Po X-té bez bab

3. díl: Jak jsme jezdili osmiválcem

Na počátku třetího (zřejmě nejkritičtějšího) dne se odehrály dvě katastrofy. Nejprve nás opustil Lukáš, kterého rodičovské povinnosti odvály na druhou stranu republiky a pak díky nevhodně zvolené obuvi přišel Milda málem o kus nohy a vypadalo to na první amatérsko-akutní amputaci v dějinách Chlapské jízdy. Naštěstí se hlavy moudrých (kde jsem byl si nepamatuji) shodly na tom, že zranění nejsou tak vážná a nohu Mildovi ponecháme. Ošetření bylo tedy provedeno výměnou bot. Abych nedělal negativní reklamu, uvedu jen, že pro dlouhodobé udržení zdravých dolních končetin, nedoporučuje se opatřovati si obuv o půl čísla menší. No a pak udělal Zdenda vajíčka a všichni jsme měli zase dobrou náladu.

sobota 12.06.2021 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / sever /
KDO (osoby a obsazení) Jiřík / kamarád(i) / kolega(ové) / Lukáš / Milda / Mirďák / Zdenda /
KDY (období a interval) jaro / více dní /
PROČ (důvody a účely) Chlapská jízda /

Dlouhodobým pozorováním vývoje počasí jsme odhalili, že má být ošklivo, zamračeno a velmi pršivo. Nikomu se tedy nechtělo vyrazit někam daleko, abychom museli následně prchat a zbytek dne strávili sušením a hledáním šňůry, na které ještě nic nevisí. Právě z tohoto důvodu jsme zvolili cílem dnešní procházky blízké vodopády. Trojici skalních útvarů po nichž bujaře proudí Jedlová navíc doplňují Pekelné skály. To jsme prostě museli vidět. Zřejmě abychom neurazili těch jeden a půl kilometrů moc rychle, vzali jsme to na partyzány přes mlází, opakovaně překonávali vodní tok (plaváčkem se nestal nikdo) a Jiříka, který jako jediný šel spořádaně po turistické stezce, po očku kontrolovali, aby se nám neztratil. Přírodní krásy nás pohltili, stejně jako ostatní návštěvníky, kteří na několika místech vytvářeli fronty, aby si mohli cvaknout do virtuálního albíčka své selfíčko (někdy byla zapotřebí i změna vizáže).

Vodopád Jedlové stál skutečně za těch několik vystoupaných metrů. Ve vzduchu ale visela otázka co s načatým dnem. S rozřešením přišel Jiřík, který poté, co se dostatečně pokochal padající vodou prohlásil "já bych šel dál". A bylo. Pokračovali jsme po modré v naději, že stahující se mračna nás jen straší a po čtvrt kilometru pokračující lesní pěšinky se ocitli na tom nejnudnějším a nejdelším úseku, co jsme kdy zažili. Před námi se rozprostřela Mořská cesta, což byla dva kilometry rovná (v obou osách) cyklostezka. Nastalo tupé pochodování, kde víl byl v nedohlednu. Nicméně jsme nebyli nijak rozrušování úkazy, takže jsme měli dostatek času se znovu věnovat rozhovorům.

Naprosto bezchybnou navigací a díky orientačnímu smyslu, který ve skupině vládl (a díky kterému jsme ukončili bloudění jednš starší dvojici) jsme se ocitli až před rozcestníkem. Ten nám nabízel dvě možnosti. Buď si trochu nacpat břicha (přeci jen bylo kolem jedné hodiny odpolední), anebo se jít porozhlédnout po čihadlech. Kultura a chuť po poznání zvítězila nad dlabancem a my jsme zahli doleva. Trmácení mělo smysl. Rozhlednou bylo sice nazýváno patrové dřevěné lešení a pohled nám spočinul na apokalyptické krajině plné mokřadů bez jediného důkazu života, tu a tam doplněný o nevzrostlý, většinou uschlý smrček. Jasnou výhrou a zaslouženou odměnou bylo otevření Mírďákova pytlíku plného kyselých žížalek. I když kroutily šíleným způsobem obličejem, většina z nás si dala nášup. Zpáteční cesta, neboť byla znovu uskutečněna po panelové Route 66 nám způsobovala jisté bolestivé podněty. Jak se asi dalo tušit, Mildu bolel palec a nás ostatní nohy. Jen Jiřík se nechal slyšet, že ho bolí stehenní pásy.

Jakmile jsme dorazili k chalupě, většina z nás se schoulila na trávu a odmítala provádět jakýkoliv další pěší přesun. Ovšem tento fakt kolidoval s nutností doplnit žaludky. Nakonec se Martin zhostil role hostitele a naspal všech šest hladovců (včetně sebe) do svého drobečka. Jízda autem do něhož se leze po stupačkách a jeho kola zabírají zhruba polovinu lidského těla (a celý zadní kufr Mírova auta) byl nezapomenutelný zážitek. Prvním překvapením byl prostor. Já seděl s Mírou a Zdendou vzadu a na rozdíl od běžného vozidla jsme se ani v nejmenším neutlačovali. Jiřík si hověl na sedadle spolujezdce a Milda dostal samostatné kupéčko vzadu. Co mi ale opravdu vyrazilo dech byl bublavý zvuk, který se ozval po nastartování tohoto monstra. Když má člověk osm válců a koní pod kapotou jak v hřebčíně, nepotřebuje aby se motor honil ve vysokých otáčkách. Jako krále silnic nás Martin povozil po kraji a s mírným pátráním, kde nám dají najíst, nás dovezl až do Krmelce pod Tanvaldským špičákem. Objednali jsme si, usadili se venku a chvilku hodovali pod širým nebem. Z terasy nás vyhnal déšť, který meteorologové neustále slibovali. Lépe naplánovat to ani nešlo. Posilněni, spokojení a lehce odpočati jsme odjeli do chaty a chystali se na poslední večerní zábavu.

Program byl jasný. Po očistě a drobném oddechu (během kterého vznikla píseň "ho-vína") bylo potřeba redukovat množství jídla a pití v lednici. Neexistovala tedy jiná možnost, než to zporcovat. A jestli si někdo narval břicho při pozdním obědě, má smůlu. Abychom se připravili na možný příchod dalších dešťových přeháněk, vylepšili jsme s Martinem pergolu a velmi sofistikovaně (na připravené hřebíky) jí připevnili plachtu. Kromě deště nás tato bariéra odstiňovala i od poryvů větru. Do útulného domečku se nanosili potraviny a začalo se grilovat. Na roštu se postupně vystřídaly klobásy, panenka, plátky kuřecího a kabanos. Zatímco já jsem se cpal, až se mi dělali boule za ušima, Jirka se věnoval hazardu a velmi záludně si vsadil na fotbalový zápas. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, vsadil si na výhru, prohru i remízu s Ruskem. S úsměvem prohlásil, že prostě nemůže prohrát. Další aktivitou, která se pod plachtou strhla byla hra na pravdu. Ze začátku velmi jemné otázky byly posléze nahrazeny střelbou přímo na tělo. Nikomu se nic nestalo, všichni přežili. Od večera, až do pozdních večerních hodin se z míst, kde jsme tušili střed obce, ozývala živá hudba vypovídající o lokální zábavě. Míru se Zdendou tato skutečnost neustále přitahovala a když jsme se s Martinem odšourali do postelí, vydali se za písničkou. Jejich návrat jsem zapsal a nenechal se nikým a ničím vzbudit.

Na neděli nezbylo moc času, který bychom mohli trávit společně. Posnídali jsme, uklidili chalupu a následně jí předali bez jediné závady zástupci majitele. Na parkovišti jsme se rozloučili, popřáli si brzké setkání a já se s Mírou a Zdendou vezl domů. Ještě než jsme opustili hranice okresu (či obce?), ozval se mi Martin a nabídl mi, že mě sveze. Na rozdíl od Míry se jeho trasa domů celkem přesně shodovala s tou mojí. Podnikli jsme tedy malou přesedací zastávku a já cestoval již jako spolujezdec Martina.

Drazí kamarádi, přátelé, chlapi. Mnohokrát Vám děkuji, že se tohle setkání mohlo konat již po desáté a za ty roky neztratilo nic ze svého kouzla. Právě naopak. Přirovnal bych ho k dobrému archivnímu vínu, které s přibývajícími léty získává jen lepší a lepší chuť. Snad z toho i Vy máte podobný pocit a prodloužená, čtyřdenní víkendová akce se stane standardem. V roce 2022 naviděnou.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 11.08.2021 06:54:17

vynikající

Lucík hodnotil(a) 27.07.2021 22:52:56

vynikající

Milda hodnotil(a) 27.07.2021 13:04:52

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lukáš hodnotil(a) 11.08.2021 06:54:29

slovo od slova

Milda hodnotil(a) 27.07.2021 13:04:56

slovo od slova

CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Milda napsal(a) 27.07.2021 13:15

Jinak to prodlouzeni o den byla pecka a dal bych to tak uz pokazde.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 27.07.2021 15:25

Já bych samozřejmě pro. Snad to i ostatní uvítají a stane se z toho standard.

vytvořit / odpovědět

Milda napsal(a) 27.07.2021 13:05

Ja nemel boty o pulku mensi :-))), jen jsme mel boty na picu

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 27.07.2021 15:25

Aha... tak proto. A proč sis je dával na nohy, když byly na něco jiného? :)

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Na samotě u lesa

Když jsme před deseti lety jeli na Slapy a byli tam prohlášeni za trapné fotry od rodin, nenapadlo mě, že bychom mohli něco podobného ještě zažít. Jen díky přístupu členů chlapské jízdy se stala jednorázová akce každoroční rutinou. Navíc oblíbenou a očekávanou. Letos jsme se i přes nejisté vyhlídky a množství pochyb sešli již po desáté. Tenhle fakt se nedá zhodnotit jinak, než ho prohlásit za krásnou práci. Navíc můj opatrný dotaz, jestli bychom nejeli již ve čtvrtek se setkal s bujarým ohlasem. Jeden den dovolené rozhodně stojí za prodloužený víkend plný legrace. Účast přislíbili všichni. Sem tam sice s nějakou výjimkou, ale všichni.

2. díl: Království za kartu

Kupodivu ranní vstávání nedělalo nikomu z nás zásadní potíže. Do centrální místnosti, tedy do obýváku k Jiříkovi se pomalu začaly trousit osoby v různém stádiu rozespalosti. Nikdo ovšem neproklínal včerejší noc a po pár minutách jsme byli všichni schopni fungovat (jako dojít si na záchod). Jediný já jsem bědoval nad tím, že nejsem schopen fotit ani točit. S tímto problémem mi však pomohl Milda, když kontaktoval posledního nepřítomného Martina, jestli by cestou k nám nezakoupil kartu. Zadařilo se a po chvilce potvrzování nalezla nová karta místo u Martina v kapse. Dalším velmi pozitivním zážitkem byla snídaně připravovaná Zdendou. Ten našel v kuchyni tu největší pánev, namrskal na ní zhruba deset vajec a připravil nám z nich míchanici. Správná snídaně je totiž základem úspěšného dne.

3. díl: Jak jsme jezdili osmiválcem

Na počátku třetího (zřejmě nejkritičtějšího) dne se odehrály dvě katastrofy. Nejprve nás opustil Lukáš, kterého rodičovské povinnosti odvály na druhou stranu republiky a pak díky nevhodně zvolené obuvi přišel Milda málem o kus nohy a vypadalo to na první amatérsko-akutní amputaci v dějinách Chlapské jízdy. Naštěstí se hlavy moudrých (kde jsem byl si nepamatuji) shodly na tom, že zranění nejsou tak vážná a nohu Mildovi ponecháme. Ošetření bylo tedy provedeno výměnou bot. Abych nedělal negativní reklamu, uvedu jen, že pro dlouhodobé udržení zdravých dolních končetin, nedoporučuje se opatřovati si obuv o půl čísla menší. No a pak udělal Zdenda vajíčka a všichni jsme měli zase dobrou náladu.