Jak jsme se pokoušeli býti Alpinisté

6. díl: Trocha té kultury (pondělí)

U snídaně, která se nesla ve stejném složení (nemám na mysli osoby) jako včera, jsme se kolegiálně rozhodli, že dnešní den nevěnujeme dalšímu fyzicky namáhavému výstupu, ale prohlédneme si okolí pohodlně a v klidu. Po posnídaňovém rituálu (samozřejmě se zamknutím) jsme se sešli u auta. Tedy ne přesně u auta. Potkali jsme se u dětského hřiště a zkoumali další obyvatele (němé) této farmy. Hned vedle skluzavek se pásla kráva, pískoviště obývala koza a v oplocené bedně poskakoval králík.

pondělí 23.06.2014 publikovaný události s kamarády a přáteli Lucík a Jenda
JAK (prostředky a způsoby) auto /
KDE (polohy a umístění) zahraničí /
KDO (osoby a obsazení) kamarád(i) / Sandra & Míra /
KDY (období a interval) dovolená / jaro / více dní /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / kultura / sport, hry / výlet, procházka, turistika / zábava / zámek, hrad, zřícenina /

Nejprve jsme se jeli podívat na zámek Fuschl u jezera Wolfgangsee. To, že se bude jednat o jinou cenovou kategorii, nám bylo zcela jasné hned u vstupní brány. Nikdo nás sice nevyháněl, ale pobíhající paňácové v uniformách, kytky nastoupené v třístupech a naleštěný trávník byl jasným důkazem. Kam bylo dovoleno vstoupit běžnému smrtelníkovi, tam jsme vlezli. Abyste si představili, jak moc hoch byl tenhle hotýlek, zmíním pouze cenu za jednu noc pro dva v luxusním apartmá (tu objevil Míra). Vězte, že je to krásných a pouhých 1730 Eur.

S velkou nadějí, že kdybychom prodali všechno, co máme, můžeme se tady na týden ubytovat, jsme sedli do auta a pokračovali dále v okružní jízdě kolem jezera. Výpravnou pouť po městě jsme podnikli v St. Wolfgang. To, že je historie spojená se slavným komponistou bylo poznat na každém kroku. Doslova na nás Amadeus hleděl z každé vitríny. Jen jedna kašna byla ozdobena nějakou neidentifikovatelnou soškou. Abychom se nasytili také něčím jiným, než zážitky, poobědvali jsme v jedné z restaurací. Díky lingvistickému vzdělání ostatních jsem obdržel na talíři to, co jsem si přál a s nadšením to zdlábl. Všichni jsme byli s pokrmem spokojeni a naplněni, nebyl tedy důvod k tomu nepokračovat dále v prohlídce města. Kochali jsme se nádhernými domy (na každém nechyběl truhlík s kytkami), zavítali k molu, kde se jezero potkávalo s pevninou, a užívali si hezkého počasí.

Poté, co jsme dokončili okružní jízdu kolem jezera, stavili jsme se znovu v přístavu Mondsee a podnikli výlet po hladině v pronajatém člunu. Protože lodička poskytovala maximální rychlost 5 km za hodinu, děvčata si projížďku (na rozdíl od nás, kteří jsme chtěli vodu pořádně zvlnit) užívala. Každý, kdo o to stál, dostal svou příležitost zahrát si na kapitána a mohl usednout k volantu. Dovolím si jen malou perličku. Zhruba tři sta metrů od půjčovny jsme si konečně všimli červené cedulky s vykřičníky, umístěné na palubní desce. Ta oznamovala něco v tom smyslu (rozluštění nám dalo zabrat), že je přísně zapovězeno vzdalovat se více než sto metrů od pobřeží.

Při návratu jsme hubováni ani pokutováni nebyli. Po cestě na penzion jsme se stavili v obchodě, dokoupit suroviny k večeři, a dohodli se, že večeři uspořádáme formou pikniku nedaleko našeho ubytování. Jak jinak, než u jezera.

V podvečer jsme se tedy sešli s taškami obsahující krmi a pitivo před farmou a vydali se na travnatou plochu. I když jsem si za ten týden myslel, že Sandru s Mírou trochu znám, hluboce jsem se mýlil. Na dece mi totiž vyrazili dech. S tajemným výrazem z tašky cosi vyndali a okamžitě schovali za svá. Ušklíbli se na mě a popřáli mi k aktuálnímu svátku. Jako dárek jsem dostal plyšového papouška (okamžitě pojmenovaného na Mondíka – dle jezera, kde pro mě spatřil světlo světa) a čokoládový dortík. Abych nikomu nekřivdil, musím uvést, že Lucka mi blahopřála s předstihem, abych mohl dárek (cestovní stativ) naplno užívat na našich cestách (což se taky stalo). Pustili jsme se do večeření a následného mlsání. I dneska, když si vzpomenu na dortík, sbíhají se mi sliny. Ještě jednou Vám moc děkuji, udělali jste mi obrovskou radost.

Večer se nesl v podobě vyprávění zážitků, trávení a jedné velké sázky. Sandra s Mírou mezi sebou uzavřeli dohodu, kdo bude odvážlivec a ponoří své tělo do jezera. Zatímco my s Luckou jsme měli jasno (okamžitě jsme abdikovali), oba zbývající hráči se vzájemně hecovali. K našemu velkému údivu ve vodě nakonec skončili oba. Jakmile mokří vystoupili na molo, fáze balení a návratu na pokoj se nesla v rychlém duchu. Já jsem vodu okusil jen rukou a dle mého nebylo o co stát.

Tím skončil poslední společný večer našeho Rakouského putování. Abychom byli na cestu domů odpočatí, nepodnikali jsme žádné společenské radovánky. Zalezli jsme si do peřin a usnuli.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Schönbrünn, Gusswerk

Celý příběh o tom, jak jsme šplhali po skalách, tyčících se nad krásnými jezery a poznávali nádhery Rakouské krajiny, začal pozváním na večeři od Sandry a Míry. Po vynikajícím jídle, skvělém dezertu a u dobrého pití nám Míra ukázal několik fotografií Alpské krajiny a položil záludnou otázku: "Nechtěli byste se tam jet podívat?". V tu chvíli se spustili kola příprav. První fázi, ve které se měla najít zajímavá místa a možnosti ubytování (finančně i topograficky přijatelné), jsem jaksi prospal (no, Míra to definoval přesněji). Jen díky Mírovi, Sandře a Lucce, kteří brouzdali internetem a hledali střechu nad hlavou k pronajmutí (Míra založil Gůglí skupinu s hýbající se hlavičkou), jsem mohl později spočinout v teple mezi čtyřmi stěnami.

2. díl: Lezeme za medvídky (čtvrtek, 12 km)

Ve čtvrtek ráno jsme se s dobrou náladou setkali v kuchyni a posnídali. Na dnešní den jsme si vylosovali lehkou a nenáročnou turistickou trasu (okružní) nazvanou Medvědí soutěska (pro gurmány Bärenschützeklamn). Protože okolí našeho ubytování bylo sice moc hezké, ale o turistické atrakce byla nouze (když pominu horu tyčící se přímo před balkonem), museli jsme se k procházce přesunout autem. To mělo odhadem trvat asi půl hodiny, ale protáhlo se skoro na hodinu. Míra totiž opět projížděl tak krásnou krajinou, že nezvěčnit to by byl hřích. U malebného údolí jsme dokonce vyskákali z auta všichni.

3. díl: Prší, prší (pátek, 6 km)

I přes naše velké a odhodlané nechtění se počasí vyklubalo podle předpovědi. Mlha se linula údolím, o přítomnosti vysokých skal v okolí nebylo jediného důkazu a z nebes se neustále snášela deštivá sprška. Zřejmě bylo rozhodnuto, abychom poznali i nehostinnou stránku této krajiny. I když plán byl původně jiný a my měli opět trávit celý den pochodováním, provedli jsme přeplánování a program pátečního dne změnili. Místo přírody jsme poznávali kulturu.

4. díl: Tam kde voda hučí (sobota, 17 km)

Po budíku, ke kterému čím dál víc rostla naše nenávist, jsme současně balili, snídali i uklízeli. To poslední jsme nikterak nepřeháněli, protože když jsme se dozvěděli, že poplatek za úklid je 29 Euro, dali jsme šanci majiteli si ty peníze vydělat. V autě se tak znovu objevily zavazadla, způsobující lehkou zatíženost (když jsme se na sedadla posadili ještě my, mezera mezi kolem a blatníkem byla pár centimetrů). Vyrazili jsme na západ.

5. díl: Kolečko kolem jezírka (neděle, 9 a půl km)

V rámci noclehu jsme měli k dispozici také snídani. S myšlenkou na to, jakou jsme obdrželi večeři, jsme seběhli do společensko-kulturně jídelny a posadili se k volnému stolu, na kterém byly přichystány čtyři sady příborů. Bystrými zraky jsme objevili džus, košík s ovocem, ošatku s pečivem, jogurty a lupínky. Za chvilku dorazila paní domácí, my si objednali pití a ona za chvilku s ním donesla ještě salámovo-sýrový talíř(ek) a marmeládu s máslem. Popřáli jsme si dobré chuti a pustili se do toho.

6. díl: Trocha té kultury (pondělí)

U snídaně, která se nesla ve stejném složení (nemám na mysli osoby) jako včera, jsme se kolegiálně rozhodli, že dnešní den nevěnujeme dalšímu fyzicky namáhavému výstupu, ale prohlédneme si okolí pohodlně a v klidu. Po posnídaňovém rituálu (samozřejmě se zamknutím) jsme se sešli u auta. Tedy ne přesně u auta. Potkali jsme se u dětského hřiště a zkoumali další obyvatele (němé) této farmy. Hned vedle skluzavek se pásla kráva, pískoviště obývala koza a v oplocené bedně poskakoval králík.

7. díl: Přišel čas loučení (úterý)

Po snídani jsme nasoukali již sbalené zavazadla do auta a to znovu sedlo na tlumiče. Nějak nebylo znát, že místo třech tašek jídla vezeme jednu poloprázdnou. Zřejmě se všechna ta váha přemístila do svalů, které jsme za ten týden nabrali. Rozloučili jsme se s paní domácí a odjeli směr Německo.