Mezi tím probíhala bujará elektronická komunikace mezi Luckou a Sandrou. Ona, Míra a jejich malá slečna Eliška se tou dobou také nacházeli v kraji jihočeském, respektive do něj měli namířeno. Z toho důvodu jsme naplánovali několik společných setkání. A první z nich se mělo odehrát právě během čtvrtečního odpoledne. Jakmile se z ložnice začalo obývat holčičí povídání, začali jsme se oblékat, balit a připravovat se k odjezdu. Celá operace nebyla nijak náročná, neboť kočár bydlel standardně v kufru auta a pokoj nenabízel moc míst, kde by se dalo něco marně hledat.
Opět jsme zamířili k Hluboké. Krom zámku a již námi navštíveného relaxačního areálu poskytuje okolí i zoologickou zahradu. Při plánování jsme vzali v úvahu, že kamenných, neživých a historických památek jsme navštívili již dostatek, ale něco živého zatím ne. Nadešel čas zpříjemnit si čas něčím dýchajícím - zvířátky. Vedle objektu, který navigace označila jako vchod, se nacházelo velké parkoviště. Auto jsme umístili tam, kde jsme do budoucnosti očekávali největší stín a ruku v ruce s holkama se vydali do zahrady. S očima na šťopkách jsme prošli jakýmsi labyrintem, u klecí s papouchy odbočili doprava a ocitli se naproti výběhu šelem. Aniž jsme potkali pokladnu. Tento fakt nám byl velmi podezřelý a protože jsme rodina uvědomělá a poctivá, vyhledali jsme okýnko s paní a kasou a nahlásili se. Obsluha byla sice zmatená, že jsme frontu vytvořili z druhé strany, ale na funkčnosti vydání vstupenek to nic neměnilo. Zakoupili jsme lupeny a jali se hledat restauraci. Tam na nás, podle posledních zpráv, čekala druhá, spřízněná skupinka. Našli jsme se. V přeplněném lokále drželi naši přátelé velký kulatý stůl, hned vedle obřího akvárka.
Zatímco my jsme posouvali židle a řešili zasedací pořádek naší rodiny, Sandra, Elí a Míra už měli objednáno a čekali na talíře. I když kolem nás vládl dost velký zmatek (nebylo se čemu divit, když bylo narváno), ani na nás číšník nezapomněl a my si objednali. Celý stravovací proces jsme měli posunutý. Mírova rodina jedla, my jsme vyprávěli o dovolené a holky se vrtěly na židlích, jak chtěli co nejvíce vidět rybičky za sklem. Pak jsme my jedli a druhá polovina stolu byla po jídle. Nakonec, kvůli stále sílícímu šrumci, jsme se shodli na novém začátku uprostřed zahrady. Rychle jsme dojedli, zaplatili a poté, co holky obdrželi od číšníka lízátko (za pěkné papání) se odešli nahánět.
Ještě, než jsme se stačili vymotat z restaurace, proklínali jsme číšníka za jeho Danajský dar. Patlavá a sladká věc na tyčce byla holkám za vydatného řevu odebrána. Naštěstí neměl smutek dlouhého trvání. Kolem byla zvířátka a ta si zasloužila vyšší pozornost než sladkost umístěná do koše. Rodinné spojení se nám nakonec, po pár telefonátech a hledání (kdo se má v těch dinosaurech vyznat) také podařilo. A tak jsme jako velká skupina prohlíželi výběhy, klece a domy.
Jihočeská (přesněji Hlubocká) zoologická je hezká, ale mě připomínala spíše bludiště. Obdrželi jsme sice u vchodu mapku a průvodce, ale stejně jsem se v něm (ani ostatní) nevyznal. Když jsme očekávali želvy, narazili jsme na nosála, místo medvědů jsme objevili dikobraza. Jen u čápa jsme se trefili. U mola s vodním ptactvem (s nedalekým rychlým občerstvením) jsme udělali krátkou pauzu. Zatímco se holky cpaly zmrzkou, já si chtěl zahrát na hodné otce, který opatří svým dcerkám nějakou vzpomínku. Protože jsem zahlédl obchůdek se suvenýry, zeptal jsem se manželky na velikost triček, které by holkám byly a po obdržení jasného rozměru (jsou jim dva) jsem se vydal vybírat. Za pultíkem prodávala příjemně vyhlížející dáma. Požádal jsem o předvedení několika barevných kombinací triček s různými obrázky (co muselo být na tričku Terezky bylo jasné). Paní prodavačka se zeptala na požadovanou velikost a záludně se u toho tvářila. Spokojeně jsem odpověděl, že jsou jim dva a očekával, že tím je otázka zodpovězená. Jenže to byl omyl. Ukázala se pravá stránka osoby. Milostivá zřejmě dělala ráda z chlapů blbce. Oznámila mi, že tričko do dvou let by mohlo být akorát, protože jsou děti, které jsou menší než dva roky a některé, které jsou větší než rok. Koukal jsem na ní s otevřenou pusou a oznámil ji znovu, že nebudu kupovat tričko do dvou let, když holkám dva byly. Paní spustila svou písničku znovu, jako zaseknutý gramec. Nevydržel jsem a prohlásil, že na pomoc zavolám manželku. Za mými zády se ozvalo, že to bude asi lepší a já s naběhlými žílami a rudým závojem v očích vyšel ven.
Lucka mě vystřídala a po chvilce se vrátila s taškou. Oznámila mi, že zakoupila stejnou velikost, jakou jsem zamýšlel já. K totální destrukci a vypálení stánku nedošlo jen proto, že jsme se začali znovu přesouvat. Dostali jsme se k vyhlídce na několik ještě nepotkaných zvířat, samozřejmě jsme prošli i kolem již navštívených a protože zoo tak obrovská, abychom v ní mohli trávit celý den, pomalu jsme se sunuli k východu. Po krátkém pózování u medvědů a lehkém zmatení kudy pryč, jsme se před parkovištěm na chvilku rozešli. Elí potřebovala jisté miminkovské zázemí, naše holky už ne. Z toho důvodu jsme ještě zašli k nedalekému loveckém zámku Ohrada a nechali holky vyřádit. K naší velké radosti se v areálu zámeckého parku nacházely soutěže (neplacené), takže několik desítek minut se naše slečny věnovaly házení míčku, vrhání obručí, vážily se na čertovských váhách a lezly po obrovské dřevěné housence. Tedy až poté, co jsem jim předložili dostatek důkazů, že je červík nepokouše.
Dohromady jsme se znovu dali po přejezdu do Budějek, neboť rodina byla ubytována právě tam. A protože město je to velké, raději jsme zvolili bezpečnější cestování a poprvé za dovolenou vytáhli kočár. Holky z toho sice neměli radost, ale fyzická síla a nadřazenost vyhrála. Naším společným cílem bylo najít restauraci, kde bychom mohli společně povečeřet. I když Budějovické náměstí je rozlehlé a pravda i krásné, našim náročným požadavkům nevyhovovalo. Hledali jsme zahradní restauraci, kde se na jídelním lístku nachází normální jídla a mají volno. Pokud už nějaké zařízení splňovalo dvě z těchto podmínek, byl to zázrak, ale posledním bodem naprosto neodpovídalo. Našli jsme Čínské nudle, pizzu, Českou kuchyni, ale přeplněnou, Českou kuchyni, ale bez zahrádky a jakousi kuchyni, která byla zavřená. Víc jsme toho ani s velkou pomocí všemožných elektronických průvodců nenašli. S velkým zklamáním jsme křižovali město a domů si nakoupili alespoň něco k večeři. Společné posezení nevyšlo a my jsme se pro ten den rozešli každý svým směrem.
Po příjezdu do penzionu, zatímco jsme chroupali pečivo, poslal Míra fotografii, jak všichni krásně sedí u stolu v prázdné restauraci a pochutnávají si. Paradoxem bylo, že jí nalezli za rohem ulice, na níž jsme se rozloučili. Ale jak se říká, každý den nemůže být posvícení.