Jak jsme se pokoušeli býti Alpinisté

2. díl: Lezeme za medvídky (čtvrtek, 12 km)

Ve čtvrtek ráno jsme se s dobrou náladou setkali v kuchyni a posnídali. Na dnešní den jsme si vylosovali lehkou a nenáročnou turistickou trasu (okružní) nazvanou Medvědí soutěska (pro gurmány Bärenschützeklamn). Protože okolí našeho ubytování bylo sice moc hezké, ale o turistické atrakce byla nouze (když pominu horu tyčící se přímo před balkonem), museli jsme se k procházce přesunout autem. To mělo odhadem trvat asi půl hodiny, ale protáhlo se skoro na hodinu. Míra totiž opět projížděl tak krásnou krajinou, že nezvěčnit to by byl hřích. U malebného údolí jsme dokonce vyskákali z auta všichni.

čtvrtek 19.06.2014 publikovaný události s kamarády a přáteli Lucík a Jenda
JAK (prostředky a způsoby) auto /
KDE (polohy a umístění) zahraničí /
KDO (osoby a obsazení) kamarád(i) / Sandra & Míra /
KDY (období a interval) dovolená / jaro / více dní /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / kultura / sport, hry / výlet, procházka, turistika / zábava / zámek, hrad, zřícenina /

Skrz naprosto liduprázdné město jsme docestovali až k louce (lidmi přeměněné na parkoviště), které sousedilo s celkem hustým lesem. Pozorovali jsme ostatní a při pohledu na jejich náročnou přípravu a vybavení (boty za trojku, všechno oblečení zásadně termo, hole a batůžek atestovaný v extrémních podmínkách) jsme začínali propadat (hlavně já) panice. Ta naštěstí nedosáhla takového bodu, abychom se vrátili a tak jsme ze sebe udělali horské turisty a přidali se k davu mířícího do kopců. Já, abych trochu předvedl, čeho jsem schopen, jsem spustil otravnou melodii o tom, že se mi nelíbí moje botky. To se nesetkalo s pochopením, takže jsem to v průběhu dne párkrát, i když bez úspěchu, připomněl.

Stoupání, výšlap a zase stoupání. Nenapadá mě nic jiného, co se na prvních pár kilometrech odehrávalo a co bych mohl popsat. Je pravda, že tu a tam jsme si mohli dírou ve stromech prohlédnout širé okolí. Výhled byl ale stejně rušen naším vlastním funěním. Zpocení, zarudlí a s polovinou zásob (hlavně tekutin) jsme dorazili k cíly – vlastně startu. Až teprve zde započalo medvědí šplhání. Hezká chatička nás stáhla o nějaké to euro a přitom nám nepodala pramalou informaci o tom, co nás čeká. Prošli jsme brankou, vstoupili na pěšinku a ocitli se v pasti, protože nebylo návratu (jednalo se o jednosměrnou atrakci).

Po pár desítkách metrů přišel první žebřík. S tím jsme samozřejmě počítali, protože jak jinak a lépe lze překonat výškový rozdíl s minimální vzdáleností, pomineme-li pohyb pomocí lana a cepínu. Nějak jsme ale nepočítali s tím, že po žebříku přijde další a po něm zase další. A tak jich následovalo celkem 163. Líčit, jak jsme v průběhu stoupání a na samotném vrcholu vypadali, asi nemá cenu. Ale zážitky, dojmy a hlavně přírodu, kterou jsme cestou viděli, jasně předčila to trápení.

Šlapali jsme vedle i pod dlouhými vodopády, kolem nás šuměla naprosto průzračná voda, párkrát jsme se ocitli pod útesem. Pohled kupředu, co nás ještě čeká, sice občas bral odhodlání a sil také moc nepřidal, ale když se člověk podíval, co má již za sebou a hlavně se rozhlédl kolem sebe, donutil se udělat další krok.

Celý výšlap, s lehkou pauzou u chatky, nám trval asi dvě hodiny. Když jsme minuli tabulku oznamující výstup z medvídkova, po pár metrech se les rozestoupil, před námi se objevila sluncem zalitá mýtina a na ní jeden z nejlepších vynálezů všech věků. Hospoda. U stolů a na trávě posedávali lidé, vypadající v obličeji podobně jako my. U lahvového, nealkoholického pivka jsme se pochválili, že jsme to zvládli (berte prosím ohled na to, že jsem kancelářská krysa).

S myšlenkou, že to nejhorší už máme za sebou, jsme se pustili po vytýčené trase zpět. Ukázalo se ale, že klesání v hodně nakloněném terénu je daleko náročnější, než stoupání. Nezbývalo samozřejmě nic jiného, než to zvládnout. Rozdíl mezi spánkem mezi kameny a v pohodlné posteli asi nemusím vysvětlovat. Čím víc jsme se blížili autu, tím více se slunce schovávalo a nebe dávalo tušit nějakou kulišárnu. Poslední klesák (totožný, ale opačně orientovaný se začátkem), táhnoucí se od vstupní brány Medvědí soutěsky jsme spíše seběhli. Ne snad kvůli obavě ze špatného počasí a hrozícího deště. Zjistili jsme totiž, že pustit se dolů střemhlav není tak náročné, jako pomalé zdolávání terénu. Míra se navíc proměnil na kamzíka (nebo jiné kopytnaté zvíře) a spokojeně odhopskal až dolů.

K autu jsme dorazili za deset kapek déšť, tedy právě včas. Doplnili jsme energii, odložili některé nepotřebné vybavení a usedli. Za pár chvil Míra pustil stěrače. Cestou domů jsme se stavili ještě v obchůdku, abychom mohli to společné vítězství náležitě oslavit. Pořídili jsme si das chipsy a der víno. Den přece ani náhodou nekončí.

K večeři holky uvařily špagety – pánové gentlemansky hodili očistu, a po dlabanci (provozovanému samozřejmě na balkoně) jsme zasedli ke krbu (studenému), otevřeli si vínko a rozložili hrací plán Párty (jak jsem říkal, vědomostem nebylo přáno). V týmech Sandra – Míra a Lucka – já jsme soutěžili z plných sil. Někteří z nás dávali do předvádění zvířátek nebo povolání skutečně kus duše. Velmi vyrovnané výkony nakonec rozhodly o remíze. Spokojení s dnešním dnem jsme šli spát. Já usnul dříve než jindy. Trvalo to necelé dvě vteřiny.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Schönbrünn, Gusswerk

Celý příběh o tom, jak jsme šplhali po skalách, tyčících se nad krásnými jezery a poznávali nádhery Rakouské krajiny, začal pozváním na večeři od Sandry a Míry. Po vynikajícím jídle, skvělém dezertu a u dobrého pití nám Míra ukázal několik fotografií Alpské krajiny a položil záludnou otázku: "Nechtěli byste se tam jet podívat?". V tu chvíli se spustili kola příprav. První fázi, ve které se měla najít zajímavá místa a možnosti ubytování (finančně i topograficky přijatelné), jsem jaksi prospal (no, Míra to definoval přesněji). Jen díky Mírovi, Sandře a Lucce, kteří brouzdali internetem a hledali střechu nad hlavou k pronajmutí (Míra založil Gůglí skupinu s hýbající se hlavičkou), jsem mohl později spočinout v teple mezi čtyřmi stěnami.

2. díl: Lezeme za medvídky (čtvrtek, 12 km)

Ve čtvrtek ráno jsme se s dobrou náladou setkali v kuchyni a posnídali. Na dnešní den jsme si vylosovali lehkou a nenáročnou turistickou trasu (okružní) nazvanou Medvědí soutěska (pro gurmány Bärenschützeklamn). Protože okolí našeho ubytování bylo sice moc hezké, ale o turistické atrakce byla nouze (když pominu horu tyčící se přímo před balkonem), museli jsme se k procházce přesunout autem. To mělo odhadem trvat asi půl hodiny, ale protáhlo se skoro na hodinu. Míra totiž opět projížděl tak krásnou krajinou, že nezvěčnit to by byl hřích. U malebného údolí jsme dokonce vyskákali z auta všichni.

3. díl: Prší, prší (pátek, 6 km)

I přes naše velké a odhodlané nechtění se počasí vyklubalo podle předpovědi. Mlha se linula údolím, o přítomnosti vysokých skal v okolí nebylo jediného důkazu a z nebes se neustále snášela deštivá sprška. Zřejmě bylo rozhodnuto, abychom poznali i nehostinnou stránku této krajiny. I když plán byl původně jiný a my měli opět trávit celý den pochodováním, provedli jsme přeplánování a program pátečního dne změnili. Místo přírody jsme poznávali kulturu.

4. díl: Tam kde voda hučí (sobota, 17 km)

Po budíku, ke kterému čím dál víc rostla naše nenávist, jsme současně balili, snídali i uklízeli. To poslední jsme nikterak nepřeháněli, protože když jsme se dozvěděli, že poplatek za úklid je 29 Euro, dali jsme šanci majiteli si ty peníze vydělat. V autě se tak znovu objevily zavazadla, způsobující lehkou zatíženost (když jsme se na sedadla posadili ještě my, mezera mezi kolem a blatníkem byla pár centimetrů). Vyrazili jsme na západ.

5. díl: Kolečko kolem jezírka (neděle, 9 a půl km)

V rámci noclehu jsme měli k dispozici také snídani. S myšlenkou na to, jakou jsme obdrželi večeři, jsme seběhli do společensko-kulturně jídelny a posadili se k volnému stolu, na kterém byly přichystány čtyři sady příborů. Bystrými zraky jsme objevili džus, košík s ovocem, ošatku s pečivem, jogurty a lupínky. Za chvilku dorazila paní domácí, my si objednali pití a ona za chvilku s ním donesla ještě salámovo-sýrový talíř(ek) a marmeládu s máslem. Popřáli jsme si dobré chuti a pustili se do toho.

6. díl: Trocha té kultury (pondělí)

U snídaně, která se nesla ve stejném složení (nemám na mysli osoby) jako včera, jsme se kolegiálně rozhodli, že dnešní den nevěnujeme dalšímu fyzicky namáhavému výstupu, ale prohlédneme si okolí pohodlně a v klidu. Po posnídaňovém rituálu (samozřejmě se zamknutím) jsme se sešli u auta. Tedy ne přesně u auta. Potkali jsme se u dětského hřiště a zkoumali další obyvatele (němé) této farmy. Hned vedle skluzavek se pásla kráva, pískoviště obývala koza a v oplocené bedně poskakoval králík.

7. díl: Přišel čas loučení (úterý)

Po snídani jsme nasoukali již sbalené zavazadla do auta a to znovu sedlo na tlumiče. Nějak nebylo znát, že místo třech tašek jídla vezeme jednu poloprázdnou. Zřejmě se všechna ta váha přemístila do svalů, které jsme za ten týden nabrali. Rozloučili jsme se s paní domácí a odjeli směr Německo.