Během rozvrhování všech dnů dovolené nám nezbylo na týdenní horský pobyt. Ne, že bychom operovali menším počtem placeného volna nežli ostatní pracující, ale plánovaných akcí a nutného zaopatřování dcer během prázdnin bylo přehršel. Tak bylo potřeba někde ubrat. Nad smutkem, že se neuvidíme na tradičním setkání s Káťou a kluky, nakonec zasvítila malá hvězdička naděje, že se na haldy sněhu přeci jen podíváme. Anička s Martinem nás vytáhli do Jizerských hor. Že se přidá ještě Radek z vody bylo příjemné překvapení. V pátek, když já jsem ještě pracoval, připravila Lucka zavazadla a do nich vše potřebné. Když jsem překvapeně vyvalil oči na chodbu zabarikádovanou šesti taškami, komentovala to, že je vlastně jedno, jestli jedeme na víkend, anebo na týden. Rozdíl je jen o pár triček, fuseklí a spodního prádla. A to se někam vměstná. Zbytek je společný nezávisle na počtu dní.
Ve čtyři jsem se zvedl ze židle (dorazil z práce domů), přivítal se s holkama, převlékl se a společnými silami jsme nanosili bagáž do auta. A vyjeli. Na desátém kilometru začaly zlehka auta zpomalovat, někteří vyzývali všemi blikajícími blinkry k ostražitosti a rychlost klesla až k nule. Po pěti minutách pobytu v koloně se kolem nás prohnala sanitka a následně i hasiči. Po uplynutí stejně dlouhé doby vykoktal hlas z telefonu, že před námi je hlášeno nebezpečí (ať žije online). Ukázněnost řidičů byla, až na jednoho vola, který se prohnal připravenou uličkou, naprosto výjimečná. I řidič hasičů krotící několikanápravový kolos nemusel sundat nohu z plynu. Postupným popojížděním jsme se přehouply za nehezkou dopravní nehodu a mohli nepřetržitě pokračovat za sněhem. Zdržení jsme měli asi dvacetiminutové, ale na to, jak to zprvu vypadalo, naprosto zanedbatelné.
Když nám k cíli zbývala asi hodina, začaly se holky nudit a svou otrávenost z toho, že stále nevidí sníh, dávaly hlasitě najevo. Z chmurné nálady je vysvobodilo až hádání "kdo jsi". Neuzavřeli jsme ani druhé kolo hádání, když strany silnice začala místo šedé lemovat bílá. Nejen sníh značil, že jsme se ocitli na horách. Zákrut a stoupání také citelně přibylo. Díky Lucce jsme chatu U Marušky v Horní Rokytnici našli bezchybně. Otevřít a přivítat nás byla Zdenka, protože ostatní členové výpravy se oddávali kulturnímu programu Sjezdu Pašeráků.
Naším domovem se staly dvě místnosti vybavené dvojicí dvoulůžek a jednou samostatnou postelí a dětskou postýlkou (ta byla později hojně využívána jako věšák), kuchyňskou linkou a jídelním stolem. Pustili jsme se do vybalování. Jak jinak, nejdříve z tašek nešly potraviny, anebo domácí obuv. Ale omalovánky, aby mohly dcery zasednout ke stolu a tvořit (neplést se pod nohy). Nejnutnější jsme vyndali, ostatní nechali v taškách a ty umístili do koutů. Protože většina potravin našla své místo, nebyl problém vytvořit cácorkám večeři. Ty se o ní hlásily a odložení pastelek proběhlo ve vteřině.
Když se z chodby a vedlejších dveří začaly ozývat hlasy, bylo nám jasné, že přijeli naši přátelé. Nahrnuli jsme se tedy do vedlejšího pokoje a bouřlivě se přivítali. Kromě úsměvů a nabízených rukou jsem dostal rovnou od Aničky šneka (pečeného) do pusy. Prý abych náhodou nezchudl. Radek se vytasil s krabicí koblížek a kremrolí. V tom šrumci jsme se sami představili Karlovi a jeho dceři Lucce. Společným a dlouhodobým kamarádům Aničky, Martina a Radka. Chvilku jsme si povídali, většinu z toho se hlasitě smáli a protože čas jednoznačně hovořil o neúnosném překročení termínu (bylo před devátou večerní) koupání a odchodu na kutě (pro naše holky), opustili jsme společnost a plnili rodičovské povinnosti. Sprchování a zalezení do postýlek bylo dílem okamžiku. Vzhledem k tomu, že se Julinka rozhodla nocovat na samostatné posteli (vůbec poprvé na velké), vznikl problém, jak si sednout. Obě posluchačky se totiž dožadovaly nakukováním do knihy, aby mohly studovat doprovodný obrazový materiál (obrázky). Na začátku neřešitelný problém, na který jedna reagovala nafouknutím se (Julinka) se vytratil ukazováním kreseb nejdříve jedná, pak druhé. Spánek přemohl Julí po dvou pohádkách, Terezka sice vydržela všechny čtyři, ale po mém odchodu byl naprostý klid.
Já jsem se vrátil k ostatním a brzy se připojil k večerní dospělácké zábavě. S Karlem jsme se nemuseli zdlouhavě seznamovat. Byl stejný pohodář, jako ostatní. Do jedenácté večerní jsem kromě občerstvení stihl položit jednoho kozlíka a dva panáčky lepší pálenky. I nás nakonec přepadla únava a společnost jsme rozpustili. Koneckonců zítra nás čeká brzké ranní vstávání a celodenní pobyt na čerstvém vzduchu. Upravili jsme rozprsklou Terezku (Julinka se za celou dobu ani nepohla) a rychle zaujali spací pozice, než nás nejmladší člen rodiny zase vytlačí.
Zatímco my s Luckou jsme během spánku zažívali útisk a odpočinek trávili na co nejmenší ploše lůžka, Terezka trávila noc zřejmě na fotbalovém hřišti a hrála životní zápas. Alespoň to bylo znát co do počtu obdržených kopanců. Takže když nám přišla Julinka (ta byla z naší rodiny vyspalá nejvíce) ráno popřát hezkého dne a oznámit, že jí kručí v bříšku, odpočatí jsme rozhodně nebyli. Ovšem držet dceru násilně v posteli není náš styl (a navíc to není ani možné). V rámci možností (abychom nevzbudili Martina) jsme se přesunuli do kuchyně a narychlo vytvořili malířský ateliér. Hlad byl překonán touhou po tvoření a holky se jednoznačně shodly na vybarvování omalovánek.
Když procitl i Martin, pustili jsme se zařizování snídaně. Čajem a kávou jsme vybaveni byli, něčím k jídlu také, ale má mysl a chuť se upínala k sousedům disponující krabicí s cukrářskými dobrotami. Lucka se vydala na lov a přinesla vrchovatý talíř. Moje skromná lež, že už si další koblihu nedám, byla okamžitě odhalena a manželka se znovu vypravila pro sladký nášup. Během této cesty drahá polovička zjistila, že v půl deváté je dohodnut odjezd do skiareálu Pařez nedaleko Rokytnice nad Jizerou. Protože naše přípravy na odjezd trvaly déle než ostatním a protože tato parta je více než kamarádská a ohleduplná shledal jsem na parkovišti auto oproštěné od sněhové pokrývky. Stačilo tedy přeparkovat (kvůli malému počtu parkovacích míst jsme měli zaveden určitý "styl" parkování), naložit batoh se sváčou (všechno ostatní jsme si museli půjčit) a zahřát motor. To poslední provedl až na vyzvání mé milované.
Přesun byl otázkou pár minut. Naopak s parkování jsem měl krapet potíže. Zatímco obsluha parkoviště určila jasné místo, kde mám zanechat vozidlo, já jsem si signály staršího muže vyložil odlišně a řadil se do fronty nadvakrát. Ale povedlo se a navigátor moje počínání přešel jen mávnutím ruky a lehkým úsměvem. Lucka se s holkami vydala do lyžařské školky. Bohužel nebyly úspěšné a soukromou hodinu nedohodly. Nejbližší volný termín instruktora byl totiž až v poledne. Obávali jsme se, že po třech hodinách budou holky promočené od dovádění ve sněhu a o koncentraci nebude moci být vůbec řeč. Z tohoto faktu nebyly smutné nejen naše dcerky, ale i Karlova Lucka, která se těšila na společné plužení pod jednou lektorskou taktovkou. Martin s Radkem bez mrknutí oka vzali role učitelů (našich cácorek) na svá bedra (doslova). V půjčovně jsme je vybavili výstrojí a předali je do odborných rukou. Sami jsme si s Luckou vlezli k vleku a pozorovali, jak jim to jde.
V prvním kole předával Martin lyžařské znalosti Terezce a Radek Julince. Již z prvního sjezdu bylo jasné, pro koho je tento úkol náročnější. Zatímco Martin k nám nasměřoval Terezku s chválou na rtech, Radek mezi nás dorazil fyzicky i duševně naprosto vyčerpán. Julí vsadila vše na jednu kartu. Na jistotu, že jí Radek nenechá rozbít si čumák ani spadnout. Julinka tak lyžovala bez sebemenšího zapojení svých sil a pro Radka to byl výkon podobný vykládce vagonu písku (mokrého smíchaného s uranovou rudou). Po dalším sjezdu si to kluci vyměnili a potvrdilo se to, co jsme všichni víceméně věděli. Že to lektorem není. Martin totiž přijel stejně urvanej, jako před tím Radek. Když dorazila Zdenka s Qajou, nahradil jsem vlek já. Náročné vytažení Julinky ale nebylo zdaleka to nejnáročnější, co mě čekalo. Poté, co jsem srovnal dcerce lyže a ukázal jí, jakým směrem má jet a kde má zastavit, se bezhlavě pustila z kopce a ladně zatočila ještě více po svahu. Nabírala rychlost a jela šupem. Můj zprvu klus se po chvilce proměnil v běh a následně ve sprint. Karambolu s lidmi jsem zamezil jen zoufalým skokem po nohách a připsal si svůj první úspěšný "take down". Samozřejmě jsem z dceřiných úst vyslechl výtku nad pokaženou a nedokončenou jízdou.
Druhá jízda se opakovala ve stejném režimu a třetí se naštěstí nekonala. Vystřídal jsem tedy Lucku a sjezdy podnikal s Terezkou. U ní byl problém přesně opačný. Terezka se rozhodla, z nějakého mě neznámého důvodu, jezdit do kopce. Když jsem jí postavil kolmo ke sjezdovce, levým bokem po svahu, první pohyb, který učinily její lyžičky, bylo nasměrovat špičky doprava. A pak se začala vrtět a vykonávat jakési trhavé pohyby, zřejmě k zapříčinění rozjezdu. Bylo to prostě veselé. Kupovat další body na vlek nemělo smysl i když nám Terezka chvilku tvrdila opak.
Přesunuli jsme se ke Krmelci (což je oficiální název místního bufetu) a probírali se nabídkou jídel. Smažené, smažené a smažené. Na nic z toho jsem neměl chuť a tak jsem objednávku sabotoval a pustil se s holkami do stavění sněhuláku. Uváleli jsme krásné a celkem velké koule, poskládali je na sebe a vytvořili jakousi postavičku. K sněhulákovi to mělo daleko, ale fantazie pomohla. Když se holky pustily do náročných úprav, jejichž výsledkem nevím, co mělo být, přesunul jsem se pod střechu Krmelce a zjistil, že si z party nikdo k jídlu nic neobjednal a na oběd se vydáme do restaurace. Jediný, koho tahle informace nepotěšila byly naše slečny. Zamezili jsme jim totiž rozvíjet jejich sochařský, právě objevený, talent.
Poté, co jsme vstoupili do restaurace Tučkin jsme navýšili počet zákazníků zhruba trojnásobně. Lehce překvapený, ale víceméně vyděšený číšník nás uklidil do sklepa, kde se nacházely dva stoly, které jediné byly schopny pojmout celou naší skupinu. Usadili jsme se a udělali si pohodlí. Tedy kromě Karlovi Lucky, na kterou se z každé strany nalepila jedna z našich dcer. Mě z jídelního lístku nejvíce oslovila pizza. A i když někteří si dali hotovky, já měl talíř před sebou jako první. Vlastně pominuli mírně zapomenuté polévky. Když jsem zahlédl další přinášené porce, s Luckou jsme se zděsili. Přetékající dva talíře servírované před Julinku a Terezku byly jasným důkazem toho, že já i Lucka budeme z restaurace odcházet přežráni. Ostatním však připadal tento fakt velmi zábavný.
O několik desítek minut později a dvě knoflíkové dírky širší jsme po zaplacení opustili restauraci a vrátili se do chalupy. Z původně zamýšleného výletu k vodopádům sešlo. Čas pokročil, všichni se těšili na kafíčko a od šesti pro lyžaře začínala večerní sjezdová zábava. Navíc jsme s Aničkou, Radkem a Martinem dojeli doplnit některé potraviny (na večer). Turistickou atrakci jsme tudíž přesunuli na neděli. Protože Qaja zcela neodbytně upozorňovala Zdenku, že by ráda šla ven, přidali jsme se k nim s cílem najít holkám ten pravý kopec na pořádnou bobovačku. Jenže ouha. I když z dálky vypadaly svahy strmé, při bližším ohledání byly vlastně jen málo nakloněné a moc to nejezdilo. Holky zklamané ale rozhodně nebyly. Lopaty, na kterých se měly původně klouzat využily jako nástroj k hrabání sněhu a na bílé pláni si vyráběly jednu díru vedle druhé. Jejich červené tvářičky a radostné úsměvy byly jasným důkazem toho, že promočené boty a mokré nohavice nejsou tak podstatné, abychom museli jít pryč. Qaja si sníh také užívala, stejně jako Zdenka, kterou tahala za sebou.
V pokoji jsme z holek svlékli všechno, co bylo mokré či navlhlé. Nezbylo na nich vůbec nic. Vykoupaly se a na chvilku jsme je zahnali do postelí, aby se zahřály. Mezi tím jsme jim připravili večeři. Tu zhltly, jako by rok nejedly a pak si šly o dvě patra níže hrát do společenské místnosti (i já jsem tam později chvilku pobyl). My jsme se přesunuli k Aničce a Zdence s Qajou a klábosili jsme. Já se sklenkou výborné medoviny v ruce. V půl osmé jsme dcerky zahnaly pod peřiny a ty během chvilky, u pohádky, padly do světa snů. A ve vedlejším pokoji k tomu neměla jedna dvounohá a jedna čtyřnohá slečna daleko.
Protože Martin, coby vedoucí zájezdu byl stále na sjezdovce, byl mi svěřen úkol předat finanční obnos paní domácí. Svého úkolu jsem se zhostil samozřejmě svědomitě a jakmile Martin zavolal, že madam je v domě, utíkal jsem dolů. V přízemí jsem se potkal s osobou, která mi připadala jako někdo, kdo si přišel pro peníze. Hezky jsem pozdravil a ruličku bankovek jí vtiskl do dlaně. Paní si to velmi pečlivě spočítala a položila mi záludnou otázku. Kdy hodláme zítra odjet. Spustila se konverzace zprvu zábavná, později pro mě dosti otravná. Odpověděl jsem, že partě nevelím a netuším. Ženština na to, že by potřebovala abychom v devět opustili pokoje, protože má nasmlouvaný úklid (a prý to řekla Martinovi). Prohlásil jsem, že pokud byla takováto domluva, Martin jí určitě dodrží. Dáma pokračovala v polemizování. Jak bychom mohli opustit v devět pokoje, když jí Martin po telefonu oznámil, že hodlá navštívit ještě o nedělním dopoledni sjezdovku (to už mě paní začala trochu srát). Přednesl jsem jí možnost, že třeba půjde lyžovat až poté, co bude všechno zabaleno. Paní domácí mi sdělila, že pokud bude potřeba, může úklid přesunout až na desátou. Taková nekonečná smyčka. Být na schodech, asi bych se po nich vrhnul. Nakonec to dobře dopadlo a její milost pochopila, že už mě nebaví pokračovat v tomto dialogu. Navzájem jsme si popřáli příjemného večera a rozešli se.
Nahoře, u holek jsem se samozřejmě musel z otřesného zážitku vyzpovídat. A na uklidnění obdržel další plnou sklínku medoviny. Další mi Anička nalila, když jsem vyprávěl celý příběh podruhé - Martinovi. Noční lyžaři se vrátili spokojení a naštěstí jejich únava nebyla tak silná, aby se nemohlo pokračovat ve společenské zábavě. Krom dalšího dobrého pití se na stole objevili i mraky dobrot. Z večera se stala hostina. Ta nám vydržela až do půlnoci. To už jsme se přeci jen rozešli. Ne snad proto, abychom byli svěží na cestu zpátky, anebo (někteří) lyžování. Ale abychom nebyli probuzeni, anebo potupně vyhnáni smetákem.
Jestli jsem se v noci převracel a měl neklidné spaní, Terezka za to nemohla. Jako temná mračna se nade mnou vznášely představy, v níž jsem neustále atakován paní domácí s mopem, bez jakékoliv možnosti prchnout. Naštěstí se sny nepřenesly do reality. Vstali jsme totiž s dostatečnou rezervou a díky tomu stihli všechno sbalit a přichystat k odjezdu. I snídani jsme si v klidu vychutnali. Po deváté hodině po nás nezbyl ani poletující smítko prachu.
Ranní program se vinul přesně podle nitě, kterou jsme společně rozpletli předchozí večer. Náruživí lyžaři budou trávit zbytek nedělního dopoledne na sjezdovce, nejmladším příznivcům sněhu poskytne sjezdovka potěšení taktéž. Pro první skupinu platil přesun vozidly (včetně mě), Lucka s holkami a Zdenka s Qajou se vydali pod kopec po turistické stezce. Jak se dalo předpokládat, přijeli jsme na parkoviště daleko před děvčaty. Jakožto jediný nelyžař jsem odmítl nečinně postávat u auta a čekat na rodinu a vydal se za nimi. Navigován zeleno-bílými trojúhelníky umístěnými na kmenech stromů jsem se šlapal naprosto neomylně. Moje přesvědčení o správnosti trasy bylo podpořené zapnutou navigací a sdílenou polohou manželky. Neztratil jsem se a s holkami se setkal tři kilometry od sjezdovky. Provedl čelem vzad a přidal se k nim.
Protože obloha byla jako vymetená a slunce se do nás pořádně opřelo, většina zimních doplňků šla dolů. Julinka s Terezkou se konečně dočkaly kvalitního bobování. Narazili jsme totiž na pěkný, uklouzaný a dokonale nakloněný svah. Byla to sice jedna z přístupových cest k vlekům, takže tu a tam jsme museli svištící dcerky krotit, ale jinak to nikomu nevadilo. Po pár sjezdech nám ovšem ratolesti oznámily, že už je ježdění nebaví a místo toho budou vytvářet iglú pro skřítky (anebo co to bylo). Koneckonců, nikam jsme nespěchali, tak proč ne?
Když se lyžaři oddali krátké pauze u krmelce, přidali jsme se a zosnovali další plán dneška. Radek, Karel a Lucka budou nadále lyžovat. A my máme dostatek času a krásného počasí na procházku k Mumlavskému vodopádu. Se slzami v očích jsme se rozloučili a slíbili si další brzké setkání v létě (na vodě). Tak rychlé rozloučení to zase nebylo, protože holky si vyprosily horkou čokoládu a chvilku jsme na dřevěných lavičkách poseděli a pokecali :).
Po dvaceti minutách plynulé a klidné jízdy jsme zastavili na parkovišti a provedli přebalení našich holek. Nenosí sice pleny, ale jejich spodní oblečení včetně bot byly po válení se na sněhu durch. Upozornění, aby se dcerky vyhýbaly vysokému sněhu, bylo dodržováno jen po tu dobu, co během chůze svačily. Pak se brodily co nejhlubším sněhem, okřikování nedbaje. Místo radostného pocitu, že jsme se ocitli v srdci přírody jsme nevěřícně koukali na nehezké moderní hrůzy, které zde od naší poslední návštěvy vyrostly. Naše pohoršení by nejspíše trvalo ještě dlouho a hlavami bychom kroutili dál, nebýt ledovky, kterou nám zima vykouzlila pod nohy. O chůzi nemohla být řeč, protože jsme spíše cupitali a snažili se udržet rovnováhu. Nebudu daleko od pravdy, když přirovnám stav stezky k vycíděnému sklu. Prvotní smích pomalu přešel k obavám a když se Lucka natáhla, stal se z toho boj o udržení důstojnosti. Zlepšení nepřišlo v žádném úseku a já se při vidině nechtěného koupání hodně rozmýšlel, jestli jít k vodě pořídit nějaký hezký snímek. Výzva přišla s nutností překonání lávky, která přetíná u vodopádu Mumlavu. Na ní byla totiž na kámen zmrzlá ledová čepice. Od ostatních turistů jsme okoukali, že chůze je možná pouze po krajích lávky. Už tak náročný úkon ztěžovalo ještě velmi otevřené zábradlíčko. Při pohledu na tuhle překážku mě jímala hrůza. Představil jsem si Julinku, kterou jsem držel pevně jak kufr se zlatem, jak klouže pod zábradlím do ledové říčky a já jsem bezmocný. S tímto pocitem jsem vstoupil na lávku a koukal jen a jen před sebe. Povedlo se a nikdo ve vodě neskončil. Komická situace nastala ještě při výstupu od lávky k bufetu. Stoupání dělalo největší problémy Lucce, jejíž gumové podrážky s povrchem neměly pražádné tření. Prostě šla na místě a čas od času se o pár centimetrů vrátila. Nakonec to vyřešila chůzí obkročnou na zábradlí.
Ve srubu U Lišáka nám Lucka pořídila něco malého k snědku. Díky bohu mi cenu za párek v rohlíku sdělila až poté, co jsem ho zdlábl, protože jinak bych ho asi nebyl schopen pozřít. Ale nic jiného prostě nebylo. Vydali jsme se na poslední úsek cesty. Ten sice také klouzal, ale nebylo to nepřekonatelné. Anebo jsme si prostě už zvykli. Stezka nás dovedla zase k parkovišti, kde jsme ještě před nástupem znovu převlékli holky (ty byly zase komplet mokré). Rozloučení se nekonalo, domluvili jsme se totiž ještě na společné zastávce pro kávu a něco k jídlu. Horský vzduch, ale i bujaré večerní veselí přemohly Julinku i Lucku a obě usnuly. Terezka se mnou držela basu i když mi toho moc neřekla. Zastavili jsme u Benziny, u kuřecího mistra si vyzvedli jídlo a pak se rozloučili.
I když se jednalo jen o víkend, byl to pro mě moc krásný zážitek a jsem moc rád, že jsme se mohli zúčastnit. Nejde neříct, že se moc těším na vodu, až Vás zase všechny uvidím. A nepochybuji o tom, že zábava tam bude minimálně stejná, jakou jsem okusil od pátku do neděle.
vynikající