Jak jsme se pokoušeli býti Alpinisté

1. díl: Schönbrünn, Gusswerk

Celý příběh o tom, jak jsme šplhali po skalách, tyčících se nad krásnými jezery a poznávali nádhery Rakouské krajiny, začal pozváním na večeři od Sandry a Míry. Po vynikajícím jídle, skvělém dezertu a u dobrého pití nám Míra ukázal několik fotografií Alpské krajiny a položil záludnou otázku: "Nechtěli byste se tam jet podívat?". V tu chvíli se spustili kola příprav. První fázi, ve které se měla najít zajímavá místa a možnosti ubytování (finančně i topograficky přijatelné), jsem jaksi prospal (no, Míra to definoval přesněji). Jen díky Mírovi, Sandře a Lucce, kteří brouzdali internetem a hledali střechu nad hlavou k pronajmutí (Míra založil Gůglí skupinu s hýbající se hlavičkou), jsem mohl později spočinout v teple mezi čtyřmi stěnami.

středa 18.06.2014 07.07.2014 06:12:58 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
JAK (prostředky a způsoby) auto /
KDE (polohy a umístění) zahraničí /
KDO (osoby a obsazení) kamarád(i) / Sandra & Míra /
KDY (období a interval) dovolená / jaro / více dní /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / kultura / sport, hry / výlet, procházka, turistika / zábava / zámek, hrad, zřícenina /

Nastala druhá fáze. Naplánovat okolo rezervovaných ubytování výlety. Do té, lehce se červenajíc (zcela oprávněně), jsem se zapojil i já. Z různých míst a různých lidí jsem zkusil vydundat informace, jak být vybaveni a naladěni, pokud se chystáme putovat po skaliskách hor (tímto všem nejmenovaným děkuji). Celé toto hledání nakonec přineslo několik míst a seznam s položkami, které bychom mohli navštívit a co si zabalit. Abychom se vzájemně naladili na společnou vlnu, uspořádali jsme druhou válečnou poradu a řádně detaily probrali. Zbývalo se jen těšit (a dotáhnout pár detailů).

Kalendář se posunul o několik týdnů (společně jsme se shodli na tom, že to uteklo jako voda) a v půl sedmé úterního rána před naším domem stála Mírova Mazda. Do jejich útrob (které jsou rozhodně větší, než by se zprvu zdálo) jsme naskládali všechen materiál a vyrazili. Díky správně zvolenému času a umění Míry správně šlápnout na plyn, jsme se hravě vymotali z Prahy a patnáct minut po sedmé upalovali k jihu.

Nemohu nezmínit, že tou dobou pro mě začala celotáborová hra o pivka (pro Míru) s velmi jednoduchými, leč pro mě krutými, pravidly. V rámci seberozvoje jsem se měl zbavit dvojice slovních spojení, v mých větách hojně používaných – "omlouvám se" a "přiznám se".

Energickou hudbu jsme doplňovali brebenděním, kdo co má zabalené a na co jsme zapomněli (zde jsme nenašli žádného adepta). V Třeboni se sice odehrála krátká pauzička na sváču a odskok, ale jinak Míra pelášil, co to dalo, až k Vídni. V jeho centru jsme pak navštívili velkou krásu.

Schönbrunn

Zámek, který jsem před více než deseti lety zažil v pološeru, spíše tmě, nás přivítal v celé své kráse. Modrá obloha vyzdvihovala jeho bílé zdi a slunce ještě násobilo dojem. Procourali jsme se zahradami sem a tam a kochali se Rakouskou pýchou (zevnitř ne, to si necháme na jindy). Asi díky všednímu dni a ještě neprobíhajícím prázdninám jsme nezakopávali i všudypřítomné turisty (i když pár výjimek bylo).

Protože projít celý park je na půl dne, možná více (a to my jsme nemohli), podnikli jsme úspornou, leč nám vyhovující okružní výpravu. Na Euro přesně (čas jsme měřili většinou v penězích, které nás bude stát parkovné) jsme dorazili k autu a vyrazili dál. Cesta to byla ještě hodně dlouhá.

Když hluk v autě, způsobený kručením našich bříšek, přesáhl únosnou mez, všichni společně jsme měli velké přání. Najít kousek od silnice krásné odpočívadlo v přírodě, kde by nikdo nebyl. A protože zázraky se dějí každý den (že paní Gumpová), chvilku poté narazil Míra na nádhernou samotu s lavičkou, stolem a jezírkem. Co víc si může hladový člověk přát. Našim přáním však nebyl konec. Než jsme rozbalili řízky a pustili se do nich, profrčelo kolem spousta aut. V našich hlavách se tedy zrodila prosba, že by bylo hezké, kdyby těch aut nebylo tolik, nejlépe vůbec žádné. Asi po deseti vteřinách někdo někde patrně mávl kouzelným proutkem a na silnici se od té chvíle neobjevil žádný dvoustopý, ani jednostopý účastník provozu. Já jsem si ještě tajně myslel na to, abychom našli kufřík se sto miliony, ale k tomu nějak nedošlo.

S blížícím se ubytováním stoupal počet zastávek. Ne snad nucených, ale dobrovolných. Jak Míra projížděl serpentinami, krajina nám ukazovala svoje krásy. Písničky linoucí se z rádia jsme tak dost často doplňovali o nadšené výkřiky. Pokud bylo naše obdivování velmi intenzivní, Míra zastavil a já se vyslal tu nádheru vyfotit. I když se nám cesta kapánek protáhla, rozhodně to stálo za to.

Nakonec jsme přeci jen dorazili do Gusswerku (správně tam má být to jejich S, ale nevěděl jsem, jak to nacvakat). To byla malá vesnička v údolí, nad kterým se tyčilo několik hor. Obrázek jako z pohádky. Míra zaparkoval přes ulici od zeleného jednopatrového domu a my poprvé nasáli horský vzduch z plných plic. Byli jsme na místě našeho bydlení. Zatímco Míra spokojeně oddechl, že to má za sebou, čekal na Sandru první úkol (všichni jsme později pochopili, že právě ona bude lingvistickým spojníkem mezi námi a okolím). Místo osobního přivítání jsme u zvonku našli cedulku s telefonním číslem.

Sandra předvedla bezchybnou konverzaci a po minutě potvrdila mojí z legrace pronesenou větu. Klíč je pod rohožkou. Vnikli jsme tedy do domu a z různých místností se po dobu asi pěti minut ozývaly nadšené výkřiky (něco jako předtím u krajiny). V domě byly dvě ložnice, koupelna s toaletou a toaleta (tam se chodilo pro signál wi-fi), kuchyňka a velikánský obývák s krbem a balkonem, jehož výhled směřoval do již zmíněného údolí. Nadšeně jsme pobíhali a ukazovali si nádhery. Nejdůležitějším objevem pro nás byl ovšem papír s dvěma údaji. Název a heslo pro bezdrátovou síť (no jo, jsme zkažení systémem).

Navečeřeli jsme se (pochopitelně s výhledem na hory) a sdělovali si první dojmy z našeho turistického zájezdu. I když cesta byla dlouhá, měli jsme ještě spoustu času. Po špagetách jsme se odebrali do obýváku a pustili se do společenského hraní. I sem s námi putovalo Česko (tentokrát Zlaté). Nevím, jestli to bylo vzduchem, únavou nebo čím (možná tím portským), ale otázky se zdály být těžší nežli obvykle. Abychom měli nějaké síly do zítřejšího výletu, odebrali jsme se na kutě.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

dobrá práce

Milda hodnotil(a) 09.07.2014 09:42:09

dobrá práce

Lucík hodnotil(a) 07.07.2014 21:30:56

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lucík napsal(a) 07.07.2014 21:33

Moc pěkný článek. Teším se na pokračovaní. Vždy se vracím na konkrétní místo.

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Schönbrünn, Gusswerk

Celý příběh o tom, jak jsme šplhali po skalách, tyčících se nad krásnými jezery a poznávali nádhery Rakouské krajiny, začal pozváním na večeři od Sandry a Míry. Po vynikajícím jídle, skvělém dezertu a u dobrého pití nám Míra ukázal několik fotografií Alpské krajiny a položil záludnou otázku: "Nechtěli byste se tam jet podívat?". V tu chvíli se spustili kola příprav. První fázi, ve které se měla najít zajímavá místa a možnosti ubytování (finančně i topograficky přijatelné), jsem jaksi prospal (no, Míra to definoval přesněji). Jen díky Mírovi, Sandře a Lucce, kteří brouzdali internetem a hledali střechu nad hlavou k pronajmutí (Míra založil Gůglí skupinu s hýbající se hlavičkou), jsem mohl později spočinout v teple mezi čtyřmi stěnami.

2. díl: Lezeme za medvídky (čtvrtek, 12 km)

Ve čtvrtek ráno jsme se s dobrou náladou setkali v kuchyni a posnídali. Na dnešní den jsme si vylosovali lehkou a nenáročnou turistickou trasu (okružní) nazvanou Medvědí soutěska (pro gurmány Bärenschützeklamn). Protože okolí našeho ubytování bylo sice moc hezké, ale o turistické atrakce byla nouze (když pominu horu tyčící se přímo před balkonem), museli jsme se k procházce přesunout autem. To mělo odhadem trvat asi půl hodiny, ale protáhlo se skoro na hodinu. Míra totiž opět projížděl tak krásnou krajinou, že nezvěčnit to by byl hřích. U malebného údolí jsme dokonce vyskákali z auta všichni.

3. díl: Prší, prší (pátek, 6 km)

I přes naše velké a odhodlané nechtění se počasí vyklubalo podle předpovědi. Mlha se linula údolím, o přítomnosti vysokých skal v okolí nebylo jediného důkazu a z nebes se neustále snášela deštivá sprška. Zřejmě bylo rozhodnuto, abychom poznali i nehostinnou stránku této krajiny. I když plán byl původně jiný a my měli opět trávit celý den pochodováním, provedli jsme přeplánování a program pátečního dne změnili. Místo přírody jsme poznávali kulturu.

4. díl: Tam kde voda hučí (sobota, 17 km)

Po budíku, ke kterému čím dál víc rostla naše nenávist, jsme současně balili, snídali i uklízeli. To poslední jsme nikterak nepřeháněli, protože když jsme se dozvěděli, že poplatek za úklid je 29 Euro, dali jsme šanci majiteli si ty peníze vydělat. V autě se tak znovu objevily zavazadla, způsobující lehkou zatíženost (když jsme se na sedadla posadili ještě my, mezera mezi kolem a blatníkem byla pár centimetrů). Vyrazili jsme na západ.

5. díl: Kolečko kolem jezírka (neděle, 9 a půl km)

V rámci noclehu jsme měli k dispozici také snídani. S myšlenkou na to, jakou jsme obdrželi večeři, jsme seběhli do společensko-kulturně jídelny a posadili se k volnému stolu, na kterém byly přichystány čtyři sady příborů. Bystrými zraky jsme objevili džus, košík s ovocem, ošatku s pečivem, jogurty a lupínky. Za chvilku dorazila paní domácí, my si objednali pití a ona za chvilku s ním donesla ještě salámovo-sýrový talíř(ek) a marmeládu s máslem. Popřáli jsme si dobré chuti a pustili se do toho.

6. díl: Trocha té kultury (pondělí)

U snídaně, která se nesla ve stejném složení (nemám na mysli osoby) jako včera, jsme se kolegiálně rozhodli, že dnešní den nevěnujeme dalšímu fyzicky namáhavému výstupu, ale prohlédneme si okolí pohodlně a v klidu. Po posnídaňovém rituálu (samozřejmě se zamknutím) jsme se sešli u auta. Tedy ne přesně u auta. Potkali jsme se u dětského hřiště a zkoumali další obyvatele (němé) této farmy. Hned vedle skluzavek se pásla kráva, pískoviště obývala koza a v oplocené bedně poskakoval králík.

7. díl: Přišel čas loučení (úterý)

Po snídani jsme nasoukali již sbalené zavazadla do auta a to znovu sedlo na tlumiče. Nějak nebylo znát, že místo třech tašek jídla vezeme jednu poloprázdnou. Zřejmě se všechna ta váha přemístila do svalů, které jsme za ten týden nabrali. Rozloučili jsme se s paní domácí a odjeli směr Německo.