V nedalekém nákupním centru sídlí cestovní kancelář, která nabízela celkem lákavé slevy. Tedy pouze do určitého termínu. A právě v poslední den, kdy platily nižší ceny, jsme vstoupili do této pobočky s vybraným zájezdem. Při volbě jsme brali v potaz nejen délku cesty, dobu odletu i blízké okolí, ale hlavní slovo měly vodní atrakce a bazény. Pochopitelně kvůli holkám. Ať je to jak chce, chtěli jsme se s manželkou vyhnout otráveným obličejíčkům kvůli jednomu ráchališti bez skluzavek. Námi vybraný hotel vypadal velmi lákavě. Pokoje hezké, okolí hezké, areál hezký, vodní prvky hezké, prostě jasná volba. Nadšeně jsme tedy odsouhlasili všechno, co po nás pracovník pobočky chtěl. Přišlo na rezervaci a ouha. Destinace již neposkytovala žádné volné ubytování ve vybraném termínu.

V mé hlavě nastal zmatek. Hrozně nerad se rozhoduji na poslední chvíli, protože to ve většině případů znamenalo jen problémy. Jednou se pán z cestovky trefil do nadcházející kamarádovi svatby, pak našel hotel který se nám nelíbil a poslední nám nabídl cenu o několik tisíců vyšší, nežli jsme byli ochotni zaplatit. Už jsem se bál odchodu s nepořízenou, anebo hůře, neuskutečněnou dovolenou. Naposledy však zapátral v aktuální nabídce a nalezl. V severním cípu ostrova se nachází oblast Alcúdia a tam, mimo jiné i hotel s dvoupodlažními domečky, velkým bazénem i herní vodní plochou pro děti. Obrázky, které se měnily na obrazovce nás nadchli. A holky začaly doslova jásat, když se na snímku objevila velká pirátská loď. Měli jsme jasno. Pojedeme sem. Podepsali jsme rezervační smlouvy a těšili se.

I když jsme si to přísně zakázali, doma jsme přečetli několik recenzí. Hodnocení bylo vesměs pozitivní až na pár kritiků, kteří vytýkali hotelu skoro všechno včetně ostrého slunce v poledne a tmavé noci. Jednou mě Lucka vskutku vyděsila, když mě informovala, že hned za komplexem je obrovský močál. Naštěstí jsem dostal od kamaráda, který na ostrově byl, vysvětlení, že se nejedná o bažiny, ale o národní park. S každou splátkou jsem se těšil na cizozemskou dovolenou víc. A s manželkou se neustále ubezpečovali v tom, že si to užijeme a budeme nad míru spokojeni. Výbava se s blížícím se dnem D rozšiřovala. Holky dostaly plážové tašky, já si pořídil plavky, Lucka nakoupila dostatek mazacích prostředků (stále jsme měli v paměti, jak jsme se poprasili v Chorvatsku), vyměnili jsme peníze, nakoupili průvodce a naučili se pár Španělských slovíček.

V úterý bylo skoro všechno zabaleno a spát jsme šli s tím, že zítra nám začíná tolik očekávaná dovolená. Pro holky bylo všechno vlastně poprvé. Ráno, když jsme se vzbudili, nevládl domovem chaos ani nervozita. Dobalili jsme poslední věci, oba kufry (jeden půjčený od Aničky) několikrát kontrolně zvážili a v půl deváté se vydali na cestu. I když odlet byl až po pětadvacet minut po poledni, vládl na letištích (všech) nedostatek personálu a přátelé nám radili, abych si dali velkou rezervu. A vyplatilo se. Asi dvacet minut jsme sice čekali na určení přepážky, ale na odbavení bylo rychlé. Hned za námi se vytvořil dlouhý had cestujících. Holky se během čekání rozhodli, že do eroplánu nastoupí se svými nejoblíbenějšími věcmi. Julinka s panenkou a Terezka s muchlíkem. Odevzdali jsme kufry a přesunuli se k prohlídce.

Sotva jsme se přiblížili velké hale s detekčními rámy, u holek nastal strach. Ne, že by se snažily do letadla propašovat kontraband, ale jejich obavy pramenily z toho, aby nepípaly. Dalo to chvilku času, než jsme jim vysvětlili, že i tak se nic nebude dít, ale povedlo se. A holky, stejně jako my jsme prošli skrz bez jediného zvuku. Pak už nezbývalo nic, než jen dlouho a dlouho čekat. I když jsme se nacházeli v bezcelní zóně, ceny (ať už za cokoliv) tomu neodpovídaly. Nehodlali jsme ale naše ratolesti nechat trpět hlady, takže Lucka sehnala obloženou bagetu pro každou a já si dal kafe. S nosy přilepenými na sklo holky vyhlížely letadlo a když se přiblížilo a zaparkovalo naproti nim, nadšeně poletovaly po hale.

Místenky jsme měli hned vedle sebe. Ve stejné řadě, jen já seděl přes uličku. Mé obavy, že holky vyděsí prudké zrychlení při startu, klepání stroje či velký hluk se ukázaly liché. Byly u vytržení. Během dvou a půl hodinového letu se četly pohádky, poslouchala se hudba, anebo se jen tak koukalo z okýnka. Najednou se země začala přibližovat, úzké čárky se měnily v silnice a zelené fleky ve stromy. Celým letounem to drclo, kola zahvízdala a prostorem se ozval... ano, potlesk. Ty nejnedočkavější jsme pustili a sami pak opustili letadlo. Nejen cizí nápisy, hodně opálení lidé a palmy za okny prozrazovaly, že jsme v cizině. První věcí, který měl u holek úspěch byl pohybující se chodník skrz letištní halu. Na jejím konci nás čekal výdej zavazadel. Po první dávce zavazadel, která se na přepravníku objevila přišla další a v té naše kufry už byly. Popadly jsme je a vyzpovídali česky mluvící delegátku (teda Lucka).

Dle její rady jsme prošli halou a nalezli stánek s logem cestovní kanceláře. Nahlásili jsme se, pracovnice pohlédla do lejster, prohlásila, že patříme jinam a poslala nás na druhý konec haly k jinému stánku. Provedli jsme. Tam jsme taky moc neuspěli. Dozvěděli jsme se, že náš hotel není s transportem a máme se dostavit na autobusovou zastávku a počkat na spoj, který nás tam dopraví. Když paní viděla naše vyděšené výrazy, skočila nám zařídit lístky k okénku a s jízdenkami se velmi rychle vrátila. Jak? No předběhla. My jsme se nechali vést ukazateli, opustili letištní halu, poprvé nasáli přímořský vzduch a došli až k autobusu. Řidič krátce pohlédl na jízdenku, odebral nám oba kufry, zarovnal je do zavazadlového prostoru a zase si hleděl svého. Tedy kolegy. Doufali jsme, že jsme správně. Holky se po chvíli dožadovaly jídla. A nebylo se čemu divit, bylo málo po čtvrté hodině. Z batohu jsem vydoloval jablko a zbytek bagety. Ne, že by to náš hlad zmenšilo, ale alespoň se posunuly zase ručičky hodin. Zbytek čekání jsme trávili v autobuse a doslova zajásali, když se šestikolový kolos dal do pohybu. Bylo tři čtvrtě na pět.

O tom, jak dlouho pojedeme, kde vystupujeme, anebo na kolikáté zastávce se nachází náš domov jsme neměli ani ponětí. Věděli jsme jen, že musíme z města Palma (kde jsme se právě nacházeli) dorazit až na druhý konec ostrovu. Holky vysílením a asi i hlady usnuly. Krajina byla krásná a pro nás nezvyklá, ale už jsme chtěli ven. Po hodině a půl přišla první zastávka. Pan řidič sice názvy hotelu oznamoval mikrofonem, ale mluvil do něj s rouškou na ústech, takže jsme koukali hlavně, jak hotel vypadá. Přišla druhá zastávka, třetí, čtvrtá. Znervózněl jsem a po silném naléhání Lucky se přinutil zeptat se autobusáka, kdy budeme vystupovat. Po dlouhých pěti minutách jsem si v hlavě vygeneroval anglickou otázku, kterou jsem hodlal řidiči položit. Ovšem naše konverzace neměla dlouhého trvání. Na můj dotaz, jestli mluví anglicky jsem dostal prostou odpověď: "No". Ale rukama nohama mi vysvětlil, že ještě tři zastávky.

A bylo tomu tak. Autobus zastavil před hotelem Sun Village, my jsme vyklusali ven, popadli zavazadla a utíkali na recepci. To nejočekávanější pro nás byla večeře. Bylo 18:40, my jsme obdrželi plánek, klíče, kartičku k pokoji 270 a několik informací. V pokoji jsme se rychle převlékli, zavazadla poházeli po zemi a utíkali do restaurace. Tam jsme konečně uspokojili naší největší touhu. Nadlábli jsme se a rozhodně jsme se nešetřili. Pulty nabízely od masa, zeleniny, sýrů přes pečivo až po sladké zákusky prostě všechno. S plnýma pupkama jsme se odvalili do pokoje, konečně se s ním pořádně seznámili, zase se převlékli a šli se ještě na chvíli ochladit do bazénu. Dětského, s pirátskou lodí. Nadšení holek asi není potřeba popisovat. Stejně tak naše s manželkou. Konečně jsme byli na dovolené, nic jsme nemuseli, nikam jsme nespěchali. Užívali jsme si to. O tom, že jsme se ráchali s holkama a přitom porušovali interní pravidla, jsme netušili.

Protože si Lucka při cestě k bazénu všimla letáku s večerním programem, po deváté hodině jsme se posadili do křesílek u restaurace a nechali se animátory vtáhnout do hudebního kvízu (ten jsme sice nevyhráli, ale nic si z toho nedělali). A na uvítanou si s Luckou ťukli naší první dovolenkovou Piňa Coladou. Zapadající slunce, teplo, osvětlený hotel a dobré pití bylo dokonalé. Než jsme společnost opustili a šli si lehnout, vyslechli jsme si poprvé píseň Madre Tierra (Oye) od Chayanne, která se stala jakousi hymnou naší dovolené. Ale to jsme ještě netušili. Nadšení, spokojení, ale unavení jsme holky uložili do ložnice a sami si ustlali v kuchyni na rozkládací pohovce.

Snídaně se nijak množstvím a výběrem neodlišovala od večerní nabídky. Sladké, slané, vařené, pečené, studené, ovoce, zelenina. Nejprve jsem si vzal malý talířek, abych nevypadal nenažraně, ale při třetí cestě jsem svůj omyl napravil a vzal ten největší porcelán, který se na servírovacím stolku nacházel. Lákadel, které člověk musel a chtěl ochutnat bylo opravdu nepřeberné množství a tak jsem se první snídani naprosto přežral. Slehnout a vytrávit jsme šli na pláž. Ta se nacházela nedaleko. Přešli jsme malý most, dlouhou uličkou došli až ke kruhovému objezdu s velkou židlí (ne, nejednalo se o reklamu na prodejnu nábytku) a byli jednou nohou na pláži. Ta byla písčitá, rozlehlá a široká a nezasypaná turisty. Na stožáru stanoviště plavčíka se plácala zelená vlajka, tudíž koupání v mořských vlnách byl bez omezení. Vybrat místo, kde jsme si rozložili deky nám nezabralo ani minutku. A vyběhli jsme vstříc zpěněné vodě. Ta byla průzračná a teplotu měla ideální.

Moře nás všechny uchvátilo. Protože jsme si dali úkol, že během dovolené vybudujeme pořádný hrad z písku, pustili jsme se do toho. Ale místo pevnosti připomínal výsledek jen kopu písku s cestičkami. Holky z něj byly ovšem unesené a navíc jej vylepšily vodním příkopem a promakaným systémem zavlažování. Na pláži jsme vydrželi až do oběda. Ten se podával až od jedné a protože jsme nespěchali hned na otvíračku, dostatečně vyhládli. Po obědě na nás dolehla únava z tepla a hlavně z cestování předchozího dne. Svalili jsme se tedy do postelí a dali si "Mañana". Princezny nám dokonce usnuly.

Odpoledne jsme trávily na pravoboku pirátské lodi, tedy u dětského bazénu. Oproti včerejšímu večeru fungovaly některé atrakce, například občas se převracející vědro s vodou. Také skluzavky překvapivě jezdily víc, když byly zavlažovány. My s maminkou jsme se tu a tam osvěžili v ráchališti a jinak se povalovaly na lehátkách.

Po večeři jsme se přesunuli před pódium a sledovali holky, jak řádí na mini-disko. Ta se pořádala každý večer od půl deváté do devíti. Animátoři se střídali a my se tak postupně seznamovali s lidmi, kteří se nám budou starat o zábavu a dokonce hlídat naše děti (ale to předbíhám). Hned poté, co se zastavila poslední dětská nožička, začala trojice svalnatých chlapů stavět vedle pódia konstrukci. Netrvalo dlouho a pár kovových tyčí se změnilo ve vysokou věž. Úderem 21:43 (nejde všechno podle plánu) světla potemněla a trojice se ukázala na pódiu. Hned při prvních cvikách bylo jasné, z čeho svaly pochází. Rozhodně nebyly práškové, ale poctivě oddřené. Trio ukazovalo neuvěřitelné kousky. Jak na zemi, tak ve vzduchu (na houpačce zavěšené pod železnou konstrukcí). Trochu nás překvapilo, že jejich výkony si dle ostatních přihlížejících zasloužily jen vlažný potlesk. Ale později jsme pochopili, že publikum nebylo zvyklé projevovat emoce. Srkalo svoje koktejlíčky v rámci pobytu a nehodlalo vzdávat poctu. My jsme kromě nadšených ovací tleskali ještě v jednom případě. Když jsme zabíjeli pískající hmyz.

S ukončeným představením jsme zakončili den i my. Přesunuli jsme se do pokoje, pustili si na dobrou noc televizní rádio (rádio z televize), chvilku si sdíleli s Luckou zážitky a pak zalehli. Páteční ráno nepřineslo mnoho změn. Stejně jako snídaně (ano, zase přežrán). Dopoledne jsme se ale šli trávit k hotelovému bazénu. Měli jsme totiž na dopoledne domluvenou schůzku s delegátkou.

Chvilka cákání a pár temp vyplnilo mezeru čekání. Paní delegátka nám nabídla několik programů. Návštěvu aquaparku, cestu do historického centra a po památkách, anebo celodenní výlet za delfíny. O tom už Lucka uvažovala před odletem a tak nebylo dlouhého zvažování. Měli jsme za to, že návštěva Marinelandu bude pro holky (i nás) dokonalým zážitkem. A uskutečnit se měl v pondělí. Objednali jsme se, byli informováni kdy, kde a kým budeme převezeni a já dostal navíc i odpověď na dotaz, jak je to se zapůjčením auta pro případnou projížďku po ostrově. Nakonec jsme tuto možnost s díky odmítl. Celkem tučná suma oproti strachu, že to někde křápnu, anebo se budeme motat v nekonečných uličkách za to nestála. S paní delegátkou jsme se rozloučili, vyrazili na oběd a po obědě si zase krapet dáchli. Julinku jsme nemohli ani probrat.

Odpoledne jsme se vyvalili zase na pláži. Tentokrát byly vlny vyhodnoceny žlutě. A bylo to na moři znát, že je daleko agresivnější a živější. Voda nám podrážela nohy a holky jsme museli držet, aby nám neuplavaly. Ovšem houpání se na vlnách bylo zábavnější. I když tu a tam nás vlna spláchla a sůl v očích nám radost neudělala. Protože jsme si při příchodu na pláž všimli domorodců stavějící stánky, dospěli jsme k názoru, že se zde budou konat večerní trhy. A rozhodli jsme se, že místní nabídku musíme okouknout. Koupali jsme se až do večera a Lucka po dlouhém a náročném (půlročním) chipsovém půstu zakoupila na večer pravé, nefalšované Mallorské brambůrky.

Večerní zábavou (po náročné večeři) bylo karaoke. Jelikož tento druh zábavy (veřejného ztrapňování) nepatří do našeho oblíbeného a hlavně protože jsme měli v plánu navštívit stánky, jsme vyrazili na noční návštěvu pláže. Nabízené zboží nebylo zrovna toho druhu, které jsme si vysnili. Namísto suvenýrů typických pro zdejší kraj ležely na deskách skládacích stolků výrobky dostupné v jakémkoliv obchodě u nás. Jediné, co nás opravdu zaujalo byly ručně psané (malované) nápisy. Bohužel cena uvedená na cedulce platila pro jediné písmeno, ne nápis. A když jsme s Luckou spočetli, že za dvě krásné cedulky se jmény bychom vyplázli majlant, rychle jsme pokračovali jinam. Pán, který si nechával zvěčnit svoje křestní jméno to měl daleko levnější. Jmenoval se Oto. Naprostým protikladem byla návštěva noční pláže. Písek sice mírně studil do nohou, ale mořská voda byla jako kafe. Navíc výhled byl daleko více romantický, než při denním nánosu turistů. Hladinu zdobily jemné vlnky, na obzoru se tyčily obrysy skalních útvarů a světla měst na druhé straně zálivu se zrcadlila na hladině.

Při zpáteční cestě nám Julinka oznámila, že by se ráda vyspala a tudíž si přeje ulehat a ráno se probouzet vedle kohokoliv jiného, než sestry. Terezčin spánek je totiž hodně energický. Jinými slovy, kope kolem sebe. Protože lůžko v kuchyni bylo dvoupodlažní (spodní bylo o deset centimetrů níže než horní), poprosil jsem Terezku, jestli by na mě v noci dávala pozor a spala se mnou v kuchyni. Netrvalo dlouho a spali jsme oba. On totiž přímořský vzduch a pozdní večerka dělají své.

Holkám se hned od počátku úmysl prostého chození bez zábavného rozptýlení nelíbil a trápily nás drobným remcáním. Ale platné jim to nic nebylo. Trasa nebyla nijak komplikovaná (plánoval jsem já). První čtyři kilometry z celkových pěti a půl měla vést naše cesta po hlavní silnici rovnoběžně s plážemi. Na kulaťáku, jehož střed zdobilo červené monstrum velikosti dvoupodlažní vily jsme se měli vydat vlevo a po chvilce narazit na první historickou budovu. Posadil jsem si na záda batoh a vyrazili jsme. Prvních pár desítek metrů jsme se kochali květenou a hezkými vilkami za ploty. Příjemnou změnou bylo i překročení vodního kanálu přes most. Ale jinak jsme šlapali hned vedle hlavní silnici nepřetržitě využívané vozidly. Navíc původně ukryté sluníčko vykouklo a teplota stoupala. Musím přiznat, nebyl to takový zážitek, jaký jsem si představoval. Jedinou výhodu to mělo v tom, že jsme zmapovali obchůdky se suvenýry a jejich cenový rozptyl.

Už během cesty mi Lucka navrhla, že zpáteční cestu bychom mohli podniknout jiným způsobem, nežli po vlastních. A jestli jsem jí správně rozuměl, nemyslela tím na kole, kterých tu bylo všude spousty. Souhlasil jsem. Odbočili jsme z hlavní, zbavili se sice ruchu aut, ale přišli o cokoliv k vidění. Z ponurého šlapání nám radost přinesl rudý kozel (anebo co to je) vzpínající se na zadních, spolu s jistotou, že centrum města je už jen kousek. Myslel jsem si sice, že nejprve uvidíme nějakou pevnost, či katedrálu a jako první nám do cesty přišel hřbitov, ale budiž. Neztráceli jsme naději a šlapali dále. Vyplatilo se a my po chvíli prošli městskou bránou a ocitli se před kostelem Sant Jaume d'Alcúdia. Musel jsem tiše vzdát hold stavitelům, protože impozantní stavbu umístili tak, že nešla celá vyfotit. A že jsem se hodně snažil.

Hned u prvního stánku s občerstvením jsme samozřejmě museli odměnit naše malé cestovatelky. A na jejich tvářích se zase objevil úsměv. S nápadem, jak si projít město a nezabloudit nám pomohly hradby. Tvořily totiž spojitý kruh (jak jsme se z mapy dověděli) a z toho plynulo, že pokud je budeme následovat, dostaneme se zase na začátek. Chodili jsme vedle zdi i na ní, kochali se velmi hezkými uličkami a zavítali do nejednoho obchůdku se suvenýry. V jednom z nich jsme objevili trička, která holky prostě musela mít (my jsme chtěli, aby je měly). Spokojeně jsme dorazili na začátek okruhu, já si ověřil, že kostel nejde vyfotit a s Luckou jsme se pustili (tedy hlavně manželka) do študování místní hromadné dopravy.

Věděli jsme, jak se jmenuje cílová zastávka. Vytušili jsme, jak se jmenuje zastávka na které právě stojíme a z kombinací těchto informací jsme vydedukovali, kterým spojem musíme jet a za jak dlouho se autobus dostaví. Co jsem ale netušil bylo, kolik je potřeba zaplatit. V kapse jsem nervózně žmoulal bankovky a přemýšlel jak se budu bránit jen španělsky hovořícímu řidiči, až mě obere o celoživotní úspory a nebude ochoten mi cokoliv vrátit. Pak manželka přišla s tím, že se vlastně penězi neplatí a chtějí úhradu pouze kartou. To byla rána ještě větší. Vzpomínal jsem na rady cestovatelům, které jsem si před odjezdem pročítal. Nejdůležitější je si vždy zkontrolovat částku, která se na platebním terminálu zobrazuje. Nikdy nepřikládat kartu k zařízení u kterého netušíte, kolik financí Vám sežere. Autobus se přiřítil, my s Luckou třikrát zkontrolovali správnost čísla a já šel na porážku jako první. Jestli dotyčný mluví anglicky jsem se ani neptal. Jen jsem zablekotal cílovou stanici a že jsme celkem čtyři. Řidiči to bylo ale očividně jedno. Ukázal na elektronickou krabici s malým displejem, který neukazoval naprosto nic. Přiložil jsem telefon (takže vlastně kartu), zařízení píplo a zeleně zablikalo. Platba proběhla. Už jsem se chystal odejít, když mě chlápek za volantem zadržel. Z jeho gest jsem vytušil, že platba proběhla jen za mou jízdenku. Tudíž jsem měl přiložit kartu ještě třikrát. Pípl jsem jednou, pípl jsem podruhé a když jsem pípl potřetí, telefon zavibroval s dotazem, jestli jsem se nezbláznil. Potvrdil jsem že ne a pípl znovu. Autobusák se usmál, pokývl hlavou a pustil nás dál. Posadili jsme se a já doufal, že nemáme vybrakovaný účet.

Navigační panel s názvy zastávek nebyl z nejspolehlivějších, takže jsme si aktuální pozici kontrolovaly hlavně pohledem z okna. Když se v průhledu předního okna objevil kruhový objezd s lehátkem, zajásali jsme. Víme kde jsme. Vystoupili jsme a rychlým přesunem se dostavili do jídelny, takže jsme stihli ještě oběd. Zřejmě z nervozity z nedávné čtyřnásobné platby jsem se poprvé (a asi naposledy) nepřežral. Den byl v plném proudu a my se těšili na koupání. Odebral jsme se tedy do pokoje se převléknout a ve dveřích se potkali s pokojskou. Usmívající se černoška nám ukázala, že dvojlůžko v kuchyni se dá zvednout a není tedy nutné ležet v pozici nadřízený - podřízený.

Přemístili jsme se k bazénu a Lucka, která si všimla mizejících, pak znovu objevujících a večer odměňovaných dětí, nalezla dětský mini klub, který umožňoval rodičům své ratolesti sem na chvilku odložit. Holky samozřejmě nadšeně souhlasily. Když jsem se ptal mladé slečny, jestli není překážkou, že dcery neumí anglicky, odpověděla mi, že děti mají jednu společnou řeč a je jedno, z jaké země či kontinentu pochází. My pochopili, že holky jsou ve správných rukou a odebrali se na lehátka chytat bronz. Moje lenošení však netrvalo dlouho. Kolem bazénu se ploužil jeden z animátorů a očividně hledal oběti. Došel až ke mě a nabídl mi, jestli si nechci zahrát vodní basket. I přes svůj stud jsem překvapivě souhlasil a za pár minut vězel po pás ve vodě mezi dvěma koši a devíti anglicky mluvícími chlapi. Pravidla nebyla nijak složitá. Před umístěním do koše je potřeba si minimálně třikrát přihrát. Toť vše.

Já jsem byl přiřazen do týmu bez čepic a po první přihrávce se divil, kam jsem to vlezl. Z pohybů a technik ostatních jsem vytušil, že se jedná minimálně o olympijský tým vodního póla. Zatímco já jsem poskakoval po jedné noze a neustále si natahoval padající trenky, ostatní předváděli profesionální plavbu s míčem v podpaží, blokování a neuvěřitelné kreace při přihrávkách či střelách. Já jsem své umění předvedl ostatním tím, že jsem po obdržení míče nádherně přihrál soupeřovi. Můj tah překvapil i diváky na lehátkách. Ale hru jsem nějak doklepal až do samotného konce a zcela vyčerpaný se šel natáhnout vedle Lucky. Tu taktéž překvapilo, že jsem se účastnil tohoto sportovního klání. Ale poblahopřála mi k tomu, že jsem utkání přežil a nedostal od spoluhráčů přes hubu.

Poté, co se nám vrátily holky (naprosto nadšené) z mini klubu, jsme společně vyčkali večeře. Aniž bychom opustili areál restaurace se holky dočkaly večerní zábavy pro děti, včetně diplomu za odpolední účast v klubu a my následně i vystoupení "Diamond girl". Což byla dvojice dívčin provádějící akrobatické kousky na netypických cvičebních pomůckách. Silovou vybaveností se přibližovaly trojici mužů ze čtvrtka. I reakce publika byla hodně podobná. Sedící a přihlížející nebyli ochotni tleskat, obdivně zamručet, či jinak projevit emoce. Na rozdíl od mužů si holky sem tam o potlesk či zahvízdání řekly. Ještě před samotným výstupem, během čekání, si Lucka všimla dvoubarevného drinku, který si návštěvníci nosili. Na mě zůstala detektivní činnost. Mým úkolem bylo zjistit, o jaké pití se jedná a svou manželku jím odměnit. Byl jsem úspěšný a zjistil o jaký míchaný nápoj se jedná. A také jsem zjistil, že důvodem, proč Lucce Piňa Colada (i přes to, že měla být bezalkoholová) nechutnala. V nabídce pití byly totiž obě varianty. A tím, že jsem neinformoval barmana že nechci do koktejlu alkohol, jsem dostal klasickou verzi. Teď jsem si už dával pozor a Lucka si konečně pochutnala. Bohužel, ne tak na zakoupených brambůrkách, které Lucce k chuti nepřišly.

Postelový zasedací pořádek jsme znovu obměnili a já si ustlal v kuchyni s Julinkou.

Neděle byla naproti tomu zcela odpočinkovým dnem. Dopoledne jsme trávili u moře, kde se Terezka mimo jiné nechala až po krk zahrabat do písku a vytvořila ze sebe písečnou mořskou vílu, odpoledne jsme se přesunuli k bazénu. Já jsem byl díky manželce přihlášen na mač vodního póla. Týmy se lehce obměnily, ale moje schopnosti zůstaly stejné. Kvůli zítřejšímu celodennímu výletu jsme si zašli koupit potravinovou výbavu do obchůdku a Lucka si tam, pro zpravení chuti, opatřila nové brambůrky. Už ne místní, ale značkové :). Julinka, která nám před večeří hlásila, že jí bolí bříško a u večeře téměř usínala, byla naštěstí jen hodně unavená. Takže zatímco Lucka hlídala řádící Terezku na mini diskotéce, já jsem Julince přečetl pohádku. A než jsem dolistoval ke konci, Julí už spala.

Silný hlas drobné průvodkyně přehlušil úplně všechny zvuky, které doposud zněly. Díky tomu jsme si byli naprosto jisti, do kterého autobusu máme nastoupit. A jistotu podtrhla ještě kontrola, kterou průvodkyně provedla. Odškrtla si naší familii na seznamu a poslal nás si sednout. Volných sedaček bylo spousta a my se uvelebili v zadní části. Jakmile dopravní prostředek vyjel, holky se pustily do zkoumání sklápěcích sedaček. S Luckou jsme začali pochybovat, jestli budou mít delfíni takovou pozornost, jako tohle sklápěcí zařízení. Proběhlo ještě několik zastávek, nabrali jsme další cestující a paní průvodkyně nás velmi intenzivně zásobila informacemi. Ne každý v autobusu směřoval jako my do Marinelandu. Někteří cestující byli budoucí návštěvníci Western Water Park. Řidič zastavil před branami Marinelandu zhruba po hodině a půl. Vstup do areálu byl bezproblémový. V okýnku pokladny jsme jen vyměnili papírový poukaz za vstupenky a byli vpuštěni dovnitř.

Kromě vstupenek jsme dostali i letáček s plánkem parku a rozpis jednotlivých představení. S Luckou jsme všechno bedlivě prozkoumali a sestavili si časový plán. V poledne začínalo představení lachtanů, které následně přecházelo v delfíní show. Od dvou hodin se pak konala drezura papoušků. Měli jsme tedy chvilku, abychom si prošli část parku a před polednem zasedli v hledišti posazeného kolem velké nádrže. Začal program a já, stejně jako ostatní zůstal na cvičitele a jejich zvířecí svěřence koukat s otevřenou pusou. Ať už jsem viděl v zoologické zahradě, cirkusu anebo National Geographic jakékoliv příběhy mezi zvířetem a člověkem, tohle se vymykalo všemu. Lachtani byli se svými lidskými kamarády spojeni velmi silným poutem. A právě proto během představení následoval jeden potlesk druhý. Ovšem dech nám vyrazilo představení delfínů. Víc k tomu nelze napsat. To se prostě musí vidět. Byl to zážitek na hodně dlouho.

Opět jsme se šli projít po parku a díky tomu objevili dětský "vodní svět". Holky se svlékli do kalhotek a šli si užívat radovánky. My s Luckou jsme odpočívali a užívali si dovolenou. Na místě jsme setrvali až do začátku papouščího představení. Bílí, modří, žlutozelení, žlutomodří opeřenci nám ukázali, čeho všeho jsou schopní. Mluvení a přenášení věcí v zobáku nás tolik nepřekvapilo jako jízda na koloběžce nebo počítání buráků.

Zakoupili jsme několik suvenýrů (Julince se nejvíc líbil růžový tučňák), nasvačili se a znovu se s holkami odebrali do vodního světa. I když se odjezd autobusu nebezpečně přibližoval konci druhé vlny delfíního představení, neodolali jsme a na neuvěřitelnou show jsme se podívali znovu. Tentokrát jsem ale sedadla volili tak, abychom byli co nejblíže východu. Všechno nám vyšlo, my viděli celý program a na parkovišti se ocitli právě ve chvíli, kdy přijížděl náš dopravní prostředek. Po pěti minutách mi Julinka usnula v náručí a Terezka vytáhla své nejčastější oznámení "mě se chce čůrat". Maminka jí chlácholila tak dlouho, až se nebohá dcerka propadla také do spánku. My doufali, že jí tento stav vydrží co nejdéle. Procitnutí přišlo až v Alcúdii, kde se zastávky pro výstup cestujících opakoval v opačném pořadí. Terezčina zoufalost doprovázená slzami polevila až při návštěvě Burger kingu nedaleko našeho hotelu.

Cestovní oblečení jsme na pokoji vyměnili za plavky a až do večeře šli užívat bazénu. Během večerního hopsání pro děti naše dcery objevily česky mluvící holčičku Valentýnku, z které navíc vypadlo, že sice není z Prahy, ale z ní to není daleko. Dcery se tedy věnovali holčičí zábavě a my si mohli vychutnat Bingo, které bylo ten večer na programu. Bohužel atraktivní cena, totiž láhev sektu, se nám vyhnula, ale my jí ke spokojenosti nepotřebovali.

A nastal nám poslední den dovolené. Dopoledne jsme trávili u bazénu (s hrami) a holky si na chvilku odskočili do miniklubu. Velké překvapení ale přišlo, když holky poprvé udělaly ve vodě pár temp bez naší pomoci. Terezka byla opatrnější a hledala si pro každé plavání pevnou oporu nohou, Julinku plavání naprosto nadchlo a počet temp, navíc s hlavou pod vodou, zvyšovala. Po obědě jsme se odebrali rozloučit s mořem. Nás rodiče čekal ještě velký nesplněný úkol. Stále jsme nepostavili s holkami hrad. Pustili jsme se do toho a výsledek stál za to. Kromě věží, ochozů a královského paláce dominující celé stavbě jsme si vyhráli i s vodním příkopem a mostem (oproti původnímu plánu nebyl bohužel padací).

I když na stožáru vlála zelená, vlny byli oproti prvnímu koupání živější, takže jsme mohli do vln skákat a dovádět v nich. Samozřejmě se tato kratochvíle neobešla bez cáknutí. A když se tak stalo, osobitým způsobem nás o tom Terezka informovala:

"Maminko, očíčka"
"no, máš dvě, krásný"
"a osolený"
nic horšího se ale nestalo. S mořem jsme se jaksepatří rozloučili a musím říct, že se mi od něj vůbec nechtělo. Vzpomínal jsem, jak jsme se před pár dny seznámili, jak nás okouzlilo a jak mi bude chybět. Moře i společná dovolená.

Cestou do hotelu jsme utratili ještě nějaké peníze za suvenýry. Bylo by více než neslušné se vrátit a nic nepřivést. Po večeři, která nabízela mimo jiné naprosto luxusní grilovaná žebra jsem si nandal poprvé zmrzlinu. Přicházející večer a sladký dezert jsme si s Luckou vychutnávali na terase restaurace a měli tak dokonalý přehled o řádění našich dcer. Ty se znovu setkali s Valentýnkou, který jim navíc prozradila, že sice není z Prahy, ale nebydlí od ní daleko. Navíc Valentýnka svou náklonnost k holkám projevila tím, že svou maminku dotáhla k nám a vyžádala si naše telefonní číslo (aby se mohli ještě vidět). Při poslední večerní zábavě se na pódiu ukázala dvojice hudebníků. Zpěvák a kytarista, kteří se představili jako "AmericanHead". Jejich repertoár nenechal moje nohy v klidu a já si musel u každého kousku podupávat. Na poslední Springteenovu pecku "Born in the USA" mě Julinka zvedla z křesla a šli jsme, stejně jako Lucka s Terezkou, trsat.

A pak už jen balit, nikde nic nezapomenout, se všemi se rozloučit a se slzami v očích (hlavně já) nasednout do autobusu a odcestovat na letiště a následně domů. I když zpáteční cesta se krapet protáhla kvůli zpožděnému letu, nejednalo se o nic hrozitánského. Zavazadla se nám neztratila a cestu domů jsme zapomenout nestačili. Tak naše první rodinná cizokrajná dovolená skončila a díky mým milovaným holkám (všem třem) dopadla nad očekávání.