Dopoledne jsme přejeli přímo do Hluboké. Holkám se zámek hned při prvním pohledu (ještě ze sedačky auta) zalíbil. Taky komu ne. Trochu jsme bojovali s parkováním. I když jsme byli odhodláni zaplatit nemalý poplatek za zaparkování auta, nebylo kam se postavit. Nakonec jsme auto odstavili v zapadlé uličce na hony vzdálené přístupové cestě k zámku. Ale nadšení holek, že uvidí domeček kde bydlí princezny a králové, bylo tak velké, že bez hlesu cupitaly a konečný stoupák téměř vyběhly. Jediným zdržením bylo pozorování projíždějící turistické mašinky, které se samozřejmě neobešlo bez slz. To když jsme Terezce oznámili, že na mašinku dneska nepůjdeme.

Na zavírací den bylo v areálu bílého zámku mrtě lidí. Park i obě nádvoří okupovali turisté a my zjistili, že Hluboká má otevřeno i první den v týdnu. Prohlídku jsme neabsolvovali. Hlavním důvodem byl strach o historickou památku, kterou by naše cácory obrátily nohama vzhůru. Čas, který zbýval do oběda jsme tedy šli trávit do zámeckého parku. Doba rozhodně neodpovídala vzdálenosti. Bylo potřeba malovat klacíkem do písku, hledat klacek, sbírat šišky a rovnat kamínky. Ale bylo hezky a co by člověk neudělal pro děti?

Na oběd jsme se stavili v podzámčí. I když se v blízkém okolí památky nalézá spousta pohostinství, oslovila nás restaurace s velkou zahrádkou a dětským koutkem. Našli jsme stůl v rohu, vměstnali se za něj a čekali na obsluhu. Ta dorazila za chvilku a protože byla v denní nabídce pizza, objednali jsme si jí. Holkám jsme vybrali něco více dětského (jen si už nemůžu vzpomenout, co to bylo). Čekání nebylo nikterak hrozné. Dcerky se po chvilce osmělily a šly si hrát na hřiště (malý domek s kostkami). Během stavění nám servírka přinesla jídlo a my jsme zasedli. Po prvním soustu mi bylo jasné, že prokletí bylo zlomeno. Pochutnával jsem si a podle výrazu manželky i holek nejen já. Navíc jsme měli velké štěstí s příchodem, protože několik minut po našem objednání se restaurace začala povážlivě plnit a na krmi bychom čekali hodně dlouho.

Naprostá spokojenost. Navíc u placení dostaly holky za vzorné chování (asi toho moc nerozbily) balonky. S úsměvem na rtech jsme odcházeli směrem k autu. Životnost balónků byla asi deset minut. Inu, když si někdo nevezme dobře míněné rady (nebouchej s tím balonem o zeď, praskne ti) k srdci, nemůže se divit, že byl potrestaný. Přes potok slz holky přenesla informace, že jdeme na hřiště, kde si budou moct dosytosti hrát. I když se areál nacházel nedaleko zámku, chtěli jsme nechat holky po obědě odpočinout a vzali to oklikou. Původní záměr byl jet tam přes Budějovice, ale když ani v nich Terezka nezabrala, frčeli jsme na Český Krumlov.

Tyhle cesty, i když by se někomu mohli zdát velmi zbytečné, mají svoje opodstatnění. Holky nevydržely celý den na nohou a pokud bys alespoň na chvilku neodpočívaly, byly by extrémně protivné a navíc by nám usnuly pár hodin před večerním spánkem a to by znamenalo náročnou noc. A tomu jsme se chtěli velkým obloukem vyhnout. Proto ta cesta bez cíle. Do Krumlova jsme nakonec nedojeli. Půl hodiny za Budějovicemi konečně usnula i Terezka, takže jsme otočili vozidlo (na jakémsi staveništi) a jeli zpět. Holky si odpočaly a očka otevřely na parkovišti nedaleko hřiště.

Už z dálky byly vidět stany, velkou dřevěnou pevnost a spousta malých návštěvníků, kteří běhali, skákali a radovali se. Na našich slečnách nebylo ani trochu poznat, že před pár vteřinami procitly a netvářily se na tuto skutečnost moc nadšeně. Tváře jim zdobil úsměv od ucha k uchu, netrpělivě nás vlekly k hřišti a brebendily, že je tam "hopí hopí" (to je obecný výraz pro zábavní areál). Park byl rozdělen na několik sekcí. Prolézačky, zmíněná pevnost, houpačky a skluzavky byly k dispozici zdarma. Ty náročnější byly dostupné za peníz. Holky, i když na nich byla vidět spokojenost, byly krapet zakřiknuté. Přeci jen, na takový chumel dětí nebyly zvyklé. Rozkoukávaly se a po chvilce zatoužily po prvních atrakcích. Holky běhaly od jednoho k druhému a my jak psíci za nimi. Rčení "kam vítr tam plášť" v reálu.

Možností, jak se vyřádit, byla spousta. Nicméně většina z nich byla pro větší a velké děti, na které holky nemohly. Naštěstí jsme měli maminu, která zjistila (během včerejšího plánování), že v rozsáhlém prostoru se nalézá i "Špuntárium", které je určeno dětem nízkého věku. A ten se přesně shodoval s věkem našich slečen. Prošli jsme dřevěnou branou a ocitli se v ráji pro nejmenší. Kromě několika nafukovacích skákacích hradů pro nejmenší, hracího centra a nádrže s míčkama zde bylo spousta vozítek, šlapadel a odstrkovadel. Jako první holkám učaroval malý domek, z kterého jemně, ale velmi účinně vyhodili chlapečka. Protože bylo Špuntárium oploceno, nemuseli jsme se bát úprku a kontrola dcer nemusela být tak přísná, jako tomu bylo ve vedlejším areálu. Řádění se holky věnovaly od patnácté, až do osmnácté hodiny a třicáté minuty. Protože během pobytu dostaly pouze dávku ovoce, tu nevyčerpatelnou energii jsme přisuzovali slunci.

S těžkým srdcem jsme opouštěli sportoviště a vydali se zase na naší základnu. Vzhledem k pozdní hodině jsme se modlili, aby holky neusnuly. A pokud k tomu mělo přeci jen dojít, aby se tak stalo co nejpozději. Naštěstí nebyla večeře a následné uspávání nikterak komplikované.