Velký výlet po Třeboňsku

1. díl: Jak Terezce utíkala holčička

Z našich holek se pomalu ale jistě stávají bytosti, s kterými je možno komunikovat, stávají se řiditelnými (nemám na mysli manipulaci) a je s nimi obrovská zábava. To výrazně rozšiřuje možnosti, kde a jak lze trávit volný čas, potažmo několik dní volného času. Tedy dovolenou. Tentokrát jsme neplánovali rodinné aktivity ve smyslu jednodenních výletů s večerním návratem domů. Také jsme nemuseli brát ohledy na nutnost konzumace vlastní stravy a další rodičovské povinnosti vůči ratolestem. Cílem dovolené bylo ukázat holkám krásy naší vlasti a vzbudit v nich zájem cestovat a nebát se neznáma. Samozřejmě jsme měli jisté obavy, ale těšili jsme se.

sobota 30.06.2018 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / jih /
KDY (období a interval) letní dovolená /
PROČ (důvody a účely) kultura / výlet, procházka, turistika /

Já jsem v pátek doklepal poslední den, hezky se rozloučil a popřál kolegům krásný týden. S velkou chutí jsem opustil brány zaměstnavatele a pln nadšení spěchal domů. Lucka, jako vždycky, přichystala balící seznam (co nesmíme zapomenout doma) a aktuálně nepotřebné, ale nutné naskládala na hromadu. Do dcer jsme, spíš kvůli vlastnímu pocitu, neustále hučeli, že se jednou vyspíme a nastane náš "Velký výlet".

Po vyspání jsme cpali věci seznamu (ještě, že jsme ho měli) do zavazadel, usměrňovali děti a finišovali přípravy k odjezdu. Já se přetěžkého úkolu, jak narvat do auta všechno co mi manželka připraví ke dveřím, zhostil v plné síle. Samozřejmě mi to dalo zabrat a celá operace si vyžádala několik překladů a hanlivých zvolání. Nic ale nemohlo zabránit tomu, abychom pytel hraček nebo osm párů bot nechali doma. Opět jsem čerpal z několikaletého studia Lukášova umění zastavění zavazadlového prostoru a za zadními sedadly vytvořil neproniknutelnou zeď. Jen nočníky mi jaksi nepasovaly do skládanky. S radostným úsměvem jsem na prahu bytu oznámil, že v autě je všechno. Lucka hned nato přišla se skutečnou výzvou. Vznesla za holky prosbu odcestovat do kraje rybníků i s motorkami. I s tímhle úkolem jsme se vypořádali. Jedno řídítko ponořené v salámech, druhé konec klepal na okno. Ale zabouchnout kufr šlo. Vyjeli jsme.

Elektronický navigátor nás navedl po tankodromu (D1). Ten překvapivě přinesl méně zastávek, kolon a zdržení než následná cesta po okreskách jihočeských. S podivem a velkým nepochopením jsme sledovali, jak motorová zácpa z ničeho nic vznikla a pak se zase rozplynula bez jediného viditelného příznaku proč. Když jsme takhle projeli jedním zpomalením, říkali jsme si, že možná byl již problém vyřešen, ale když to bylo po čtvrté a důvod jsme nenalezli, kroutili jsme bezmocně hlavami. Naštěstí holky během jízdy spaly. Krom příjemného ticha na zadních místech to neslo i možnost poslouchat z repráků jiný repertoár, než medvědí písničky. Éterový klid však netrval až do příjezdu na parkoviště. Na rozdíl od Terezky, která téměř celou cestu prospala, se Juli probrala dříve a rovnou se dožadovala motorky.

Velkými železnými vraty penzionu Karlos jsme projeli kolem poledne. Přesně podle plánu. Uvítalo nás velmi příjemné, útulné a hezké prostředí. Vybavili jsme se tím nejdůležitějším a nejpotřebnějším (peníze, občanka, motorky) a šli hledat majitele. To nám netrvalo dlouho, protože nám vyšel sám vstříc. Upozornil nás, že jsme dorazili o hodinku dříve, ale dřívější neobsazenost pokoje tento přestupek anuluje. Vybaven složkami a propiskou nás usadil na terasu ke stolu a pustil se do vyřízení papírů. Zapsal si naše iniciály, seznámil nás se základními pravidly bydlení, předal klíče a vyžádal si doplatek. U poslední jmenované činnosti nastala celkem hloupá situace. Nevěděl jsem, jak zaonačit fakt, že v mé prkenici se nalézá zhruba polovina požadované částky. Naštěstí Lucka pochopila moje trapné koktání, vytasila kabelku a chybějící část dodala. Bankovky zmizely v rukách majitele a nám začala dovolená.

Kručení malých bříšek bylo doslova slyšet. Rychle jsme přemístili bagáž do pokoje a vydali se přes ulici na oběd (to bylo taky naplánované). I když terasa byla obsazena, uvnitř jsme nalezli několik prázdných stolů a k jednomu z nich zasedli. Holky nás překvapily. Samozřejmě jevily zájem o tácky a slánku umístěnou na stole, ale jinak seděly a pokojně vyčkávaly přídělu pití a jídla. Po melounové limonádě (s dvěma brčkama) a polévce (o kterou jsem se podělil) přišelo vepřo knedlo. Holky baštily až zelí lítalo vzduchem. I my s Luckou jsme se nadlábli. Můj prvotní strach z toho, jak bude vypadat stravování pozbyl intenzity. Jak je vidět, už to půjde.

Po obědě jsme se odkutáleli na sousední hřiště, na kterém si holky ohmataly místní atrakce. Houpačka a kolotoč držely prim do té doby, než slečny zjistily, že do malého, metr a půl nad zem umístěného domečku, za nimi nemůžem. Marným pokusům o jejich vylákání se jen smály a mou šmátrající ruku brali spíše jako příjemné rozptýlení. Až když jsem k nim vyšplhal a narval se do miniaturního obydlí začaly poslouchat. Doma jsme se převlékli, dokončili proces vybalování a vyrazili na procházku do Třeboně. Že hlavním cílem poutě je unavit cácory jsme samozřejmě veřejně neříkali. Holky jsme nalákali na zmrzlinu. To zabralo a Julinka s Terezkou vesele capkali.

Turistická trasa, po které jsme kráčely, vypadala na mapě kratší, než tomu ve skutečnosti bylo. Možná byl na vině i fakt, že jsme zastavovali u každého plotu, patníku a jiné pouliční anomálie. Letní teplota a kolem přítomná kombinace asfaltu a betonu na komfortu moc nepřidaly. Od remcání mě odrazovalo jen to, že holky (všechny tři) podstupovaly stejné utrpení beze slova a navíc s úsměvem. Městských zdí, tedy to co z nich zbylo, jsme nakonec dosáhli a ocitli se v turistické mase. Na náměstí zrovna probíhaly trhy a na několika místech stavební úpravy. To výrazně zmenšovalo manipulační prostor potřebný k plynulé chůzi.

Abychom uspokojili nároky holek a splnili slib jim daný, u prvního stánku se zmrzlinou jsme jim zakoupili po kornoutku a kopeček spravedlivě rozdělili. Dcerky spokojeně konzumovaly, zatímco mi s Luckou studovali mapu města a plánovali další cestu. Abychom nemuseli dlouhodobě pociťovat stísněné prostředí, poloběhem jsme se přesunuli do zámecké zahrady. Kousek za vstupem do tohoto areálu nás upoutala cedule upozorňující na vodnické muzeum. Řekli jsme si, že návštěva tohoto institutu by mohla být pro holky zábavná a ony nám tento fakt kývntím hlavy potvrdily. Příjemná starší paní nám sdělila, že expozice neobsahuje nic, čeho by se mohly holky bát. Ukázala na jednoho vodníka a řekla, že takhle vypadají i ostatní. Když to Terezka viděla, ve vteřině viděly slzy světlo světa a bylo jasno. Sem jít nemůžeme. Místo podvodního světa jsme tedy zavítali do informačního centra a nechali si od slečen poradit. S nabitými vědomostmi a papírovou mapou jsme vyrazili vstříc městu.

Naše další kroky vedly do zámeckého parku. Zeleň a menší koncentrace lidstva znamenala volnost pro dcery. Po dlouhé době, musely pořád jít za ruku, si tak přišly na své a mohly se dosytosti proběhnout. Navíc bylo v parku postaveno o pódium a z reproduktorů se linula hudba. Jak Terezka, tak Julinka střídavě skotačily a tancovaly. Cestou zpátky, to už nebylo náměstí tak nacpané, jsme vyhledali další kopečkové ledové osvěžení. Protože u většiny z nich byl přehršel lidí, hledali jsme takovou pobočku, kde pořízení zmrzliny nebude otázkou deseti a více minut. A povedlo se nám nejen to. Myslím si, že jsme našli i nejlepší Třeboňskou zmrzlinu vůbec. Respektive jinam už jsme následně ani nechodili. Než jsme přišli na to, že zmrzlinář je šprýmař, ocitli jsme se na pokraji infarktu. Při podávání kýženého zboží totiž prodávající protočil kelímek zmrzliny v ruce a umístil tak kornoutek nad zmrzlinu. S Luckou jsme jednotně vykřikli a zoufale se snažili kornout zachytit. Naše vyděšené výrazy zmrzlináře očividně pobavili, protože se smál na celé kolo. Holky se smály také, zřejmě proto, že se smál zmrzlinář. S dobrotou jsme se přesunuli do postranní uličky, kde jsme poskládali na schody a vychutnali osvěžení. Zážitek mi vylepšil ještě pohled na kolo opřené o zeď, zakrývající cedulku zakazující opírání kol.

Slunce se pomalu chystalo k horizontu a nám nezbývalo než vydat se zpátky domů. Abychom vylepšili nudné pochodování, ponoukali jsme Julinku s Terezkou, aby kolemjedoucím (vedle chodníku byla cyklostezka) mávaly. Tenhle nápad se u holek setkal s nadšením a projíždějícím cyklistům to očividně dělalo radost. Většinou si vymávaly úsměv, pozdrav i zamávání. Jediné trápení pocítila Terezka, když zjistila, že jí utíká culíkatá holčička na asfaltu (Terezka objevila stín). Naopak největším úspěchem byla zpětná reakce hasičů provádějící údržbu techniky u zbrojnice nacházející se na druhé straně vozovky. Doslova kousek od penzionu už malé nožičky vypovídaly službu a bylo na nás pomoci našim malým cestovatelkám.

Holky ušly v několika etapách asi šest kilometrů a po večeři a osprchování usly celkem rychle. Nebylo čemu se divit. My s Luckou jsme ještě zasedli na chvilku ke stolu a hledali, kam bychom mohli zavítat následující den. Možností byla spousta. Velý výlet začal bravurně.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Milda hodnotil(a) 22.08.2018 09:43:25

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 14.08.2018 10:45:27

vynikající

Lucík hodnotil(a) 26.07.2018 15:51:31

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 26.07.2018 15:51:20

slovo od slova

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Jiří Kvasnička napsal(a) 22.08.2018 21:32

Peknej clanek. Nekdy musime vyrazit spolu. Zrovna tento komentar pisu z postele v chatce na dovo. Kazdy den jezdime na vylety. Velky uspech mel Dino park v Ostrave. Dnes byl Roznov p. Radhostem (skanzen) a to se zas s takovym ohlasem nesetkalo (ale ja byl spokojen) ;-) Je skvele byt rodic, ikdyz obcasne odfrknuti bez cacorek je proste nutnost...

vytvořit / odpovědět

Milda napsal(a) 22.08.2018 09:47

Ty kraso Jendo co ctu tvoje clanky. Tak t ynikdy u sebe nemas penize :-)))

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 22.08.2018 10:57

Mildo, od té doby, co jsem se oženil, nemusím se vůbec starat o peníze. Většinou mám v kapse dvacku a všechno řeším kartou. Nebýt manželky, která na všechno myslí, několikrát bych umřel hlady, protože mi karta byla k ničemu :)

vytvořit / odpovědět

Jiří Kvasnička napsal(a) 22.08.2018 21:33

Ten zacatek reakce byl super, pak jsi ale vymeknul :-)

vytvořit / odpovědět

Milda napsal(a) 22.08.2018 09:45

Ty kolony a bouracky jsou z 95% nedodrzovani vzdalenosti mezi autama. Proste rici neumej jezdit. Nekde jsem nasel i video jak vznikaj kolony (spunty) bez bouracek... nechali jezdit ridice v kruhu s tim, ze vsichni meli vzdalenost 2 vteriny a vzdy nejaky nevydrzel a behem minuty co ten test spustili se uz nekdo lepil na zadek a pak zacal brzdit a hned byla retezova reakce a spunt, ktery se pak vzdy rozjel a dal zas ucpal... Proste ridici neumi ridit.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 22.08.2018 10:58

Naprosto s Tebou souhlasím. Co koukám, tak odvedení pozornosti, ať už je to čímkoliv, je to nejzásadnější.

vytvořit / odpovědět

Lucík napsal(a) 26.07.2018 15:53

Musim hned na zacatku rict, ze krasne bastily a tapaly celou dovcu. Nejvetsi obavy byly pryc. Uz jsou to velky holky

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Jak Terezce utíkala holčička

Z našich holek se pomalu ale jistě stávají bytosti, s kterými je možno komunikovat, stávají se řiditelnými (nemám na mysli manipulaci) a je s nimi obrovská zábava. To výrazně rozšiřuje možnosti, kde a jak lze trávit volný čas, potažmo několik dní volného času. Tedy dovolenou. Tentokrát jsme neplánovali rodinné aktivity ve smyslu jednodenních výletů s večerním návratem domů. Také jsme nemuseli brát ohledy na nutnost konzumace vlastní stravy a další rodičovské povinnosti vůči ratolestem. Cílem dovolené bylo ukázat holkám krásy naší vlasti a vzbudit v nich zájem cestovat a nebát se neznáma. Samozřejmě jsme měli jisté obavy, ale těšili jsme se.

2. díl: Třeboňské prokletí

S veselou náladou a hopsáním holky vstoupily do prvního celého dne dovolené. I když jsme s Luckou bručeli, že máme volno, navíc je dovolená a chceme si odpočinout, nebylo to nic platné. Museli jsme vstávat. Ranní rituál jsme samozřejmě dodrželi. V pískací konvici (mé srdce zaplesalo, když jsem jí spatřil) jsme uvařili vodu na čaj, holky zasadili do židliček a přichystali jim snídani. S drobnými defekty na zemi a blízkém okolí v nich první strava skončila. My jsme se také nasnídali a vydali se na dopolední procházku.

3. díl: Špuntárium

Za uplynulé dva dny nám ranní procedura šla nádherně od ruky. Kafe, čaj, snídaně, všechno bylo ve chvilce hotovo. Navíc, i když měl stůl v kuchyni přístupné pouze dvě židle, snídali jsme pohromadě. Vzít stoličky holek byl naprosto dokonalý nápad (taky nebyl můj). A co jsme připravili na pondělí? I když pondělí je obecně zavírací den pro zámky, hrady a jiné pamětihodnosti, Lucka objevila že nedaleko Hluboké je velký Sportovně relaxační areál se spoustou atrakcí. Pro nás jasná volba. Ale trávit celý den pozorováním poskakujících dětí a strachovat se, z čeho spadnou, se nám nechtělo. Trochu kultury jsme přece jen zařadili.

4. díl: Hrad a (ne)zámek

Třikrát čaj, jednou káva, snídaně u stolu. Dopoledne jsme holky znovu odvedli do lesa, aby si rozšířili hrudní košíčky a nasáli do jejich plic trochu nezkaženého vzduchu. Ovšem krom nasávání jihočeského kyslíku by se akce dala pojmenovat "sběr klíšťat". I když naše cácorky tentokrát nebrouzdily houštinami, protože borůvky už byly vybrané, ale ťapkali způsobně po pěšině, stejně Lucka po několika minutách strávených pod korunami stromů našla na Julince obávaný hmyz. Nechtěla se nám riskovat titěrná práce s vytáčením (jak klíštěte tak následně Julči) a tak jsme se otočili na podpatcích a vrátili se.

5. díl: Když k nám zavítala Anička

Ani jsme se nenadáli a byli jsme v polovině dovolené. To přinášelo smutnou skutečnost, že máme polovinu za sebou, ale radostné bylo, že nás čeká ještě druhá polovina. A navíc, ve středu jsme očekávali návštěvu. Anička, která trávila s Martinem poblíž cyklodovolenou, se s námi rozhodla trávit den. Hned po snídani jsme holky vypustili na zahradě. Zatímco tam tůrovali své stroje a drandili sem a tam, ostatní obyvatelé penzionu se připravovali, stejně jako každý den, na vyjížďku. Celá parta asi pěti rodin, dávala hned od prvního dne najevo jistou náklonnost k našim holkám. Včetně majitele penzionu. Asi z toho důvodu pan majitel nainstaloval, když nás viděl venku, na trám stříšky houpačku. Ta měla u holek neuvěřitelný úspěch. Odrážedla skončila během vteřiny u plotu a už se oba drobečkové dožadovaly kývavého pohybu. Na pár desítek minut bylo o zábavu postaráno. Před odjezdem do Třeboně, kde jsme měli s Aničkou sraz, jsme ještě s holkama nasbírali kytičky pro maminku.

6. díl: Když se sejdou rodiny, tak se radost násobí

Naše obavy a strach z další klíšťové invaze rozhodl, že i přes velké přání holek jsme nejeli dopoledne do lesa. Motorky byly sice vyvezeny z garáží, ale drnčely jen po příjezdové cestě a na parkovišti za penzionem. Naštěstí naše fyzické výkony ještě stačily na doběhnutí dcer, takže jakýmkoliv pokusům o úprk a svévolné opuštění jsme zamezili. Chvilku jsme pořádali závody, pak demoliční derby a nakonec hru na šerify a bandity. Holky se nám podařilo dokonale unavit a po zalehnutí do postýlek usnuli a odpočívaly.

7. díl: Vzhůru do finále

Již předchozího dne jsme dostali od Míry (Mirďáka) zprávu, že má toulavou (věnuje se mimo jiné horské turistice) kolem Třeboně a několik volných minut by nám věnoval. Samozřejmě jsme nadšeně souhlasili a poslal mu svoje koordináty. Svůj příjezd ohlásil na dopolední hodiny. My jsme se od rána s holkama věnovali lumpačení na zahradě a lehkému balení věcí. Druhou činnost povětšinou prováděla Lucka. Šiškovaná, závody motorek, sběr lučního kvítí, houpání a zmatené, ale urputné pobíhání nám vydrželo až do ulehnutí holek do postýlek. Zatímco Lucka uspávala slečny, já jsem se zhostil role uvítacího výboru a šel vyhlížet Míru.