Ranní program se vinul přesně podle nitě, kterou jsme společně rozpletli předchozí večer. Náruživí lyžaři budou trávit zbytek nedělního dopoledne na sjezdovce, nejmladším příznivcům sněhu poskytne sjezdovka potěšení taktéž. Pro první skupinu platil přesun vozidly (včetně mě), Lucka s holkami a Zdenka s Qajou se vydali pod kopec po turistické stezce. Jak se dalo předpokládat, přijeli jsme na parkoviště daleko před děvčaty. Jakožto jediný nelyžař jsem odmítl nečinně postávat u auta a čekat na rodinu a vydal se za nimi. Navigován zeleno-bílými trojúhelníky umístěnými na kmenech stromů jsem se šlapal naprosto neomylně. Moje přesvědčení o správnosti trasy bylo podpořené zapnutou navigací a sdílenou polohou manželky. Neztratil jsem se a s holkami se setkal tři kilometry od sjezdovky. Provedl čelem vzad a přidal se k nim.
Protože obloha byla jako vymetená a slunce se do nás pořádně opřelo, většina zimních doplňků šla dolů. Julinka s Terezkou se konečně dočkaly kvalitního bobování. Narazili jsme totiž na pěkný, uklouzaný a dokonale nakloněný svah. Byla to sice jedna z přístupových cest k vlekům, takže tu a tam jsme museli svištící dcerky krotit, ale jinak to nikomu nevadilo. Po pár sjezdech nám ovšem ratolesti oznámily, že už je ježdění nebaví a místo toho budou vytvářet iglú pro skřítky (anebo co to bylo). Koneckonců, nikam jsme nespěchali, tak proč ne?
Když se lyžaři oddali krátké pauze u krmelce, přidali jsme se a zosnovali další plán dneška. Radek, Karel a Lucka budou nadále lyžovat. A my máme dostatek času a krásného počasí na procházku k Mumlavskému vodopádu. Se slzami v očích jsme se rozloučili a slíbili si další brzké setkání v létě (na vodě). Tak rychlé rozloučení to zase nebylo, protože holky si vyprosily horkou čokoládu a chvilku jsme na dřevěných lavičkách poseděli a pokecali :).
Po dvaceti minutách plynulé a klidné jízdy jsme zastavili na parkovišti a provedli přebalení našich holek. Nenosí sice pleny, ale jejich spodní oblečení včetně bot byly po válení se na sněhu durch. Upozornění, aby se dcerky vyhýbaly vysokému sněhu, bylo dodržováno jen po tu dobu, co během chůze svačily. Pak se brodily co nejhlubším sněhem, okřikování nedbaje. Místo radostného pocitu, že jsme se ocitli v srdci přírody jsme nevěřícně koukali na nehezké moderní hrůzy, které zde od naší poslední návštěvy vyrostly. Naše pohoršení by nejspíše trvalo ještě dlouho a hlavami bychom kroutili dál, nebýt ledovky, kterou nám zima vykouzlila pod nohy. O chůzi nemohla být řeč, protože jsme spíše cupitali a snažili se udržet rovnováhu. Nebudu daleko od pravdy, když přirovnám stav stezky k vycíděnému sklu. Prvotní smích pomalu přešel k obavám a když se Lucka natáhla, stal se z toho boj o udržení důstojnosti. Zlepšení nepřišlo v žádném úseku a já se při vidině nechtěného koupání hodně rozmýšlel, jestli jít k vodě pořídit nějaký hezký snímek. Výzva přišla s nutností překonání lávky, která přetíná u vodopádu Mumlavu. Na ní byla totiž na kámen zmrzlá ledová čepice. Od ostatních turistů jsme okoukali, že chůze je možná pouze po krajích lávky. Už tak náročný úkon ztěžovalo ještě velmi otevřené zábradlíčko. Při pohledu na tuhle překážku mě jímala hrůza. Představil jsem si Julinku, kterou jsem držel pevně jak kufr se zlatem, jak klouže pod zábradlím do ledové říčky a já jsem bezmocný. S tímto pocitem jsem vstoupil na lávku a koukal jen a jen před sebe. Povedlo se a nikdo ve vodě neskončil. Komická situace nastala ještě při výstupu od lávky k bufetu. Stoupání dělalo největší problémy Lucce, jejíž gumové podrážky s povrchem neměly pražádné tření. Prostě šla na místě a čas od času se o pár centimetrů vrátila. Nakonec to vyřešila chůzí obkročnou na zábradlí.
Ve srubu U Lišáka nám Lucka pořídila něco malého k snědku. Díky bohu mi cenu za párek v rohlíku sdělila až poté, co jsem ho zdlábl, protože jinak bych ho asi nebyl schopen pozřít. Ale nic jiného prostě nebylo. Vydali jsme se na poslední úsek cesty. Ten sice také klouzal, ale nebylo to nepřekonatelné. Anebo jsme si prostě už zvykli. Stezka nás dovedla zase k parkovišti, kde jsme ještě před nástupem znovu převlékli holky (ty byly zase komplet mokré). Rozloučení se nekonalo, domluvili jsme se totiž ještě na společné zastávce pro kávu a něco k jídlu. Horský vzduch, ale i bujaré večerní veselí přemohly Julinku i Lucku a obě usnuly. Terezka se mnou držela basu i když mi toho moc neřekla. Zastavili jsme u Benziny, u kuřecího mistra si vyzvedli jídlo a pak se rozloučili.
I když se jednalo jen o víkend, byl to pro mě moc krásný zážitek a jsem moc rád, že jsme se mohli zúčastnit. Nejde neříct, že se moc těším na vodu, až Vás zase všechny uvidím. A nepochybuji o tom, že zábava tam bude minimálně stejná, jakou jsem okusil od pátku do neděle.
