K dobru přišel můj (jediný) návrh na výlet. Odjeli jsme do městečka Mariazell, rozkládající se severně od nás. Díky serpentinám a neustálým zatáčkám se délka vzdušné čáry od té skutečné dosti lišila. Míra ustájil svého oře hned z kraje města, abychom nepodnikali hvězdicové pochody a my se pak společně sešli u parkovacího automatu. Rakouské automaty jsou řešeny trochu jinou logikou, než ty domácí. Požadovaly po nás, abychom se vyjádřili, jak velký časový úsek hodláme na onom místě věnovat. Ono je to ale trochu těžké, když nevíte, co se v daném místě nachází a jestli Vás to tady vůbec bude bavit. Zapřemýšleli jsme (já jsem pro jistotu u toho nerušil) a na třetí pokus (na chvilku jsme parkovacího banditu proměnili na hrací automat) jsme opatřili tiket. Vzhůru do města.
Jako velkou atrakcí, a také jedinou, byla v Mariazellu prezentována bazilika. Je zajímavé, jak se z člověka, pokud nemá deštník a rád by někde schoval hlavu před deštěm, stane hned milovník duchovna. Chrám páně jsme prolezli skrz na skrz a krom nádherné výzdoby a velikosti interiéru nás hodně překvapila skutečnost, že se zde prodávají staré anebo poškozené části baziliky. A nebyly to cifry pro chudé pocestné. Například srdce zvonu jste si mohli pořídit za krásných 10 000 euro (já ho chtěl, ale Lucka byla proti).
Poté, co se pršení umoudřilo, následovala krátká prohlídka městem. Oběma dvojicím naší výpravy (takže všem) připomínalo městečko lázeňské promenády u nás. Jmenovitě jsme se shodli na Františkových Lázních (jen místo Frantíka tu měli lanovku). Výhledy do kraje byly bohužel lehce zahaleny mlhou, ale i tak se jednalo o krásné pohledy. Při cestě do centra jsme byli upozornění Polákem, že se hrozně táhneme, na zpáteční cestě se na světlo světa dostal nápad navštívit místní restauraci a ochutnat, jak se tu vaří. Zatímco na severního souseda se rychle zapomnělo, hlad nám opomenout nenechal. Vyhledali jsme lokál s nejpříjemnější atmosférou (takže rozhodla cena) a usadili se v něm. Obdrželi jsme jídelní lístky a zadumaně do nich hleděli. Náš stůl se změnil v debatní kroužek němčinářů. Abychom si objednali, museli jsme rozkódovat, co jednotlivé pojmy na lístku znamenají. Chvilku nám to zabralo, ale Sandřina a Mírova slovní zásoba a rychlé prsty Lucky (držící slovník), rozhodli o tom, že hlady neumřeme. Vybrali jsme a na Sandru znovu padla role mluvčí.
Objednali jsme si cuketovou polévku, nějaké to pivko, třikrát maso na houbách a jednou těstoviny s omáčkou (pro změnu houbovou). Za chvilku nám to slečna (se špičatou hlavou) donesla a my jsme spokojeně oddechli, že jsme dostali to, co jsme čekali. Vlastně skoro čekali. Netušili jsme, že porce budou pro obry. Pustili jsme se do toho, a co se mě týče, já byl maximálně spokojený.
Po vydatném obědě jsme navštívili Billu (dokoupit nezbytné suroviny, jako chipsy), my s Mírou se nechali zvěčnit u spřátelené pobočky a následně se odebrali k autu (čas v eurech už docházel). I když počasí se nikterak neumoudřilo, my domů ještě nesměřovali. Míra pokračoval ve směru, kterým jsme přijeli, a zastavil se nedaleko jezera. Míra a já jsme obdivovali úzkokolejku, holky (a hlavně Lucka) lovila pod mostíkem šutrák do zahrádky. Bylo vidět, že jsme muži a ženy jsou prostě opravdu rozdílní.
Když se po pár metrech před námi rozprostřela obrovská plocha jezera, netušili jsme, že zde (i přes sílící déšť) strávíme dlouhou chvíli. Důvod byl původu živočišného. Mezi kachnami a kačery se potulovalo několik káčat velikosti pěsti. Z batohu jsme lovili zbytky rohlíků, z kapes drobky a neváhali se podělit i o svačinu. Zatímco se holky rozplývaly nad malinkými tvorečky, my jsme odháněli kachní dospěláky dorážející na mláďata, snažící se obrat je o potravu. Musím přiznat, že z celého týdenního výletu vzniklo nejvíce fotek jednoho místa právě zde. Ne jinak tomu bude u Mírovi kamery.
Promáčeni jsme se rychle vměstnali do auta a s pětikilovým butrem s námi Míra upaloval domů. I přes velké naléhání holek jsme nechali kachňátka svému osudu. Ty jsme do auta nebrali. V teple domova proběhlo sušení (samozřejmě krb jsme nezapalovali – kdo by ho pak uklízel) a na celou posádku padla ospalá nálada (navíc u mě umocněná ještě kafíčkem). Té se tři z nás nakonec dokázali bojovně postavit a naplánovali jsme odpolední výlet (Lucka se odebrala do ložnice nabrat nových sil).
Nejprve nám Míra chtěl trochu připodobnit život kamzíků a navedl nás na lesní pěšinku (místy dost nevýraznou), pokrytou kamením. Svědomitě jsme šplhali, ale osud tomu chtěl, že cestička došla. Korytem vyschlého potoka jsme sešplhali zase zpátky (děkujíce andělům, že jsme si nic nepolámali) a po čtvrt hodině se ocitli na asfaltce v místech vzdáleného od našeho ubytování asi pět minut. Nabrali jsme tempo a směřovali k další vesnici.
V ní jsme pak nalezli kozí farmu. Malá ohrada obsahovala zřejmě všechny generace kozí rodiny. V rohu předváděl svou dominanci starý kozel, který sice mektal na širé okolí, ale přiblížit se zdráhal. To malá kůzlátka, vystrkujíce hlavy s růžky skrz plaňky plotu, v šlépějích svého dědy rozhodně nešly. I když měly velké problémy s motorikou (větev přelézaly tím nejnáročnějším způsobem), bojovaly statečně. Atrakci jsme se věnovali skoro dvacet minut také proto, že chytrý majitel naistaloval na plot automat poskytující za drobný peníz krmivo. K velkému zklamání Sandry jsme si ani kůzle nenechali a pokračovali jsme dál za naším (zatím neznámým) cílem.
Po chvilce jsme vstoupili do přírody a ocitli se u plotu obory. Na jeho druhé straně se proháněli srnci. Ty jsem byl schopen zachytit svým objektivem až na třetí pokus. Když mě totiž Míra upozornil, abych se pohyboval tiše, zvuk mého našlapování (někdy je lepší se nesnažit) stádo vyplašil a lesní obyvatelé prchali jako při požáru. Protože nám počasí přálo a déšť svou bitvu o dominanci prohrál, nasávali jsme atmosféru přírody a kochali se krásami. Hlad a slunce nápadně se pohybující k horizontu nám dávalo vědět, že je nejvyšší čas udělat čelem vzad.
Při návratu jsme objevili objekt, kterému jsme před tím nevěnovali pramalou pozornost. Na malém parkovišti stál vrak auta a evidentně již několik let čekal na svého majitele. My jsme nepojízdné trosce na chvilku vdechli smysl a vytvořili sérii fotek s kdysi krásným Fordem Taunus (1961 Ford Taunus 17M P3).
Doma na nás pak místo buzení Lucky čekala hotová večeře. Původní úmysl mojí manželky uvařit se ale minul účinkem a místo toho čekala v kuchyni rizohmota (musel jsem to napsat :D). Důvodem rozhodně nebylo kuchařské nadání Lucky, ale vybavenost Rakouské domácnosti. Namísto normálního hrnce zde byla jakási plechová náhražka, která o tepelné vodivosti neví ale zhola nic. V kombinaci s indukční plotýnkou vzniklo v hrnci namísto sypkého pokrmu něco, co se nesypalo a drželo celiství tvar. Ale protože hlad je nejlepší kuchař, něco z toho jsme si odnesli na balkon a pustili se do toho. Já jsem na sebe, při jídelním aktu, zcela nechtěně uvrhl kletbu ostatních, když jsem se pokusil odpovědět na jednu filozofickou otázku. Jak se říká, pro dobrotu na žebrotu.
Večer následovala klasicky večerní zábava. Vyndali jsme Párty a znovu otestovali své schopnosti improvizace. Protože nás ráno čekal přejezd na naše druhé ubytování, nijak jsme to nepřeháněli (spát jsme šli samozřejmě až po dolití poslední kapky vína).