Holkám se hned od počátku úmysl prostého chození bez zábavného rozptýlení nelíbil a trápily nás drobným remcáním. Ale platné jim to nic nebylo. Trasa nebyla nijak komplikovaná (plánoval jsem já). První čtyři kilometry z celkových pěti a půl měla vést naše cesta po hlavní silnici rovnoběžně s plážemi. Na kulaťáku, jehož střed zdobilo červené monstrum velikosti dvoupodlažní vily jsme se měli vydat vlevo a po chvilce narazit na první historickou budovu. Posadil jsem si na záda batoh a vyrazili jsme. Prvních pár desítek metrů jsme se kochali květenou a hezkými vilkami za ploty. Příjemnou změnou bylo i překročení vodního kanálu přes most. Ale jinak jsme šlapali hned vedle hlavní silnici nepřetržitě využívané vozidly. Navíc původně ukryté sluníčko vykouklo a teplota stoupala. Musím přiznat, nebyl to takový zážitek, jaký jsem si představoval. Jedinou výhodu to mělo v tom, že jsme zmapovali obchůdky se suvenýry a jejich cenový rozptyl.
Už během cesty mi Lucka navrhla, že zpáteční cestu bychom mohli podniknout jiným způsobem, nežli po vlastních. A jestli jsem jí správně rozuměl, nemyslela tím na kole, kterých tu bylo všude spousty. Souhlasil jsem. Odbočili jsme z hlavní, zbavili se sice ruchu aut, ale přišli o cokoliv k vidění. Z ponurého šlapání nám radost přinesl rudý kozel (anebo co to je) vzpínající se na zadních, spolu s jistotou, že centrum města je už jen kousek. Myslel jsem si sice, že nejprve uvidíme nějakou pevnost, či katedrálu a jako první nám do cesty přišel hřbitov, ale budiž. Neztráceli jsme naději a šlapali dále. Vyplatilo se a my po chvíli prošli městskou bránou a ocitli se před kostelem Sant Jaume d'Alcúdia. Musel jsem tiše vzdát hold stavitelům, protože impozantní stavbu umístili tak, že nešla celá vyfotit. A že jsem se hodně snažil.
Hned u prvního stánku s občerstvením jsme samozřejmě museli odměnit naše malé cestovatelky. A na jejich tvářích se zase objevil úsměv. S nápadem, jak si projít město a nezabloudit nám pomohly hradby. Tvořily totiž spojitý kruh (jak jsme se z mapy dověděli) a z toho plynulo, že pokud je budeme následovat, dostaneme se zase na začátek. Chodili jsme vedle zdi i na ní, kochali se velmi hezkými uličkami a zavítali do nejednoho obchůdku se suvenýry. V jednom z nich jsme objevili trička, která holky prostě musela mít (my jsme chtěli, aby je měly). Spokojeně jsme dorazili na začátek okruhu, já si ověřil, že kostel nejde vyfotit a s Luckou jsme se pustili (tedy hlavně manželka) do študování místní hromadné dopravy.
Věděli jsme, jak se jmenuje cílová zastávka. Vytušili jsme, jak se jmenuje zastávka na které právě stojíme a z kombinací těchto informací jsme vydedukovali, kterým spojem musíme jet a za jak dlouho se autobus dostaví. Co jsem ale netušil bylo, kolik je potřeba zaplatit. V kapse jsem nervózně žmoulal bankovky a přemýšlel jak se budu bránit jen španělsky hovořícímu řidiči, až mě obere o celoživotní úspory a nebude ochoten mi cokoliv vrátit. Pak manželka přišla s tím, že se vlastně penězi neplatí a chtějí úhradu pouze kartou. To byla rána ještě větší. Vzpomínal jsem na rady cestovatelům, které jsem si před odjezdem pročítal. Nejdůležitější je si vždy zkontrolovat částku, která se na platebním terminálu zobrazuje. Nikdy nepřikládat kartu k zařízení u kterého netušíte, kolik financí Vám sežere. Autobus se přiřítil, my s Luckou třikrát zkontrolovali správnost čísla a já šel na porážku jako první. Jestli dotyčný mluví anglicky jsem se ani neptal. Jen jsem zablekotal cílovou stanici a že jsme celkem čtyři. Řidiči to bylo ale očividně jedno. Ukázal na elektronickou krabici s malým displejem, který neukazoval naprosto nic. Přiložil jsem telefon (takže vlastně kartu), zařízení píplo a zeleně zablikalo. Platba proběhla. Už jsem se chystal odejít, když mě chlápek za volantem zadržel. Z jeho gest jsem vytušil, že platba proběhla jen za mou jízdenku. Tudíž jsem měl přiložit kartu ještě třikrát. Pípl jsem jednou, pípl jsem podruhé a když jsem pípl potřetí, telefon zavibroval s dotazem, jestli jsem se nezbláznil. Potvrdil jsem že ne a pípl znovu. Autobusák se usmál, pokývl hlavou a pustil nás dál. Posadili jsme se a já doufal, že nemáme vybrakovaný účet.
Navigační panel s názvy zastávek nebyl z nejspolehlivějších, takže jsme si aktuální pozici kontrolovaly hlavně pohledem z okna. Když se v průhledu předního okna objevil kruhový objezd s lehátkem, zajásali jsme. Víme kde jsme. Vystoupili jsme a rychlým přesunem se dostavili do jídelny, takže jsme stihli ještě oběd. Zřejmě z nervozity z nedávné čtyřnásobné platby jsem se poprvé (a asi naposledy) nepřežral. Den byl v plném proudu a my se těšili na koupání. Odebral jsme se tedy do pokoje se převléknout a ve dveřích se potkali s pokojskou. Usmívající se černoška nám ukázala, že dvojlůžko v kuchyni se dá zvednout a není tedy nutné ležet v pozici nadřízený - podřízený.
Přemístili jsme se k bazénu a Lucka, která si všimla mizejících, pak znovu objevujících a večer odměňovaných dětí, nalezla dětský mini klub, který umožňoval rodičům své ratolesti sem na chvilku odložit. Holky samozřejmě nadšeně souhlasily. Když jsem se ptal mladé slečny, jestli není překážkou, že dcery neumí anglicky, odpověděla mi, že děti mají jednu společnou řeč a je jedno, z jaké země či kontinentu pochází. My pochopili, že holky jsou ve správných rukou a odebrali se na lehátka chytat bronz. Moje lenošení však netrvalo dlouho. Kolem bazénu se ploužil jeden z animátorů a očividně hledal oběti. Došel až ke mě a nabídl mi, jestli si nechci zahrát vodní basket. I přes svůj stud jsem překvapivě souhlasil a za pár minut vězel po pás ve vodě mezi dvěma koši a devíti anglicky mluvícími chlapi. Pravidla nebyla nijak složitá. Před umístěním do koše je potřeba si minimálně třikrát přihrát. Toť vše.
Já jsem byl přiřazen do týmu bez čepic a po první přihrávce se divil, kam jsem to vlezl. Z pohybů a technik ostatních jsem vytušil, že se jedná minimálně o olympijský tým vodního póla. Zatímco já jsem poskakoval po jedné noze a neustále si natahoval padající trenky, ostatní předváděli profesionální plavbu s míčem v podpaží, blokování a neuvěřitelné kreace při přihrávkách či střelách. Já jsem své umění předvedl ostatním tím, že jsem po obdržení míče nádherně přihrál soupeřovi. Můj tah překvapil i diváky na lehátkách. Ale hru jsem nějak doklepal až do samotného konce a zcela vyčerpaný se šel natáhnout vedle Lucky. Tu taktéž překvapilo, že jsem se účastnil tohoto sportovního klání. Ale poblahopřála mi k tomu, že jsem utkání přežil a nedostal od spoluhráčů přes hubu.
Poté, co se nám vrátily holky (naprosto nadšené) z mini klubu, jsme společně vyčkali večeře. Aniž bychom opustili areál restaurace se holky dočkaly večerní zábavy pro děti, včetně diplomu za odpolední účast v klubu a my následně i vystoupení "Diamond girl". Což byla dvojice dívčin provádějící akrobatické kousky na netypických cvičebních pomůckách. Silovou vybaveností se přibližovaly trojici mužů ze čtvrtka. I reakce publika byla hodně podobná. Sedící a přihlížející nebyli ochotni tleskat, obdivně zamručet, či jinak projevit emoce. Na rozdíl od mužů si holky sem tam o potlesk či zahvízdání řekly. Ještě před samotným výstupem, během čekání, si Lucka všimla dvoubarevného drinku, který si návštěvníci nosili. Na mě zůstala detektivní činnost. Mým úkolem bylo zjistit, o jaké pití se jedná a svou manželku jím odměnit. Byl jsem úspěšný a zjistil o jaký míchaný nápoj se jedná. A také jsem zjistil, že důvodem, proč Lucce Piňa Colada (i přes to, že měla být bezalkoholová) nechutnala. V nabídce pití byly totiž obě varianty. A tím, že jsem neinformoval barmana že nechci do koktejlu alkohol, jsem dostal klasickou verzi. Teď jsem si už dával pozor a Lucka si konečně pochutnala. Bohužel, ne tak na zakoupených brambůrkách, které Lucce k chuti nepřišly.
Postelový zasedací pořádek jsme znovu obměnili a já si ustlal v kuchyni s Julinkou.
Neděle byla naproti tomu zcela odpočinkovým dnem. Dopoledne jsme trávili u moře, kde se Terezka mimo jiné nechala až po krk zahrabat do písku a vytvořila ze sebe písečnou mořskou vílu, odpoledne jsme se přesunuli k bazénu. Já jsem byl díky manželce přihlášen na mač vodního póla. Týmy se lehce obměnily, ale moje schopnosti zůstaly stejné. Kvůli zítřejšímu celodennímu výletu jsme si zašli koupit potravinovou výbavu do obchůdku a Lucka si tam, pro zpravení chuti, opatřila nové brambůrky. Už ne místní, ale značkové :). Julinka, která nám před večeří hlásila, že jí bolí bříško a u večeře téměř usínala, byla naštěstí jen hodně unavená. Takže zatímco Lucka hlídala řádící Terezku na mini diskotéce, já jsem Julince přečetl pohádku. A než jsem dolistoval ke konci, Julí už spala.
