Jak jsme se pokoušeli býti Alpinisté

7. díl: Přišel čas loučení (úterý)

Po snídani jsme nasoukali již sbalené zavazadla do auta a to znovu sedlo na tlumiče. Nějak nebylo znát, že místo třech tašek jídla vezeme jednu poloprázdnou. Zřejmě se všechna ta váha přemístila do svalů, které jsme za ten týden nabrali. Rozloučili jsme se s paní domácí a odjeli směr Německo.

pondělí 23.06.2014 publikovaný události s kamarády a přáteli Lucík a Jenda
JAK (prostředky a způsoby) auto /
KDE (polohy a umístění) zahraničí /
KDO (osoby a obsazení) kamarád(i) / Sandra & Míra /
KDY (období a interval) dovolená / jaro / více dní /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / kultura / sport, hry / výlet, procházka, turistika / zábava / zámek, hrad, zřícenina /

Abychom netrávili úterní den pouze cestováním domů, naplánovali jsme návštěvu Adolfovi chatičky v horách. Kdosi ale nechtěl, abychom jí viděli a tak nám nad hlavou s blížícím se místem přimalovával ošklivé černé mraky a spoustu mlhy. V ulicích Kehlsteinhausu nám bílý hustý závoj schovával všechno, co bylo od sedmého patra výš. I tak jsme ale neztráceli naději, optali se na cestu a dorazili na záchytné parkoviště pod Berchtesgadenem. Musím trochu opravit termín dorazili. Vzhledem k tomu, že stoupání, které silnice k pokladnám má, jsem v životě neviděl a Míra musel auto trápit celou dobu na dvojku, s občasným přeřazením na jedničku (a to má sporťáka), hodilo by se spíše použít sloveso vydrápali.

Posbírali jsme všechno, co by se nám mohlo ve výšce skoro dvou kilometrů hodit, a vydali jsme se k informačnímu centru. Když jsme zjistili, že Mírovo auto je na nejvzdálenějším parkovišti a je nezbytně nutné (pod trestem zastřelení) opatřit přední okno vozidla parkovacím lístkem, vydali jsme se Míra a já zpět s úmyslem přeparkovat. Holky šly sosat informace o vstupu a hledat příhodné místo na umístění auta. Hned, jakmile jsme se přiblížili na jejich dohled, na nás začaly mávat a jejich výrazy značily jasnou urgenci. Okénkem spolujezdce nám sdělily nemilou, spíše tragickou věc. Parkoviště je zpoplatněno, cesta k Orlímu hnízdu je zpoplatněna, vstup je zpoplatněn, prostě zpoplatněno je zkrátka všechno (vstup pro jednoho činil kolem šesti stovek). Navíc špatná viditelnost nás okrade o nádherný výhled do okolí.

Nebylo důvodu se moc dlouho rozmýšlet, jestli i přes to atrakci navštívíme. Z čeho jsme měli opravdu velkou radost, bylo ušetřené parkovné. My s Luckou jsme navštívili suvenýry a nakoupili si pár upomínek na toto místo (ne, nejednalo se o sošku vůdce v životní velikosti).

Abychom si kompenzovali ušlou kulturu, dohodli jsme se, že než se nadobro rozloučíme, podnikneme společný oběd. S tím každý nadšeně souhlasil a díky lepšícímu stoupla šance jej uspořádat na zahrádce. Bohužel, i v tomto bodě jsme nebyli úspěšní. I když jsme zastavili u několika restaurací, Rakušáci, krom nepracovní neděle uznávají také úterní stravovací klid a v tento den nenajdete jediný objekt nabízející vařené jídlo s obsluhou. Samozřejmě jsme nakonec vyřešili i tento problém a dali si maso v housce u stánku.

Míra ukrajoval kilometry plným plynem, my jsme si sdělovali dojmy, anebo pospávali (já) a nakonec se dočkali Českých hranic. V bezcelním pásmu jsme se zastavili v obchodě a nakoupili pár dobrot pro sebe (Sandra s Mírou pro ostatní). Já jsem díky čokoládě, kterou jsem se cpal, neusnul až do Prahy.

Na parkovišti jednoho sídliště přišel čas se rozloučit. Za týden plný zážitků, dojmů a horských krás děkuji všem členům výpravy. Právě díky Vám budu na tento výlet vzpomínat v dobrém. A doufám, že i přes moje remcání se Vám to také líbilo. Snad bychom tak mohli někdy podobnou výpravu podniknout znovu. Ještě jednou moc díky.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Milda hodnotil(a) 11.08.2014 10:42:56

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Schönbrünn, Gusswerk

Celý příběh o tom, jak jsme šplhali po skalách, tyčících se nad krásnými jezery a poznávali nádhery Rakouské krajiny, začal pozváním na večeři od Sandry a Míry. Po vynikajícím jídle, skvělém dezertu a u dobrého pití nám Míra ukázal několik fotografií Alpské krajiny a položil záludnou otázku: "Nechtěli byste se tam jet podívat?". V tu chvíli se spustili kola příprav. První fázi, ve které se měla najít zajímavá místa a možnosti ubytování (finančně i topograficky přijatelné), jsem jaksi prospal (no, Míra to definoval přesněji). Jen díky Mírovi, Sandře a Lucce, kteří brouzdali internetem a hledali střechu nad hlavou k pronajmutí (Míra založil Gůglí skupinu s hýbající se hlavičkou), jsem mohl později spočinout v teple mezi čtyřmi stěnami.

2. díl: Lezeme za medvídky (čtvrtek, 12 km)

Ve čtvrtek ráno jsme se s dobrou náladou setkali v kuchyni a posnídali. Na dnešní den jsme si vylosovali lehkou a nenáročnou turistickou trasu (okružní) nazvanou Medvědí soutěska (pro gurmány Bärenschützeklamn). Protože okolí našeho ubytování bylo sice moc hezké, ale o turistické atrakce byla nouze (když pominu horu tyčící se přímo před balkonem), museli jsme se k procházce přesunout autem. To mělo odhadem trvat asi půl hodiny, ale protáhlo se skoro na hodinu. Míra totiž opět projížděl tak krásnou krajinou, že nezvěčnit to by byl hřích. U malebného údolí jsme dokonce vyskákali z auta všichni.

3. díl: Prší, prší (pátek, 6 km)

I přes naše velké a odhodlané nechtění se počasí vyklubalo podle předpovědi. Mlha se linula údolím, o přítomnosti vysokých skal v okolí nebylo jediného důkazu a z nebes se neustále snášela deštivá sprška. Zřejmě bylo rozhodnuto, abychom poznali i nehostinnou stránku této krajiny. I když plán byl původně jiný a my měli opět trávit celý den pochodováním, provedli jsme přeplánování a program pátečního dne změnili. Místo přírody jsme poznávali kulturu.

4. díl: Tam kde voda hučí (sobota, 17 km)

Po budíku, ke kterému čím dál víc rostla naše nenávist, jsme současně balili, snídali i uklízeli. To poslední jsme nikterak nepřeháněli, protože když jsme se dozvěděli, že poplatek za úklid je 29 Euro, dali jsme šanci majiteli si ty peníze vydělat. V autě se tak znovu objevily zavazadla, způsobující lehkou zatíženost (když jsme se na sedadla posadili ještě my, mezera mezi kolem a blatníkem byla pár centimetrů). Vyrazili jsme na západ.

5. díl: Kolečko kolem jezírka (neděle, 9 a půl km)

V rámci noclehu jsme měli k dispozici také snídani. S myšlenkou na to, jakou jsme obdrželi večeři, jsme seběhli do společensko-kulturně jídelny a posadili se k volnému stolu, na kterém byly přichystány čtyři sady příborů. Bystrými zraky jsme objevili džus, košík s ovocem, ošatku s pečivem, jogurty a lupínky. Za chvilku dorazila paní domácí, my si objednali pití a ona za chvilku s ním donesla ještě salámovo-sýrový talíř(ek) a marmeládu s máslem. Popřáli jsme si dobré chuti a pustili se do toho.

6. díl: Trocha té kultury (pondělí)

U snídaně, která se nesla ve stejném složení (nemám na mysli osoby) jako včera, jsme se kolegiálně rozhodli, že dnešní den nevěnujeme dalšímu fyzicky namáhavému výstupu, ale prohlédneme si okolí pohodlně a v klidu. Po posnídaňovém rituálu (samozřejmě se zamknutím) jsme se sešli u auta. Tedy ne přesně u auta. Potkali jsme se u dětského hřiště a zkoumali další obyvatele (němé) této farmy. Hned vedle skluzavek se pásla kráva, pískoviště obývala koza a v oplocené bedně poskakoval králík.

7. díl: Přišel čas loučení (úterý)

Po snídani jsme nasoukali již sbalené zavazadla do auta a to znovu sedlo na tlumiče. Nějak nebylo znát, že místo třech tašek jídla vezeme jednu poloprázdnou. Zřejmě se všechna ta váha přemístila do svalů, které jsme za ten týden nabrali. Rozloučili jsme se s paní domácí a odjeli směr Německo.