Já jsem v pátek doklepal poslední den, hezky se rozloučil a popřál kolegům krásný týden. S velkou chutí jsem opustil brány zaměstnavatele a pln nadšení spěchal domů. Lucka, jako vždycky, přichystala balící seznam (co nesmíme zapomenout doma) a aktuálně nepotřebné, ale nutné naskládala na hromadu. Do dcer jsme, spíš kvůli vlastnímu pocitu, neustále hučeli, že se jednou vyspíme a nastane náš "Velký výlet".
Po vyspání jsme cpali věci seznamu (ještě, že jsme ho měli) do zavazadel, usměrňovali děti a finišovali přípravy k odjezdu. Já se přetěžkého úkolu, jak narvat do auta všechno co mi manželka připraví ke dveřím, zhostil v plné síle. Samozřejmě mi to dalo zabrat a celá operace si vyžádala několik překladů a hanlivých zvolání. Nic ale nemohlo zabránit tomu, abychom pytel hraček nebo osm párů bot nechali doma. Opět jsem čerpal z několikaletého studia Lukášova umění zastavění zavazadlového prostoru a za zadními sedadly vytvořil neproniknutelnou zeď. Jen nočníky mi jaksi nepasovaly do skládanky. S radostným úsměvem jsem na prahu bytu oznámil, že v autě je všechno. Lucka hned nato přišla se skutečnou výzvou. Vznesla za holky prosbu odcestovat do kraje rybníků i s motorkami. I s tímhle úkolem jsme se vypořádali. Jedno řídítko ponořené v salámech, druhé konec klepal na okno. Ale zabouchnout kufr šlo. Vyjeli jsme.
Elektronický navigátor nás navedl po tankodromu (D1). Ten překvapivě přinesl méně zastávek, kolon a zdržení než následná cesta po okreskách jihočeských. S podivem a velkým nepochopením jsme sledovali, jak motorová zácpa z ničeho nic vznikla a pak se zase rozplynula bez jediného viditelného příznaku proč. Když jsme takhle projeli jedním zpomalením, říkali jsme si, že možná byl již problém vyřešen, ale když to bylo po čtvrté a důvod jsme nenalezli, kroutili jsme bezmocně hlavami. Naštěstí holky během jízdy spaly. Krom příjemného ticha na zadních místech to neslo i možnost poslouchat z repráků jiný repertoár, než medvědí písničky. Éterový klid však netrval až do příjezdu na parkoviště. Na rozdíl od Terezky, která téměř celou cestu prospala, se Juli probrala dříve a rovnou se dožadovala motorky.
Velkými železnými vraty penzionu Karlos jsme projeli kolem poledne. Přesně podle plánu. Uvítalo nás velmi příjemné, útulné a hezké prostředí. Vybavili jsme se tím nejdůležitějším a nejpotřebnějším (peníze, občanka, motorky) a šli hledat majitele. To nám netrvalo dlouho, protože nám vyšel sám vstříc. Upozornil nás, že jsme dorazili o hodinku dříve, ale dřívější neobsazenost pokoje tento přestupek anuluje. Vybaven složkami a propiskou nás usadil na terasu ke stolu a pustil se do vyřízení papírů. Zapsal si naše iniciály, seznámil nás se základními pravidly bydlení, předal klíče a vyžádal si doplatek. U poslední jmenované činnosti nastala celkem hloupá situace. Nevěděl jsem, jak zaonačit fakt, že v mé prkenici se nalézá zhruba polovina požadované částky. Naštěstí Lucka pochopila moje trapné koktání, vytasila kabelku a chybějící část dodala. Bankovky zmizely v rukách majitele a nám začala dovolená.
Kručení malých bříšek bylo doslova slyšet. Rychle jsme přemístili bagáž do pokoje a vydali se přes ulici na oběd (to bylo taky naplánované). I když terasa byla obsazena, uvnitř jsme nalezli několik prázdných stolů a k jednomu z nich zasedli. Holky nás překvapily. Samozřejmě jevily zájem o tácky a slánku umístěnou na stole, ale jinak seděly a pokojně vyčkávaly přídělu pití a jídla. Po melounové limonádě (s dvěma brčkama) a polévce (o kterou jsem se podělil) přišelo vepřo knedlo. Holky baštily až zelí lítalo vzduchem. I my s Luckou jsme se nadlábli. Můj prvotní strach z toho, jak bude vypadat stravování pozbyl intenzity. Jak je vidět, už to půjde.
Po obědě jsme se odkutáleli na sousední hřiště, na kterém si holky ohmataly místní atrakce. Houpačka a kolotoč držely prim do té doby, než slečny zjistily, že do malého, metr a půl nad zem umístěného domečku, za nimi nemůžem. Marným pokusům o jejich vylákání se jen smály a mou šmátrající ruku brali spíše jako příjemné rozptýlení. Až když jsem k nim vyšplhal a narval se do miniaturního obydlí začaly poslouchat. Doma jsme se převlékli, dokončili proces vybalování a vyrazili na procházku do Třeboně. Že hlavním cílem poutě je unavit cácory jsme samozřejmě veřejně neříkali. Holky jsme nalákali na zmrzlinu. To zabralo a Julinka s Terezkou vesele capkali.
Turistická trasa, po které jsme kráčely, vypadala na mapě kratší, než tomu ve skutečnosti bylo. Možná byl na vině i fakt, že jsme zastavovali u každého plotu, patníku a jiné pouliční anomálie. Letní teplota a kolem přítomná kombinace asfaltu a betonu na komfortu moc nepřidaly. Od remcání mě odrazovalo jen to, že holky (všechny tři) podstupovaly stejné utrpení beze slova a navíc s úsměvem. Městských zdí, tedy to co z nich zbylo, jsme nakonec dosáhli a ocitli se v turistické mase. Na náměstí zrovna probíhaly trhy a na několika místech stavební úpravy. To výrazně zmenšovalo manipulační prostor potřebný k plynulé chůzi.
Abychom uspokojili nároky holek a splnili slib jim daný, u prvního stánku se zmrzlinou jsme jim zakoupili po kornoutku a kopeček spravedlivě rozdělili. Dcerky spokojeně konzumovaly, zatímco mi s Luckou studovali mapu města a plánovali další cestu. Abychom nemuseli dlouhodobě pociťovat stísněné prostředí, poloběhem jsme se přesunuli do zámecké zahrady. Kousek za vstupem do tohoto areálu nás upoutala cedule upozorňující na vodnické muzeum. Řekli jsme si, že návštěva tohoto institutu by mohla být pro holky zábavná a ony nám tento fakt kývntím hlavy potvrdily. Příjemná starší paní nám sdělila, že expozice neobsahuje nic, čeho by se mohly holky bát. Ukázala na jednoho vodníka a řekla, že takhle vypadají i ostatní. Když to Terezka viděla, ve vteřině viděly slzy světlo světa a bylo jasno. Sem jít nemůžeme. Místo podvodního světa jsme tedy zavítali do informačního centra a nechali si od slečen poradit. S nabitými vědomostmi a papírovou mapou jsme vyrazili vstříc městu.
Naše další kroky vedly do zámeckého parku. Zeleň a menší koncentrace lidstva znamenala volnost pro dcery. Po dlouhé době, musely pořád jít za ruku, si tak přišly na své a mohly se dosytosti proběhnout. Navíc bylo v parku postaveno o pódium a z reproduktorů se linula hudba. Jak Terezka, tak Julinka střídavě skotačily a tancovaly. Cestou zpátky, to už nebylo náměstí tak nacpané, jsme vyhledali další kopečkové ledové osvěžení. Protože u většiny z nich byl přehršel lidí, hledali jsme takovou pobočku, kde pořízení zmrzliny nebude otázkou deseti a více minut. A povedlo se nám nejen to. Myslím si, že jsme našli i nejlepší Třeboňskou zmrzlinu vůbec. Respektive jinam už jsme následně ani nechodili. Než jsme přišli na to, že zmrzlinář je šprýmař, ocitli jsme se na pokraji infarktu. Při podávání kýženého zboží totiž prodávající protočil kelímek zmrzliny v ruce a umístil tak kornoutek nad zmrzlinu. S Luckou jsme jednotně vykřikli a zoufale se snažili kornout zachytit. Naše vyděšené výrazy zmrzlináře očividně pobavili, protože se smál na celé kolo. Holky se smály také, zřejmě proto, že se smál zmrzlinář. S dobrotou jsme se přesunuli do postranní uličky, kde jsme poskládali na schody a vychutnali osvěžení. Zážitek mi vylepšil ještě pohled na kolo opřené o zeď, zakrývající cedulku zakazující opírání kol.
Slunce se pomalu chystalo k horizontu a nám nezbývalo než vydat se zpátky domů. Abychom vylepšili nudné pochodování, ponoukali jsme Julinku s Terezkou, aby kolemjedoucím (vedle chodníku byla cyklostezka) mávaly. Tenhle nápad se u holek setkal s nadšením a projíždějícím cyklistům to očividně dělalo radost. Většinou si vymávaly úsměv, pozdrav i zamávání. Jediné trápení pocítila Terezka, když zjistila, že jí utíká culíkatá holčička na asfaltu (Terezka objevila stín). Naopak největším úspěchem byla zpětná reakce hasičů provádějící údržbu techniky u zbrojnice nacházející se na druhé straně vozovky. Doslova kousek od penzionu už malé nožičky vypovídaly službu a bylo na nás pomoci našim malým cestovatelkám.
Holky ušly v několika etapách asi šest kilometrů a po večeři a osprchování usly celkem rychle. Nebylo čemu se divit. My s Luckou jsme ještě zasedli na chvilku ke stolu a hledali, kam bychom mohli zavítat následující den. Možností byla spousta. Velý výlet začal bravurně.