Snídaně se nijak množstvím a výběrem neodlišovala od večerní nabídky. Sladké, slané, vařené, pečené, studené, ovoce, zelenina. Nejprve jsem si vzal malý talířek, abych nevypadal nenažraně, ale při třetí cestě jsem svůj omyl napravil a vzal ten největší porcelán, který se na servírovacím stolku nacházel. Lákadel, které člověk musel a chtěl ochutnat bylo opravdu nepřeberné množství a tak jsem se první snídani naprosto přežral. Slehnout a vytrávit jsme šli na pláž. Ta se nacházela nedaleko. Přešli jsme malý most, dlouhou uličkou došli až ke kruhovému objezdu s velkou židlí (ne, nejednalo se o reklamu na prodejnu nábytku) a byli jednou nohou na pláži. Ta byla písčitá, rozlehlá a široká a nezasypaná turisty. Na stožáru stanoviště plavčíka se plácala zelená vlajka, tudíž koupání v mořských vlnách byl bez omezení. Vybrat místo, kde jsme si rozložili deky nám nezabralo ani minutku. A vyběhli jsme vstříc zpěněné vodě. Ta byla průzračná a teplotu měla ideální.
Moře nás všechny uchvátilo. Protože jsme si dali úkol, že během dovolené vybudujeme pořádný hrad z písku, pustili jsme se do toho. Ale místo pevnosti připomínal výsledek jen kopu písku s cestičkami. Holky z něj byly ovšem unesené a navíc jej vylepšily vodním příkopem a promakaným systémem zavlažování. Na pláži jsme vydrželi až do oběda. Ten se podával až od jedné a protože jsme nespěchali hned na otvíračku, dostatečně vyhládli. Po obědě na nás dolehla únava z tepla a hlavně z cestování předchozího dne. Svalili jsme se tedy do postelí a dali si "Mañana". Princezny nám dokonce usnuly.
Odpoledne jsme trávily na pravoboku pirátské lodi, tedy u dětského bazénu. Oproti včerejšímu večeru fungovaly některé atrakce, například občas se převracející vědro s vodou. Také skluzavky překvapivě jezdily víc, když byly zavlažovány. My s maminkou jsme se tu a tam osvěžili v ráchališti a jinak se povalovaly na lehátkách.
Po večeři jsme se přesunuli před pódium a sledovali holky, jak řádí na mini-disko. Ta se pořádala každý večer od půl deváté do devíti. Animátoři se střídali a my se tak postupně seznamovali s lidmi, kteří se nám budou starat o zábavu a dokonce hlídat naše děti (ale to předbíhám). Hned poté, co se zastavila poslední dětská nožička, začala trojice svalnatých chlapů stavět vedle pódia konstrukci. Netrvalo dlouho a pár kovových tyčí se změnilo ve vysokou věž. Úderem 21:43 (nejde všechno podle plánu) světla potemněla a trojice se ukázala na pódiu. Hned při prvních cvikách bylo jasné, z čeho svaly pochází. Rozhodně nebyly práškové, ale poctivě oddřené. Trio ukazovalo neuvěřitelné kousky. Jak na zemi, tak ve vzduchu (na houpačce zavěšené pod železnou konstrukcí). Trochu nás překvapilo, že jejich výkony si dle ostatních přihlížejících zasloužily jen vlažný potlesk. Ale později jsme pochopili, že publikum nebylo zvyklé projevovat emoce. Srkalo svoje koktejlíčky v rámci pobytu a nehodlalo vzdávat poctu. My jsme kromě nadšených ovací tleskali ještě v jednom případě. Když jsme zabíjeli pískající hmyz.
S ukončeným představením jsme zakončili den i my. Přesunuli jsme se do pokoje, pustili si na dobrou noc televizní rádio (rádio z televize), chvilku si sdíleli s Luckou zážitky a pak zalehli. Páteční ráno nepřineslo mnoho změn. Stejně jako snídaně (ano, zase přežrán). Dopoledne jsme se ale šli trávit k hotelovému bazénu. Měli jsme totiž na dopoledne domluvenou schůzku s delegátkou.
Chvilka cákání a pár temp vyplnilo mezeru čekání. Paní delegátka nám nabídla několik programů. Návštěvu aquaparku, cestu do historického centra a po památkách, anebo celodenní výlet za delfíny. O tom už Lucka uvažovala před odletem a tak nebylo dlouhého zvažování. Měli jsme za to, že návštěva Marinelandu bude pro holky (i nás) dokonalým zážitkem. A uskutečnit se měl v pondělí. Objednali jsme se, byli informováni kdy, kde a kým budeme převezeni a já dostal navíc i odpověď na dotaz, jak je to se zapůjčením auta pro případnou projížďku po ostrově. Nakonec jsme tuto možnost s díky odmítl. Celkem tučná suma oproti strachu, že to někde křápnu, anebo se budeme motat v nekonečných uličkách za to nestála. S paní delegátkou jsme se rozloučili, vyrazili na oběd a po obědě si zase krapet dáchli. Julinku jsme nemohli ani probrat.
Odpoledne jsme se vyvalili zase na pláži. Tentokrát byly vlny vyhodnoceny žlutě. A bylo to na moři znát, že je daleko agresivnější a živější. Voda nám podrážela nohy a holky jsme museli držet, aby nám neuplavaly. Ovšem houpání se na vlnách bylo zábavnější. I když tu a tam nás vlna spláchla a sůl v očích nám radost neudělala. Protože jsme si při příchodu na pláž všimli domorodců stavějící stánky, dospěli jsme k názoru, že se zde budou konat večerní trhy. A rozhodli jsme se, že místní nabídku musíme okouknout. Koupali jsme se až do večera a Lucka po dlouhém a náročném (půlročním) chipsovém půstu zakoupila na večer pravé, nefalšované Mallorské brambůrky.
Večerní zábavou (po náročné večeři) bylo karaoke. Jelikož tento druh zábavy (veřejného ztrapňování) nepatří do našeho oblíbeného a hlavně protože jsme měli v plánu navštívit stánky, jsme vyrazili na noční návštěvu pláže. Nabízené zboží nebylo zrovna toho druhu, které jsme si vysnili. Namísto suvenýrů typických pro zdejší kraj ležely na deskách skládacích stolků výrobky dostupné v jakémkoliv obchodě u nás. Jediné, co nás opravdu zaujalo byly ručně psané (malované) nápisy. Bohužel cena uvedená na cedulce platila pro jediné písmeno, ne nápis. A když jsme s Luckou spočetli, že za dvě krásné cedulky se jmény bychom vyplázli majlant, rychle jsme pokračovali jinam. Pán, který si nechával zvěčnit svoje křestní jméno to měl daleko levnější. Jmenoval se Oto. Naprostým protikladem byla návštěva noční pláže. Písek sice mírně studil do nohou, ale mořská voda byla jako kafe. Navíc výhled byl daleko více romantický, než při denním nánosu turistů. Hladinu zdobily jemné vlnky, na obzoru se tyčily obrysy skalních útvarů a světla měst na druhé straně zálivu se zrcadlila na hladině.
Při zpáteční cestě nám Julinka oznámila, že by se ráda vyspala a tudíž si přeje ulehat a ráno se probouzet vedle kohokoliv jiného, než sestry. Terezčin spánek je totiž hodně energický. Jinými slovy, kope kolem sebe. Protože lůžko v kuchyni bylo dvoupodlažní (spodní bylo o deset centimetrů níže než horní), poprosil jsem Terezku, jestli by na mě v noci dávala pozor a spala se mnou v kuchyni. Netrvalo dlouho a spali jsme oba. On totiž přímořský vzduch a pozdní večerka dělají své.
