Nejprve jsme se jeli podívat na zámek Fuschl u jezera Wolfgangsee. To, že se bude jednat o jinou cenovou kategorii, nám bylo zcela jasné hned u vstupní brány. Nikdo nás sice nevyháněl, ale pobíhající paňácové v uniformách, kytky nastoupené v třístupech a naleštěný trávník byl jasným důkazem. Kam bylo dovoleno vstoupit běžnému smrtelníkovi, tam jsme vlezli. Abyste si představili, jak moc hoch byl tenhle hotýlek, zmíním pouze cenu za jednu noc pro dva v luxusním apartmá (tu objevil Míra). Vězte, že je to krásných a pouhých 1730 Eur.
S velkou nadějí, že kdybychom prodali všechno, co máme, můžeme se tady na týden ubytovat, jsme sedli do auta a pokračovali dále v okružní jízdě kolem jezera. Výpravnou pouť po městě jsme podnikli v St. Wolfgang. To, že je historie spojená se slavným komponistou bylo poznat na každém kroku. Doslova na nás Amadeus hleděl z každé vitríny. Jen jedna kašna byla ozdobena nějakou neidentifikovatelnou soškou. Abychom se nasytili také něčím jiným, než zážitky, poobědvali jsme v jedné z restaurací. Díky lingvistickému vzdělání ostatních jsem obdržel na talíři to, co jsem si přál a s nadšením to zdlábl. Všichni jsme byli s pokrmem spokojeni a naplněni, nebyl tedy důvod k tomu nepokračovat dále v prohlídce města. Kochali jsme se nádhernými domy (na každém nechyběl truhlík s kytkami), zavítali k molu, kde se jezero potkávalo s pevninou, a užívali si hezkého počasí.
Poté, co jsme dokončili okružní jízdu kolem jezera, stavili jsme se znovu v přístavu Mondsee a podnikli výlet po hladině v pronajatém člunu. Protože lodička poskytovala maximální rychlost 5 km za hodinu, děvčata si projížďku (na rozdíl od nás, kteří jsme chtěli vodu pořádně zvlnit) užívala. Každý, kdo o to stál, dostal svou příležitost zahrát si na kapitána a mohl usednout k volantu. Dovolím si jen malou perličku. Zhruba tři sta metrů od půjčovny jsme si konečně všimli červené cedulky s vykřičníky, umístěné na palubní desce. Ta oznamovala něco v tom smyslu (rozluštění nám dalo zabrat), že je přísně zapovězeno vzdalovat se více než sto metrů od pobřeží.
Při návratu jsme hubováni ani pokutováni nebyli. Po cestě na penzion jsme se stavili v obchodě, dokoupit suroviny k večeři, a dohodli se, že večeři uspořádáme formou pikniku nedaleko našeho ubytování. Jak jinak, než u jezera.
V podvečer jsme se tedy sešli s taškami obsahující krmi a pitivo před farmou a vydali se na travnatou plochu. I když jsem si za ten týden myslel, že Sandru s Mírou trochu znám, hluboce jsem se mýlil. Na dece mi totiž vyrazili dech. S tajemným výrazem z tašky cosi vyndali a okamžitě schovali za svá. Ušklíbli se na mě a popřáli mi k aktuálnímu svátku. Jako dárek jsem dostal plyšového papouška (okamžitě pojmenovaného na Mondíka – dle jezera, kde pro mě spatřil světlo světa) a čokoládový dortík. Abych nikomu nekřivdil, musím uvést, že Lucka mi blahopřála s předstihem, abych mohl dárek (cestovní stativ) naplno užívat na našich cestách (což se taky stalo). Pustili jsme se do večeření a následného mlsání. I dneska, když si vzpomenu na dortík, sbíhají se mi sliny. Ještě jednou Vám moc děkuji, udělali jste mi obrovskou radost.
Večer se nesl v podobě vyprávění zážitků, trávení a jedné velké sázky. Sandra s Mírou mezi sebou uzavřeli dohodu, kdo bude odvážlivec a ponoří své tělo do jezera. Zatímco my s Luckou jsme měli jasno (okamžitě jsme abdikovali), oba zbývající hráči se vzájemně hecovali. K našemu velkému údivu ve vodě nakonec skončili oba. Jakmile mokří vystoupili na molo, fáze balení a návratu na pokoj se nesla v rychlém duchu. Já jsem vodu okusil jen rukou a dle mého nebylo o co stát.
Tím skončil poslední společný večer našeho Rakouského putování. Abychom byli na cestu domů odpočatí, nepodnikali jsme žádné společenské radovánky. Zalezli jsme si do peřin a usnuli.