Skrz naprosto liduprázdné město jsme docestovali až k louce (lidmi přeměněné na parkoviště), které sousedilo s celkem hustým lesem. Pozorovali jsme ostatní a při pohledu na jejich náročnou přípravu a vybavení (boty za trojku, všechno oblečení zásadně termo, hole a batůžek atestovaný v extrémních podmínkách) jsme začínali propadat (hlavně já) panice. Ta naštěstí nedosáhla takového bodu, abychom se vrátili a tak jsme ze sebe udělali horské turisty a přidali se k davu mířícího do kopců. Já, abych trochu předvedl, čeho jsem schopen, jsem spustil otravnou melodii o tom, že se mi nelíbí moje botky. To se nesetkalo s pochopením, takže jsem to v průběhu dne párkrát, i když bez úspěchu, připomněl.
Stoupání, výšlap a zase stoupání. Nenapadá mě nic jiného, co se na prvních pár kilometrech odehrávalo a co bych mohl popsat. Je pravda, že tu a tam jsme si mohli dírou ve stromech prohlédnout širé okolí. Výhled byl ale stejně rušen naším vlastním funěním. Zpocení, zarudlí a s polovinou zásob (hlavně tekutin) jsme dorazili k cíly – vlastně startu. Až teprve zde započalo medvědí šplhání. Hezká chatička nás stáhla o nějaké to euro a přitom nám nepodala pramalou informaci o tom, co nás čeká. Prošli jsme brankou, vstoupili na pěšinku a ocitli se v pasti, protože nebylo návratu (jednalo se o jednosměrnou atrakci).
Po pár desítkách metrů přišel první žebřík. S tím jsme samozřejmě počítali, protože jak jinak a lépe lze překonat výškový rozdíl s minimální vzdáleností, pomineme-li pohyb pomocí lana a cepínu. Nějak jsme ale nepočítali s tím, že po žebříku přijde další a po něm zase další. A tak jich následovalo celkem 163. Líčit, jak jsme v průběhu stoupání a na samotném vrcholu vypadali, asi nemá cenu. Ale zážitky, dojmy a hlavně přírodu, kterou jsme cestou viděli, jasně předčila to trápení.
Šlapali jsme vedle i pod dlouhými vodopády, kolem nás šuměla naprosto průzračná voda, párkrát jsme se ocitli pod útesem. Pohled kupředu, co nás ještě čeká, sice občas bral odhodlání a sil také moc nepřidal, ale když se člověk podíval, co má již za sebou a hlavně se rozhlédl kolem sebe, donutil se udělat další krok.
Celý výšlap, s lehkou pauzou u chatky, nám trval asi dvě hodiny. Když jsme minuli tabulku oznamující výstup z medvídkova, po pár metrech se les rozestoupil, před námi se objevila sluncem zalitá mýtina a na ní jeden z nejlepších vynálezů všech věků. Hospoda. U stolů a na trávě posedávali lidé, vypadající v obličeji podobně jako my. U lahvového, nealkoholického pivka jsme se pochválili, že jsme to zvládli (berte prosím ohled na to, že jsem kancelářská krysa).
S myšlenkou, že to nejhorší už máme za sebou, jsme se pustili po vytýčené trase zpět. Ukázalo se ale, že klesání v hodně nakloněném terénu je daleko náročnější, než stoupání. Nezbývalo samozřejmě nic jiného, než to zvládnout. Rozdíl mezi spánkem mezi kameny a v pohodlné posteli asi nemusím vysvětlovat. Čím víc jsme se blížili autu, tím více se slunce schovávalo a nebe dávalo tušit nějakou kulišárnu. Poslední klesák (totožný, ale opačně orientovaný se začátkem), táhnoucí se od vstupní brány Medvědí soutěsky jsme spíše seběhli. Ne snad kvůli obavě ze špatného počasí a hrozícího deště. Zjistili jsme totiž, že pustit se dolů střemhlav není tak náročné, jako pomalé zdolávání terénu. Míra se navíc proměnil na kamzíka (nebo jiné kopytnaté zvíře) a spokojeně odhopskal až dolů.
K autu jsme dorazili za deset kapek déšť, tedy právě včas. Doplnili jsme energii, odložili některé nepotřebné vybavení a usedli. Za pár chvil Míra pustil stěrače. Cestou domů jsme se stavili ještě v obchůdku, abychom mohli to společné vítězství náležitě oslavit. Pořídili jsme si das chipsy a der víno. Den přece ani náhodou nekončí.
K večeři holky uvařily špagety – pánové gentlemansky hodili očistu, a po dlabanci (provozovanému samozřejmě na balkoně) jsme zasedli ke krbu (studenému), otevřeli si vínko a rozložili hrací plán Párty (jak jsem říkal, vědomostem nebylo přáno). V týmech Sandra – Míra a Lucka – já jsme soutěžili z plných sil. Někteří z nás dávali do předvádění zvířátek nebo povolání skutečně kus duše. Velmi vyrovnané výkony nakonec rozhodly o remíze. Spokojení s dnešním dnem jsme šli spát. Já usnul dříve než jindy. Trvalo to necelé dvě vteřiny.