Protože nebe je modré

2. díl: Jak jsme házeli jiskry

Vzhledem k tomu, že jsme 18+ (jak rád a velmi často zdůrazňoval pan kapitán), bylo na každém z nás v kolik si provedeme osobní budíček. Žádné řvaní na chodbě se nekonalo a my procitli po zvykových výplodech loudících se z mobilu. Bylo něco před šestou hodinou. Trochu mi dělalo problémy, rozkoukat se a rozpoznat místnost, ve které jsem se probral. Ale maskáče přehozené přes rantl bidla mě nenechaly dlouho na pochybách. Vplul jsem tedy do nich, uskutečnil násilné probrání vodou a chystal si věci na dnešní den. Hlavně nic důležitého nezapomenout.

pondělí 21.06.2021 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDE (polohy a umístění) Praha a okolí /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR /
KDY (období a interval) léto / více dní /

Tatry, které nás dovezly nejprve na snídani, nás později odvezou na střelnici a k návratu pro zapomenuté věci nebude možnost. Celkem kvalitně jsem se nacpal a drobky shazoval ještě na korbě náklaďáku. Střelnice, o poznání menší než jsme zvyklí z Doupova, se nacházela severozápadně od hlavního areálu. Celá rota se shromádila pod plechovým přístřeškem a pan kapitán nás seznámil s programem a samozřejmě provedl náležité poučení. Opět během instruktáže přišlo na jeho smysl pro humor. Vytíčil palebný prostor a nechal si tuto informaci od nás potvrdit. Když jsme shodně prohlásili, že pravý kraj střelnice vidíme, odporoval nám že to není možné, protože pravá strana tvaru má červenou značku za stromem a tudíž ji nemůžeme vidět.

Jelikož palpostů bylo všehovšudy šest, byly jsme rozděleni do dalších zaměstnání. První družstvo, tedy Ondra a jeho parta, bude střílet, naše třetí se půjde vzdělávat v oblasti CLS a druhá četa se odebere študovat topografii a základy přežití. Plán vypadal více než zajímavě. Rozešli jsme se do svých koutů a my jsme se ocitli v rukách mladého svobodníka. Ten nám nejdříve nastínil a pro většinu z nás zopakoval, jaké povinnosti má člověk s trojpísmeným znakem na rukávu a co od takového vojáka můžeme čekat (aneb není to doktor). Pak instruktor plynule přešel na pravidla poskytování první pomoci. A aby přidal svým slovům i praktickou ukázku, vybral si mě jako figuranta.

Lehl jsem si tedy na zem jakožto voják čerstvě zraněný a nedělal nic. Svobodník si ke mě přinesl batoh a započal se záchrannými pracemi. Zjistil mi imaginární střelné zranění pravé dolní končetiny a velmi profesionálně nasadil turniket. O dokonalém uzavření toku krve jsem byl více než připraven a v chodidle jsem začal cítit mírné mravenčení. Pak kdosi položil otázku, co dělat v případě, že by rána dále krvácela. CLSák pohotově vyndal z batohu další škrtidlo a nasadil jej pár centimetrů pod původní a se stejnou vervou ho aplikoval. Pocit jsem z toho měl více než nepříjemný. Nebylo to však nic proti tomu, když mi nohu nad kolenem zalehl se slovy, že pokud by se krev stále řinula, prostě ránu zacpem gázou. V tu chvíli jsem se málem to...

Těšil jsem se, až instruktor trýznidlo sundá, ale jen ze mě slezl a pokračoval dále ve výkladu. Mluvil až do té doby, než se za jeho zády objevil pan podplukovník, který se za krásného slunného dne vydal na kontrolu stanovišť. No a co se dělá, když se v blízkosti objeví šajba? Velí se pozor, všichni si hezky stoupnou a podává se hlášení. Zatímco ostatní vyskočili na nohy během vteřiny, já se drápal na odkrvenou nohu celou věčnost. Naštěstí byl pan podplukovník shovívavý a posečkal. Nejdůležitějším poselstvím, které nám velitel roty přinesl bylo, abychom pravidelně pili a hlavně se pokud možno pohybovali ve stínu. Ano, zase jsme měli možnost okusit trochu té starostlivosti. Otázka jestli nám nic nechybí padla pochopitelně také.

I když už pan svobodník neměl co nám vyprávět ani ukazovat, z palebné čáry se stále ozývala střelba. První družstvo ne a ne střídat. Abychom se nevařili na slunci, přesunuli jsme se do stínu korun stromů a rozjímali. Zaměstnání se tak nějak proměnilo v otevřenou debatu na vševojskové téma. Naštěstí nás nikdo nehledal a než jsme začali instruktora nudit, byl přivezen oběd. Protože i strava do pole byla přivážena z jídelny, nijak se kvalita nelišila od předchozích jídel. Poté jsme se konečně dostali ke střelbě.

Každý jsme si zalezli do svého chlívku palpostu a snažili se na terči vytvořit co nejvíce děr. Stříleli jsme ze samopalu, stříleli jsme z pistole, stříleli jsme po pěti i po deseti. Když chybělo někde v terči až moc děr, posunuli jsme si domečky blíže. A když náhodou došli bambule, udělali jsme si kolečko u výkoňáka, napáskovali a zase se vrátili. Všechno jelo jako po drátkách, žádné zdržovačky. Jedinou nepříjemností byla pro mě paličatost flinty. Než akční hrdina kosící hordy nepřátel rychlou palbou jsem si připadal jako mušketýr. Ze začátku mi každý výstřel způsobil závadu na zbrani a tak jsem donekonečna vyndával zásobník, vyhodil ostrou, doplnil jí do zásobníku a zase zásobník nasadil. Ale chyba byla čistě na mojí straně. Jak jsem se později dozvěděl, jelikož jsme nafasovali zbraně nové, nevěnoval jsem dostatečnou péči při ošetřování a buď jsem to měl moc mastné, anebo suché (něco z toho to bylo). Neboť nás bylo o poznání méně než v případě prvního družstva, skončili jsme se střelbou dříve a přesunuli se tak na další stanoviště.

Charismatický nadrotmistr nás přátelsky uvítal, dal nám prostor abychom se pohodlně usadili a prohlédli si věci, které byly kolem něj vyskládány. Hned první minutou nás zapojil a pokládal nám jednu otázku za druhou. Naše odpovědi buď osdouhlasil případně doplnil, anebo vyvrátil a vysvětlil proč tom tak je. Navíc byly jeho informace podchyceny vlastní zkušeností. Jak on sám říkal, co jsem si nevyzkoušel, nevykládám. Tématem zaměstnání bylo osvětlit nám zásady přežití, ukázat na věci, které bychom měli mít neustále u sebe (mobil to teda není) a jak se chovat při nestandardní situaci (jako na pustém ostrově). Ukázal nám, že i drobnosti, které bychom považovali za zbytečné nám můžou zachránit život, anebo jakým způsobem si můžeme pomoci, pokud něco postrádáme. Po krátké pauze přešel instruktor k technice rozdělávání ohně. Předvedl nám nepočítaně způsobů, jak si vyrobit zdroj tepla a světla a některé z nich byly spíš ukázkou magie (to když využíval fyziky a chemie). Člověk vybavený zapalovačem, mající dostatečné množství suchého papíru a kupu naštípaného dřeva nespatřuje na tom jistě nic těžkého. Ale zažehnout plamen křesadlem na březové kůře a po malých klacíčkách z něj nechat vyrůst ohýnek, to je jiná liga. Bylo to těžké. Pak přišla ještě lepší varianta. Dominantní ruku jsme si museli schovat za opasek na zádech a oheň (pomocí sirek) rozdělat jednou rukou.

Jako blesk z čistého nebe přišel rozkaz balit, protože je čas na večeři. Posbírali jsme tedy materiál, vyšplhali se na Tatry a nechali se odvést ke korytům. Po dobu cvičení mě přišla tahle aktivita velmi časná. Nevím totiž z jakého důvodu, ale pauzy mezi jednotlivými přísuny jídla byly nerovnoměrně rozděleny. Snídaně byla v sedm. Zatímco oběd se podával až o jedné hodině, večeře byla už v pět. A za tu krátkou chvíli toho člověk moc nevyběhal. Po večeři proběhlo čištění zbraní mezi baráky a údržba těla (a duše). Navíc mi Dan pomohl nasadit popruh na zbraň, který jsem darem obdržel. Na další den jsem byl tedy dokonale připraven.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 28.07.2021 21:59:27

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Jak nám nic nechybělo

Zatímco malým dětem (a některým dospělým) se stačí těšit na Vánoce jen rok, členové nově vzniklé jednotky aktivních záloh u 26. pluku museli čekat přes dva roky, než mohli konečně otevřít velkou krabici s překvapením v podobě cvičení (prezenčním, ne dálkovým). Jako na jehlách jsme sledovali novinky a nařízení a bály se zpráv oznamující zrušení našeho turnusu. Naštěstí k ničemu tak beznadějnému nedošlo a i posledních pár dní přes nástupem to vypadalo, že máme zelenou. Musím se přiznat, že jsem za ty dlouhé měsíce trávené v vojnoprázdnu zvažoval své další působení v maskáčích. Asi týden před začátkem cvičení mě kontaktovalo personální oddělení armády s tím, že pokud chci prodloužit kontrakt, mám bezodkladně a obratem zaslat svou žádost o prodloužení. Naštěstí byl pan praporčík hodně shovívavý a když jsem ho požádal, jestli by posečkal na mé rozhodnutí do příštího týdne, vyhověl mi. V sobotu jsem si balil s tím, že to možná je naposled.

2. díl: Jak jsme házeli jiskry

Vzhledem k tomu, že jsme 18+ (jak rád a velmi často zdůrazňoval pan kapitán), bylo na každém z nás v kolik si provedeme osobní budíček. Žádné řvaní na chodbě se nekonalo a my procitli po zvykových výplodech loudících se z mobilu. Bylo něco před šestou hodinou. Trochu mi dělalo problémy, rozkoukat se a rozpoznat místnost, ve které jsem se probral. Ale maskáče přehozené přes rantl bidla mě nenechaly dlouho na pochybách. Vplul jsem tedy do nich, uskutečnil násilné probrání vodou a chystal si věci na dnešní den. Hlavně nic důležitého nezapomenout.

3. díl: Instruktor je bůh

Přesvědčení o dokonalé připravenosti mi vydrželo až do rána, které přineslo zamračenou oblohu a bylo více než jasné, že bude pršet. Narychlo jsem tedy narval do batohu ještě goráč a poncho (víc jsem nemohl a ani neměl). Navíc mi při ploužení se po chodbě byla divné, že tam zevlím naprosto sám. V umývárce, ani na toaletách ani noha. To bylo více než podezřelé. Chvilku jsem tuhle skutečnost ještě vstřebával, ale pak propadl zoufalství a fakt, že je čtvrt na sedm šel oznámit Ondrovi do jeho pokoje. V něm vládlo naprosté zatemnění a spánek. Zkontroloval jsem znovu ciferník a vyloučil svůj omyl. V pravém rohu se postava ve spacáku zavrtěla a věnovala mi rozespalý pohled. Byl to Ondra. Jako šprt nosící švestičky ze zahrádky jsem Ondrovi oznámil, že je nejvyšší čas. Ale zděšeného výrazu a urychleného vstávání jsem se nedočkal. Ondra mi oznámil, že pan kapitán včera u stolu prohlásil, že se budíček posouvá. A já tam u toho jaksi nebyl.

4. díl: Když je ošklivo, nelétá se

Pátek by se dal považovat za výjimečný a pro nás, jakožto nové členy jednotky, za sváteční den. Po snídani nás čekal nástup pluku, kde bychom měli být oficiálně uvítání a přijati mezi modré barety. Počasí se nám trochu zakabonilo a během čekání ve tvaru začalo jemně pršet. My jsme samozřejmě nedali jakékoliv pohoršení najevo. Nemohli jsme se před profíky shodit a zapsat se jako baby. Takže jsme v pohovu stáli a vesele mokli.