V Šumavském kraji jsme několikrát trávili příjemné víkendy s členy aktivních záloh. Proto nám Landštejn přišel k chuti. Hrad byl dostatečně daleko (kvůli odpočinku dcer) a současně dostatečně blízko (kvůli dojezdu). Při přejezdu jsme se ještě zastavili ve Slavonicích (také již několikrát navštívených), abychom uspokojili tužbu hmotnou, v tomto případě obědovou. I když jsme restauraci vybranou dopředu neměli, Lucka objevila jednu příjemnou hned za historickým centrem. Hezké slunné počasí nám pobyt na zahrádce vylepšilo a zážitek z dobrého jídla byl dokonalý. Navíc holky jedly bravurně.

Ze Slavonic do podhradí je to nějakých čtvrt hodiny cesty autem, takže před bránami jsme se ocitli za chvilku. Se zakoupením vstupenek byl trochu problém, protože podle pana kastelána, anebo co to bylo za pána, nefunguje v hradu elektrický proud a z toho důvodu není možné vydat platnou vstupenku. Nicméně si osoba rady věděla, vypsala nám jakýsi lístek potvrzující zaplacení vstupu a oznámila nám, že jestli stojíme o plnohodnotný lupen, máme se připomenout při odchodu.

Jakmile jsme vstoupili na nádvoří, začal tambor (a já se nesprávně domníval, že se jedná o bubeníka) virblovat na buben a zvát návštěvníky k vystoupení. Posedali jsme si tedy na kameny a s holkama v náručí vyčkávali netrpělivě počátek. Protože přednes hlasatele byl hlasitý, začala mi dávat Julinka najevo jistý strach. Vrtala se hlavou pod mou ruku a následně mě tahala pryč. Bylo jasné, že středověk není zatím jejím šálkem kávy. Těsně po začátku jsem tedy s dcerkou zmizel a šel si prohlédnout hrad. Naše osamění netrvalo dlouho. Terezka byla statečná jen do té chvíle, kdy o sebe poprvé křísly zbraně. V rodinu jsme se zase spojili pod schody věže. Chvíli jsme s Luckou přemýšleli o tom, jestli nožičky slečen vystoupají těch 208 stupínků. Jakožto rodiče podporující svobodu projevu jsme se zeptali a obdrželi jednoznačné a sborové "ano". Začali jsme tedy, ruku v ruce, stoupat. Bez jediného hlesu, na jeden zátah jsme se vyšplhali až na vrchol a byli vystaveni nádhernému výhledu po okolí. Neplánovaně nám byla potvrzena nebojácnost z výšek obou dcer.

Pochopitelně jsme museli prolézt všechna zákoutí hradu a někdy jsme museli holky z nepřístupných míst vyhánět. Jejich nadšení bylo skoro hmatatelné a tak jsme některé prostory navštívili opakovaně. Nakonec jsme se v hradním příkopě svalili na trávu, nechali se hřát slunečními paprsky a posvačili. Během konzumace ovoce a zeleniny jsme hledali v okolí další možnosti zábavy. Vsadili jsme znovu na historii. Manželka nalezla v nedalekém okolí zámek Dobrohoř. Cesta proběhla bez nejmenších potíží, navigátor pracoval bezchybně a na parkovišti bylo jedno stání volné. Přesně připravené pro nás. Zprvu nás venkovní vizáž budovy trochu překvapila. Omítka na několika místech chyběla a u zadní části zámku bylo patrné lešení. Informační cedule, umístěná před hlavním vchodem, ale zvala ku návštěvě a poukazovala na vnitřní a provozuschopnou kavárnu.

Vstoupili jsme dovnitř a ocitli se na staveništi. Znovu jsme znejistěli. Naštěstí jsme byli odchyceni paní domácí, která nás mile uvítala na Dobrohoři, ujistila nás, že jsme zde správně a nabídla nám komentovanou prohlídku. Když jsme poukázali na dva mrňousky s tím, že bychom se stejně nesoustředili na výklad, stejně se rozhodla, že nám zámek ukáže. Začali jsme v místnosti hned nalevo od vchodu. Nejsme architekti ani historici, ale v tomto případě jsme uhádli, že z historie tam na zdech či stropě není ani kapka. Představitelem umění byly v několika vitrínách a na stolech vystavěné skleněné výtvory. Chvilku jsme pohledem pátraly po místnosti a pak se naše zraky zastavily na paní průvodkyni, protože začala mluvit. O historii zámku nám řekla to, že se historii dohledat nepodařilo, že nemovitost někdo opustil a jejich spolek (anebo co to bylo) se snaží stavbu zachránit a restaurovat. Proto ty lomoz dělníků. Zatím slouží prostory zámku hlavně jako výstavní sály.

Když jsme se s Luckou podívali na sebe, bylo nám oběma jasné, co si myslíme. Jak se z toho vykroutit? Zatím nápad nějak nepřišel a tak jsme setrvali v dívání se. Další místnost odhalila krom dvou dělníků, jednoho uřvaného rádia a několika stavebních pomůcek na zemi cosi růžového u stropu. Popsat to je velmi těžké, možná si to lze představit jako obrovskou, tři krát jeden metr velkou haldu cukrové vaty, která se navíc ještě lehce smršťovala a natahovala. Zatímco my jsme na to nechápavě čučeli, Terezka, jen to spatřila, začala jančit strachy. Šlo se dál. Minuli jsme několik obrazů, soch a jiných exponátů a zastavili se zase u něčeho zajímavého. Rodokmenu. Dozvěděli jsme se znovu, že mezi současností a prapůvodním majitelem je velká díra a větve na genealogickém stromě jsou spíše orientační. Následovala cesta do schodů a tam to teprve začalo. V prvním patře byla instalována výstava jedné paní, která svým uměním chtěla upozornit na nezdravý životní styl lidstva, potažmo obžerství. K vidění byl keramický koláč s mouchou, rohlík s mouchou, tlusťoch s mouchou, moucha s tlusťochem a pak to plynule přešlo k šokujícím navzájem se požírajícím tlusťochům a místy nechyběly ani fekálie. No, síla. Byli jsme celkem rádi, když jsme dorazili do místnosti bez dalších dveří a tím se ocitli na konci výstavy. Poděkovali jsme, rozloučili jsme se a pod plným plynem ujížděli pryč.

Protože byly holky celý den moc hodné, rozhodli jsme se s maminou, že si zaslouží odměnu. Slíbený měly zmrzlinový pohár. Dojeli jsme tedy do Třeboně a našli cukrárnu se zahrádkou z volným stolkem. Z pohárového lístku jsme si vybrali každý svou odměnu a čekali. O zábavu se nám, stejně jako ostatním, staral obsluhující číšník, který svým stylem mluvy zároveň pohoršoval i rozesmával. Když se k nám přihnal se čtyřmi poháry, limonádou a kafem, nastal problém jak umístit všechno to nádobí na stolek. Nakonec se zadařilo a my se pustili do jídla. Dětská zmrzka byla krásná, naaranžovaná jako paňáca, ale pro nás dost nepraktická. Holky se totiž rozhodly, že místo pojídání zmrzliny si budou hrát s pišingrem. Z kopečků se pomalu stávala velká louže a my s Luckou to zachraňovali rychlým konzumováním. Celá akce nakonec skončila tak, že jsem snědl svůj pohár, Julinčin a Terezky, protože maminka funěla nad svým. Odkutálel jsem se od stolu a chtěl si zahrát na hodného otce, který občas pustí chlup.

Zavedli jsme holky do hračkářství a oznámili jim, že si můžou každá vybrat jednu hračku. Pak nám jí ukážou a pokud jí schválíme, půjdeme k pokladně. Ale jak už to tak bývá, dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Moje iluzorní představa, že v krámě strávíme maximálně pět minut, byla mylná. Terezka se s Luckou zasekla u koníků a nemohla si vybrat kterého z dvou. Julča oproti tomu pobíhala po krámě a ani nevěděla, co vlastně chce. Nejdřív přitáhla motorku. Na to jsem jí řekl, že máme jednu v autě. Pak balón a moje odpověď byla stejná. Po chvilce tápání popadla auto a to jsem jí schválil. Jenže zájem o něj dcera projevovala jen pár vteřin, nechala auto autem a už šla rejdit někam jinam. No, za silného breku jsem oznámil, že když si neumí vybrat, holt půjde s prázdnou. Od té chvíle jsem musel korigovat ještě paní pokladní, starší paní, která nad Julinkou nezlomila hůl jako otec, ale snažila se jí radit.

Nakonec se přece jen Julí vrátila pro auto a s uslzeným, ale radostným výrazem si ho odnesla k pokladně. Terezka přicupitala s hnědou hajtrou a bílým hříbětem v jednom balení. Platební karta udělala píp, holky se rozzářily a my měli hřejivý pocit u srdce, jací jsme skvělí rodiče. Cestou zpátky jsme se stavili ještě pro pečivo a něco na něj. Když jsme vyndavali holky ze sedaček, bílý koník už postrádal ocas. Nakoupili jsme, doma dali večeři a s lehkými obtížemi uspali děti.