Již po prvních ujetých metrech bylo jasné, že mámin instinkt vzít s sebou motorky byl správný. Výrazy dcer, které uháněly po chodníku, byly k nezaplacení. Navíc byl přesun i daleko rychlejší, než když capkají po svých. Nechtěli jsme trápit děcka tím, že budou jezdit v kole na dvorku, stejně, jako jsme nemínili otravovat drnčením plastových koleček další obyvatele. Lucka objevila v mapách blízko položenou cyklostezku a tak jsme se vydali k ní. Bohužel správně se orientovat v mapách nezáleží někdy jen člověku, ale i na čitelnosti mapy. Na druhý pokus, při prvním jsme skončili na čísi rozestavěné zahradě, jsme se ponořili do lesa a nalezli červenou stezku vedoucí ke kýženému cíli.
Jakmile jsme se ocitli pod korunami stromů, holky objevily neznámé. Je pravdou, že v opravdovém lese, nemyslím tím remízek na kraji Prahy, ještě nebyly. Pozorovaly kořeny, poslouchaly ptáčky (pipinky) a sbíraly šišky a větvičky. Opravdová osvěta ale přišla ve chvíli, kdy Lucka ukázala cácorám borůvčí. Nastalo u nich zjištění, že se malé modré kuličky nevyskytují v plastových mističkách, že se nemusí platit a omývat. Prostě okamžité potěšení bez čekání. Trvalo opravdu jen chvilku a jak Terezka, tak Julinka měly pusy modré. Spokojeně zobaly borůvky. Vlastně se dá říci, že byly hodné. Bohužel problém nastal (nám) ve chvíli, kdy jsme po holkách chtěli, aby popošly. Nic, absolutní ignorace. Z luxování bobulí je nevyrušilo ani naše volání, návrhy, hrozby, nic. Spokojeně se prodíraly houštím a cpaly se.
Po několika minutách urputného snažení se nám zadařilo holkám odvést pozornost a vylákat je zpět na pěšinu. Možná to nebylo dáno tak naší schopností ale spíše nedostatkem borůvek na keříkách. Pokračovali jsme dál a přibližovali se stezce, na které by mohly holky pořádně rozparádit své stroje. Nedošlo k tomu. V zatáčce, za níž začínala krásná asfaltová cesta, nám Terezka se slzami v očích oznámila, že by ráda "hají". Pravdou je, že se blížil dopolední odpočívací čas. Provedli jsme čelem vzad a vydali se stejnou cestou k penzionu. Zapomněl jsem zmínit, že jak cestou tam, tak i zpátky kolem nás projížděly skupiny turistů a holky podle pravidla předešlého dne mávaly.
Únava se nedotkla jen holek, ale i nás. Proto jsme se natáhli, samozřejmě po uspání, i my s Luckou a odpočívali. Potřeba spánku byla tak nutná, že jsme vydrželi, kromě maminy, spát skoro dvě hodiny. Abychom neproleželi celý den, musela nás vzbudit Lucka. Protože byl čas oběda, vyrazili jsme na jídlo. Nacházejíc se v kraji Třeboňském, rozhodli jsme se okusit nějakou rybí pochoutku a vydali se do restaurace "U vodníka".
Když jsme objevili na jídelním lístku směsici kapřích a candátích hranolků, měli jsme vybráno. Pro holky jsme objednali malé kuřecí řízky, abychom nemuseli lovit v malém krčku maličkou kůstku. Pití v podobě domácí limonády s dvěma brčky se stalo pravidlem. Já jsem si navíc dal i rybí (ať je toho co nejvíc) polévku. Čekání jsme si krátili každý po svém. Zatímco holky skotačily na dětském hřišti, my s Luckou jsme se střídali u stolu, anebo hlídání. Když nápady malých darebnic překračovaly míru únosnosti (Terezka se opakovaně mrzačila na houpačce), byli jsme nuceni uchýlit se ke lži. Dřevěný, přes dva metry vysoký vodník, který stál uprostřed parku restaurace, se stal naší zbraní. Pohrozili jsme, že pokud budou holky ještě chvíli divočet, figurka si je odnese pryč. Chvilku byl klid a pak naštěstí přinesli jídlo.
Na skleněných mísách (ve tvaru ryby) byly servírovány různé tvary obalené ve strouhance. Pustili jsme se do toho. Nejsem gurmán, ani znalec a naprosto odsuzuji, když někdo remcá u jídla, ale z pokrmu jsem nebyl nadšen. Stejně jako Lucka (holkám to bylo jedno). Spíše než kousky ryby mi to připomínalo odřezky pod nánosem trojobalu. Zklamaní, ale najedení jsme vyrazili znovu do Třeboně, tentokrát za kulturou. Náměstí oproti minulému dni výrazně pozbylo lidí. Dostali jsme tedy prostor (doslovně) si ho v klidu projít a pokochat se krásou zdobených štítů domů. Navíc jsme ve středu placu objevili i kašnu.
Navštívili jsme Dům přírody. Holky byly nadšené. Schovávačky v útrobách stromu se trochu bály, ale z expozice místních zvířat byly nadšené. Hlasitě popisovaly všechno, co vidí. A když náhodou něco přehlédly, upozornili jsme je na to. Tu a tam proběhly pokusy o bližší seznámení se s faunou, ale naše bystré smysly a pohotové končetiny vždy včas zasáhly. Projekce s malém kinosále holky nenadchla. Parta do gumáků obutých lidí mlátící klacky do vody nepůsobila ani na mě moc přitažlivě. Ale já nejsem rybář a jako jediné podvodní druhy rozeznám kapra (na talíři) a chobotnici.
Protože naše večerní příprava byla vždy velmi důkladná, měli jsme nachystanou hned další atrakci. Holky obdivují poslední dobou mašinky. Ať už je to v jakékoliv podobě. Jedno, jestli je na obrázku, za výlohou, anebo kolejích. Proto jsme se vydali k lázním Aurora, na zastávku motorového vláčku poskytujícího poznávací okružní jízdu po Třeboni (vláčkem Třeboňáčkem). Prvních pár set metrů holky šly celkem spokojeně a nadšeně, ale když zjistily, že mašinka je pořád ještě v nedohlednu, nespokojenost začala nabírat na intenzitě. Poslední půl kilometru (přeci jen, bylo to z náměstí trochu z ruky, navíc jsem navigoval já) jsme nesli holky za krkem a postupovali svižnou chůzí. Následující Lucčina několikadenní bolest za krkem se však vyplatila, protože jsme nečekali ani pět minut a lokomotiva dorazila k nám. Zabrali jsme poslední vagónek a s hlavami otáčejícími se na jednu a druhou stranu, vyjeli.
Během jízdy jsme poslouchali vyprávění pana Nárožného o místním kraji. Dozvěděli jsme se něco z historie i současnosti a rozhodně to bylo zajímavé, ale právě proto, že komentář četl Péťa, připomínalo mi to hlavně večerníčka. Trasa vedla mimo jiné kolem rybníku Svět, Schwarzenberské hrobky a Třeboňského zámku. I když konečná zastávka byla zase u lázní Aurora, pohodlnější pro nás bylo vystoupit na náměstí. Vlastně to byla i trochu nutnost, protože holky to začalo nudit.
Odměnili jsme se zmrzlinou a vyzkoušeli jsme trdelník z malého stánku. Protože cedule zvala k ochutnání několika druhů, experimentovali. Lucka si objednala skořicový, já ořechový. Výsledek bohužel nebyl takový, jaký jsme čekali. Zatím jsme neměli na jídlo moc štěstí (nepočítám zmrzlinu). Začali jsme se bát, že na nás padlo nějaké prokletí a v Třeboňsku nám nebude chutnat. Naštěstí jsme se mýlili a obrat se blížil.
