Nastala druhá fáze. Naplánovat okolo rezervovaných ubytování výlety. Do té, lehce se červenajíc (zcela oprávněně), jsem se zapojil i já. Z různých míst a různých lidí jsem zkusil vydundat informace, jak být vybaveni a naladěni, pokud se chystáme putovat po skaliskách hor (tímto všem nejmenovaným děkuji). Celé toto hledání nakonec přineslo několik míst a seznam s položkami, které bychom mohli navštívit a co si zabalit. Abychom se vzájemně naladili na společnou vlnu, uspořádali jsme druhou válečnou poradu a řádně detaily probrali. Zbývalo se jen těšit (a dotáhnout pár detailů).
Kalendář se posunul o několik týdnů (společně jsme se shodli na tom, že to uteklo jako voda) a v půl sedmé úterního rána před naším domem stála Mírova Mazda. Do jejich útrob (které jsou rozhodně větší, než by se zprvu zdálo) jsme naskládali všechen materiál a vyrazili. Díky správně zvolenému času a umění Míry správně šlápnout na plyn, jsme se hravě vymotali z Prahy a patnáct minut po sedmé upalovali k jihu.
Nemohu nezmínit, že tou dobou pro mě začala celotáborová hra o pivka (pro Míru) s velmi jednoduchými, leč pro mě krutými, pravidly. V rámci seberozvoje jsem se měl zbavit dvojice slovních spojení, v mých větách hojně používaných – "omlouvám se" a "přiznám se".
Energickou hudbu jsme doplňovali brebenděním, kdo co má zabalené a na co jsme zapomněli (zde jsme nenašli žádného adepta). V Třeboni se sice odehrála krátká pauzička na sváču a odskok, ale jinak Míra pelášil, co to dalo, až k Vídni. V jeho centru jsme pak navštívili velkou krásu.
Zámek, který jsem před více než deseti lety zažil v pološeru, spíše tmě, nás přivítal v celé své kráse. Modrá obloha vyzdvihovala jeho bílé zdi a slunce ještě násobilo dojem. Procourali jsme se zahradami sem a tam a kochali se Rakouskou pýchou (zevnitř ne, to si necháme na jindy). Asi díky všednímu dni a ještě neprobíhajícím prázdninám jsme nezakopávali i všudypřítomné turisty (i když pár výjimek bylo).
Protože projít celý park je na půl dne, možná více (a to my jsme nemohli), podnikli jsme úspornou, leč nám vyhovující okružní výpravu. Na Euro přesně (čas jsme měřili většinou v penězích, které nás bude stát parkovné) jsme dorazili k autu a vyrazili dál. Cesta to byla ještě hodně dlouhá.
Když hluk v autě, způsobený kručením našich bříšek, přesáhl únosnou mez, všichni společně jsme měli velké přání. Najít kousek od silnice krásné odpočívadlo v přírodě, kde by nikdo nebyl. A protože zázraky se dějí každý den (že paní Gumpová), chvilku poté narazil Míra na nádhernou samotu s lavičkou, stolem a jezírkem. Co víc si může hladový člověk přát. Našim přáním však nebyl konec. Než jsme rozbalili řízky a pustili se do nich, profrčelo kolem spousta aut. V našich hlavách se tedy zrodila prosba, že by bylo hezké, kdyby těch aut nebylo tolik, nejlépe vůbec žádné. Asi po deseti vteřinách někdo někde patrně mávl kouzelným proutkem a na silnici se od té chvíle neobjevil žádný dvoustopý, ani jednostopý účastník provozu. Já jsem si ještě tajně myslel na to, abychom našli kufřík se sto miliony, ale k tomu nějak nedošlo.
S blížícím se ubytováním stoupal počet zastávek. Ne snad nucených, ale dobrovolných. Jak Míra projížděl serpentinami, krajina nám ukazovala svoje krásy. Písničky linoucí se z rádia jsme tak dost často doplňovali o nadšené výkřiky. Pokud bylo naše obdivování velmi intenzivní, Míra zastavil a já se vyslal tu nádheru vyfotit. I když se nám cesta kapánek protáhla, rozhodně to stálo za to.
Nakonec jsme přeci jen dorazili do Gusswerku (správně tam má být to jejich S, ale nevěděl jsem, jak to nacvakat). To byla malá vesnička v údolí, nad kterým se tyčilo několik hor. Obrázek jako z pohádky. Míra zaparkoval přes ulici od zeleného jednopatrového domu a my poprvé nasáli horský vzduch z plných plic. Byli jsme na místě našeho bydlení. Zatímco Míra spokojeně oddechl, že to má za sebou, čekal na Sandru první úkol (všichni jsme později pochopili, že právě ona bude lingvistickým spojníkem mezi námi a okolím). Místo osobního přivítání jsme u zvonku našli cedulku s telefonním číslem.
Sandra předvedla bezchybnou konverzaci a po minutě potvrdila mojí z legrace pronesenou větu. Klíč je pod rohožkou. Vnikli jsme tedy do domu a z různých místností se po dobu asi pěti minut ozývaly nadšené výkřiky (něco jako předtím u krajiny). V domě byly dvě ložnice, koupelna s toaletou a toaleta (tam se chodilo pro signál wi-fi), kuchyňka a velikánský obývák s krbem a balkonem, jehož výhled směřoval do již zmíněného údolí. Nadšeně jsme pobíhali a ukazovali si nádhery. Nejdůležitějším objevem pro nás byl ovšem papír s dvěma údaji. Název a heslo pro bezdrátovou síť (no jo, jsme zkažení systémem).
Navečeřeli jsme se (pochopitelně s výhledem na hory) a sdělovali si první dojmy z našeho turistického zájezdu. I když cesta byla dlouhá, měli jsme ještě spoustu času. Po špagetách jsme se odebrali do obýváku a pustili se do společenského hraní. I sem s námi putovalo Česko (tentokrát Zlaté). Nevím, jestli to bylo vzduchem, únavou nebo čím (možná tím portským), ale otázky se zdály být těžší nežli obvykle. Abychom měli nějaké síly do zítřejšího výletu, odebrali jsme se na kutě.