Jak jsme se pokoušeli býti Alpinisté

4. díl: Tam kde voda hučí (sobota, 17 km)

Po budíku, ke kterému čím dál víc rostla naše nenávist, jsme současně balili, snídali i uklízeli. To poslední jsme nikterak nepřeháněli, protože když jsme se dozvěděli, že poplatek za úklid je 29 Euro, dali jsme šanci majiteli si ty peníze vydělat. V autě se tak znovu objevily zavazadla, způsobující lehkou zatíženost (když jsme se na sedadla posadili ještě my, mezera mezi kolem a blatníkem byla pár centimetrů). Vyrazili jsme na západ.

sobota 21.06.2014 publikovaný události s kamarády a přáteli Lucík a Jenda
JAK (prostředky a způsoby) auto /
KDE (polohy a umístění) zahraničí /
KDO (osoby a obsazení) kamarád(i) / Sandra & Míra /
KDY (období a interval) dovolená / jaro / více dní /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / kultura / sport, hry / výlet, procházka, turistika / zábava / zámek, hrad, zřícenina /

V plánu však nebyl pouze přejezd. Chtěli jsme vidět i přírodní úkaz – vodopád, s uváděnou výškou (nebo co vodopád má) 100 metrů. Problém však byl v tom, že na celodenní výlet, dlouhý přes dvacet kilometrů, jsme nebyli časově vybavení. Mapa navíc neukazovala žádné příhodné místo, kde by se dalo zaparkovat a k vodopádům dojít. Míra improvizoval a našel malý plácek, kde šipka navigace ukazující cíl naší cesty byla vzdálená jen kousek od naší aktuální pozice. Vyrazili jsme do lesa.

Hned při příchodu do zeleného nás uvítal pan domácí. Kamzík (nebo něco podobného) si nás prohlížel pár vteřin, než si uvědomil hrozící nebezpečí (že bychom si ho chtěli odnést domů) a prchl. Byli jsme nadšeni, že stojíme v divoké a nespoutané přírodě. Tedy až do té doby, než někdo prohlásil, že doufá v nepřítomnost medvědů. Navigace nás vedla dál. Mimo travnaté plochy jsme museli překonat i staveniště, menší výškový rozdíl a chvilku jsme se brouzdali korytem potůčku. Ale překonat tyto nástrahy nebyl pro nás nejmenší problém. Za chvilku se před námi rozhostil pohled, který byl úchvatný. Stáli jsme na samém okraji útesu a kolem nás se tyčily skály. Poté, co jsme se dokochali, nám ale došlo, že vodopád je naopak ve spodní části skály. Rozloučili jsme se s panoramatem a pochodovali zpátky k autu. Tudy cesta nevede.

Abychom nebloudili po přírodním parku věčně, zaparkoval Míra v malé vesničce, která byla vzdálená od padajících vod jen několik kilometrů. Ukazatel jasně ukazoval Lassingfall a my byli spokojení, že se dočkáme. Skutečně, po pár minutách jsme dorazili k proudící vodě, která z hřebenu padala kamsi do údolí. Zážitek to byl, to důležité jsme viděli, ale nějak nám to nestačilo. Těšili jsme se na to, že uvidíme úkaz celý a začali sestupovat po schodech, které se kroutili kolem skal, dolů. Tak dlouho jsme sestupovali a obdivovali matku přírodu, až jsme se ocitli v úpatí kopce. Zpátky se nikomu, při představě šlapání schodů, nechtělo. Pokračovali jsme tedy stezkou. Ta nás vedla nádherným kaňonem, jako vystřiženým z filmů o indiánech. Bílé kameny lemovaly místy velmi dravou a stále průzračnou říčku. Jedním slovem nádhera.

Místo, ve kterém jsme naši pouť začali, se stále vzdalovalo a tak jsme se rozhodli, že se vracet nebudeme. Jakmile jsme se ocitli u uvítací (pro nás v tu chvíli loučící) tabule parku, prostudovali jsme přítomné ukazatele a vydali se směrem, kde jsme tušili parkoviště a auto. Najít cestu a držet se na ní nebyl takový problém, protože se jednalo o asfaltku bez jediné odbočky či křižovatky. Co nás ale hodně natrápilo, byl stoupák, po kterém cesta vedla. Něco kolem třech kilometrů jsme šlapali v předklonu a funěli jako vysloužilá lokomotiva. Když zhruba v polovině kopce přišel nápad chytnout stopa a nechat se vyvézt, zjistili jsme, že je nemožné jej provést. Na silnici totiž nikdo nejezdil. Jako prvek pro okamžité načerpání sil a energie nám Míra pouštěl k pochodování hudbu. Hity poslední doby nám skutečně pomohly několik krizí překonat a dohnaly nás až k tanci.

Po zhruba hodině a půl jsme dosáhli vrcholu (i dna svých sil). Znovu jsme stanuli na rovném kusu země. Z výstupu se stala procházka a my nakonec dosáhli parkoviště. Asi nikdy předtím jsem neviděl asfaltovou plochu posetou auty jako právě teď. Vydechli jsme a nastoupili k přesunu. Z loajálnosti, ale hlavně na přímý rozkaz kapitána dopravního prostředku, jsme se drželi navzájem ve stavu bdělosti. Pro mě to byl úkol skoro nesplnitelný a víčka jsem nadzvedával vší silou (někdy i rukama). Zřejmě jako trest za několik porušení etiky (klimbnutí), jsem musel neuvěřitelně dlouhou dobu (asi dvě písničky) poslouchat repertoár Lucie Vondráčkové. Škemral jsem a sliboval, že už nikdy nezavřu očka.

S mezizastávkami na nákup a svačinu odřídil Míra přejezd (asi 230km) na jeden tah a my za dvě a půl hodiny vjížděli před dvoupatrový dům biofarmy. Obdrželi jsme uvítání od paní domácí, byly nám ukázány pokoje a my se mohli v klidu nastěhovat. Oproti minulému ubytování jsme měli každý svoji cimru, která byla zařízená v moc pěkném vesnickém stylu. Abychom přelom (na druhou polovici) našeho výletu zapili, sešli jsme se v jídelně (zatím jen Míra, Lucka a já) a vyčkávali obsluhy (měli jsme hlad jako stádo vlků).

Po minutě si nás všiml trochu někdo jiný, než jsme zamýšleli. Hloubavý klučina, hrající u vedlejšího stolu jakousi Rakouskou obdobu dostihů a sázek, se otočil, cosi zamumlal a pokračoval ve hře. Když to samé provedl v dvouminutových intervalech, tušili jsme, že je něco špatně. Jakmile se k nám přidala i Sandra, popadli jsme svoje poháry s pivem a šli se posadit ven. Na terase jsme pak rozebírali, zda je možné dostat něco k jídlu a připravovali si věty objednávky.

Z ničeho nic se z poza rohu vyklonila čísi hlava a pronesla na nás něco naší mateřštinou. Odvážná Lucka se vydala na průzkum a šla se zeptat, jak je to s jídlem. Aby neztrácela čas, přitáhla dva stolovníky (ženu a muže) k našemu stolu, aby nám podali všechny informace. Vznikla z toho objednávka obložené mísy pro čtyři osoby z úst souseda. Mimo to, že jsme se dozvěděli, že máslo, vajíčka, všechny sýry a další jsou domácí výroby, pár se s námi podělil ještě o svůj původ (České Budějovice), účel své cesty, zaměstnání, počet dětí a tak dále. Já, jemně přikyvujíc jsem myslel jen na to, za jak dlouho přinesou ten dlabanec (jsem hroznej asociál).

Obloženou mísou se to, co paní domácí přinesla, nazvat nedalo. Položila před nás prkno v rozměrech zabírajících celý stůl a na něm byly vyskládány mraky sýrů, salámů, a jiných (i zeleninových) dobrot. Nadlábli jsme se královsky, jen co je pravda. Večer jsme strávili venku, kochali se pohledy na krajinu a užívali si pivka.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Schönbrünn, Gusswerk

Celý příběh o tom, jak jsme šplhali po skalách, tyčících se nad krásnými jezery a poznávali nádhery Rakouské krajiny, začal pozváním na večeři od Sandry a Míry. Po vynikajícím jídle, skvělém dezertu a u dobrého pití nám Míra ukázal několik fotografií Alpské krajiny a položil záludnou otázku: "Nechtěli byste se tam jet podívat?". V tu chvíli se spustili kola příprav. První fázi, ve které se měla najít zajímavá místa a možnosti ubytování (finančně i topograficky přijatelné), jsem jaksi prospal (no, Míra to definoval přesněji). Jen díky Mírovi, Sandře a Lucce, kteří brouzdali internetem a hledali střechu nad hlavou k pronajmutí (Míra založil Gůglí skupinu s hýbající se hlavičkou), jsem mohl později spočinout v teple mezi čtyřmi stěnami.

2. díl: Lezeme za medvídky (čtvrtek, 12 km)

Ve čtvrtek ráno jsme se s dobrou náladou setkali v kuchyni a posnídali. Na dnešní den jsme si vylosovali lehkou a nenáročnou turistickou trasu (okružní) nazvanou Medvědí soutěska (pro gurmány Bärenschützeklamn). Protože okolí našeho ubytování bylo sice moc hezké, ale o turistické atrakce byla nouze (když pominu horu tyčící se přímo před balkonem), museli jsme se k procházce přesunout autem. To mělo odhadem trvat asi půl hodiny, ale protáhlo se skoro na hodinu. Míra totiž opět projížděl tak krásnou krajinou, že nezvěčnit to by byl hřích. U malebného údolí jsme dokonce vyskákali z auta všichni.

3. díl: Prší, prší (pátek, 6 km)

I přes naše velké a odhodlané nechtění se počasí vyklubalo podle předpovědi. Mlha se linula údolím, o přítomnosti vysokých skal v okolí nebylo jediného důkazu a z nebes se neustále snášela deštivá sprška. Zřejmě bylo rozhodnuto, abychom poznali i nehostinnou stránku této krajiny. I když plán byl původně jiný a my měli opět trávit celý den pochodováním, provedli jsme přeplánování a program pátečního dne změnili. Místo přírody jsme poznávali kulturu.

4. díl: Tam kde voda hučí (sobota, 17 km)

Po budíku, ke kterému čím dál víc rostla naše nenávist, jsme současně balili, snídali i uklízeli. To poslední jsme nikterak nepřeháněli, protože když jsme se dozvěděli, že poplatek za úklid je 29 Euro, dali jsme šanci majiteli si ty peníze vydělat. V autě se tak znovu objevily zavazadla, způsobující lehkou zatíženost (když jsme se na sedadla posadili ještě my, mezera mezi kolem a blatníkem byla pár centimetrů). Vyrazili jsme na západ.

5. díl: Kolečko kolem jezírka (neděle, 9 a půl km)

V rámci noclehu jsme měli k dispozici také snídani. S myšlenkou na to, jakou jsme obdrželi večeři, jsme seběhli do společensko-kulturně jídelny a posadili se k volnému stolu, na kterém byly přichystány čtyři sady příborů. Bystrými zraky jsme objevili džus, košík s ovocem, ošatku s pečivem, jogurty a lupínky. Za chvilku dorazila paní domácí, my si objednali pití a ona za chvilku s ním donesla ještě salámovo-sýrový talíř(ek) a marmeládu s máslem. Popřáli jsme si dobré chuti a pustili se do toho.

6. díl: Trocha té kultury (pondělí)

U snídaně, která se nesla ve stejném složení (nemám na mysli osoby) jako včera, jsme se kolegiálně rozhodli, že dnešní den nevěnujeme dalšímu fyzicky namáhavému výstupu, ale prohlédneme si okolí pohodlně a v klidu. Po posnídaňovém rituálu (samozřejmě se zamknutím) jsme se sešli u auta. Tedy ne přesně u auta. Potkali jsme se u dětského hřiště a zkoumali další obyvatele (němé) této farmy. Hned vedle skluzavek se pásla kráva, pískoviště obývala koza a v oplocené bedně poskakoval králík.

7. díl: Přišel čas loučení (úterý)

Po snídani jsme nasoukali již sbalené zavazadla do auta a to znovu sedlo na tlumiče. Nějak nebylo znát, že místo třech tašek jídla vezeme jednu poloprázdnou. Zřejmě se všechna ta váha přemístila do svalů, které jsme za ten týden nabrali. Rozloučili jsme se s paní domácí a odjeli směr Německo.