Velký výlet po Třeboňsku

6. díl: Když se sejdou rodiny, tak se radost násobí

Naše obavy a strach z další klíšťové invaze rozhodl, že i přes velké přání holek jsme nejeli dopoledne do lesa. Motorky byly sice vyvezeny z garáží, ale drnčely jen po příjezdové cestě a na parkovišti za penzionem. Naštěstí naše fyzické výkony ještě stačily na doběhnutí dcer, takže jakýmkoliv pokusům o úprk a svévolné opuštění jsme zamezili. Chvilku jsme pořádali závody, pak demoliční derby a nakonec hru na šerify a bandity. Holky se nám podařilo dokonale unavit a po zalehnutí do postýlek usnuli a odpočívaly.

čtvrtek 05.07.2018 publikovaný události s kamarády a přáteli Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / jih /
KDY (období a interval) letní dovolená /

Mezi tím probíhala bujará elektronická komunikace mezi Luckou a Sandrou. Ona, Míra a jejich malá slečna Eliška se tou dobou také nacházeli v kraji jihočeském, respektive do něj měli namířeno. Z toho důvodu jsme naplánovali několik společných setkání. A první z nich se mělo odehrát právě během čtvrtečního odpoledne. Jakmile se z ložnice začalo obývat holčičí povídání, začali jsme se oblékat, balit a připravovat se k odjezdu. Celá operace nebyla nijak náročná, neboť kočár bydlel standardně v kufru auta a pokoj nenabízel moc míst, kde by se dalo něco marně hledat.

Opět jsme zamířili k Hluboké. Krom zámku a již námi navštíveného relaxačního areálu poskytuje okolí i zoologickou zahradu. Při plánování jsme vzali v úvahu, že kamenných, neživých a historických památek jsme navštívili již dostatek, ale něco živého zatím ne. Nadešel čas zpříjemnit si čas něčím dýchajícím - zvířátky. Vedle objektu, který navigace označila jako vchod, se nacházelo velké parkoviště. Auto jsme umístili tam, kde jsme do budoucnosti očekávali největší stín a ruku v ruce s holkama se vydali do zahrady. S očima na šťopkách jsme prošli jakýmsi labyrintem, u klecí s papouchy odbočili doprava a ocitli se naproti výběhu šelem. Aniž jsme potkali pokladnu. Tento fakt nám byl velmi podezřelý a protože jsme rodina uvědomělá a poctivá, vyhledali jsme okýnko s paní a kasou a nahlásili se. Obsluha byla sice zmatená, že jsme frontu vytvořili z druhé strany, ale na funkčnosti vydání vstupenek to nic neměnilo. Zakoupili jsme lupeny a jali se hledat restauraci. Tam na nás, podle posledních zpráv, čekala druhá, spřízněná skupinka. Našli jsme se. V přeplněném lokále drželi naši přátelé velký kulatý stůl, hned vedle obřího akvárka.

Zatímco my jsme posouvali židle a řešili zasedací pořádek naší rodiny, Sandra, Elí a Míra už měli objednáno a čekali na talíře. I když kolem nás vládl dost velký zmatek (nebylo se čemu divit, když bylo narváno), ani na nás číšník nezapomněl a my si objednali. Celý stravovací proces jsme měli posunutý. Mírova rodina jedla, my jsme vyprávěli o dovolené a holky se vrtěly na židlích, jak chtěli co nejvíce vidět rybičky za sklem. Pak jsme my jedli a druhá polovina stolu byla po jídle. Nakonec, kvůli stále sílícímu šrumci, jsme se shodli na novém začátku uprostřed zahrady. Rychle jsme dojedli, zaplatili a poté, co holky obdrželi od číšníka lízátko (za pěkné papání) se odešli nahánět.

Ještě, než jsme se stačili vymotat z restaurace, proklínali jsme číšníka za jeho Danajský dar. Patlavá a sladká věc na tyčce byla holkám za vydatného řevu odebrána. Naštěstí neměl smutek dlouhého trvání. Kolem byla zvířátka a ta si zasloužila vyšší pozornost než sladkost umístěná do koše. Rodinné spojení se nám nakonec, po pár telefonátech a hledání (kdo se má v těch dinosaurech vyznat) také podařilo. A tak jsme jako velká skupina prohlíželi výběhy, klece a domy.

Jihočeská (přesněji Hlubocká) zoologická je hezká, ale mě připomínala spíše bludiště. Obdrželi jsme sice u vchodu mapku a průvodce, ale stejně jsem se v něm (ani ostatní) nevyznal. Když jsme očekávali želvy, narazili jsme na nosála, místo medvědů jsme objevili dikobraza. Jen u čápa jsme se trefili. U mola s vodním ptactvem (s nedalekým rychlým občerstvením) jsme udělali krátkou pauzu. Zatímco se holky cpaly zmrzkou, já si chtěl zahrát na hodné otce, který opatří svým dcerkám nějakou vzpomínku. Protože jsem zahlédl obchůdek se suvenýry, zeptal jsem se manželky na velikost triček, které by holkám byly a po obdržení jasného rozměru (jsou jim dva) jsem se vydal vybírat. Za pultíkem prodávala příjemně vyhlížející dáma. Požádal jsem o předvedení několika barevných kombinací triček s různými obrázky (co muselo být na tričku Terezky bylo jasné). Paní prodavačka se zeptala na požadovanou velikost a záludně se u toho tvářila. Spokojeně jsem odpověděl, že jsou jim dva a očekával, že tím je otázka zodpovězená. Jenže to byl omyl. Ukázala se pravá stránka osoby. Milostivá zřejmě dělala ráda z chlapů blbce. Oznámila mi, že tričko do dvou let by mohlo být akorát, protože jsou děti, které jsou menší než dva roky a některé, které jsou větší než rok. Koukal jsem na ní s otevřenou pusou a oznámil ji znovu, že nebudu kupovat tričko do dvou let, když holkám dva byly. Paní spustila svou písničku znovu, jako zaseknutý gramec. Nevydržel jsem a prohlásil, že na pomoc zavolám manželku. Za mými zády se ozvalo, že to bude asi lepší a já s naběhlými žílami a rudým závojem v očích vyšel ven.

Lucka mě vystřídala a po chvilce se vrátila s taškou. Oznámila mi, že zakoupila stejnou velikost, jakou jsem zamýšlel já. K totální destrukci a vypálení stánku nedošlo jen proto, že jsme se začali znovu přesouvat. Dostali jsme se k vyhlídce na několik ještě nepotkaných zvířat, samozřejmě jsme prošli i kolem již navštívených a protože zoo tak obrovská, abychom v ní mohli trávit celý den, pomalu jsme se sunuli k východu. Po krátkém pózování u medvědů a lehkém zmatení kudy pryč, jsme se před parkovištěm na chvilku rozešli. Elí potřebovala jisté miminkovské zázemí, naše holky už ne. Z toho důvodu jsme ještě zašli k nedalekému loveckém zámku Ohrada a nechali holky vyřádit. K naší velké radosti se v areálu zámeckého parku nacházely soutěže (neplacené), takže několik desítek minut se naše slečny věnovaly házení míčku, vrhání obručí, vážily se na čertovských váhách a lezly po obrovské dřevěné housence. Tedy až poté, co jsem jim předložili dostatek důkazů, že je červík nepokouše.

Dohromady jsme se znovu dali po přejezdu do Budějek, neboť rodina byla ubytována právě tam. A protože město je to velké, raději jsme zvolili bezpečnější cestování a poprvé za dovolenou vytáhli kočár. Holky z toho sice neměli radost, ale fyzická síla a nadřazenost vyhrála. Naším společným cílem bylo najít restauraci, kde bychom mohli společně povečeřet. I když Budějovické náměstí je rozlehlé a pravda i krásné, našim náročným požadavkům nevyhovovalo. Hledali jsme zahradní restauraci, kde se na jídelním lístku nachází normální jídla a mají volno. Pokud už nějaké zařízení splňovalo dvě z těchto podmínek, byl to zázrak, ale posledním bodem naprosto neodpovídalo. Našli jsme Čínské nudle, pizzu, Českou kuchyni, ale přeplněnou, Českou kuchyni, ale bez zahrádky a jakousi kuchyni, která byla zavřená. Víc jsme toho ani s velkou pomocí všemožných elektronických průvodců nenašli. S velkým zklamáním jsme křižovali město a domů si nakoupili alespoň něco k večeři. Společné posezení nevyšlo a my jsme se pro ten den rozešli každý svým směrem.

Po příjezdu do penzionu, zatímco jsme chroupali pečivo, poslal Míra fotografii, jak všichni krásně sedí u stolu v prázdné restauraci a pochutnávají si. Paradoxem bylo, že jí nalezli za rohem ulice, na níž jsme se rozloučili. Ale jak se říká, každý den nemůže být posvícení.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 22.11.2018 12:09:06

vynikající

Milda hodnotil(a) 22.11.2018 09:23:09

vynikající

Lucík hodnotil(a) 22.11.2018 08:11:16

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 22.11.2018 08:11:29

slovo od slova

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Jak Terezce utíkala holčička

Z našich holek se pomalu ale jistě stávají bytosti, s kterými je možno komunikovat, stávají se řiditelnými (nemám na mysli manipulaci) a je s nimi obrovská zábava. To výrazně rozšiřuje možnosti, kde a jak lze trávit volný čas, potažmo několik dní volného času. Tedy dovolenou. Tentokrát jsme neplánovali rodinné aktivity ve smyslu jednodenních výletů s večerním návratem domů. Také jsme nemuseli brát ohledy na nutnost konzumace vlastní stravy a další rodičovské povinnosti vůči ratolestem. Cílem dovolené bylo ukázat holkám krásy naší vlasti a vzbudit v nich zájem cestovat a nebát se neznáma. Samozřejmě jsme měli jisté obavy, ale těšili jsme se.

2. díl: Třeboňské prokletí

S veselou náladou a hopsáním holky vstoupily do prvního celého dne dovolené. I když jsme s Luckou bručeli, že máme volno, navíc je dovolená a chceme si odpočinout, nebylo to nic platné. Museli jsme vstávat. Ranní rituál jsme samozřejmě dodrželi. V pískací konvici (mé srdce zaplesalo, když jsem jí spatřil) jsme uvařili vodu na čaj, holky zasadili do židliček a přichystali jim snídani. S drobnými defekty na zemi a blízkém okolí v nich první strava skončila. My jsme se také nasnídali a vydali se na dopolední procházku.

3. díl: Špuntárium

Za uplynulé dva dny nám ranní procedura šla nádherně od ruky. Kafe, čaj, snídaně, všechno bylo ve chvilce hotovo. Navíc, i když měl stůl v kuchyni přístupné pouze dvě židle, snídali jsme pohromadě. Vzít stoličky holek byl naprosto dokonalý nápad (taky nebyl můj). A co jsme připravili na pondělí? I když pondělí je obecně zavírací den pro zámky, hrady a jiné pamětihodnosti, Lucka objevila že nedaleko Hluboké je velký Sportovně relaxační areál se spoustou atrakcí. Pro nás jasná volba. Ale trávit celý den pozorováním poskakujících dětí a strachovat se, z čeho spadnou, se nám nechtělo. Trochu kultury jsme přece jen zařadili.

4. díl: Hrad a (ne)zámek

Třikrát čaj, jednou káva, snídaně u stolu. Dopoledne jsme holky znovu odvedli do lesa, aby si rozšířili hrudní košíčky a nasáli do jejich plic trochu nezkaženého vzduchu. Ovšem krom nasávání jihočeského kyslíku by se akce dala pojmenovat "sběr klíšťat". I když naše cácorky tentokrát nebrouzdily houštinami, protože borůvky už byly vybrané, ale ťapkali způsobně po pěšině, stejně Lucka po několika minutách strávených pod korunami stromů našla na Julince obávaný hmyz. Nechtěla se nám riskovat titěrná práce s vytáčením (jak klíštěte tak následně Julči) a tak jsme se otočili na podpatcích a vrátili se.

5. díl: Když k nám zavítala Anička

Ani jsme se nenadáli a byli jsme v polovině dovolené. To přinášelo smutnou skutečnost, že máme polovinu za sebou, ale radostné bylo, že nás čeká ještě druhá polovina. A navíc, ve středu jsme očekávali návštěvu. Anička, která trávila s Martinem poblíž cyklodovolenou, se s námi rozhodla trávit den. Hned po snídani jsme holky vypustili na zahradě. Zatímco tam tůrovali své stroje a drandili sem a tam, ostatní obyvatelé penzionu se připravovali, stejně jako každý den, na vyjížďku. Celá parta asi pěti rodin, dávala hned od prvního dne najevo jistou náklonnost k našim holkám. Včetně majitele penzionu. Asi z toho důvodu pan majitel nainstaloval, když nás viděl venku, na trám stříšky houpačku. Ta měla u holek neuvěřitelný úspěch. Odrážedla skončila během vteřiny u plotu a už se oba drobečkové dožadovaly kývavého pohybu. Na pár desítek minut bylo o zábavu postaráno. Před odjezdem do Třeboně, kde jsme měli s Aničkou sraz, jsme ještě s holkama nasbírali kytičky pro maminku.

6. díl: Když se sejdou rodiny, tak se radost násobí

Naše obavy a strach z další klíšťové invaze rozhodl, že i přes velké přání holek jsme nejeli dopoledne do lesa. Motorky byly sice vyvezeny z garáží, ale drnčely jen po příjezdové cestě a na parkovišti za penzionem. Naštěstí naše fyzické výkony ještě stačily na doběhnutí dcer, takže jakýmkoliv pokusům o úprk a svévolné opuštění jsme zamezili. Chvilku jsme pořádali závody, pak demoliční derby a nakonec hru na šerify a bandity. Holky se nám podařilo dokonale unavit a po zalehnutí do postýlek usnuli a odpočívaly.

7. díl: Vzhůru do finále

Již předchozího dne jsme dostali od Míry (Mirďáka) zprávu, že má toulavou (věnuje se mimo jiné horské turistice) kolem Třeboně a několik volných minut by nám věnoval. Samozřejmě jsme nadšeně souhlasili a poslal mu svoje koordináty. Svůj příjezd ohlásil na dopolední hodiny. My jsme se od rána s holkama věnovali lumpačení na zahradě a lehkému balení věcí. Druhou činnost povětšinou prováděla Lucka. Šiškovaná, závody motorek, sběr lučního kvítí, houpání a zmatené, ale urputné pobíhání nám vydrželo až do ulehnutí holek do postýlek. Zatímco Lucka uspávala slečny, já jsem se zhostil role uvítacího výboru a šel vyhlížet Míru.