Tatry, které nás dovezly nejprve na snídani, nás později odvezou na střelnici a k návratu pro zapomenuté věci nebude možnost. Celkem kvalitně jsem se nacpal a drobky shazoval ještě na korbě náklaďáku. Střelnice, o poznání menší než jsme zvyklí z Doupova, se nacházela severozápadně od hlavního areálu. Celá rota se shromádila pod plechovým přístřeškem a pan kapitán nás seznámil s programem a samozřejmě provedl náležité poučení. Opět během instruktáže přišlo na jeho smysl pro humor. Vytíčil palebný prostor a nechal si tuto informaci od nás potvrdit. Když jsme shodně prohlásili, že pravý kraj střelnice vidíme, odporoval nám že to není možné, protože pravá strana tvaru má červenou značku za stromem a tudíž ji nemůžeme vidět.

Jelikož palpostů bylo všehovšudy šest, byly jsme rozděleni do dalších zaměstnání. První družstvo, tedy Ondra a jeho parta, bude střílet, naše třetí se půjde vzdělávat v oblasti CLS a druhá četa se odebere študovat topografii a základy přežití. Plán vypadal více než zajímavě. Rozešli jsme se do svých koutů a my jsme se ocitli v rukách mladého svobodníka. Ten nám nejdříve nastínil a pro většinu z nás zopakoval, jaké povinnosti má člověk s trojpísmeným znakem na rukávu a co od takového vojáka můžeme čekat (aneb není to doktor). Pak instruktor plynule přešel na pravidla poskytování první pomoci. A aby přidal svým slovům i praktickou ukázku, vybral si mě jako figuranta.

Lehl jsem si tedy na zem jakožto voják čerstvě zraněný a nedělal nic. Svobodník si ke mě přinesl batoh a započal se záchrannými pracemi. Zjistil mi imaginární střelné zranění pravé dolní končetiny a velmi profesionálně nasadil turniket. O dokonalém uzavření toku krve jsem byl více než připraven a v chodidle jsem začal cítit mírné mravenčení. Pak kdosi položil otázku, co dělat v případě, že by rána dále krvácela. CLSák pohotově vyndal z batohu další škrtidlo a nasadil jej pár centimetrů pod původní a se stejnou vervou ho aplikoval. Pocit jsem z toho měl více než nepříjemný. Nebylo to však nic proti tomu, když mi nohu nad kolenem zalehl se slovy, že pokud by se krev stále řinula, prostě ránu zacpem gázou. V tu chvíli jsem se málem to...

Těšil jsem se, až instruktor trýznidlo sundá, ale jen ze mě slezl a pokračoval dále ve výkladu. Mluvil až do té doby, než se za jeho zády objevil pan podplukovník, který se za krásného slunného dne vydal na kontrolu stanovišť. No a co se dělá, když se v blízkosti objeví šajba? Velí se pozor, všichni si hezky stoupnou a podává se hlášení. Zatímco ostatní vyskočili na nohy během vteřiny, já se drápal na odkrvenou nohu celou věčnost. Naštěstí byl pan podplukovník shovívavý a posečkal. Nejdůležitějším poselstvím, které nám velitel roty přinesl bylo, abychom pravidelně pili a hlavně se pokud možno pohybovali ve stínu. Ano, zase jsme měli možnost okusit trochu té starostlivosti. Otázka jestli nám nic nechybí padla pochopitelně také.

I když už pan svobodník neměl co nám vyprávět ani ukazovat, z palebné čáry se stále ozývala střelba. První družstvo ne a ne střídat. Abychom se nevařili na slunci, přesunuli jsme se do stínu korun stromů a rozjímali. Zaměstnání se tak nějak proměnilo v otevřenou debatu na vševojskové téma. Naštěstí nás nikdo nehledal a než jsme začali instruktora nudit, byl přivezen oběd. Protože i strava do pole byla přivážena z jídelny, nijak se kvalita nelišila od předchozích jídel. Poté jsme se konečně dostali ke střelbě.

Každý jsme si zalezli do svého chlívku palpostu a snažili se na terči vytvořit co nejvíce děr. Stříleli jsme ze samopalu, stříleli jsme z pistole, stříleli jsme po pěti i po deseti. Když chybělo někde v terči až moc děr, posunuli jsme si domečky blíže. A když náhodou došli bambule, udělali jsme si kolečko u výkoňáka, napáskovali a zase se vrátili. Všechno jelo jako po drátkách, žádné zdržovačky. Jedinou nepříjemností byla pro mě paličatost flinty. Než akční hrdina kosící hordy nepřátel rychlou palbou jsem si připadal jako mušketýr. Ze začátku mi každý výstřel způsobil závadu na zbrani a tak jsem donekonečna vyndával zásobník, vyhodil ostrou, doplnil jí do zásobníku a zase zásobník nasadil. Ale chyba byla čistě na mojí straně. Jak jsem se později dozvěděl, jelikož jsme nafasovali zbraně nové, nevěnoval jsem dostatečnou péči při ošetřování a buď jsem to měl moc mastné, anebo suché (něco z toho to bylo). Neboť nás bylo o poznání méně než v případě prvního družstva, skončili jsme se střelbou dříve a přesunuli se tak na další stanoviště.

Charismatický nadrotmistr nás přátelsky uvítal, dal nám prostor abychom se pohodlně usadili a prohlédli si věci, které byly kolem něj vyskládány. Hned první minutou nás zapojil a pokládal nám jednu otázku za druhou. Naše odpovědi buď osdouhlasil případně doplnil, anebo vyvrátil a vysvětlil proč tom tak je. Navíc byly jeho informace podchyceny vlastní zkušeností. Jak on sám říkal, co jsem si nevyzkoušel, nevykládám. Tématem zaměstnání bylo osvětlit nám zásady přežití, ukázat na věci, které bychom měli mít neustále u sebe (mobil to teda není) a jak se chovat při nestandardní situaci (jako na pustém ostrově). Ukázal nám, že i drobnosti, které bychom považovali za zbytečné nám můžou zachránit život, anebo jakým způsobem si můžeme pomoci, pokud něco postrádáme. Po krátké pauze přešel instruktor k technice rozdělávání ohně. Předvedl nám nepočítaně způsobů, jak si vyrobit zdroj tepla a světla a některé z nich byly spíš ukázkou magie (to když využíval fyziky a chemie). Člověk vybavený zapalovačem, mající dostatečné množství suchého papíru a kupu naštípaného dřeva nespatřuje na tom jistě nic těžkého. Ale zažehnout plamen křesadlem na březové kůře a po malých klacíčkách z něj nechat vyrůst ohýnek, to je jiná liga. Bylo to těžké. Pak přišla ještě lepší varianta. Dominantní ruku jsme si museli schovat za opasek na zádech a oheň (pomocí sirek) rozdělat jednou rukou.

Jako blesk z čistého nebe přišel rozkaz balit, protože je čas na večeři. Posbírali jsme tedy materiál, vyšplhali se na Tatry a nechali se odvést ke korytům. Po dobu cvičení mě přišla tahle aktivita velmi časná. Nevím totiž z jakého důvodu, ale pauzy mezi jednotlivými přísuny jídla byly nerovnoměrně rozděleny. Snídaně byla v sedm. Zatímco oběd se podával až o jedné hodině, večeře byla už v pět. A za tu krátkou chvíli toho člověk moc nevyběhal. Po večeři proběhlo čištění zbraní mezi baráky a údržba těla (a duše). Navíc mi Dan pomohl nasadit popruh na zbraň, který jsem darem obdržel. Na další den jsem byl tedy dokonale připraven.