Já jsem v pátek doklepal poslední den, hezky se rozloučil a popřál kolegům krásný týden. S velkou chutí jsem opustil brány zaměstnavatele a pln nadšení spěchal domů. Lucka, jako vždycky, přichystala balící seznam (co nesmíme zapomenout doma) a aktuálně nepotřebné, ale nutné naskládala na hromadu. Do dcer jsme, spíš kvůli vlastnímu pocitu, neustále hučeli, že se jednou vyspíme a nastane náš "Velký výlet".

Po vyspání jsme cpali věci seznamu (ještě, že jsme ho měli) do zavazadel, usměrňovali děti a finišovali přípravy k odjezdu. Já se přetěžkého úkolu, jak narvat do auta všechno co mi manželka připraví ke dveřím, zhostil v plné síle. Samozřejmě mi to dalo zabrat a celá operace si vyžádala několik překladů a hanlivých zvolání. Nic ale nemohlo zabránit tomu, abychom pytel hraček nebo osm párů bot nechali doma. Opět jsem čerpal z několikaletého studia Lukášova umění zastavění zavazadlového prostoru a za zadními sedadly vytvořil neproniknutelnou zeď. Jen nočníky mi jaksi nepasovaly do skládanky. S radostným úsměvem jsem na prahu bytu oznámil, že v autě je všechno. Lucka hned nato přišla se skutečnou výzvou. Vznesla za holky prosbu odcestovat do kraje rybníků i s motorkami. I s tímhle úkolem jsme se vypořádali. Jedno řídítko ponořené v salámech, druhé konec klepal na okno. Ale zabouchnout kufr šlo. Vyjeli jsme.

Elektronický navigátor nás navedl po tankodromu (D1). Ten překvapivě přinesl méně zastávek, kolon a zdržení než následná cesta po okreskách jihočeských. S podivem a velkým nepochopením jsme sledovali, jak motorová zácpa z ničeho nic vznikla a pak se zase rozplynula bez jediného viditelného příznaku proč. Když jsme takhle projeli jedním zpomalením, říkali jsme si, že možná byl již problém vyřešen, ale když to bylo po čtvrté a důvod jsme nenalezli, kroutili jsme bezmocně hlavami. Naštěstí holky během jízdy spaly. Krom příjemného ticha na zadních místech to neslo i možnost poslouchat z repráků jiný repertoár, než medvědí písničky. Éterový klid však netrval až do příjezdu na parkoviště. Na rozdíl od Terezky, která téměř celou cestu prospala, se Juli probrala dříve a rovnou se dožadovala motorky.

Velkými železnými vraty penzionu Karlos jsme projeli kolem poledne. Přesně podle plánu. Uvítalo nás velmi příjemné, útulné a hezké prostředí. Vybavili jsme se tím nejdůležitějším a nejpotřebnějším (peníze, občanka, motorky) a šli hledat majitele. To nám netrvalo dlouho, protože nám vyšel sám vstříc. Upozornil nás, že jsme dorazili o hodinku dříve, ale dřívější neobsazenost pokoje tento přestupek anuluje. Vybaven složkami a propiskou nás usadil na terasu ke stolu a pustil se do vyřízení papírů. Zapsal si naše iniciály, seznámil nás se základními pravidly bydlení, předal klíče a vyžádal si doplatek. U poslední jmenované činnosti nastala celkem hloupá situace. Nevěděl jsem, jak zaonačit fakt, že v mé prkenici se nalézá zhruba polovina požadované částky. Naštěstí Lucka pochopila moje trapné koktání, vytasila kabelku a chybějící část dodala. Bankovky zmizely v rukách majitele a nám začala dovolená.

Kručení malých bříšek bylo doslova slyšet. Rychle jsme přemístili bagáž do pokoje a vydali se přes ulici na oběd (to bylo taky naplánované). I když terasa byla obsazena, uvnitř jsme nalezli několik prázdných stolů a k jednomu z nich zasedli. Holky nás překvapily. Samozřejmě jevily zájem o tácky a slánku umístěnou na stole, ale jinak seděly a pokojně vyčkávaly přídělu pití a jídla. Po melounové limonádě (s dvěma brčkama) a polévce (o kterou jsem se podělil) přišelo vepřo knedlo. Holky baštily až zelí lítalo vzduchem. I my s Luckou jsme se nadlábli. Můj prvotní strach z toho, jak bude vypadat stravování pozbyl intenzity. Jak je vidět, už to půjde.

Po obědě jsme se odkutáleli na sousední hřiště, na kterém si holky ohmataly místní atrakce. Houpačka a kolotoč držely prim do té doby, než slečny zjistily, že do malého, metr a půl nad zem umístěného domečku, za nimi nemůžem. Marným pokusům o jejich vylákání se jen smály a mou šmátrající ruku brali spíše jako příjemné rozptýlení. Až když jsem k nim vyšplhal a narval se do miniaturního obydlí začaly poslouchat. Doma jsme se převlékli, dokončili proces vybalování a vyrazili na procházku do Třeboně. Že hlavním cílem poutě je unavit cácory jsme samozřejmě veřejně neříkali. Holky jsme nalákali na zmrzlinu. To zabralo a Julinka s Terezkou vesele capkali.

Turistická trasa, po které jsme kráčely, vypadala na mapě kratší, než tomu ve skutečnosti bylo. Možná byl na vině i fakt, že jsme zastavovali u každého plotu, patníku a jiné pouliční anomálie. Letní teplota a kolem přítomná kombinace asfaltu a betonu na komfortu moc nepřidaly. Od remcání mě odrazovalo jen to, že holky (všechny tři) podstupovaly stejné utrpení beze slova a navíc s úsměvem. Městských zdí, tedy to co z nich zbylo, jsme nakonec dosáhli a ocitli se v turistické mase. Na náměstí zrovna probíhaly trhy a na několika místech stavební úpravy. To výrazně zmenšovalo manipulační prostor potřebný k plynulé chůzi.

Abychom uspokojili nároky holek a splnili slib jim daný, u prvního stánku se zmrzlinou jsme jim zakoupili po kornoutku a kopeček spravedlivě rozdělili. Dcerky spokojeně konzumovaly, zatímco mi s Luckou studovali mapu města a plánovali další cestu. Abychom nemuseli dlouhodobě pociťovat stísněné prostředí, poloběhem jsme se přesunuli do zámecké zahrady. Kousek za vstupem do tohoto areálu nás upoutala cedule upozorňující na vodnické muzeum. Řekli jsme si, že návštěva tohoto institutu by mohla být pro holky zábavná a ony nám tento fakt kývntím hlavy potvrdily. Příjemná starší paní nám sdělila, že expozice neobsahuje nic, čeho by se mohly holky bát. Ukázala na jednoho vodníka a řekla, že takhle vypadají i ostatní. Když to Terezka viděla, ve vteřině viděly slzy světlo světa a bylo jasno. Sem jít nemůžeme. Místo podvodního světa jsme tedy zavítali do informačního centra a nechali si od slečen poradit. S nabitými vědomostmi a papírovou mapou jsme vyrazili vstříc městu.

Naše další kroky vedly do zámeckého parku. Zeleň a menší koncentrace lidstva znamenala volnost pro dcery. Po dlouhé době, musely pořád jít za ruku, si tak přišly na své a mohly se dosytosti proběhnout. Navíc bylo v parku postaveno o pódium a z reproduktorů se linula hudba. Jak Terezka, tak Julinka střídavě skotačily a tancovaly. Cestou zpátky, to už nebylo náměstí tak nacpané, jsme vyhledali další kopečkové ledové osvěžení. Protože u většiny z nich byl přehršel lidí, hledali jsme takovou pobočku, kde pořízení zmrzliny nebude otázkou deseti a více minut. A povedlo se nám nejen to. Myslím si, že jsme našli i nejlepší Třeboňskou zmrzlinu vůbec. Respektive jinam už jsme následně ani nechodili. Než jsme přišli na to, že zmrzlinář je šprýmař, ocitli jsme se na pokraji infarktu. Při podávání kýženého zboží totiž prodávající protočil kelímek zmrzliny v ruce a umístil tak kornoutek nad zmrzlinu. S Luckou jsme jednotně vykřikli a zoufale se snažili kornout zachytit. Naše vyděšené výrazy zmrzlináře očividně pobavili, protože se smál na celé kolo. Holky se smály také, zřejmě proto, že se smál zmrzlinář. S dobrotou jsme se přesunuli do postranní uličky, kde jsme poskládali na schody a vychutnali osvěžení. Zážitek mi vylepšil ještě pohled na kolo opřené o zeď, zakrývající cedulku zakazující opírání kol.

Slunce se pomalu chystalo k horizontu a nám nezbývalo než vydat se zpátky domů. Abychom vylepšili nudné pochodování, ponoukali jsme Julinku s Terezkou, aby kolemjedoucím (vedle chodníku byla cyklostezka) mávaly. Tenhle nápad se u holek setkal s nadšením a projíždějícím cyklistům to očividně dělalo radost. Většinou si vymávaly úsměv, pozdrav i zamávání. Jediné trápení pocítila Terezka, když zjistila, že jí utíká culíkatá holčička na asfaltu (Terezka objevila stín). Naopak největším úspěchem byla zpětná reakce hasičů provádějící údržbu techniky u zbrojnice nacházející se na druhé straně vozovky. Doslova kousek od penzionu už malé nožičky vypovídaly službu a bylo na nás pomoci našim malým cestovatelkám.

Holky ušly v několika etapách asi šest kilometrů a po večeři a osprchování usly celkem rychle. Nebylo čemu se divit. My s Luckou jsme ještě zasedli na chvilku ke stolu a hledali, kam bychom mohli zavítat následující den. Možností byla spousta. Velý výlet začal bravurně.

Již po prvních ujetých metrech bylo jasné, že mámin instinkt vzít s sebou motorky byl správný. Výrazy dcer, které uháněly po chodníku, byly k nezaplacení. Navíc byl přesun i daleko rychlejší, než když capkají po svých. Nechtěli jsme trápit děcka tím, že budou jezdit v kole na dvorku, stejně, jako jsme nemínili otravovat drnčením plastových koleček další obyvatele. Lucka objevila v mapách blízko položenou cyklostezku a tak jsme se vydali k ní. Bohužel správně se orientovat v mapách nezáleží někdy jen člověku, ale i na čitelnosti mapy. Na druhý pokus, při prvním jsme skončili na čísi rozestavěné zahradě, jsme se ponořili do lesa a nalezli červenou stezku vedoucí ke kýženému cíli.

Jakmile jsme se ocitli pod korunami stromů, holky objevily neznámé. Je pravdou, že v opravdovém lese, nemyslím tím remízek na kraji Prahy, ještě nebyly. Pozorovaly kořeny, poslouchaly ptáčky (pipinky) a sbíraly šišky a větvičky. Opravdová osvěta ale přišla ve chvíli, kdy Lucka ukázala cácorám borůvčí. Nastalo u nich zjištění, že se malé modré kuličky nevyskytují v plastových mističkách, že se nemusí platit a omývat. Prostě okamžité potěšení bez čekání. Trvalo opravdu jen chvilku a jak Terezka, tak Julinka měly pusy modré. Spokojeně zobaly borůvky. Vlastně se dá říci, že byly hodné. Bohužel problém nastal (nám) ve chvíli, kdy jsme po holkách chtěli, aby popošly. Nic, absolutní ignorace. Z luxování bobulí je nevyrušilo ani naše volání, návrhy, hrozby, nic. Spokojeně se prodíraly houštím a cpaly se.

Po několika minutách urputného snažení se nám zadařilo holkám odvést pozornost a vylákat je zpět na pěšinu. Možná to nebylo dáno tak naší schopností ale spíše nedostatkem borůvek na keříkách. Pokračovali jsme dál a přibližovali se stezce, na které by mohly holky pořádně rozparádit své stroje. Nedošlo k tomu. V zatáčce, za níž začínala krásná asfaltová cesta, nám Terezka se slzami v očích oznámila, že by ráda "hají". Pravdou je, že se blížil dopolední odpočívací čas. Provedli jsme čelem vzad a vydali se stejnou cestou k penzionu. Zapomněl jsem zmínit, že jak cestou tam, tak i zpátky kolem nás projížděly skupiny turistů a holky podle pravidla předešlého dne mávaly.

Únava se nedotkla jen holek, ale i nás. Proto jsme se natáhli, samozřejmě po uspání, i my s Luckou a odpočívali. Potřeba spánku byla tak nutná, že jsme vydrželi, kromě maminy, spát skoro dvě hodiny. Abychom neproleželi celý den, musela nás vzbudit Lucka. Protože byl čas oběda, vyrazili jsme na jídlo. Nacházejíc se v kraji Třeboňském, rozhodli jsme se okusit nějakou rybí pochoutku a vydali se do restaurace "U vodníka".

Když jsme objevili na jídelním lístku směsici kapřích a candátích hranolků, měli jsme vybráno. Pro holky jsme objednali malé kuřecí řízky, abychom nemuseli lovit v malém krčku maličkou kůstku. Pití v podobě domácí limonády s dvěma brčky se stalo pravidlem. Já jsem si navíc dal i rybí (ať je toho co nejvíc) polévku. Čekání jsme si krátili každý po svém. Zatímco holky skotačily na dětském hřišti, my s Luckou jsme se střídali u stolu, anebo hlídání. Když nápady malých darebnic překračovaly míru únosnosti (Terezka se opakovaně mrzačila na houpačce), byli jsme nuceni uchýlit se ke lži. Dřevěný, přes dva metry vysoký vodník, který stál uprostřed parku restaurace, se stal naší zbraní. Pohrozili jsme, že pokud budou holky ještě chvíli divočet, figurka si je odnese pryč. Chvilku byl klid a pak naštěstí přinesli jídlo.

Na skleněných mísách (ve tvaru ryby) byly servírovány různé tvary obalené ve strouhance. Pustili jsme se do toho. Nejsem gurmán, ani znalec a naprosto odsuzuji, když někdo remcá u jídla, ale z pokrmu jsem nebyl nadšen. Stejně jako Lucka (holkám to bylo jedno). Spíše než kousky ryby mi to připomínalo odřezky pod nánosem trojobalu. Zklamaní, ale najedení jsme vyrazili znovu do Třeboně, tentokrát za kulturou. Náměstí oproti minulému dni výrazně pozbylo lidí. Dostali jsme tedy prostor (doslovně) si ho v klidu projít a pokochat se krásou zdobených štítů domů. Navíc jsme ve středu placu objevili i kašnu.

Navštívili jsme Dům přírody. Holky byly nadšené. Schovávačky v útrobách stromu se trochu bály, ale z expozice místních zvířat byly nadšené. Hlasitě popisovaly všechno, co vidí. A když náhodou něco přehlédly, upozornili jsme je na to. Tu a tam proběhly pokusy o bližší seznámení se s faunou, ale naše bystré smysly a pohotové končetiny vždy včas zasáhly. Projekce s malém kinosále holky nenadchla. Parta do gumáků obutých lidí mlátící klacky do vody nepůsobila ani na mě moc přitažlivě. Ale já nejsem rybář a jako jediné podvodní druhy rozeznám kapra (na talíři) a chobotnici.

Protože naše večerní příprava byla vždy velmi důkladná, měli jsme nachystanou hned další atrakci. Holky obdivují poslední dobou mašinky. Ať už je to v jakékoliv podobě. Jedno, jestli je na obrázku, za výlohou, anebo kolejích. Proto jsme se vydali k lázním Aurora, na zastávku motorového vláčku poskytujícího poznávací okružní jízdu po Třeboni (vláčkem Třeboňáčkem). Prvních pár set metrů holky šly celkem spokojeně a nadšeně, ale když zjistily, že mašinka je pořád ještě v nedohlednu, nespokojenost začala nabírat na intenzitě. Poslední půl kilometru (přeci jen, bylo to z náměstí trochu z ruky, navíc jsem navigoval já) jsme nesli holky za krkem a postupovali svižnou chůzí. Následující Lucčina několikadenní bolest za krkem se však vyplatila, protože jsme nečekali ani pět minut a lokomotiva dorazila k nám. Zabrali jsme poslední vagónek a s hlavami otáčejícími se na jednu a druhou stranu, vyjeli.

Během jízdy jsme poslouchali vyprávění pana Nárožného o místním kraji. Dozvěděli jsme se něco z historie i současnosti a rozhodně to bylo zajímavé, ale právě proto, že komentář četl Péťa, připomínalo mi to hlavně večerníčka. Trasa vedla mimo jiné kolem rybníku Svět, Schwarzenberské hrobky a Třeboňského zámku. I když konečná zastávka byla zase u lázní Aurora, pohodlnější pro nás bylo vystoupit na náměstí. Vlastně to byla i trochu nutnost, protože holky to začalo nudit.

Odměnili jsme se zmrzlinou a vyzkoušeli jsme trdelník z malého stánku. Protože cedule zvala k ochutnání několika druhů, experimentovali. Lucka si objednala skořicový, já ořechový. Výsledek bohužel nebyl takový, jaký jsme čekali. Zatím jsme neměli na jídlo moc štěstí (nepočítám zmrzlinu). Začali jsme se bát, že na nás padlo nějaké prokletí a v Třeboňsku nám nebude chutnat. Naštěstí jsme se mýlili a obrat se blížil.

Dopoledne jsme přejeli přímo do Hluboké. Holkám se zámek hned při prvním pohledu (ještě ze sedačky auta) zalíbil. Taky komu ne. Trochu jsme bojovali s parkováním. I když jsme byli odhodláni zaplatit nemalý poplatek za zaparkování auta, nebylo kam se postavit. Nakonec jsme auto odstavili v zapadlé uličce na hony vzdálené přístupové cestě k zámku. Ale nadšení holek, že uvidí domeček kde bydlí princezny a králové, bylo tak velké, že bez hlesu cupitaly a konečný stoupák téměř vyběhly. Jediným zdržením bylo pozorování projíždějící turistické mašinky, které se samozřejmě neobešlo bez slz. To když jsme Terezce oznámili, že na mašinku dneska nepůjdeme.

Na zavírací den bylo v areálu bílého zámku mrtě lidí. Park i obě nádvoří okupovali turisté a my zjistili, že Hluboká má otevřeno i první den v týdnu. Prohlídku jsme neabsolvovali. Hlavním důvodem byl strach o historickou památku, kterou by naše cácory obrátily nohama vzhůru. Čas, který zbýval do oběda jsme tedy šli trávit do zámeckého parku. Doba rozhodně neodpovídala vzdálenosti. Bylo potřeba malovat klacíkem do písku, hledat klacek, sbírat šišky a rovnat kamínky. Ale bylo hezky a co by člověk neudělal pro děti?

Na oběd jsme se stavili v podzámčí. I když se v blízkém okolí památky nalézá spousta pohostinství, oslovila nás restaurace s velkou zahrádkou a dětským koutkem. Našli jsme stůl v rohu, vměstnali se za něj a čekali na obsluhu. Ta dorazila za chvilku a protože byla v denní nabídce pizza, objednali jsme si jí. Holkám jsme vybrali něco více dětského (jen si už nemůžu vzpomenout, co to bylo). Čekání nebylo nikterak hrozné. Dcerky se po chvilce osmělily a šly si hrát na hřiště (malý domek s kostkami). Během stavění nám servírka přinesla jídlo a my jsme zasedli. Po prvním soustu mi bylo jasné, že prokletí bylo zlomeno. Pochutnával jsem si a podle výrazu manželky i holek nejen já. Navíc jsme měli velké štěstí s příchodem, protože několik minut po našem objednání se restaurace začala povážlivě plnit a na krmi bychom čekali hodně dlouho.

Naprostá spokojenost. Navíc u placení dostaly holky za vzorné chování (asi toho moc nerozbily) balonky. S úsměvem na rtech jsme odcházeli směrem k autu. Životnost balónků byla asi deset minut. Inu, když si někdo nevezme dobře míněné rady (nebouchej s tím balonem o zeď, praskne ti) k srdci, nemůže se divit, že byl potrestaný. Přes potok slz holky přenesla informace, že jdeme na hřiště, kde si budou moct dosytosti hrát. I když se areál nacházel nedaleko zámku, chtěli jsme nechat holky po obědě odpočinout a vzali to oklikou. Původní záměr byl jet tam přes Budějovice, ale když ani v nich Terezka nezabrala, frčeli jsme na Český Krumlov.

Tyhle cesty, i když by se někomu mohli zdát velmi zbytečné, mají svoje opodstatnění. Holky nevydržely celý den na nohou a pokud bys alespoň na chvilku neodpočívaly, byly by extrémně protivné a navíc by nám usnuly pár hodin před večerním spánkem a to by znamenalo náročnou noc. A tomu jsme se chtěli velkým obloukem vyhnout. Proto ta cesta bez cíle. Do Krumlova jsme nakonec nedojeli. Půl hodiny za Budějovicemi konečně usnula i Terezka, takže jsme otočili vozidlo (na jakémsi staveništi) a jeli zpět. Holky si odpočaly a očka otevřely na parkovišti nedaleko hřiště.

Už z dálky byly vidět stany, velkou dřevěnou pevnost a spousta malých návštěvníků, kteří běhali, skákali a radovali se. Na našich slečnách nebylo ani trochu poznat, že před pár vteřinami procitly a netvářily se na tuto skutečnost moc nadšeně. Tváře jim zdobil úsměv od ucha k uchu, netrpělivě nás vlekly k hřišti a brebendily, že je tam "hopí hopí" (to je obecný výraz pro zábavní areál). Park byl rozdělen na několik sekcí. Prolézačky, zmíněná pevnost, houpačky a skluzavky byly k dispozici zdarma. Ty náročnější byly dostupné za peníz. Holky, i když na nich byla vidět spokojenost, byly krapet zakřiknuté. Přeci jen, na takový chumel dětí nebyly zvyklé. Rozkoukávaly se a po chvilce zatoužily po prvních atrakcích. Holky běhaly od jednoho k druhému a my jak psíci za nimi. Rčení "kam vítr tam plášť" v reálu.

Možností, jak se vyřádit, byla spousta. Nicméně většina z nich byla pro větší a velké děti, na které holky nemohly. Naštěstí jsme měli maminu, která zjistila (během včerejšího plánování), že v rozsáhlém prostoru se nalézá i "Špuntárium", které je určeno dětem nízkého věku. A ten se přesně shodoval s věkem našich slečen. Prošli jsme dřevěnou branou a ocitli se v ráji pro nejmenší. Kromě několika nafukovacích skákacích hradů pro nejmenší, hracího centra a nádrže s míčkama zde bylo spousta vozítek, šlapadel a odstrkovadel. Jako první holkám učaroval malý domek, z kterého jemně, ale velmi účinně vyhodili chlapečka. Protože bylo Špuntárium oploceno, nemuseli jsme se bát úprku a kontrola dcer nemusela být tak přísná, jako tomu bylo ve vedlejším areálu. Řádění se holky věnovaly od patnácté, až do osmnácté hodiny a třicáté minuty. Protože během pobytu dostaly pouze dávku ovoce, tu nevyčerpatelnou energii jsme přisuzovali slunci.

S těžkým srdcem jsme opouštěli sportoviště a vydali se zase na naší základnu. Vzhledem k pozdní hodině jsme se modlili, aby holky neusnuly. A pokud k tomu mělo přeci jen dojít, aby se tak stalo co nejpozději. Naštěstí nebyla večeře a následné uspávání nikterak komplikované.

V Šumavském kraji jsme několikrát trávili příjemné víkendy s členy aktivních záloh. Proto nám Landštejn přišel k chuti. Hrad byl dostatečně daleko (kvůli odpočinku dcer) a současně dostatečně blízko (kvůli dojezdu). Při přejezdu jsme se ještě zastavili ve Slavonicích (také již několikrát navštívených), abychom uspokojili tužbu hmotnou, v tomto případě obědovou. I když jsme restauraci vybranou dopředu neměli, Lucka objevila jednu příjemnou hned za historickým centrem. Hezké slunné počasí nám pobyt na zahrádce vylepšilo a zážitek z dobrého jídla byl dokonalý. Navíc holky jedly bravurně.

Ze Slavonic do podhradí je to nějakých čtvrt hodiny cesty autem, takže před bránami jsme se ocitli za chvilku. Se zakoupením vstupenek byl trochu problém, protože podle pana kastelána, anebo co to bylo za pána, nefunguje v hradu elektrický proud a z toho důvodu není možné vydat platnou vstupenku. Nicméně si osoba rady věděla, vypsala nám jakýsi lístek potvrzující zaplacení vstupu a oznámila nám, že jestli stojíme o plnohodnotný lupen, máme se připomenout při odchodu.

Jakmile jsme vstoupili na nádvoří, začal tambor (a já se nesprávně domníval, že se jedná o bubeníka) virblovat na buben a zvát návštěvníky k vystoupení. Posedali jsme si tedy na kameny a s holkama v náručí vyčkávali netrpělivě počátek. Protože přednes hlasatele byl hlasitý, začala mi dávat Julinka najevo jistý strach. Vrtala se hlavou pod mou ruku a následně mě tahala pryč. Bylo jasné, že středověk není zatím jejím šálkem kávy. Těsně po začátku jsem tedy s dcerkou zmizel a šel si prohlédnout hrad. Naše osamění netrvalo dlouho. Terezka byla statečná jen do té chvíle, kdy o sebe poprvé křísly zbraně. V rodinu jsme se zase spojili pod schody věže. Chvíli jsme s Luckou přemýšleli o tom, jestli nožičky slečen vystoupají těch 208 stupínků. Jakožto rodiče podporující svobodu projevu jsme se zeptali a obdrželi jednoznačné a sborové "ano". Začali jsme tedy, ruku v ruce, stoupat. Bez jediného hlesu, na jeden zátah jsme se vyšplhali až na vrchol a byli vystaveni nádhernému výhledu po okolí. Neplánovaně nám byla potvrzena nebojácnost z výšek obou dcer.

Pochopitelně jsme museli prolézt všechna zákoutí hradu a někdy jsme museli holky z nepřístupných míst vyhánět. Jejich nadšení bylo skoro hmatatelné a tak jsme některé prostory navštívili opakovaně. Nakonec jsme se v hradním příkopě svalili na trávu, nechali se hřát slunečními paprsky a posvačili. Během konzumace ovoce a zeleniny jsme hledali v okolí další možnosti zábavy. Vsadili jsme znovu na historii. Manželka nalezla v nedalekém okolí zámek Dobrohoř. Cesta proběhla bez nejmenších potíží, navigátor pracoval bezchybně a na parkovišti bylo jedno stání volné. Přesně připravené pro nás. Zprvu nás venkovní vizáž budovy trochu překvapila. Omítka na několika místech chyběla a u zadní části zámku bylo patrné lešení. Informační cedule, umístěná před hlavním vchodem, ale zvala ku návštěvě a poukazovala na vnitřní a provozuschopnou kavárnu.

Vstoupili jsme dovnitř a ocitli se na staveništi. Znovu jsme znejistěli. Naštěstí jsme byli odchyceni paní domácí, která nás mile uvítala na Dobrohoři, ujistila nás, že jsme zde správně a nabídla nám komentovanou prohlídku. Když jsme poukázali na dva mrňousky s tím, že bychom se stejně nesoustředili na výklad, stejně se rozhodla, že nám zámek ukáže. Začali jsme v místnosti hned nalevo od vchodu. Nejsme architekti ani historici, ale v tomto případě jsme uhádli, že z historie tam na zdech či stropě není ani kapka. Představitelem umění byly v několika vitrínách a na stolech vystavěné skleněné výtvory. Chvilku jsme pohledem pátraly po místnosti a pak se naše zraky zastavily na paní průvodkyni, protože začala mluvit. O historii zámku nám řekla to, že se historii dohledat nepodařilo, že nemovitost někdo opustil a jejich spolek (anebo co to bylo) se snaží stavbu zachránit a restaurovat. Proto ty lomoz dělníků. Zatím slouží prostory zámku hlavně jako výstavní sály.

Když jsme se s Luckou podívali na sebe, bylo nám oběma jasné, co si myslíme. Jak se z toho vykroutit? Zatím nápad nějak nepřišel a tak jsme setrvali v dívání se. Další místnost odhalila krom dvou dělníků, jednoho uřvaného rádia a několika stavebních pomůcek na zemi cosi růžového u stropu. Popsat to je velmi těžké, možná si to lze představit jako obrovskou, tři krát jeden metr velkou haldu cukrové vaty, která se navíc ještě lehce smršťovala a natahovala. Zatímco my jsme na to nechápavě čučeli, Terezka, jen to spatřila, začala jančit strachy. Šlo se dál. Minuli jsme několik obrazů, soch a jiných exponátů a zastavili se zase u něčeho zajímavého. Rodokmenu. Dozvěděli jsme se znovu, že mezi současností a prapůvodním majitelem je velká díra a větve na genealogickém stromě jsou spíše orientační. Následovala cesta do schodů a tam to teprve začalo. V prvním patře byla instalována výstava jedné paní, která svým uměním chtěla upozornit na nezdravý životní styl lidstva, potažmo obžerství. K vidění byl keramický koláč s mouchou, rohlík s mouchou, tlusťoch s mouchou, moucha s tlusťochem a pak to plynule přešlo k šokujícím navzájem se požírajícím tlusťochům a místy nechyběly ani fekálie. No, síla. Byli jsme celkem rádi, když jsme dorazili do místnosti bez dalších dveří a tím se ocitli na konci výstavy. Poděkovali jsme, rozloučili jsme se a pod plným plynem ujížděli pryč.

Protože byly holky celý den moc hodné, rozhodli jsme se s maminou, že si zaslouží odměnu. Slíbený měly zmrzlinový pohár. Dojeli jsme tedy do Třeboně a našli cukrárnu se zahrádkou z volným stolkem. Z pohárového lístku jsme si vybrali každý svou odměnu a čekali. O zábavu se nám, stejně jako ostatním, staral obsluhující číšník, který svým stylem mluvy zároveň pohoršoval i rozesmával. Když se k nám přihnal se čtyřmi poháry, limonádou a kafem, nastal problém jak umístit všechno to nádobí na stolek. Nakonec se zadařilo a my se pustili do jídla. Dětská zmrzka byla krásná, naaranžovaná jako paňáca, ale pro nás dost nepraktická. Holky se totiž rozhodly, že místo pojídání zmrzliny si budou hrát s pišingrem. Z kopečků se pomalu stávala velká louže a my s Luckou to zachraňovali rychlým konzumováním. Celá akce nakonec skončila tak, že jsem snědl svůj pohár, Julinčin a Terezky, protože maminka funěla nad svým. Odkutálel jsem se od stolu a chtěl si zahrát na hodného otce, který občas pustí chlup.

Zavedli jsme holky do hračkářství a oznámili jim, že si můžou každá vybrat jednu hračku. Pak nám jí ukážou a pokud jí schválíme, půjdeme k pokladně. Ale jak už to tak bývá, dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Moje iluzorní představa, že v krámě strávíme maximálně pět minut, byla mylná. Terezka se s Luckou zasekla u koníků a nemohla si vybrat kterého z dvou. Julča oproti tomu pobíhala po krámě a ani nevěděla, co vlastně chce. Nejdřív přitáhla motorku. Na to jsem jí řekl, že máme jednu v autě. Pak balón a moje odpověď byla stejná. Po chvilce tápání popadla auto a to jsem jí schválil. Jenže zájem o něj dcera projevovala jen pár vteřin, nechala auto autem a už šla rejdit někam jinam. No, za silného breku jsem oznámil, že když si neumí vybrat, holt půjde s prázdnou. Od té chvíle jsem musel korigovat ještě paní pokladní, starší paní, která nad Julinkou nezlomila hůl jako otec, ale snažila se jí radit.

Nakonec se přece jen Julí vrátila pro auto a s uslzeným, ale radostným výrazem si ho odnesla k pokladně. Terezka přicupitala s hnědou hajtrou a bílým hříbětem v jednom balení. Platební karta udělala píp, holky se rozzářily a my měli hřejivý pocit u srdce, jací jsme skvělí rodiče. Cestou zpátky jsme se stavili ještě pro pečivo a něco na něj. Když jsme vyndavali holky ze sedaček, bílý koník už postrádal ocas. Nakoupili jsme, doma dali večeři a s lehkými obtížemi uspali děti.

Když se Anička objevila na náměstí, kde jsme s ní měli sraz, holky se za ní řinuly za vydatného jásotu. Bylo skoro poledne, doba oběda a my jsme se vydali do Kopretiny. Anička nám prozradila, že restaurace je proslulá svými řízky na několik způsobů. Měli jsme štěstí a objevili se právě ve chvíli, kdy se na terase uvolnil stůl. I když jsem jídelní lístek obdržel ihned po usednutí, trvalo mi dlouho, než jsem si vybral. Nabídka vypadala lákavě. Váhal jsem mimo jiné mezi citrónovým, brusinkovým, bylinným a ořechovým šnitzlem. Nakonec u mě vyhrál ořechový s ořechovou omáčkou a jarním bramborovým salátem (jakože trochu zdravějším než klasický). Lucka si objednala taky specialitu, ale holkám jsme pro jistotu zařídili standardní kuřecí a vepřový. Pohledem jsem občas zapátral po okolních talířích a víc a víc se mi sbíhali sliny. Čekání se ovšem vyplatilo a my si neuvěřitelně pochutnali. Řízek jsem krájel na co nejmenší kousky a strašně si přál, abych neměl prázdný talíř. Mé tužby vyslyšeny nebyly. Stejně si mlaskalo i ostatní osazenstvo stolu. Navíc holky nás překvapily a stolovaly naprosto luxusně.

Když napíšu pouze, že jsme se rozhodli navštívit hrobku, nebude to znít nikterak hezky, takže uvedu, že jsme se vydali na pouť kolem Světa(u). Proplétali jsme se ulicemi Třeboně vcelku bez potíží a čekali, že se vstupem na pěšinu kolem rybníku nám neustálé vyhýbání se odpadne. Nikoli. Třeboňsko, velká rovná plocha, je učiněným rájem pro cyklisty. Takže jsme holky místo vypuštění neustále drželi za packy a okřikovali je, aby šly na stranu. Těsně před křižovatkou na pěší zónu (se zákazem pohybu na bicyklech) jsme zastavili u malého kiosku a dali si kafe. A já díky Aničce poprvé ochutnal (a rovnou si i oblíbil) latte.

Cesta k Schwarzenberské hrobce vede po krásné, široké a pískové cestě. Po té už se šlo pohodově a bez obav ze smetení čímkoliv kolovým. U architektonického skvostu jsme chvilku posečkali, neboť holkám se park líbil. Dokonce jsme byli svědky jejich první hry na babu (nadneseně) a na schovávanou. Dovnitř jsme pochopitelně nešli, protože rušit věčný odpočinek aristokratů jsme se neodvážili. Abychom se mohli věnovat ještě dalším plánovaným aktivitám (a aby Anička taky mohla odjet), museli jsme pokračovat v cestě. Holky náš příkaz k odchodu okamžitě splnili. Tedy až poté, co si třikrát oběhly hrobku, dvakrát se schovaly, pětkrát jsme na ně zavolali a jednou pro ně museli dojít.

Vrátili jsme se zpátky na hlavní silnici, ale nevraceli se po stejné trase. O několik metrů dále byl vstup na do kempu ležícího u rybníka. Protancovali jsme se mezi chatkami, stany a karavany až ke břehu. Voda sice nebyla křišťálová a o příjemné teplotě by se také dalo spekulovat, ale důležité bylo, že byla mokrá. A na to se holky nejvíc těšily. Za chvilku se v rybníku cachtali dva naháčci s maminou, zanedlouho jsem do vody zaplul i já. Opatrné a nevinné cachtání (byla to první přírodní koupání holek) zanedlouho přešlo do cákání až k "spadla lžička do kafíčka". Dcery evidentně netrpí strachem z vody a na břeh jsme je vyhnali až my, když drkotání zubů přestalo být přehlédnutelné. Při zpáteční cestě jsme holkám pořídili ještě omalovánky a pastelky. Aby se rozvíjely nejen po fyzické, ale i po duševní stránce.

Anička nám s holkama pomohla až domů. A aby nemusela cestovat krajem různorodými prostředky, odvezl jsem jí na oplátku autem až do jejího bydlení. Cestou mi ukázala most z pohádky a doporučila nám restauraci, v které výborně vaří. Trasu jsem se nepokoušel zapamatovat. Rozhodl jsem se stoprocentně důvěřovat navigačnímu zařízení. A tato volba nebyla špatná. Mobilní aplikace mě bezchybně navedla až k holkám. Ty se aktuálně vyskytovaly na zahradě a věnovaly se pétanque. Pravidla této hry detailně neznám, ale rozhodně můžu říci, že je slečny ani zdaleka nedodržovaly. Plastové koule lítaly různými směry. Hlavní bylo, že všechna okna a oči zůstaly bez újmy.

Mezi tím probíhala bujará elektronická komunikace mezi Luckou a Sandrou. Ona, Míra a jejich malá slečna Eliška se tou dobou také nacházeli v kraji jihočeském, respektive do něj měli namířeno. Z toho důvodu jsme naplánovali několik společných setkání. A první z nich se mělo odehrát právě během čtvrtečního odpoledne. Jakmile se z ložnice začalo obývat holčičí povídání, začali jsme se oblékat, balit a připravovat se k odjezdu. Celá operace nebyla nijak náročná, neboť kočár bydlel standardně v kufru auta a pokoj nenabízel moc míst, kde by se dalo něco marně hledat.

Opět jsme zamířili k Hluboké. Krom zámku a již námi navštíveného relaxačního areálu poskytuje okolí i zoologickou zahradu. Při plánování jsme vzali v úvahu, že kamenných, neživých a historických památek jsme navštívili již dostatek, ale něco živého zatím ne. Nadešel čas zpříjemnit si čas něčím dýchajícím - zvířátky. Vedle objektu, který navigace označila jako vchod, se nacházelo velké parkoviště. Auto jsme umístili tam, kde jsme do budoucnosti očekávali největší stín a ruku v ruce s holkama se vydali do zahrady. S očima na šťopkách jsme prošli jakýmsi labyrintem, u klecí s papouchy odbočili doprava a ocitli se naproti výběhu šelem. Aniž jsme potkali pokladnu. Tento fakt nám byl velmi podezřelý a protože jsme rodina uvědomělá a poctivá, vyhledali jsme okýnko s paní a kasou a nahlásili se. Obsluha byla sice zmatená, že jsme frontu vytvořili z druhé strany, ale na funkčnosti vydání vstupenek to nic neměnilo. Zakoupili jsme lupeny a jali se hledat restauraci. Tam na nás, podle posledních zpráv, čekala druhá, spřízněná skupinka. Našli jsme se. V přeplněném lokále drželi naši přátelé velký kulatý stůl, hned vedle obřího akvárka.

Zatímco my jsme posouvali židle a řešili zasedací pořádek naší rodiny, Sandra, Elí a Míra už měli objednáno a čekali na talíře. I když kolem nás vládl dost velký zmatek (nebylo se čemu divit, když bylo narváno), ani na nás číšník nezapomněl a my si objednali. Celý stravovací proces jsme měli posunutý. Mírova rodina jedla, my jsme vyprávěli o dovolené a holky se vrtěly na židlích, jak chtěli co nejvíce vidět rybičky za sklem. Pak jsme my jedli a druhá polovina stolu byla po jídle. Nakonec, kvůli stále sílícímu šrumci, jsme se shodli na novém začátku uprostřed zahrady. Rychle jsme dojedli, zaplatili a poté, co holky obdrželi od číšníka lízátko (za pěkné papání) se odešli nahánět.

Ještě, než jsme se stačili vymotat z restaurace, proklínali jsme číšníka za jeho Danajský dar. Patlavá a sladká věc na tyčce byla holkám za vydatného řevu odebrána. Naštěstí neměl smutek dlouhého trvání. Kolem byla zvířátka a ta si zasloužila vyšší pozornost než sladkost umístěná do koše. Rodinné spojení se nám nakonec, po pár telefonátech a hledání (kdo se má v těch dinosaurech vyznat) také podařilo. A tak jsme jako velká skupina prohlíželi výběhy, klece a domy.

Jihočeská (přesněji Hlubocká) zoologická je hezká, ale mě připomínala spíše bludiště. Obdrželi jsme sice u vchodu mapku a průvodce, ale stejně jsem se v něm (ani ostatní) nevyznal. Když jsme očekávali želvy, narazili jsme na nosála, místo medvědů jsme objevili dikobraza. Jen u čápa jsme se trefili. U mola s vodním ptactvem (s nedalekým rychlým občerstvením) jsme udělali krátkou pauzu. Zatímco se holky cpaly zmrzkou, já si chtěl zahrát na hodné otce, který opatří svým dcerkám nějakou vzpomínku. Protože jsem zahlédl obchůdek se suvenýry, zeptal jsem se manželky na velikost triček, které by holkám byly a po obdržení jasného rozměru (jsou jim dva) jsem se vydal vybírat. Za pultíkem prodávala příjemně vyhlížející dáma. Požádal jsem o předvedení několika barevných kombinací triček s různými obrázky (co muselo být na tričku Terezky bylo jasné). Paní prodavačka se zeptala na požadovanou velikost a záludně se u toho tvářila. Spokojeně jsem odpověděl, že jsou jim dva a očekával, že tím je otázka zodpovězená. Jenže to byl omyl. Ukázala se pravá stránka osoby. Milostivá zřejmě dělala ráda z chlapů blbce. Oznámila mi, že tričko do dvou let by mohlo být akorát, protože jsou děti, které jsou menší než dva roky a některé, které jsou větší než rok. Koukal jsem na ní s otevřenou pusou a oznámil ji znovu, že nebudu kupovat tričko do dvou let, když holkám dva byly. Paní spustila svou písničku znovu, jako zaseknutý gramec. Nevydržel jsem a prohlásil, že na pomoc zavolám manželku. Za mými zády se ozvalo, že to bude asi lepší a já s naběhlými žílami a rudým závojem v očích vyšel ven.

Lucka mě vystřídala a po chvilce se vrátila s taškou. Oznámila mi, že zakoupila stejnou velikost, jakou jsem zamýšlel já. K totální destrukci a vypálení stánku nedošlo jen proto, že jsme se začali znovu přesouvat. Dostali jsme se k vyhlídce na několik ještě nepotkaných zvířat, samozřejmě jsme prošli i kolem již navštívených a protože zoo tak obrovská, abychom v ní mohli trávit celý den, pomalu jsme se sunuli k východu. Po krátkém pózování u medvědů a lehkém zmatení kudy pryč, jsme se před parkovištěm na chvilku rozešli. Elí potřebovala jisté miminkovské zázemí, naše holky už ne. Z toho důvodu jsme ještě zašli k nedalekému loveckém zámku Ohrada a nechali holky vyřádit. K naší velké radosti se v areálu zámeckého parku nacházely soutěže (neplacené), takže několik desítek minut se naše slečny věnovaly házení míčku, vrhání obručí, vážily se na čertovských váhách a lezly po obrovské dřevěné housence. Tedy až poté, co jsem jim předložili dostatek důkazů, že je červík nepokouše.

Dohromady jsme se znovu dali po přejezdu do Budějek, neboť rodina byla ubytována právě tam. A protože město je to velké, raději jsme zvolili bezpečnější cestování a poprvé za dovolenou vytáhli kočár. Holky z toho sice neměli radost, ale fyzická síla a nadřazenost vyhrála. Naším společným cílem bylo najít restauraci, kde bychom mohli společně povečeřet. I když Budějovické náměstí je rozlehlé a pravda i krásné, našim náročným požadavkům nevyhovovalo. Hledali jsme zahradní restauraci, kde se na jídelním lístku nachází normální jídla a mají volno. Pokud už nějaké zařízení splňovalo dvě z těchto podmínek, byl to zázrak, ale posledním bodem naprosto neodpovídalo. Našli jsme Čínské nudle, pizzu, Českou kuchyni, ale přeplněnou, Českou kuchyni, ale bez zahrádky a jakousi kuchyni, která byla zavřená. Víc jsme toho ani s velkou pomocí všemožných elektronických průvodců nenašli. S velkým zklamáním jsme křižovali město a domů si nakoupili alespoň něco k večeři. Společné posezení nevyšlo a my jsme se pro ten den rozešli každý svým směrem.

Po příjezdu do penzionu, zatímco jsme chroupali pečivo, poslal Míra fotografii, jak všichni krásně sedí u stolu v prázdné restauraci a pochutnávají si. Paradoxem bylo, že jí nalezli za rohem ulice, na níž jsme se rozloučili. Ale jak se říká, každý den nemůže být posvícení.

Netrvalo dlouho a já se dočkal. Se svým stálým úsměvem vylezl z auta a já ho usadil na terase. Míra před sebe položil sklenici s vodou, já kávu, posadili jsme se a vyprávěli si o zážitcích během prázdnin. Vlastně jsme probírali i hlubší minulost. Však tomu již bylo dlouho, co jsme se viděli. V neposlední řadě se Míra zmínil i o budoucích úmyslech a plánech. To už se k nám ale přidala i Lucka, která úspěšně uspala obě ratolesti. Povídali jsme si tedy ve třech. Vyprávění se protáhlo přes prázdné hrnečky, až k probuzení dětí. A k naší radosti Míra řekl, že zase tak akutně nespěchá domů, takže přijme naší nabídku na společný oběd.

Mezitím, co jsme se vypravili, se začalo kabonit počasí a na obloze zavládla stříbrná místo modré. Tento jev nám rozhodně náladu nezkazil a od úmyslu nás neodradil. Odjeli jsme do Třeboně a provedli Míru po náměstí a už se trochu poohlíželi po možnosti obědvání. Těch nebylo mnoho. Všude bylo totiž nacpáno. Během našeho putování po dlažebních kostkách jsme se nechali (načtyřikrát, z toho jednou konečně správně) zvěčnit a pořídili tak mimo jiné důkaz o posledním výskytu Terezčina koníka. Ten totiž následovně někde nenávratně zmizel. Na další frontě jsme rozjeli komunikaci se Sandrou a Mírou s úmyslem spojit oběd i s nimi. Bohužel Elí byla jiného názoru a tak z toho sešlo.

S Mírou jsme nakonec našli, v tiché zapadlé uličce, gyros. Protože holky už mohly jíst cokoliv "dospělého", rozhodli jsme se pro něco nezdravého. I když jsem měl nejdřív špatný pocit z toho, že obědváme u obyčejného rychlého občerstvení, jakmile se přede mnou objevil talíř, rychle jsem změnil názor. S klidným svědomím musím přiznat, že to byl nejlepší gyros, jaký jsem kdy ochutnal. Jídlo nebylo ani přesolené, ani překořeněné, vysušené či jinak pokažené. Moc jsem si pochutnal a podle výrazů ostatních nejen já. Po obědě už Míra přeci jen uznal, že nás bylo dost a že se vypraví na cestu domů. Doprovodili jsme ho k autu a během loučení já zaplatil ještě jednou parkovné (protože se nerad hádám).

Vrátili jsme se zpátky na náměstí a konečně se setkali s druhou rodinou. Protože se trochu vyjasnilo a přestalo pršet, vklouzli jsme do zámeckého parku. Dosud nejsem schopen určit, jestli pro vlastní zábavu, pomstu nám či radost holkám pořídila Sandra dvě beruščí jója. Slečny to nejprve zkoumaly, pak jásaly, chvilky hračky tahaly za sebou a nakonec dřevěnou věc změnily v nebezpečnou zbraň. Berušky létaly vzduchem a my jsme se strachem v očích snažili přiblížit k dcerkám, abychom jim dárek zase odebrali. Vše vyřešila hlubokomyslná domluva a jedna dobře mířená na zadek. Od té chvíle byl pokoj. Během procházky vznikl návrh sednout si někam na kafe a užívat si dovolenou. Tak dlouho jsme hledali příhodnou kavárnu, až jsme u sportovního areálu našli bowlingovou hernu s restaurací. Dva páry očí hlídaly holky, dva studovaly jídelní lístek. Nabídka vypadala lákavě a jako celá skupina jsme se rozhodli, že se zdržíme na večeři.

Rozptýlení poskytly zahradní posilovací stroje, které se nacházely za fotbalovým hřištěm. Jen díky nim nebylo čekání na jídlo ukňourané. I když neslo to s sebou nepříjemnost v podobě neustálé služby. Zbytečné byly jakékoliv pokusy holkám vysvětlit, k čemu mechanický stroj je. Používaly jej jak sami uznaly za vhodné. Nejčastěji jej používaly jako houpačku. Do doby, než servírka donesla objednanou večeři, k žádnému fyzickému zranění nedošlo, takže jsme se mohli v klidu pustit do jídla. S výběrem restaurace jsme rozhodně neprohloupili. Já jsem si dal marinovaný steak s omáčkou. Lahoda. Navíc jsem si poprvé objednal jihočeské pivo Regent. Lucka se totiž svolila, že domů nás odveze ona. Večer se povedl a po návratu a uspání holek jsme i my oba ulehli ke spánku. I když, jak jsem se ráno dozvěděl, Lucka se nechala strhnout knihou a spát hned nešla.

Abych kvůli jednomu půl dni neotvíral novou kapitolu, sfouknu to do této. Nadešla sobota a se sobotou balení, loučení a odjezd. Abych manželce maximálně pomohl s balením, šel jsem si s holkama hrát ven a poskytl jí tak klid a pokoj k tomu potřebný. Naštěstí na domě stojící na vedlejší zahradě zrovna pokládali střechu, takže o pozornost dcer jsem nemusel zápasit. Cácory nadšeně pozorovaly bezchybnou práci jeřábníka a kaskadérské počínání dělníků. Zraky holek byly upřeny na střechu po dlouhou dobu, tak Lucka nejen že sbalila, ale stačila i uklidit pokoj. Před vchodem do penzionu se ocitly všechna zavazadla, s kterými jsme vycestovali. Zbývalo je jen vměstnat do kufru a rozloučit se.

Protože jsme se chtěli ještě s Melíky (Elí, Sandra a Míra) sejít, naplánovali jsme společný oběd na "půl cesty" v Hoslovicích. Hospodu "U Starýho kance" jsme vybrali jen namátkově, elektronicky. Možná, že absence vlastní zkušenosti byla tou hlavní příčinou, že se akce nepovedla. Když jsme konečně zaparkovali v jinak nezaparkovatelné vísce a našli dům z fotografie, našli jsme jen uzamčené dveře. Na důvod jsme měli možnost se optat dvou místních dam. Ty nám oznámily, že restaurace je již delší dobu uzavřená a v dohledné době (jako třebas za dvacet minut) se její otevření neplánuje. Nastal komunikační hýření. Jednak jsme museli dát najevo přijíždějící rodině, že místo není vhodné a jednak (kvůli blížícímu se času krmení) najít alternativu.

Nakonec jsme se sešli na parkovišti sloužícímu k odstavení vozidel návštěvníkům nedalekého mlýna. Sandra měla to štěstí (vlastně my všichni) a po telefonickém rozhovoru nám sdělila, že našla místo k obědu. V nedaleké obci Čestice provedla rezervaci v Lidovém domě. Když jsme vstoupili do prostorného a prázdného sálu s desítkou stolů, připadala nám uskutečněná blokace stolu zbytečná. Objednali jsme si a za rezervaci byly po deseti minutách sezení skutečně vděčni. Restaurace se do poslední židle naplnila lidmi a slečna servírka poslední příchozí upozorňovala, že na jídlo si budou muset chvilku počkat. Stísněná atmosféra nebyla nepříjemná nejen mě, ale i Elince, která dávala svou nevoli najevo jediným možným způsobem. Pláčem. Pokusy o utišení se míjely účinkem, proto se Míra obětoval, nacpal do sebe jídlo a s dcerkou v náručí prchnul ven.

My jsme v co možná nejkratší době vyčistili talíře a spěchali ven. Stísněnost nepůsobila prospěšně ani na dospělé. Venku jsme našli vysmátou Elišku a ještě vysmátějšího Míru. Změna prostředí jim očividně prospěla. Popojeli jsme zase na mlýnské parkoviště a pěknou, klesavou procházkou jsme doputovali až k Hoslovickému mlýnu. Ještě nevzdělán v oblasti pohádek, nepoznal jsem domov "Třech bratří" a dalších filmových postav (Lucka jako milovnice tohoto žánru samozřejmě ano). Zúčastnit se prohlídky mlýnu s výkladem nás samozřejmě lákalo, ale z ohleduplnosti a opožděnému dosažení místa jsme se do party posluchačů nepřidali. Holky bavilo chvíli to, chvilku něco jiného. Jednotlivé stavby hospodářství jsme si prolezli vskutku dokonale. Když jsem náhodou chtěl nějaký kout, schody, anebo místnost vynechat, Julinka, s kterou jsme areál prolézali, mě hned taháním ruky upozornila, že jsme tam ještě nebyli. Největší atrakcí se ale stala koza pasoucí se za dřevěným plůtkem. U té jsme trávili několik desítek minut a marné byly naše prosby, abychom si prohlédli ještě jednou mlýnské kolo, nebo světničku mlynářovu. Koza byla přitažlivější a pastviny jsme opustili (za doprovodu křiku) poté, co náklonnost holek dosáhla maxima a dcerky začaly užitečné zvíře líbat. Dobrá nálada se dostavila až s objevením vodníka, který skanzen hlídal. A pak také poslední dovolenková zmrzlina.

Výstup zpět k autům byl náročný, nejen pro malinké nožičky, ale i pro ty dospělácké. Potichu jsme děkovali, že se již nemusíme tahat s kočárem, na rozdíl od našich přátel. Naštěstí Julinka se zhostila role pomocnice a spolutlačila kočárek (i když v opačném směru). U aut jsme se rozloučili, popřáli si šťastného návratu domů a rozjeli se stejným směrem. Holky zanedlouho usnuly a spánku si užívaly až domů. Zřejmě pro ně byla první dovolená celkem náročná. Pro nás s mamkou také, ale báječně jsme si ji užili a díky přátelům navíc ještě okořenili. Všem moc děkujeme za krásné chvilky.