S Ráďou poprvé na sněhu

3. díl: Jak jsme chodili po skle

Jestli jsem se v noci převracel a měl neklidné spaní, Terezka za to nemohla. Jako temná mračna se nade mnou vznášely představy, v níž jsem neustále atakován paní domácí s mopem, bez jakékoliv možnosti prchnout. Naštěstí se sny nepřenesly do reality. Vstali jsme totiž s dostatečnou rezervou a díky tomu stihli všechno sbalit a přichystat k odjezdu. I snídani jsme si v klidu vychutnali. Po deváté hodině po nás nezbyl ani poletující smítko prachu.

neděle 27.02.2022 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / sever /
KDO (osoby a obsazení) Anička & Martin / kamarád(i) /
KDY (období a interval) víkend / zima /
PROČ (důvody a účely) sraz, setkání / zábava /

Ranní program se vinul přesně podle nitě, kterou jsme společně rozpletli předchozí večer. Náruživí lyžaři budou trávit zbytek nedělního dopoledne na sjezdovce, nejmladším příznivcům sněhu poskytne sjezdovka potěšení taktéž. Pro první skupinu platil přesun vozidly (včetně mě), Lucka s holkami a Zdenka s Qajou se vydali pod kopec po turistické stezce. Jak se dalo předpokládat, přijeli jsme na parkoviště daleko před děvčaty. Jakožto jediný nelyžař jsem odmítl nečinně postávat u auta a čekat na rodinu a vydal se za nimi. Navigován zeleno-bílými trojúhelníky umístěnými na kmenech stromů jsem se šlapal naprosto neomylně. Moje přesvědčení o správnosti trasy bylo podpořené zapnutou navigací a sdílenou polohou manželky. Neztratil jsem se a s holkami se setkal tři kilometry od sjezdovky. Provedl čelem vzad a přidal se k nim.

Protože obloha byla jako vymetená a slunce se do nás pořádně opřelo, většina zimních doplňků šla dolů. Julinka s Terezkou se konečně dočkaly kvalitního bobování. Narazili jsme totiž na pěkný, uklouzaný a dokonale nakloněný svah. Byla to sice jedna z přístupových cest k vlekům, takže tu a tam jsme museli svištící dcerky krotit, ale jinak to nikomu nevadilo. Po pár sjezdech nám ovšem ratolesti oznámily, že už je ježdění nebaví a místo toho budou vytvářet iglú pro skřítky (anebo co to bylo). Koneckonců, nikam jsme nespěchali, tak proč ne?

Když se lyžaři oddali krátké pauze u krmelce, přidali jsme se a zosnovali další plán dneška. Radek, Karel a Lucka budou nadále lyžovat. A my máme dostatek času a krásného počasí na procházku k Mumlavskému vodopádu. Se slzami v očích jsme se rozloučili a slíbili si další brzké setkání v létě (na vodě). Tak rychlé rozloučení to zase nebylo, protože holky si vyprosily horkou čokoládu a chvilku jsme na dřevěných lavičkách poseděli a pokecali :).

Po dvaceti minutách plynulé a klidné jízdy jsme zastavili na parkovišti a provedli přebalení našich holek. Nenosí sice pleny, ale jejich spodní oblečení včetně bot byly po válení se na sněhu durch. Upozornění, aby se dcerky vyhýbaly vysokému sněhu, bylo dodržováno jen po tu dobu, co během chůze svačily. Pak se brodily co nejhlubším sněhem, okřikování nedbaje. Místo radostného pocitu, že jsme se ocitli v srdci přírody jsme nevěřícně koukali na nehezké moderní hrůzy, které zde od naší poslední návštěvy vyrostly. Naše pohoršení by nejspíše trvalo ještě dlouho a hlavami bychom kroutili dál, nebýt ledovky, kterou nám zima vykouzlila pod nohy. O chůzi nemohla být řeč, protože jsme spíše cupitali a snažili se udržet rovnováhu. Nebudu daleko od pravdy, když přirovnám stav stezky k vycíděnému sklu. Prvotní smích pomalu přešel k obavám a když se Lucka natáhla, stal se z toho boj o udržení důstojnosti. Zlepšení nepřišlo v žádném úseku a já se při vidině nechtěného koupání hodně rozmýšlel, jestli jít k vodě pořídit nějaký hezký snímek. Výzva přišla s nutností překonání lávky, která přetíná u vodopádu Mumlavu. Na ní byla totiž na kámen zmrzlá ledová čepice. Od ostatních turistů jsme okoukali, že chůze je možná pouze po krajích lávky. Už tak náročný úkon ztěžovalo ještě velmi otevřené zábradlíčko. Při pohledu na tuhle překážku mě jímala hrůza. Představil jsem si Julinku, kterou jsem držel pevně jak kufr se zlatem, jak klouže pod zábradlím do ledové říčky a já jsem bezmocný. S tímto pocitem jsem vstoupil na lávku a koukal jen a jen před sebe. Povedlo se a nikdo ve vodě neskončil. Komická situace nastala ještě při výstupu od lávky k bufetu. Stoupání dělalo největší problémy Lucce, jejíž gumové podrážky s povrchem neměly pražádné tření. Prostě šla na místě a čas od času se o pár centimetrů vrátila. Nakonec to vyřešila chůzí obkročnou na zábradlí.

Ve srubu U Lišáka nám Lucka pořídila něco malého k snědku. Díky bohu mi cenu za párek v rohlíku sdělila až poté, co jsem ho zdlábl, protože jinak bych ho asi nebyl schopen pozřít. Ale nic jiného prostě nebylo. Vydali jsme se na poslední úsek cesty. Ten sice také klouzal, ale nebylo to nepřekonatelné. Anebo jsme si prostě už zvykli. Stezka nás dovedla zase k parkovišti, kde jsme ještě před nástupem znovu převlékli holky (ty byly zase komplet mokré). Rozloučení se nekonalo, domluvili jsme se totiž ještě na společné zastávce pro kávu a něco k jídlu. Horský vzduch, ale i bujaré večerní veselí přemohly Julinku i Lucku a obě usnuly. Terezka se mnou držela basu i když mi toho moc neřekla. Zastavili jsme u Benziny, u kuřecího mistra si vyzvedli jídlo a pak se rozloučili.

I když se jednalo jen o víkend, byl to pro mě moc krásný zážitek a jsem moc rád, že jsme se mohli zúčastnit. Nejde neříct, že se moc těším na vodu, až Vás zase všechny uvidím. A nepochybuji o tom, že zábava tam bude minimálně stejná, jakou jsem okusil od pátku do neděle.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 31.03.2022 22:57:53

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 31.03.2022 22:58:05

slovo od slova

CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Sněhu kam se podíváš

Během rozvrhování všech dnů dovolené nám nezbylo na týdenní horský pobyt. Ne, že bychom operovali menším počtem placeného volna nežli ostatní pracující, ale plánovaných akcí a nutného zaopatřování dcer během prázdnin bylo přehršel. Tak bylo potřeba někde ubrat. Nad smutkem, že se neuvidíme na tradičním setkání s Káťou a kluky, nakonec zasvítila malá hvězdička naděje, že se na haldy sněhu přeci jen podíváme. Anička s Martinem nás vytáhli do Jizerských hor. Že se přidá ještě Radek z vody bylo příjemné překvapení. V pátek, když já jsem ještě pracoval, připravila Lucka zavazadla a do nich vše potřebné. Když jsem překvapeně vyvalil oči na chodbu zabarikádovanou šesti taškami, komentovala to, že je vlastně jedno, jestli jedeme na víkend, anebo na týden. Rozdíl je jen o pár triček, fuseklí a spodního prádla. A to se někam vměstná. Zbytek je společný nezávisle na počtu dní.

2. díl: Ke Krmelci a zpět

Zatímco my s Luckou jsme během spánku zažívali útisk a odpočinek trávili na co nejmenší ploše lůžka, Terezka trávila noc zřejmě na fotbalovém hřišti a hrála životní zápas. Alespoň to bylo znát co do počtu obdržených kopanců. Takže když nám přišla Julinka (ta byla z naší rodiny vyspalá nejvíce) ráno popřát hezkého dne a oznámit, že jí kručí v bříšku, odpočatí jsme rozhodně nebyli. Ovšem držet dceru násilně v posteli není náš styl (a navíc to není ani možné). V rámci možností (abychom nevzbudili Martina) jsme se přesunuli do kuchyně a narychlo vytvořili malířský ateliér. Hlad byl překonán touhou po tvoření a holky se jednoznačně shodly na vybarvování omalovánek.

3. díl: Jak jsme chodili po skle

Jestli jsem se v noci převracel a měl neklidné spaní, Terezka za to nemohla. Jako temná mračna se nade mnou vznášely představy, v níž jsem neustále atakován paní domácí s mopem, bez jakékoliv možnosti prchnout. Naštěstí se sny nepřenesly do reality. Vstali jsme totiž s dostatečnou rezervou a díky tomu stihli všechno sbalit a přichystat k odjezdu. I snídani jsme si v klidu vychutnali. Po deváté hodině po nás nezbyl ani poletující smítko prachu.