V nedalekém nákupním centru sídlí cestovní kancelář, která nabízela celkem lákavé slevy. Tedy pouze do určitého termínu. A právě v poslední den, kdy platily nižší ceny, jsme vstoupili do této pobočky s vybraným zájezdem. Při volbě jsme brali v potaz nejen délku cesty, dobu odletu i blízké okolí, ale hlavní slovo měly vodní atrakce a bazény. Pochopitelně kvůli holkám. Ať je to jak chce, chtěli jsme se s manželkou vyhnout otráveným obličejíčkům kvůli jednomu ráchališti bez skluzavek. Námi vybraný hotel vypadal velmi lákavě. Pokoje hezké, okolí hezké, areál hezký, vodní prvky hezké, prostě jasná volba. Nadšeně jsme tedy odsouhlasili všechno, co po nás pracovník pobočky chtěl. Přišlo na rezervaci a ouha. Destinace již neposkytovala žádné volné ubytování ve vybraném termínu.
V mé hlavě nastal zmatek. Hrozně nerad se rozhoduji na poslední chvíli, protože to ve většině případů znamenalo jen problémy. Jednou se pán z cestovky trefil do nadcházející kamarádovi svatby, pak našel hotel který se nám nelíbil a poslední nám nabídl cenu o několik tisíců vyšší, nežli jsme byli ochotni zaplatit. Už jsem se bál odchodu s nepořízenou, anebo hůře, neuskutečněnou dovolenou. Naposledy však zapátral v aktuální nabídce a nalezl. V severním cípu ostrova se nachází oblast Alcúdia a tam, mimo jiné i hotel s dvoupodlažními domečky, velkým bazénem i herní vodní plochou pro děti. Obrázky, které se měnily na obrazovce nás nadchli. A holky začaly doslova jásat, když se na snímku objevila velká pirátská loď. Měli jsme jasno. Pojedeme sem. Podepsali jsme rezervační smlouvy a těšili se.
I když jsme si to přísně zakázali, doma jsme přečetli několik recenzí. Hodnocení bylo vesměs pozitivní až na pár kritiků, kteří vytýkali hotelu skoro všechno včetně ostrého slunce v poledne a tmavé noci. Jednou mě Lucka vskutku vyděsila, když mě informovala, že hned za komplexem je obrovský močál. Naštěstí jsem dostal od kamaráda, který na ostrově byl, vysvětlení, že se nejedná o bažiny, ale o národní park. S každou splátkou jsem se těšil na cizozemskou dovolenou víc. A s manželkou se neustále ubezpečovali v tom, že si to užijeme a budeme nad míru spokojeni. Výbava se s blížícím se dnem D rozšiřovala. Holky dostaly plážové tašky, já si pořídil plavky, Lucka nakoupila dostatek mazacích prostředků (stále jsme měli v paměti, jak jsme se poprasili v Chorvatsku), vyměnili jsme peníze, nakoupili průvodce a naučili se pár Španělských slovíček.
V úterý bylo skoro všechno zabaleno a spát jsme šli s tím, že zítra nám začíná tolik očekávaná dovolená. Pro holky bylo všechno vlastně poprvé. Ráno, když jsme se vzbudili, nevládl domovem chaos ani nervozita. Dobalili jsme poslední věci, oba kufry (jeden půjčený od Aničky) několikrát kontrolně zvážili a v půl deváté se vydali na cestu. I když odlet byl až po pětadvacet minut po poledni, vládl na letištích (všech) nedostatek personálu a přátelé nám radili, abych si dali velkou rezervu. A vyplatilo se. Asi dvacet minut jsme sice čekali na určení přepážky, ale na odbavení bylo rychlé. Hned za námi se vytvořil dlouhý had cestujících. Holky se během čekání rozhodli, že do eroplánu nastoupí se svými nejoblíbenějšími věcmi. Julinka s panenkou a Terezka s muchlíkem. Odevzdali jsme kufry a přesunuli se k prohlídce.
Sotva jsme se přiblížili velké hale s detekčními rámy, u holek nastal strach. Ne, že by se snažily do letadla propašovat kontraband, ale jejich obavy pramenily z toho, aby nepípaly. Dalo to chvilku času, než jsme jim vysvětlili, že i tak se nic nebude dít, ale povedlo se. A holky, stejně jako my jsme prošli skrz bez jediného zvuku. Pak už nezbývalo nic, než jen dlouho a dlouho čekat. I když jsme se nacházeli v bezcelní zóně, ceny (ať už za cokoliv) tomu neodpovídaly. Nehodlali jsme ale naše ratolesti nechat trpět hlady, takže Lucka sehnala obloženou bagetu pro každou a já si dal kafe. S nosy přilepenými na sklo holky vyhlížely letadlo a když se přiblížilo a zaparkovalo naproti nim, nadšeně poletovaly po hale.
Místenky jsme měli hned vedle sebe. Ve stejné řadě, jen já seděl přes uličku. Mé obavy, že holky vyděsí prudké zrychlení při startu, klepání stroje či velký hluk se ukázaly liché. Byly u vytržení. Během dvou a půl hodinového letu se četly pohádky, poslouchala se hudba, anebo se jen tak koukalo z okýnka. Najednou se země začala přibližovat, úzké čárky se měnily v silnice a zelené fleky ve stromy. Celým letounem to drclo, kola zahvízdala a prostorem se ozval... ano, potlesk. Ty nejnedočkavější jsme pustili a sami pak opustili letadlo. Nejen cizí nápisy, hodně opálení lidé a palmy za okny prozrazovaly, že jsme v cizině. První věcí, který měl u holek úspěch byl pohybující se chodník skrz letištní halu. Na jejím konci nás čekal výdej zavazadel. Po první dávce zavazadel, která se na přepravníku objevila přišla další a v té naše kufry už byly. Popadly jsme je a vyzpovídali česky mluvící delegátku (teda Lucka).
Dle její rady jsme prošli halou a nalezli stánek s logem cestovní kanceláře. Nahlásili jsme se, pracovnice pohlédla do lejster, prohlásila, že patříme jinam a poslala nás na druhý konec haly k jinému stánku. Provedli jsme. Tam jsme taky moc neuspěli. Dozvěděli jsme se, že náš hotel není s transportem a máme se dostavit na autobusovou zastávku a počkat na spoj, který nás tam dopraví. Když paní viděla naše vyděšené výrazy, skočila nám zařídit lístky k okénku a s jízdenkami se velmi rychle vrátila. Jak? No předběhla. My jsme se nechali vést ukazateli, opustili letištní halu, poprvé nasáli přímořský vzduch a došli až k autobusu. Řidič krátce pohlédl na jízdenku, odebral nám oba kufry, zarovnal je do zavazadlového prostoru a zase si hleděl svého. Tedy kolegy. Doufali jsme, že jsme správně. Holky se po chvíli dožadovaly jídla. A nebylo se čemu divit, bylo málo po čtvrté hodině. Z batohu jsem vydoloval jablko a zbytek bagety. Ne, že by to náš hlad zmenšilo, ale alespoň se posunuly zase ručičky hodin. Zbytek čekání jsme trávili v autobuse a doslova zajásali, když se šestikolový kolos dal do pohybu. Bylo tři čtvrtě na pět.
O tom, jak dlouho pojedeme, kde vystupujeme, anebo na kolikáté zastávce se nachází náš domov jsme neměli ani ponětí. Věděli jsme jen, že musíme z města Palma (kde jsme se právě nacházeli) dorazit až na druhý konec ostrovu. Holky vysílením a asi i hlady usnuly. Krajina byla krásná a pro nás nezvyklá, ale už jsme chtěli ven. Po hodině a půl přišla první zastávka. Pan řidič sice názvy hotelu oznamoval mikrofonem, ale mluvil do něj s rouškou na ústech, takže jsme koukali hlavně, jak hotel vypadá. Přišla druhá zastávka, třetí, čtvrtá. Znervózněl jsem a po silném naléhání Lucky se přinutil zeptat se autobusáka, kdy budeme vystupovat. Po dlouhých pěti minutách jsem si v hlavě vygeneroval anglickou otázku, kterou jsem hodlal řidiči položit. Ovšem naše konverzace neměla dlouhého trvání. Na můj dotaz, jestli mluví anglicky jsem dostal prostou odpověď: "No". Ale rukama nohama mi vysvětlil, že ještě tři zastávky.
A bylo tomu tak. Autobus zastavil před hotelem Sun Village, my jsme vyklusali ven, popadli zavazadla a utíkali na recepci. To nejočekávanější pro nás byla večeře. Bylo 18:40, my jsme obdrželi plánek, klíče, kartičku k pokoji 270 a několik informací. V pokoji jsme se rychle převlékli, zavazadla poházeli po zemi a utíkali do restaurace. Tam jsme konečně uspokojili naší největší touhu. Nadlábli jsme se a rozhodně jsme se nešetřili. Pulty nabízely od masa, zeleniny, sýrů přes pečivo až po sladké zákusky prostě všechno. S plnýma pupkama jsme se odvalili do pokoje, konečně se s ním pořádně seznámili, zase se převlékli a šli se ještě na chvíli ochladit do bazénu. Dětského, s pirátskou lodí. Nadšení holek asi není potřeba popisovat. Stejně tak naše s manželkou. Konečně jsme byli na dovolené, nic jsme nemuseli, nikam jsme nespěchali. Užívali jsme si to. O tom, že jsme se ráchali s holkama a přitom porušovali interní pravidla, jsme netušili.
Protože si Lucka při cestě k bazénu všimla letáku s večerním programem, po deváté hodině jsme se posadili do křesílek u restaurace a nechali se animátory vtáhnout do hudebního kvízu (ten jsme sice nevyhráli, ale nic si z toho nedělali). A na uvítanou si s Luckou ťukli naší první dovolenkovou Piňa Coladou. Zapadající slunce, teplo, osvětlený hotel a dobré pití bylo dokonalé. Než jsme společnost opustili a šli si lehnout, vyslechli jsme si poprvé píseň Madre Tierra (Oye) od Chayanne, která se stala jakousi hymnou naší dovolené. Ale to jsme ještě netušili. Nadšení, spokojení, ale unavení jsme holky uložili do ložnice a sami si ustlali v kuchyni na rozkládací pohovce.
