pan kapitán včera u stolu prohlásil, že se budíček posouvá. A já tam u toho jaksi nebyl.

úterý 22.06.2021 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDE (polohy a umístění) Praha a okolí /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR /
KDY (období a interval) léto / více dní /

Na snídani jsme se tedy vydali o trochu později a následující dny se tento časový posun stal pravidlem (což bylo velmi příjemné). Další úpravy se v zaběhnutých kolejích nekonaly a kromě diametrálně odlišného počasí se den odvíjel vlastně stejně jako ten předchozí. Byli jsme znovu odvezeni na střelnici, kdy jsme tentokrát začínali s trefováním terčů jako první. Opět jsme projížděli tři cvičení. Zásahy díky vydatnému dešti ničily terč daleko brutálněji a počet zásahů se někdy hledal velmi obtížně.

Při jednom doplňování munice mě výkonný praporčík upozornil na blížícího se pana podplukovníka. Oznámil mi, že naše družstvo nebude rozhodně kontrolováno a zlatem dekorované osoby se nemám všímat. Ovšem opak byl pravdou. Velitel roty si to namířil přímo k nám a nic mě od dramatického výstupu nezachránilo. Postavil jsem se do nejlepšího pozoru, jaký jsem byl schopný vytvořit, vysekl ruku k pozdravu a velmi nejistě začal s představením. V hlavě mi donekonečna létaly pochyby, jestli jsou opravdu dvě hvězdy jen podplukovník. Jakmile jsem doblekotal své hlášení, pan podplukovník se na mě usmál a vytkl mi moje mumlání. Dle jeho slov muset zapracovat na přidání hlasitosti. K smysluplnosti obsahu se raději nevyjadřoval. Na adresu výkoňáka, který se v boudičce výdejně munice smál pronesl jen to, že bude muset zhubnout. Jelikož jsem toto zhodnocení k různým osobám již několikrát slyšel, zřejmě bude pan velitel figurovat v rámci kampaně za zdravé stravování.

Dostříleli jsme právě ve chvíli, kdy se déšť přeměnil ve slejvák. Po nás nastoupilo první družstvo, kterého jsme opravdu litovali. Otázka, jestli pláštěnka, anebo goráč tento nápor vydrží byla naprosto lichá v poměru toho, že se družstvo brodilo do půli lýtek ve vodě. My jsme se šli schovat pod střechu (celkem fungující) dřevěné boudy. Pan rotný - další z instruktorů, s kterými jsme ještě neměli tu čest - nás posadil k mapám a začal instruktáž o tom, jak se orientovat v mapách, jak najít bod dle souřadnic a samozřejmě jak vyčíst koordináty určitého objektu. Tématu, kterému jsem se vždy obloukem vyhýbal, protože jsem tomu nerozuměl, jsem poslední dobou přišel na chuť. A za těch několik desítek minut trávených nad mapou s pravítkem jsem se v některých vědomostech utvrdil a některé obzory si ještě rozšířil. Samozřejmě netvrdím, že už nikdy nezabloudím, ale mohu říci, že práci s mapou celkem obstojně zvládám. Hurá.

Naše topografické snažení přerušila "rychlá spojka" (alespoň tak se voják zahlásil) s tím, že se máme odebrat ke sbírání hilzen. Střelba evidentně skončila a bylo potřeba uvést střelnici do původního (alespoň v rámci možností) stavu. V předklonu jsme šmátrali v kalužích a hledali na dně zbytky nábojnic. Aktivita, kterou jsme předváděli, připomínala dle mého sázení v rýžových polích nacházejících se daleko na východě. Když byly krabice od nábojů dostatečně naplněné, další sbírání bylo odpískáno.

Doma jsme se převlékli a pustili se do sušení. Nevím, jak ostatní, ale nikdo z našeho pokoje nevyužil nabízené sušárny. Hadry jsme umístili na trubky, které nám procházely pod stropem. Zbytek dne utekl celkem plynule. Dokonce tak rychle, že jsem zapomněl, co se až do večera událo. Nebyl však čas na zahálení. Po chvilce nás zahnaly do učebny (která byla jídelnou) a započala osvěta RF-13. Základy radiokomunikace jsem sice měl, ale rozhodně jsem uvítal fakt, že začneme hezky od začátku. Navíc samotnému vedení spojení předcházelo velmi podrobné seznámení s přístrojem. Ke každému čudlíku a pro každý údaj na displeji jsme dostali informaci, proč a k čemu tam je. Školení vedl námi oblíbený instruktor nadrotmistr, který i v tomto oboru předvedl velmi silné znalosti. Aby taky ne, když to dělal přes deset let. Žádné "na to nesahejte", anebo "to nepotřebujete vědět" se nekonalo a mě se zdálo, že jsem konečně schopen použít vysílačku lépe, než jako těžítko. Když jsme byli schopni naladit frekvenci, přepnout kanál a já pochopil rozdíl mezi multiplexem a duplexem (nemyslím ten podnik), plynule jsme přešli na správnou komunikaci. A to byla taky věda.

Snad si pamatuji správně, že Dan nám zajistil tekuté (ale nealkoholové) zpříjemnění večera. Dobrovolně jsme si za domácí úkol vybrali naučit se hláskovací tabulku (zatím jen v mateřském jazyce). Uvelebili jsme se na bidlech a dokola opakovali: Adam - Božena - Cyril - Čeněk... A taky jsme začali praktikovat doporučení pana kapitána a večer zkonzumovali přídavky. Hlad byl přeci jen silnější než vůle necpat se na noc.

Ocitli jsme se uprostřed výcviku a stále převládalo nadšení, na tvářích bojovnic a bojovníků byly vidět úsměvy a pokud jsme hodnotili dosavadní průběh, převládala pozitiva (vlastně nám nevadilo nic). Střelné zbraně jsme pro další dva dny (které budou v článku popisovány) vyměnili za jiné techniky. Úkoly byly stanoveny na seznámení se se základy slaňování, prohledávání osob na KPM a zvládnutí obsluhy rádiové stanice včetně vedení komunikace. Obloha se vyjasnila a my mohli cvičit pod širým (a modrým) nebem.

Prohledávání osob probíhalo paralelně s horolezeckou přípravou. Naše polovina se rozprostřela po betonovém plácku, rozdělila se do dvojic (či trojic) a zkoušeli jsme si divadelní představení. Jedním aktérem byl návštěvník kontrolně propouštěcího místa, druhým byl kontrolor. I když jsme měli v postupech drobné nedostatky, několik odborníků (pro které byla probíraná látka dennodenním chlebem) nás neznalé nenechali tápat. Vysvětlovali, opravovali a upozorňovali. Po prvních zkušebních a negativních prohlídkách jsme si zvedli laťku a kontrolovaný přestal být jen poslušnou ovečkou.

Samozřejmě se z běžné prohlídky nestala scéna z akčního filmu (i když někteří by o to stáli), ale zkoušeli jsme si navzájem pozornost a kladli si překážky. Jednou z nejhůře odbouratelných chyb bylo pro mě neprosit a neděkovat. Zdá se to možná jako projev nevychovanosti, ale smysl mi to dává. Scéna, kdy kontrolor prosí padoucha vyzbrojeného pistolí a zlými úmysly, aby si odložil pásek je více než úsměvná. Abych byl upozorňován na nedostatky, záměrně jsem si vybíral lidi, kteří mají v prohledáváním praxi. Když jsem se dostal do spárů Michala, propadl jsem čirému zoufalství. I přes to, že jsem byl (opakovaně) upozorněn na fakt, že Michal je mistrem v ukrývání a prohledávání jsem věnoval velkou pozornost (dokonce jsem jeden nůž našel), si Michal poté, co jsem ho označil za zkontrolovaného a čistého, vytáhl z útrob skládací nůž. Bohužel se nejednalo o malou rybičku, ale o čepel dlouhou zhruba 10 centimetrů.

Když jsme se přesunuli na místo vytyčené pro lezecké základy, byly pro nás připravené sedáky a kus lana. Já jsem naposledy šmodrchal uzle na základní škole, coby člen tábornického oddílu. Od té doby se mi tu a tam povede udělat uzel na tkaničce, jinak nic. Pan nadrotmistr se k výkladu postavil opět svým osobitým a nám naprosto vyhovujícím způsobem. Netrvalo dlouho a my se po krátké kontrole materiálu soukali do postroje. Musím říci, že jsem si připadal hodně komicky a měl jsem pocit, jako že jsem na sebe oblékl o pět čísel menší spoďáry. Ale co by člověk neudělal pro záchranu života. Naučil jsem se osmu, dvojitou osmu, lodní uzel a jeho poloviční verzi, liščí smyčku a Prusíkův uzel. Ověření, zda jsme vyloženou látku pochopili, prováděl instruktor prakticky - navíc ještě soutěžně. Netrvalo dlouho a uzle jsme mrskali jako zkušení vazači. Během této fáze výcviku mezi nás opět zavítal pan podplukovník. Důvody jeho zájmu nám známé nejsou, ale my jsme to brali jako fakt (ne jako nutné zlo). I když mezi instruktory a velitelem vládl velmi profesionální vztah, dovolil si pan nadrotmistr mazácký výstřelek v podobě zvolání (které následovalo celé svěřené družstvo) "velitel roty je bůh". Pana podplukovníka to očividně potěšilo. Když jsme druhý den byli podrobeni krátkému ověření vědomostí, byli jsme pochváleni. Kupodivu mi v té palici něco z těch uzlů zůstalo.

Dvě poloviny dvou dnů jsme věnovali taktice. Široká louka nacházející se nedaleko našich ubikací poskytovala dostatek možností k trénování drilů. Tady nás řídili téměř všichni instruktoři (pan kapitán se jen koukal). Navíc se pan četař, který k nám ze začátku moc sympatií neprojevoval (spíše naopak) ukázal jako příjemný chlapík. Právě z jeho úst zazněla první z vojenských žargonů. Ptal se nás totiž, "kdo si prolil kvér, když budeme mít slepice". Chvilku jsem čučel a chtěl poukázat na to, že k večeři je vepřové, ale díkybohu jsem tu blbost spolkl a pochopil. Opět jsme začali základem a ze všech možných manévrů projeli ten nejjednodušší. Loupání. I když se asi páni instruktoři v první chvíli domnívali, že to budeme mít odcvičené rychle, opak byl pravdou. Když po jednom nácviku bez střelby a bez ochrany sluchu zavládl v jednotce naprostý chaos, první velká chyba byla na světě. Neřveme na sebe a neopakujeme příkazy.

Pan kapitán byl z faktu, že celé odpoledne až do večera opakujeme jen tohle, poněkud rozladěný. Ale instruktoři hovořili jasně. Dokud to nedáme na dostatečnou, nemá cenu pokračovat. Ovšem dosáhnout spokojenosti bylo velmi obtížné, neboť instruktoři nám laťku při každém dalším nástřelu zase o kousek zvedli. Navíc jsme se na velitelských postech střídali a kromě směru nástřelu přicházeli i ranění. Každý jeden pokus o zvládnutí akce byl posléze hodnocen. A pořád to nebylo ono. Za ten jedno odpoledne jsem lehce ochraptěl a trpěl občasnými výpadky hlasu. Ale snaha se cenila a tak jsem dál řval jako tur.

Ve čtvrtek jsme se konečně dostali ještě k oponě. Jelikož je tato taktika krapet složitější (kvůli směru nástřelu a možnosti směru a velikosti jednotky, které se budou stahovat), postup k dokonalosti byl daleko pomalejší. Ke střelbě se navíc přidal i faktor vytvoření clony dýmem. Shrnuto a podtrženo, těžko na cvičišti, na bojišti ještě horší. A to nás to obtížnější a složitější teprve čeká.

Jak jsem již zmínil, kromě ovládání radiostanice jsme se měli zdokonalit i ve vedení radiokomunikace. Pan kapitán s panem nadrotmistrem byl velmi neúprosný a jakoukoliv drobnou chybu, jakékoliv odchýlení od standardu bez prominutí trestal. I když jsme zkoušeli jen navázání spojení, jeho kontrolu a předání zprávy, omylů vnikaly kvanta. Ovšem nic nevypovídá o tomto stavu lépe než tvrzení, že "cvičení dělá mistra". Zapomněl jsem podotknout, že za těch pár dní jsem si udělal více poznámek, než za celé předchozí léta. Rozhodně to ale stálo za to, protože jsem se k nim dost často vracel.

Konec dne poznamenala jedna smutná událost. Pan nadrotmistr nás svolal a nechal nás zaujmout "pohodlný" tvar. To znamenalo, že jsme si dřepli do trávy a udělali si pohodlí. Nejprve nám oznámil, že dnešním dnem jeho působení mezi námi končí a rád by shrnul uplynulé dny. Současně nás požádal o zpětnou vazbu k němu, výcviku a ostatním instruktorům. Celé to probíhalo v dost neoficiální atmosféře, kterou navíc pan nadrotmistr podtrhl tím, že si strhl hodnost a jmenovku. Byl to rozhovor mezi stejně rovnými. Během zhodnocení zněla, zcela nepřekvapivě, hlavně chvála, ale tu a tam se objevili připomínky či dotazy. Pan nadrotmistr chtěl vyjádření od každého z nás, takže postupně zval jednoho po druhém. Jen nevím, proč zrovna na mě zapomněl :D. Rozloučil se více než velkolepě, za bouřlivého zvolání "instruktor je bůh".

Jako každý den se večer celá parta sešla mezi baráky a čistili jsme zbraně. A u toho si povídali. No, možná jsem to otočil a my dávali hlavní důraz kladli na to povídání a šmudlání hadrem brali jako vedlejší produkt.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 01.09.2021 20:01:51

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Jak nám nic nechybělo

Zatímco malým dětem (a některým dospělým) se stačí těšit na Vánoce jen rok, členové nově vzniklé jednotky aktivních záloh u 26. pluku museli čekat přes dva roky, než mohli konečně otevřít velkou krabici s překvapením v podobě cvičení (prezenčním, ne dálkovým). Jako na jehlách jsme sledovali novinky a nařízení a bály se zpráv oznamující zrušení našeho turnusu. Naštěstí k ničemu tak beznadějnému nedošlo a i posledních pár dní přes nástupem to vypadalo, že máme zelenou. Musím se přiznat, že jsem za ty dlouhé měsíce trávené v vojnoprázdnu zvažoval své další působení v maskáčích. Asi týden před začátkem cvičení mě kontaktovalo personální oddělení armády s tím, že pokud chci prodloužit kontrakt, mám bezodkladně a obratem zaslat svou žádost o prodloužení. Naštěstí byl pan praporčík hodně shovívavý a když jsem ho požádal, jestli by posečkal na mé rozhodnutí do příštího týdne, vyhověl mi. V sobotu jsem si balil s tím, že to možná je naposled.

2. díl: Jak jsme házeli jiskry

Vzhledem k tomu, že jsme 18+ (jak rád a velmi často zdůrazňoval pan kapitán), bylo na každém z nás v kolik si provedeme osobní budíček. Žádné řvaní na chodbě se nekonalo a my procitli po zvykových výplodech loudících se z mobilu. Bylo něco před šestou hodinou. Trochu mi dělalo problémy, rozkoukat se a rozpoznat místnost, ve které jsem se probral. Ale maskáče přehozené přes rantl bidla mě nenechaly dlouho na pochybách. Vplul jsem tedy do nich, uskutečnil násilné probrání vodou a chystal si věci na dnešní den. Hlavně nic důležitého nezapomenout.

3. díl: Instruktor je bůh

Přesvědčení o dokonalé připravenosti mi vydrželo až do rána, které přineslo zamračenou oblohu a bylo více než jasné, že bude pršet. Narychlo jsem tedy narval do batohu ještě goráč a poncho (víc jsem nemohl a ani neměl). Navíc mi při ploužení se po chodbě byla divné, že tam zevlím naprosto sám. V umývárce, ani na toaletách ani noha. To bylo více než podezřelé. Chvilku jsem tuhle skutečnost ještě vstřebával, ale pak propadl zoufalství a fakt, že je čtvrt na sedm šel oznámit Ondrovi do jeho pokoje. V něm vládlo naprosté zatemnění a spánek. Zkontroloval jsem znovu ciferník a vyloučil svůj omyl. V pravém rohu se postava ve spacáku zavrtěla a věnovala mi rozespalý pohled. Byl to Ondra. Jako šprt nosící švestičky ze zahrádky jsem Ondrovi oznámil, že je nejvyšší čas. Ale zděšeného výrazu a urychleného vstávání jsem se nedočkal. Ondra mi oznámil, že pan kapitán včera u stolu prohlásil, že se budíček posouvá. A já tam u toho jaksi nebyl.

4. díl: Když je ošklivo, nelétá se

Pátek by se dal považovat za výjimečný a pro nás, jakožto nové členy jednotky, za sváteční den. Po snídani nás čekal nástup pluku, kde bychom měli být oficiálně uvítání a přijati mezi modré barety. Počasí se nám trochu zakabonilo a během čekání ve tvaru začalo jemně pršet. My jsme samozřejmě nedali jakékoliv pohoršení najevo. Nemohli jsme se před profíky shodit a zapsat se jako baby. Takže jsme v pohovu stáli a vesele mokli.