Když se Anička objevila na náměstí, kde jsme s ní měli sraz, holky se za ní řinuly za vydatného jásotu. Bylo skoro poledne, doba oběda a my jsme se vydali do Kopretiny. Anička nám prozradila, že restaurace je proslulá svými řízky na několik způsobů. Měli jsme štěstí a objevili se právě ve chvíli, kdy se na terase uvolnil stůl. I když jsem jídelní lístek obdržel ihned po usednutí, trvalo mi dlouho, než jsem si vybral. Nabídka vypadala lákavě. Váhal jsem mimo jiné mezi citrónovým, brusinkovým, bylinným a ořechovým šnitzlem. Nakonec u mě vyhrál ořechový s ořechovou omáčkou a jarním bramborovým salátem (jakože trochu zdravějším než klasický). Lucka si objednala taky specialitu, ale holkám jsme pro jistotu zařídili standardní kuřecí a vepřový. Pohledem jsem občas zapátral po okolních talířích a víc a víc se mi sbíhali sliny. Čekání se ovšem vyplatilo a my si neuvěřitelně pochutnali. Řízek jsem krájel na co nejmenší kousky a strašně si přál, abych neměl prázdný talíř. Mé tužby vyslyšeny nebyly. Stejně si mlaskalo i ostatní osazenstvo stolu. Navíc holky nás překvapily a stolovaly naprosto luxusně.
Když napíšu pouze, že jsme se rozhodli navštívit hrobku, nebude to znít nikterak hezky, takže uvedu, že jsme se vydali na pouť kolem Světa(u). Proplétali jsme se ulicemi Třeboně vcelku bez potíží a čekali, že se vstupem na pěšinu kolem rybníku nám neustálé vyhýbání se odpadne. Nikoli. Třeboňsko, velká rovná plocha, je učiněným rájem pro cyklisty. Takže jsme holky místo vypuštění neustále drželi za packy a okřikovali je, aby šly na stranu. Těsně před křižovatkou na pěší zónu (se zákazem pohybu na bicyklech) jsme zastavili u malého kiosku a dali si kafe. A já díky Aničce poprvé ochutnal (a rovnou si i oblíbil) latte.
Cesta k Schwarzenberské hrobce vede po krásné, široké a pískové cestě. Po té už se šlo pohodově a bez obav ze smetení čímkoliv kolovým. U architektonického skvostu jsme chvilku posečkali, neboť holkám se park líbil. Dokonce jsme byli svědky jejich první hry na babu (nadneseně) a na schovávanou. Dovnitř jsme pochopitelně nešli, protože rušit věčný odpočinek aristokratů jsme se neodvážili. Abychom se mohli věnovat ještě dalším plánovaným aktivitám (a aby Anička taky mohla odjet), museli jsme pokračovat v cestě. Holky náš příkaz k odchodu okamžitě splnili. Tedy až poté, co si třikrát oběhly hrobku, dvakrát se schovaly, pětkrát jsme na ně zavolali a jednou pro ně museli dojít.
Vrátili jsme se zpátky na hlavní silnici, ale nevraceli se po stejné trase. O několik metrů dále byl vstup na do kempu ležícího u rybníka. Protancovali jsme se mezi chatkami, stany a karavany až ke břehu. Voda sice nebyla křišťálová a o příjemné teplotě by se také dalo spekulovat, ale důležité bylo, že byla mokrá. A na to se holky nejvíc těšily. Za chvilku se v rybníku cachtali dva naháčci s maminou, zanedlouho jsem do vody zaplul i já. Opatrné a nevinné cachtání (byla to první přírodní koupání holek) zanedlouho přešlo do cákání až k "spadla lžička do kafíčka". Dcery evidentně netrpí strachem z vody a na břeh jsme je vyhnali až my, když drkotání zubů přestalo být přehlédnutelné. Při zpáteční cestě jsme holkám pořídili ještě omalovánky a pastelky. Aby se rozvíjely nejen po fyzické, ale i po duševní stránce.
Anička nám s holkama pomohla až domů. A aby nemusela cestovat krajem různorodými prostředky, odvezl jsem jí na oplátku autem až do jejího bydlení. Cestou mi ukázala most z pohádky a doporučila nám restauraci, v které výborně vaří. Trasu jsem se nepokoušel zapamatovat. Rozhodl jsem se stoprocentně důvěřovat navigačnímu zařízení. A tato volba nebyla špatná. Mobilní aplikace mě bezchybně navedla až k holkám. Ty se aktuálně vyskytovaly na zahradě a věnovaly se pétanque. Pravidla této hry detailně neznám, ale rozhodně můžu říci, že je slečny ani zdaleka nedodržovaly. Plastové koule lítaly různými směry. Hlavní bylo, že všechna okna a oči zůstaly bez újmy.
