Abychom netrávili úterní den pouze cestováním domů, naplánovali jsme návštěvu Adolfovi chatičky v horách. Kdosi ale nechtěl, abychom jí viděli a tak nám nad hlavou s blížícím se místem přimalovával ošklivé černé mraky a spoustu mlhy. V ulicích Kehlsteinhausu nám bílý hustý závoj schovával všechno, co bylo od sedmého patra výš. I tak jsme ale neztráceli naději, optali se na cestu a dorazili na záchytné parkoviště pod Berchtesgadenem. Musím trochu opravit termín dorazili. Vzhledem k tomu, že stoupání, které silnice k pokladnám má, jsem v životě neviděl a Míra musel auto trápit celou dobu na dvojku, s občasným přeřazením na jedničku (a to má sporťáka), hodilo by se spíše použít sloveso vydrápali.
Posbírali jsme všechno, co by se nám mohlo ve výšce skoro dvou kilometrů hodit, a vydali jsme se k informačnímu centru. Když jsme zjistili, že Mírovo auto je na nejvzdálenějším parkovišti a je nezbytně nutné (pod trestem zastřelení) opatřit přední okno vozidla parkovacím lístkem, vydali jsme se Míra a já zpět s úmyslem přeparkovat. Holky šly sosat informace o vstupu a hledat příhodné místo na umístění auta. Hned, jakmile jsme se přiblížili na jejich dohled, na nás začaly mávat a jejich výrazy značily jasnou urgenci. Okénkem spolujezdce nám sdělily nemilou, spíše tragickou věc. Parkoviště je zpoplatněno, cesta k Orlímu hnízdu je zpoplatněna, vstup je zpoplatněn, prostě zpoplatněno je zkrátka všechno (vstup pro jednoho činil kolem šesti stovek). Navíc špatná viditelnost nás okrade o nádherný výhled do okolí.
Nebylo důvodu se moc dlouho rozmýšlet, jestli i přes to atrakci navštívíme. Z čeho jsme měli opravdu velkou radost, bylo ušetřené parkovné. My s Luckou jsme navštívili suvenýry a nakoupili si pár upomínek na toto místo (ne, nejednalo se o sošku vůdce v životní velikosti).
Abychom si kompenzovali ušlou kulturu, dohodli jsme se, že než se nadobro rozloučíme, podnikneme společný oběd. S tím každý nadšeně souhlasil a díky lepšícímu stoupla šance jej uspořádat na zahrádce. Bohužel, i v tomto bodě jsme nebyli úspěšní. I když jsme zastavili u několika restaurací, Rakušáci, krom nepracovní neděle uznávají také úterní stravovací klid a v tento den nenajdete jediný objekt nabízející vařené jídlo s obsluhou. Samozřejmě jsme nakonec vyřešili i tento problém a dali si maso v housce u stánku.
Míra ukrajoval kilometry plným plynem, my jsme si sdělovali dojmy, anebo pospávali (já) a nakonec se dočkali Českých hranic. V bezcelním pásmu jsme se zastavili v obchodě a nakoupili pár dobrot pro sebe (Sandra s Mírou pro ostatní). Já jsem díky čokoládě, kterou jsem se cpal, neusnul až do Prahy.
Na parkovišti jednoho sídliště přišel čas se rozloučit. Za týden plný zážitků, dojmů a horských krás děkuji všem členům výpravy. Právě díky Vám budu na tento výlet vzpomínat v dobrém. A doufám, že i přes moje remcání se Vám to také líbilo. Snad bychom tak mohli někdy podobnou výpravu podniknout znovu. Ještě jednou moc díky.