Co se balení týče, odehrávalo se naprosto jinak, než tomu bylo v letech minulých. Přechodem k jiné jednotce jsem totiž pozbyl i důležité součástky, jakými jsou krosna a spacák. Věcí tedy bylo zdaleka méně (chyběla maska, plenbák a zrůdnost v podobě JPčka) a já se bez problémů vešel do dvou jezevců. Navíc nám pan kapitán (velitel roty) zaslal SMS zprávu, ve které nás vyzval, abychom si zabalili jen to nejnutnější s tím, že zbytek dostaneme. Na míle se moje kompletování výstroje vzdalovalo od předešlého "výstroj dle výstrojního listu".

Protože Stará Boleslav není prostředky městské hromadné dopravy tak dostupná jako byly Kbelské kasárna, poprosil jsem Michala, jestli by mě svezl s sebou. Naštěstí souhlasil a v neděli mi stačilo se jen dopravit k Letňanské zastávce autobusu, kde mě nabral. Časovou rezervu jsme měli dostatečnou, takže když Michal zastavil před branou areálu, byl hlouček známých vojáků velmi skromný. Zařadili jsme se do armádou neschváleného nástupového tvaru (nepravidelný kruh), přivítali se a pomalu začali dávat najevo svá očekávání a emoce. K mé velké radosti se dostavilo mnoho známých tváří, takže nepřítomnost velitele čety, stejně jako jeho zástupce budu snášet lehčeji. Hlouček se pomalu měnil v dav a před branou se objevil pan kapitán. S úsměvem na nás zavolal, že nemáme mít strach a můžeme vjet dovnitř. Koneckonců právě z toho důvodu řidiči nahlašovali své SPZky. Celá kolona se tedy odebrala na parkoviště vedle buzerplacu, kde jsme vyházeli věci a majitelé aut je odvezli ještě dál.

Nasměrováni jsme byli do široké, jednopatrové budovy nesoucí honosný název společenský sál. Podle družstev jsme zabrali místa (každé družstvo mělo jednu řadu stolů) a čekali na další pokyny. Kolem kapitána neustále kmital výkonný praporčík a kontroloval aktuální dění s harmonogramem. Pan kapitán nás oficiálně přivítal, zkontroloval účast a dal nám jasně najevo, že oplývá vojenskou hrdostí, smyslem pro pořádek ale i pro legraci. Krom jiného jsme také vytušili, že je to člověk činu, ne dlouhého papírování. Když přišla na řadu lékařská prohlídka, odpochodovali jsme k místnímu zdravotnímu zařízení a nechali se uznat schopnými (byla to opravdu jen otázka minut). Jakmile to bylo možné, pustili jsme se s Ondrou do studia velmi podrobného výcvikového plánu. Všechno nám bylo celkem jasné, ale dva termíny, HLMP a číslo 263 nám nějak nešlo na mysli. Naštěstí jsme nebyli ti, kteří se na to do pléna zeptali. První zkratka, jak jinak, znamenala Hlavní město Praha a číslo označovalo rotu ochrany. Jak jsem již zmínil, byli jsme s Ondrou rádi, že jsme se neptali my. Takovýchto drobností a radostí bylo první den (i dny následující) nespočet. Druhou takovou bylo zjištění, že dvě auta stojí na jiném, než určeném parkovišti. Když pan kapitán zjišťoval, jak se to mohlo stát, netrvalo to Michalovi dlouho vysvětlit. Prostě blbě zatočil a kamarád jedoucí za ním to zaparkoval vedle něj.

Při študování plánu jsem si s konečnou platností ověřil, že moje třetí družstvo bude složeno se známých a osvědčených lidí. Míry, Dana, Lucky a Dominiky. Nastoupit k nám měl ještě jeden člověk, ale nějak se zapomněl dostavit. S faktem, že jsme družstvo třetí a ne druhé jsem měl po celou dobu cvičení trochu trable, protože Ondra vedl první a druhé jaksi chybělo. Takovýchto anomálií se v jednotce našlo víc. Například druhá četa se skládala asi ze šestí lidí (celkem) z nichž jedno družstvo byly tři lidi. No masakr. Ale nějak se to dalo. Koneckonců co se dá vymyslet, když se dostaví jedenadvacet lidí.

K dosavadní velmi dobré náladě přispěl fakt, že oběd který jsme nafasovali v místní jídelně byl více než dobrý. Po obědě jsme pokračovali v nutných procesech. Jedním z nich bylo poučení o bezpečnosti práce a požárních směrnicích zakončené testem. Dorazivší hasič nám popřál hezký den, prohlásil, že nás nechce zdržovat déle, než je nezbytně nutné a pak nám oznámil, že i on má důležitější věci na práci. Prezentaci na plátnu pustil v jakémsi zrychleném módu a testy kupodivu splnili všichni na výtečnou. Bez výjimky. Zapomněl jsem také zmínit, co předcházelo před osvětou. Výkoňák, jehož tempo pobíhání se nezpomalilo, nás vybavil sešítky, tužkami a fixkami, pastelkami a jinými psacími potřebami. Navíc se nás neustále ptal, jestli nic nepotřebujeme a nic nám neschází. Jen díky této péči jsme mohli na papír naškrábat své iniciály a zaškrtnout správné odpovědi dle nápovědy (teda co to povídám).

Další nutností, která musela být spáchána před odjezdem na ubikace bylo fasování. Doplnit jsme museli jak materiál, tak hlavně zbraně. Zde byl opět konstrast oproti minulým cvičením naprosto zjevný. Na stůl jsem dostal vyskládané věci a podpis dodám jinde. Žádné zdržování. Navíc nám bylo řečeno, že nezáleží na tom, jestli to budeme anebo nebudeme nosit. Prostě to máme nafasovat a basta. Zbraně dle všeho neměly žádné předchůdce, protože někteří chudáci museli trhat ještě igelit naplněný vazelínou. Kromě pana kapitána a několikrát zmíněného výkonného praporčíka jsme měli možnost seznámit se s dalšími členy roty. Někteří nám nechávali svoje mínění zcela zatajené, někdo se bavil se stejným humorem s vlastními i s námi a jeden četař nám svou nevoli dával najevo přímo okatě. Soudit den před večerem se nemá, ale tady jsme byli s Ondrou za jedno, že nás prostě nemá rád.

Na nástup, který následoval, jsme se dostavili se vším, co jsme měli u sebe. Dokonce i s povolávákem, který doposud nikdo nechtěl vidět (a taky nebude). Vydrápali jsme se do Tater (luxus v podobě žebříčku jaksi chyběl) a byli odvezeni za hlavní areál, kde se nacházejí další výcvikové prostory základny. Jakmile se asfaltka změnila v panelovku (která nenechala jediný zadek na lavici), vrátili jsme se o dobrých 40 let nazpět. Vystoupili jsme v prostoru obehnaného tři metry vysokým plotem z vlnitého plechu, nacházejícího se uprostřed lesa. Že jsme kousek od civilizace se dalo věřit jen těžko. Z několika koutů, kam až jsme dohlédli ná nás vykukovali staré Tesko baráky (nepleťte si s dnešními a moderními). Jedním dechem jsme s Mírou v naprostou stejnou chvíli zašeptali shodně "Pripjať".

Ženy budou odděleny od mužů, to bylo striktně dané, ale pan kapitán dal velitelům možnost rozhodnout se, jestli budeme chtít bydlet se svým mužstvem. Samozřejmě jsme souhlasili a vydali se k přebírání pokojů. To na mě působilo celkem zmateně, ale nakonec jsem to dal. Na dveřích, kde byla cedulka s nápisem jídelna nikdo nesmí spát - přes to, že tam byly postele. To bude učebna. Z učebny, to byly dveře vedle, bude jedna ložnice a pak si máme své lidi rozmístit kde chceme s tím, že když nám budou chybět postele, máme je vzít odevšaď, ale hlavně z jídelny. Tedy z učebny. Jak jsem říkal, bylo to trochu zmatené, ale protože já měl v družstvu jen dva chlapi, prostě jsme si zabrali místnost se třemi postelemi a nic jsme řešit nemuseli. Zato Ondru čekalo celkem zajívamé logistické cvičení. Postele byly totiž rozměrově větší, než prostor potřebný pro manipulaci. Tu a tam se z chodby ozývalo skřípání a drcnutí, ale popravdě, bylo toho málo co zničit.

S Danem a Mírou jsme se pustili do zabydlování. A protože krom kavalců nebyl v pokoji přítomen jiný nábytek, došli jsme si ještě pro jednu postal na odkládání zbytečností. Čas zbývající do nástupu nebylo možné využít vybalováním a srovnáváním věcí (jen jsem si povlékl matraci a vybalil spacák), hodnotili jsme právě uplynulý den a vyprávěli si události, které nastaly od našeho posledního společného setkání. Samozřejmě většina souvětí byla zakončena bujarým smíchem. A stejná nálada byla slyšet i z ostatních pokojů.

Na nástupu nám pan kapitán přečetl denní rozkaz na následující den, dal prostor pro stížnosti a dotazy a oznámil nám, že v rámci dobrých vztahů budeme mít k dispozici sušárnu. Jakmile viděl naše nechápavé pohledy, dodal, že jeho nápad, aby hadry schnuly na nás nebyl brán v potaz. Prostě a jednoduše, musíme se mít jako v bavlnce abychom si nestěžovali, nebo se někdo bude hněvat. Už nám bylo jasné, proč jsme pořád dotazování, jestli nám nic nechybí a máme všechno. Po nástupu se jelo na večeři, která se sestavovala z hlavního chodu a jakéhosi přídavku (ten si máme nechávat na večer). Letní večer poskytoval ještě dostatek světla, abychom mezi baráky mohli probrat detaily zítřejšího zaměstnání. Hlavně všech čtyř střeleckých cvičení.

Většina z nás již zbraň držela, ale chápali jsme, že dokonale nás seznámit s tím, co se bude dít na palebné čáře je nutnost. Nikdo však netušil, že se z obyčejného přebíjení stane celkem náročná matematická úloha. U cvičení, mám dva zásobníky po pěti a nebo po deseti a všechno pošlu do terče jsme se tolik nezdrželi. Opravdový problém nastal při dopočítávání počtu nábojů při dvou zásobnících. Abych si tuhle zapeklitost nenechal jen pro sebe, podělím se.
Mám dva zásobníky. V jednom je 5 nábojů, ve druhém 3. Do pistole vsunu zásobník s pěti a dvakrát vystřelím. Vyndám zásobník a dám tam druhý. Vystřelím zase dvakrát. A teď to přijde. Kolik je nábojů v zásobníku, který mám vyndaný a kolik je v zásobníku, který mám ve zbrani?
Dalo nám to chvilku zabrat, než panu kapitánovi zase začaly vycházet kulky :) a papír na prezentační tabuli byl téměř celý pokreslený, ale k výsledky jsme se dobrali.

Další program nebyl. Vlastně vyčistit si zbraň a připravit jí na zítřejší střelby. V kruhu družstevním jsme seděli pod korunami stromů, hadrem přetírali kovové součástky zbraně a kecali. Tato odpočinková aktivita nám vydržela až do desáté večerní. Poté jsme se odebrali do cimry, vyzkoušeli sprchy a šli spát. Oči jsem zavíral s tím, že zatím přestoupení nelituji a těším se, co bude zítra.

PS: Jestli si chcete ověřit ty počty, tak ve vyndaném zásobníku jsou 2 náboje a zásobník ve zbrani má jeden náboj. Jedna střela je totiž v komoře :)

Tatry, které nás dovezly nejprve na snídani, nás později odvezou na střelnici a k návratu pro zapomenuté věci nebude možnost. Celkem kvalitně jsem se nacpal a drobky shazoval ještě na korbě náklaďáku. Střelnice, o poznání menší než jsme zvyklí z Doupova, se nacházela severozápadně od hlavního areálu. Celá rota se shromádila pod plechovým přístřeškem a pan kapitán nás seznámil s programem a samozřejmě provedl náležité poučení. Opět během instruktáže přišlo na jeho smysl pro humor. Vytíčil palebný prostor a nechal si tuto informaci od nás potvrdit. Když jsme shodně prohlásili, že pravý kraj střelnice vidíme, odporoval nám že to není možné, protože pravá strana tvaru má červenou značku za stromem a tudíž ji nemůžeme vidět.

Jelikož palpostů bylo všehovšudy šest, byly jsme rozděleni do dalších zaměstnání. První družstvo, tedy Ondra a jeho parta, bude střílet, naše třetí se půjde vzdělávat v oblasti CLS a druhá četa se odebere študovat topografii a základy přežití. Plán vypadal více než zajímavě. Rozešli jsme se do svých koutů a my jsme se ocitli v rukách mladého svobodníka. Ten nám nejdříve nastínil a pro většinu z nás zopakoval, jaké povinnosti má člověk s trojpísmeným znakem na rukávu a co od takového vojáka můžeme čekat (aneb není to doktor). Pak instruktor plynule přešel na pravidla poskytování první pomoci. A aby přidal svým slovům i praktickou ukázku, vybral si mě jako figuranta.

Lehl jsem si tedy na zem jakožto voják čerstvě zraněný a nedělal nic. Svobodník si ke mě přinesl batoh a započal se záchrannými pracemi. Zjistil mi imaginární střelné zranění pravé dolní končetiny a velmi profesionálně nasadil turniket. O dokonalém uzavření toku krve jsem byl více než připraven a v chodidle jsem začal cítit mírné mravenčení. Pak kdosi položil otázku, co dělat v případě, že by rána dále krvácela. CLSák pohotově vyndal z batohu další škrtidlo a nasadil jej pár centimetrů pod původní a se stejnou vervou ho aplikoval. Pocit jsem z toho měl více než nepříjemný. Nebylo to však nic proti tomu, když mi nohu nad kolenem zalehl se slovy, že pokud by se krev stále řinula, prostě ránu zacpem gázou. V tu chvíli jsem se málem to...

Těšil jsem se, až instruktor trýznidlo sundá, ale jen ze mě slezl a pokračoval dále ve výkladu. Mluvil až do té doby, než se za jeho zády objevil pan podplukovník, který se za krásného slunného dne vydal na kontrolu stanovišť. No a co se dělá, když se v blízkosti objeví šajba? Velí se pozor, všichni si hezky stoupnou a podává se hlášení. Zatímco ostatní vyskočili na nohy během vteřiny, já se drápal na odkrvenou nohu celou věčnost. Naštěstí byl pan podplukovník shovívavý a posečkal. Nejdůležitějším poselstvím, které nám velitel roty přinesl bylo, abychom pravidelně pili a hlavně se pokud možno pohybovali ve stínu. Ano, zase jsme měli možnost okusit trochu té starostlivosti. Otázka jestli nám nic nechybí padla pochopitelně také.

I když už pan svobodník neměl co nám vyprávět ani ukazovat, z palebné čáry se stále ozývala střelba. První družstvo ne a ne střídat. Abychom se nevařili na slunci, přesunuli jsme se do stínu korun stromů a rozjímali. Zaměstnání se tak nějak proměnilo v otevřenou debatu na vševojskové téma. Naštěstí nás nikdo nehledal a než jsme začali instruktora nudit, byl přivezen oběd. Protože i strava do pole byla přivážena z jídelny, nijak se kvalita nelišila od předchozích jídel. Poté jsme se konečně dostali ke střelbě.

Každý jsme si zalezli do svého chlívku palpostu a snažili se na terči vytvořit co nejvíce děr. Stříleli jsme ze samopalu, stříleli jsme z pistole, stříleli jsme po pěti i po deseti. Když chybělo někde v terči až moc děr, posunuli jsme si domečky blíže. A když náhodou došli bambule, udělali jsme si kolečko u výkoňáka, napáskovali a zase se vrátili. Všechno jelo jako po drátkách, žádné zdržovačky. Jedinou nepříjemností byla pro mě paličatost flinty. Než akční hrdina kosící hordy nepřátel rychlou palbou jsem si připadal jako mušketýr. Ze začátku mi každý výstřel způsobil závadu na zbrani a tak jsem donekonečna vyndával zásobník, vyhodil ostrou, doplnil jí do zásobníku a zase zásobník nasadil. Ale chyba byla čistě na mojí straně. Jak jsem se později dozvěděl, jelikož jsme nafasovali zbraně nové, nevěnoval jsem dostatečnou péči při ošetřování a buď jsem to měl moc mastné, anebo suché (něco z toho to bylo). Neboť nás bylo o poznání méně než v případě prvního družstva, skončili jsme se střelbou dříve a přesunuli se tak na další stanoviště.

Charismatický nadrotmistr nás přátelsky uvítal, dal nám prostor abychom se pohodlně usadili a prohlédli si věci, které byly kolem něj vyskládány. Hned první minutou nás zapojil a pokládal nám jednu otázku za druhou. Naše odpovědi buď osdouhlasil případně doplnil, anebo vyvrátil a vysvětlil proč tom tak je. Navíc byly jeho informace podchyceny vlastní zkušeností. Jak on sám říkal, co jsem si nevyzkoušel, nevykládám. Tématem zaměstnání bylo osvětlit nám zásady přežití, ukázat na věci, které bychom měli mít neustále u sebe (mobil to teda není) a jak se chovat při nestandardní situaci (jako na pustém ostrově). Ukázal nám, že i drobnosti, které bychom považovali za zbytečné nám můžou zachránit život, anebo jakým způsobem si můžeme pomoci, pokud něco postrádáme. Po krátké pauze přešel instruktor k technice rozdělávání ohně. Předvedl nám nepočítaně způsobů, jak si vyrobit zdroj tepla a světla a některé z nich byly spíš ukázkou magie (to když využíval fyziky a chemie). Člověk vybavený zapalovačem, mající dostatečné množství suchého papíru a kupu naštípaného dřeva nespatřuje na tom jistě nic těžkého. Ale zažehnout plamen křesadlem na březové kůře a po malých klacíčkách z něj nechat vyrůst ohýnek, to je jiná liga. Bylo to těžké. Pak přišla ještě lepší varianta. Dominantní ruku jsme si museli schovat za opasek na zádech a oheň (pomocí sirek) rozdělat jednou rukou.

Jako blesk z čistého nebe přišel rozkaz balit, protože je čas na večeři. Posbírali jsme tedy materiál, vyšplhali se na Tatry a nechali se odvést ke korytům. Po dobu cvičení mě přišla tahle aktivita velmi časná. Nevím totiž z jakého důvodu, ale pauzy mezi jednotlivými přísuny jídla byly nerovnoměrně rozděleny. Snídaně byla v sedm. Zatímco oběd se podával až o jedné hodině, večeře byla už v pět. A za tu krátkou chvíli toho člověk moc nevyběhal. Po večeři proběhlo čištění zbraní mezi baráky a údržba těla (a duše). Navíc mi Dan pomohl nasadit popruh na zbraň, který jsem darem obdržel. Na další den jsem byl tedy dokonale připraven.

Na snídani jsme se tedy vydali o trochu později a následující dny se tento časový posun stal pravidlem (což bylo velmi příjemné). Další úpravy se v zaběhnutých kolejích nekonaly a kromě diametrálně odlišného počasí se den odvíjel vlastně stejně jako ten předchozí. Byli jsme znovu odvezeni na střelnici, kdy jsme tentokrát začínali s trefováním terčů jako první. Opět jsme projížděli tři cvičení. Zásahy díky vydatnému dešti ničily terč daleko brutálněji a počet zásahů se někdy hledal velmi obtížně.

Při jednom doplňování munice mě výkonný praporčík upozornil na blížícího se pana podplukovníka. Oznámil mi, že naše družstvo nebude rozhodně kontrolováno a zlatem dekorované osoby se nemám všímat. Ovšem opak byl pravdou. Velitel roty si to namířil přímo k nám a nic mě od dramatického výstupu nezachránilo. Postavil jsem se do nejlepšího pozoru, jaký jsem byl schopný vytvořit, vysekl ruku k pozdravu a velmi nejistě začal s představením. V hlavě mi donekonečna létaly pochyby, jestli jsou opravdu dvě hvězdy jen podplukovník. Jakmile jsem doblekotal své hlášení, pan podplukovník se na mě usmál a vytkl mi moje mumlání. Dle jeho slov muset zapracovat na přidání hlasitosti. K smysluplnosti obsahu se raději nevyjadřoval. Na adresu výkoňáka, který se v boudičce výdejně munice smál pronesl jen to, že bude muset zhubnout. Jelikož jsem toto zhodnocení k různým osobám již několikrát slyšel, zřejmě bude pan velitel figurovat v rámci kampaně za zdravé stravování.

Dostříleli jsme právě ve chvíli, kdy se déšť přeměnil ve slejvák. Po nás nastoupilo první družstvo, kterého jsme opravdu litovali. Otázka, jestli pláštěnka, anebo goráč tento nápor vydrží byla naprosto lichá v poměru toho, že se družstvo brodilo do půli lýtek ve vodě. My jsme se šli schovat pod střechu (celkem fungující) dřevěné boudy. Pan rotný - další z instruktorů, s kterými jsme ještě neměli tu čest - nás posadil k mapám a začal instruktáž o tom, jak se orientovat v mapách, jak najít bod dle souřadnic a samozřejmě jak vyčíst koordináty určitého objektu. Tématu, kterému jsem se vždy obloukem vyhýbal, protože jsem tomu nerozuměl, jsem poslední dobou přišel na chuť. A za těch několik desítek minut trávených nad mapou s pravítkem jsem se v některých vědomostech utvrdil a některé obzory si ještě rozšířil. Samozřejmě netvrdím, že už nikdy nezabloudím, ale mohu říci, že práci s mapou celkem obstojně zvládám. Hurá.

Naše topografické snažení přerušila "rychlá spojka" (alespoň tak se voják zahlásil) s tím, že se máme odebrat ke sbírání hilzen. Střelba evidentně skončila a bylo potřeba uvést střelnici do původního (alespoň v rámci možností) stavu. V předklonu jsme šmátrali v kalužích a hledali na dně zbytky nábojnic. Aktivita, kterou jsme předváděli, připomínala dle mého sázení v rýžových polích nacházejících se daleko na východě. Když byly krabice od nábojů dostatečně naplněné, další sbírání bylo odpískáno.

Doma jsme se převlékli a pustili se do sušení. Nevím, jak ostatní, ale nikdo z našeho pokoje nevyužil nabízené sušárny. Hadry jsme umístili na trubky, které nám procházely pod stropem. Zbytek dne utekl celkem plynule. Dokonce tak rychle, že jsem zapomněl, co se až do večera událo. Nebyl však čas na zahálení. Po chvilce nás zahnaly do učebny (která byla jídelnou) a započala osvěta RF-13. Základy radiokomunikace jsem sice měl, ale rozhodně jsem uvítal fakt, že začneme hezky od začátku. Navíc samotnému vedení spojení předcházelo velmi podrobné seznámení s přístrojem. Ke každému čudlíku a pro každý údaj na displeji jsme dostali informaci, proč a k čemu tam je. Školení vedl námi oblíbený instruktor nadrotmistr, který i v tomto oboru předvedl velmi silné znalosti. Aby taky ne, když to dělal přes deset let. Žádné "na to nesahejte", anebo "to nepotřebujete vědět" se nekonalo a mě se zdálo, že jsem konečně schopen použít vysílačku lépe, než jako těžítko. Když jsme byli schopni naladit frekvenci, přepnout kanál a já pochopil rozdíl mezi multiplexem a duplexem (nemyslím ten podnik), plynule jsme přešli na správnou komunikaci. A to byla taky věda.

Snad si pamatuji správně, že Dan nám zajistil tekuté (ale nealkoholové) zpříjemnění večera. Dobrovolně jsme si za domácí úkol vybrali naučit se hláskovací tabulku (zatím jen v mateřském jazyce). Uvelebili jsme se na bidlech a dokola opakovali: Adam - Božena - Cyril - Čeněk... A taky jsme začali praktikovat doporučení pana kapitána a večer zkonzumovali přídavky. Hlad byl přeci jen silnější než vůle necpat se na noc.

Ocitli jsme se uprostřed výcviku a stále převládalo nadšení, na tvářích bojovnic a bojovníků byly vidět úsměvy a pokud jsme hodnotili dosavadní průběh, převládala pozitiva (vlastně nám nevadilo nic). Střelné zbraně jsme pro další dva dny (které budou v článku popisovány) vyměnili za jiné techniky. Úkoly byly stanoveny na seznámení se se základy slaňování, prohledávání osob na KPM a zvládnutí obsluhy rádiové stanice včetně vedení komunikace. Obloha se vyjasnila a my mohli cvičit pod širým (a modrým) nebem.

Prohledávání osob probíhalo paralelně s horolezeckou přípravou. Naše polovina se rozprostřela po betonovém plácku, rozdělila se do dvojic (či trojic) a zkoušeli jsme si divadelní představení. Jedním aktérem byl návštěvník kontrolně propouštěcího místa, druhým byl kontrolor. I když jsme měli v postupech drobné nedostatky, několik odborníků (pro které byla probíraná látka dennodenním chlebem) nás neznalé nenechali tápat. Vysvětlovali, opravovali a upozorňovali. Po prvních zkušebních a negativních prohlídkách jsme si zvedli laťku a kontrolovaný přestal být jen poslušnou ovečkou.

Samozřejmě se z běžné prohlídky nestala scéna z akčního filmu (i když někteří by o to stáli), ale zkoušeli jsme si navzájem pozornost a kladli si překážky. Jednou z nejhůře odbouratelných chyb bylo pro mě neprosit a neděkovat. Zdá se to možná jako projev nevychovanosti, ale smysl mi to dává. Scéna, kdy kontrolor prosí padoucha vyzbrojeného pistolí a zlými úmysly, aby si odložil pásek je více než úsměvná. Abych byl upozorňován na nedostatky, záměrně jsem si vybíral lidi, kteří mají v prohledáváním praxi. Když jsem se dostal do spárů Michala, propadl jsem čirému zoufalství. I přes to, že jsem byl (opakovaně) upozorněn na fakt, že Michal je mistrem v ukrývání a prohledávání jsem věnoval velkou pozornost (dokonce jsem jeden nůž našel), si Michal poté, co jsem ho označil za zkontrolovaného a čistého, vytáhl z útrob skládací nůž. Bohužel se nejednalo o malou rybičku, ale o čepel dlouhou zhruba 10 centimetrů.

Když jsme se přesunuli na místo vytyčené pro lezecké základy, byly pro nás připravené sedáky a kus lana. Já jsem naposledy šmodrchal uzle na základní škole, coby člen tábornického oddílu. Od té doby se mi tu a tam povede udělat uzel na tkaničce, jinak nic. Pan nadrotmistr se k výkladu postavil opět svým osobitým a nám naprosto vyhovujícím způsobem. Netrvalo dlouho a my se po krátké kontrole materiálu soukali do postroje. Musím říci, že jsem si připadal hodně komicky a měl jsem pocit, jako že jsem na sebe oblékl o pět čísel menší spoďáry. Ale co by člověk neudělal pro záchranu života. Naučil jsem se osmu, dvojitou osmu, lodní uzel a jeho poloviční verzi, liščí smyčku a Prusíkův uzel. Ověření, zda jsme vyloženou látku pochopili, prováděl instruktor prakticky - navíc ještě soutěžně. Netrvalo dlouho a uzle jsme mrskali jako zkušení vazači. Během této fáze výcviku mezi nás opět zavítal pan podplukovník. Důvody jeho zájmu nám známé nejsou, ale my jsme to brali jako fakt (ne jako nutné zlo). I když mezi instruktory a velitelem vládl velmi profesionální vztah, dovolil si pan nadrotmistr mazácký výstřelek v podobě zvolání (které následovalo celé svěřené družstvo) "velitel roty je bůh". Pana podplukovníka to očividně potěšilo. Když jsme druhý den byli podrobeni krátkému ověření vědomostí, byli jsme pochváleni. Kupodivu mi v té palici něco z těch uzlů zůstalo.

Dvě poloviny dvou dnů jsme věnovali taktice. Široká louka nacházející se nedaleko našich ubikací poskytovala dostatek možností k trénování drilů. Tady nás řídili téměř všichni instruktoři (pan kapitán se jen koukal). Navíc se pan četař, který k nám ze začátku moc sympatií neprojevoval (spíše naopak) ukázal jako příjemný chlapík. Právě z jeho úst zazněla první z vojenských žargonů. Ptal se nás totiž, "kdo si prolil kvér, když budeme mít slepice". Chvilku jsem čučel a chtěl poukázat na to, že k večeři je vepřové, ale díkybohu jsem tu blbost spolkl a pochopil. Opět jsme začali základem a ze všech možných manévrů projeli ten nejjednodušší. Loupání. I když se asi páni instruktoři v první chvíli domnívali, že to budeme mít odcvičené rychle, opak byl pravdou. Když po jednom nácviku bez střelby a bez ochrany sluchu zavládl v jednotce naprostý chaos, první velká chyba byla na světě. Neřveme na sebe a neopakujeme příkazy.

Pan kapitán byl z faktu, že celé odpoledne až do večera opakujeme jen tohle, poněkud rozladěný. Ale instruktoři hovořili jasně. Dokud to nedáme na dostatečnou, nemá cenu pokračovat. Ovšem dosáhnout spokojenosti bylo velmi obtížné, neboť instruktoři nám laťku při každém dalším nástřelu zase o kousek zvedli. Navíc jsme se na velitelských postech střídali a kromě směru nástřelu přicházeli i ranění. Každý jeden pokus o zvládnutí akce byl posléze hodnocen. A pořád to nebylo ono. Za ten jedno odpoledne jsem lehce ochraptěl a trpěl občasnými výpadky hlasu. Ale snaha se cenila a tak jsem dál řval jako tur.

Ve čtvrtek jsme se konečně dostali ještě k oponě. Jelikož je tato taktika krapet složitější (kvůli směru nástřelu a možnosti směru a velikosti jednotky, které se budou stahovat), postup k dokonalosti byl daleko pomalejší. Ke střelbě se navíc přidal i faktor vytvoření clony dýmem. Shrnuto a podtrženo, těžko na cvičišti, na bojišti ještě horší. A to nás to obtížnější a složitější teprve čeká.

Jak jsem již zmínil, kromě ovládání radiostanice jsme se měli zdokonalit i ve vedení radiokomunikace. Pan kapitán s panem nadrotmistrem byl velmi neúprosný a jakoukoliv drobnou chybu, jakékoliv odchýlení od standardu bez prominutí trestal. I když jsme zkoušeli jen navázání spojení, jeho kontrolu a předání zprávy, omylů vnikaly kvanta. Ovšem nic nevypovídá o tomto stavu lépe než tvrzení, že "cvičení dělá mistra". Zapomněl jsem podotknout, že za těch pár dní jsem si udělal více poznámek, než za celé předchozí léta. Rozhodně to ale stálo za to, protože jsem se k nim dost často vracel.

Konec dne poznamenala jedna smutná událost. Pan nadrotmistr nás svolal a nechal nás zaujmout "pohodlný" tvar. To znamenalo, že jsme si dřepli do trávy a udělali si pohodlí. Nejprve nám oznámil, že dnešním dnem jeho působení mezi námi končí a rád by shrnul uplynulé dny. Současně nás požádal o zpětnou vazbu k němu, výcviku a ostatním instruktorům. Celé to probíhalo v dost neoficiální atmosféře, kterou navíc pan nadrotmistr podtrhl tím, že si strhl hodnost a jmenovku. Byl to rozhovor mezi stejně rovnými. Během zhodnocení zněla, zcela nepřekvapivě, hlavně chvála, ale tu a tam se objevili připomínky či dotazy. Pan nadrotmistr chtěl vyjádření od každého z nás, takže postupně zval jednoho po druhém. Jen nevím, proč zrovna na mě zapomněl :D. Rozloučil se více než velkolepě, za bouřlivého zvolání "instruktor je bůh".

Jako každý den se večer celá parta sešla mezi baráky a čistili jsme zbraně. A u toho si povídali. No, možná jsem to otočil a my dávali hlavní důraz kladli na to povídání a šmudlání hadrem brali jako vedlejší produkt.

Když byl praporčíkem (přes dva metry vysoký obr s fotoaparátem na krku) zavelen pozor, před útvarem se objevil pan podplukovník. Tentokrát nikoho nevyzval k odtučňovací kůře, ale pustil se do shrnutí uplynulého týdne a prozradil, co se bude dít v následujících dnech. Plány se nás samozřejmě netýkaly, ale bylo zajímavé poslouchat, jaké úkoly se v rámci jednotky plní. Když déšť zesílil, dorazil i pan plukovník. Jestli do té doby tu a tam u nás někdo špitl, nyní zavládlo hrobové ticho.

Na rozdíl od velitele roty on směřoval svá slova hlavně k nám. Spokojeně hodnotil to, co se od jiných úst dostalo k jeho uším a vyjevil nám své vidiny do budoucna. Z jednotky nevycvičených partyzánů (což jsme skutečně zatím byli) postavit rotu ochrany v plném stavu. Jeho řeč se mi líbila (a nejen mě). Poukázal na nutnost neustálého zdokonalování jednotky a prioritu stanovil v co nejrychlejším termínu sloučit výcvik náš a profíků. A protože každá mince má i druhou stranu, nechal se slyšet, že pokud nebude počet vojáků v rotě po další cvičení stoupat, nemá cenu pokračovat ve výcviku, protože jak zdůraznil, pro dvacet lidí se to nevyplatí.

Zatímco ostatní oddíly dostali rozchod, pan plukovník s vrchním praporčíkem se přesunuli před nás a my byli dekorování domovenkou útvaru. Na rukáv jsme si jí zatím přilepit nemohli, neboť jsme obdrželi jen samotnou látku se symbolem a suchý zip na rubové straně chyběl. Proč tomu tak bylo nám pan praporčík hned vysvětlil. Když se zakázka zadá bez sucháče, je o sedm kaček levnější a při tom počtu vojáků to dělá balík. Nejdříve jsme se sborově zasmáli, ale pak pochopili, že to bylo myšleno zcela vážně.

Všichni členi velitelského sboru byli pozváni na kobereček k panu plukovníkovi. Velmi rád by uvítal zpětnou vazbu na cvičení, naše nadřízené i spolubojovníky. To bylo něco pro mě. Se svou trémou se postavit tváří v tvář třem zlatým hvězdám. To bude něco. Ale poslechnout jsem musel. Uvedení jsme byli do velké kanceláře, jehož velkou část tvořily stoly spojené do písmene U. Protože sedm lidí (čtyři velitele, plukovník, podplukovník a vrchní praporčík) nezabere takové množství, spokojili jsme se s polovinou. Slovo si vzala samozřejmě nejvyšší šarže a víceméně zopakovala to, co jsme slyšeli na nástupu. To v nás ale vzbudilo hřejivý pocit, že se tu informace nemění každých deset minut. Pak jsme dostali slovo my. Hodnocení se pramálo lišilo od toho, co jsme řekli panu nadstrážmistrovi. Byli jsme prostě spokojeni, nadšeni a nelitujeme vstupu do jednotky.

Vrchní praporčík se také ujal řečnického prostoru (pan podplukovník nemluvil vůbec) a první větou poslal obě zlata pryč. Chtěl si promluvit bez nich. Klapnutím dveří se usadil daleko pohodlněji a navodil tak přátelštější atmosféru. Navíc nás ubezpečil, že co se tu projedná, zůstane mezi námi. Jediné dvě věci, co zazněly navíc, byly Ondrou vyslovené obavy, že tlak, který je daný na naše sloučení s profíky je dán nízkým počtem lidí v jednotce a potřebují někoho, kdo si bude bouchat služby. A to jaksi není zrovna věc, do které bychom se s radostí hnali. Ovšem opak byl pravdou, jak nám pan vrchní praporčík následně vysvětlil. Postáváním u plotu se nic nenaučíme. Sloučení dává smysl v tom směru, že se rychleji rozkoukáme. Oddechli jsme si. Jediný otazník, s kterým jsme si nevěděli rady byl vysvětlen. Druhou věcí byla starostlivost o naše pohodlí, s kterou jsme se během cvičení setkávali. Vrchní praporčík se zasmál a podotkl, že to se u pilotů stává. "Jsou rozmlsaní a když je ošklivo, nelétá se".

Po připojení k jednotce (a opakovaném vyzvídání, co jsme tam dělali) se konalo přezkoušení nabitých vědomostí. V duchu maturity jsme dostali úkol a po malých skupinách byli prověřování z teorie i praxe. A stejně jako u zkoušky dospělosti se ti nezkoušení probírali na poslední chvíli materiály. I já jsem si opakoval odečet souřadnic a šprtal technická data RF-13. Ovšem okno se dostavilo v naprosto jiné disciplíně. Nebyl jsem schopný uvázat liščí smyčku na kapitánův samopal. Až poté, co jsem se si provazový manévr vyzkoušel nanečisto na noze od stolu, byl jsem úspěšný. Rádiové spojení jsem navazoval přes ruce svého spojaře - Dana. Já předával rozkazy, které jsem dostal od pana kapitána a vykonávat je musel Dan. Jak krásná dělba práce.

Bez výjimky jsme všichni prozkoušením prošli. I když den byl zhruba v polovici a dle operačního plánu bylo co dělat, pan kapitán zbytek výcviku zrušil, protože potkal několik polehávajících a zívajících vojáků. Považoval to za akt unavenosti a vyčerpanosti a nechtěl nás dál zatěžovat. Ale dle jeho slov jsme ho pořádně nasrali. Zbytek dne bylo tedy volno a my lehce začali balit věci. Před večeří se s námi rozloučil pan četař, který jel zapít nově narozené dítě svého kamaráda a to je prý daleko lepší důvod, než vidět dál naše ksichty. I my jsme mohli trochu upustit páru. Dostali jsme totiž zelenou na uspořádání společenského ohně. Výkoňák nám nabídl dovést mimořádný proviant včetně nealkoholického pivka a své slovo dodržel. Se setměním zahořel oheň, opékaly se buřty a rokovalo se. Nad čím jiným, než nad uplynulým cvičením. Protože já toho měl za ty dny celkem dost, do svého pelechu jsem se odebral celkem brzy (na rozdíl od ostatních).

Sobotní program nabral rychlý spád. Vrátili jsme zbraně, vrátili jsme materiál, přičemž něco nám zůstalo a byli podrobeni výstupní zdravotní prohlídce. Taky jsme nafasovali plnou igelitku jídla za ušlé diety. Ovšem, že je to pouze za aktuální den a že další čtyři tašky ještě dostaneme, to mě šokovalo. Domů, kam mě hodil zase Michal, jsem tedy přijel s novou výstrojí a horou poživatelného jídla (nechyběla bonboniéra a ovoce). Loučil jsem se velmi nerad a ještě před tím, než jsem opustil kasárna, propadal smutku. Na druhé straně se ve mě znovu objevila hrdost, že patřím k vojákům a že moje snažení má nějaký smysl. Všem (instruktorům i spolubojovníkům) děkuji za skvělé cvičení a těším se na další.

PS: Abych předal Radkovi (jakožto veliteli) report pěkně za tepla, sešli jsme se v patnáct hodin u Letenského zámečku. K mé velké radosti se této výzvy chytli i další vojáci a do večera se společnost pěkně rozšířila.

PPS: Přikládám článek o prvním cvičení jednotky z pera jiného autora.